Dům na pláži - prolog

Anotace: Komorní novela o bývalém světoznámém skladateli, který po tragické smrti ženy a dětí utekl na Korfu a marně se snaží vyrovnat se svým osudem.

Ležel na pláži a pozoroval rybářské čluny, jak se pohupují na drobných vlnách. Byl jasný den a moře se zdálo klidné.
„Jestli tohle počasí vydrží a moře bude stejně klidné i zítra, mohl bych si vyjet s člunem na ryby,“ říkal si muž.
„Touhle roční dobou by mohly jít i větší kusy.“
Letní sezona skončila a v jinak rušném přístavu zavládl klid. Zato v horách brzy začnou přípravy na každoroční sběr oliv a majitelé olivových hájů tou dobou rádi přijímali každou pomocnou ruku.
Tady na pobřeží ale práce nebyla, a proto téměř všichni, až na pár rybářů, odjížděli každé ráno do hor. Přístav se chystal na zimní spánek, dokud ho na jaře opět neprobudí davy turistů.
Muž miloval tuto roční dobu, miloval klid, který každoročně zavládl, a ze všeho nejvíc miloval věčně zelený ostrov Korfu.
„Tuhle část roku mám tady na Korfu nejraději,“ přemítal muž. „I když jsem tu už tak dlouho, že jsem se naučil mít rád každé roční období. Navíc tenhle krásný ostrov zatraceně moc miluju a nechci si tu nechat ujít jediný den.“
Žil tu v domě na pobřeží už několik let a každý den se radoval z krás ostrova. Rád se procházel po pláži nebo jen tak ležel v písku, tak jako ležel právě teď. Nechával svoje myšlenky volně plynout a vůbec jim nebránil, když z bloudění ve vzpomínkách přešly až ke snění.
Někdy myslel na svoje dětství v Anglii, někdy vzpomínal na jaro v Paříži, na probouzející se zahrady Versailles a pak zase na Anglii, jak ze svého podkrovního okna sledoval strakaté holuby na protější střeše. Pak zase myslel na podzimní mlhy ve Skotsku, a jak mu tam vždycky tráva připadala nejzelenější na světě.
Muž právě vzpomínal na zimu v Praze, na procházky po Malé Straně a na pečené kaštany na Karlově mostě, jak si o ně vždycky hřáli prokřehlé ruce. Teď, když tu ležel na teplém písku a mhouřil oči do slunce, připadal mu obrázek Prahy, posypané tenkou vrstvou bílého sněhu, jako z jiného světa. Myslel na stařenku, která prsty v roztrhaných rukavicích balila pečené kaštany do papírových kornoutů, a jak se vždycky divili, že v tak chatrném oblečení vydrží stát celé dny venku v mrazu.
Obrázek té stařeny se mu potom často v mysli vracel. Kdoví, jestli ještě prodává pečené kaštany, pomyslel si.
„Myslíš na tu stařenu s pečenými kaštany nějak moc často,“ řekl si muž.
„Měl bys raději myslet na budoucnost anebo třeba na fotbal.“
„Jenže já už na žádnou budoucnost nemyslím, protože žádnou budoucnost nemám. Nic takového jako je budoucnost nechci. Chci jen to, co je teď a tady. Dřív jsem na budoucnost myslel pořád. Na to, aby se ti kolem mě měli dobře. Teď už o žádnou budoucnost nestojím. A fotbal mě nebaví."
„Moc rozumuješ,“ řekl si, „zajdi ke Spirosovi na skleničku.“
„Je teprve jedna hodina, bude mít zavřeno.“
„Tak zkus myslet na moře. Myslet na moře je pokaždé moc příjemné a myslet na něj, když člověk leží na jeho břehu a prsty prosévá písek, to je vůbec to nejpříjemnější.“
„Dobře, budu myslet na moře.“
Složil si ruce pod hlavu a myslel na to, jak se za příboje vlny tříští o skály, čnící z moře pod jeho domem. Jak někdy, když je v noci příboj zvlášť silný a k tomu fouká vítr od moře, dělají vlny takový rámus, že to připomíná zvuky bitvy a nedá se vůbec spát. Myslel i na to, jak se vždycky marně snaží usnout, a tak se přesune na terasu, lehne si na lavici, nebo jen tak postává opřený o zábradlí a pozoruje rozbouřené moře a přitom cítí na tváři slanou vodní tříšť.
Představoval si bílé racky, jak se vždycky v houfech slétají na břeh potom, co začne moře ustupovat. Jak směšně pochodují po pláži a perou se o každý kousek potravy, co během přílivu moře vyplavilo.
„Jsou tak důstojní, když krouží nad lodí a čekají, až začnou rybáři vyhazovat zbytky ryb, ale jakmile jednou usednou na zem a začnou po ní chodit, jsou nemotorní, směšní,“ přemítal.
„Škoda, že nedokážou pořád jenom létat, jejich čest by tak zůstala bez poskvrny."
Náhle se prudce zvedl a začal si rukama oklepávat písek z těla.
„Dost přemýšlení, kamaráde, je čas zajít na skleničku,“ poručil si.
„Nejdřív se půjdu trošku projít, to mi udělá dobře a pití mi bude lépe chutnat."
„Pití ti chutná až moc dobře i bez toho."
„To je pravda, pití mi dělá dobře, lovit ryby mi dělá moc dobře a vůbec celý tenhle ostrov mi dělá moc dobře."
„Co kdyby sis šel raději zaplavat, to by ti prospělo mnohem víc."
„Plaval jsem ráno, teď se půjdu projít k vyhlídce nad přístav a pak zajdu k Spirosovi na drink, beztak už mě netrpělivě vyhlíží."
Vyrazil po pláži, ale často se zastavoval, aby se rozhlédl a nasál zhluboka do plic vzduch vonící mořem. Došel až na konec pláže, kde písek ostře přeřezávala skála, na které se bělaly zdi hotelu Florida. Odtud se klikatila úzká asfaltka až na vrchol kopce nad přístavem a potom dál olivovými háji zase dolů k moři na druhé straně ostrova.
Přístav byl v těch místech nejstarší a nejvíc sešlý, podél silnice se krčily nevzhledné chatrče z naplaveného dříví, na jejichž zarostlých zahradách se povalovalo velké množství nejrůznějšího harampádí, takže připomínaly spíše smetiště než lidská obydlí.
Muž tudy chodil velmi nerad a vždycky se snažil těmto místům vyhýbat. Proto, když opustil pláž, přidal do kroku, aby měl nepříjemnou část cesty rychleji za sebou.
Všimnul si špinavého, neupraveného dítěte, které si v prachu cesty hrálo se starým prašivým psem.
„Je mi jich líto,“ pomyslel si.
„Je mi líto, že i na tak krásném ostrově jsou taková smutná místa, ale nemůžu s tím nic dělat. Nikdo s tím nemůže nic dělat.“
Zrychlil ještě víc a byl opravdu rád, když nechal poslední z chatrčí za zády a vešel do stínu olivovníků za městem. Asfaltka se v těch místech prudce stáčela, takže její záhyb rychle zakryl ten neutěšený pohled.
Muž zastavil, aby si chvíli odpočinul a z čela si kapesníkem setřel pot.
„Mám Korfu opravdu rád, mám opravdu rád i zdejší lidi, ale na tenhle pohled si nikdy nezvyknu. Už tudy raději nebudu chodit, protože mi to nedělá vůbec dobře,“ rozhodl se muž, i když dobře věděl, že kolem chatrčí stejně bude muset mnohokrát projít.
„Možná by se s tím dalo něco udělat,“ přemítal. „Mám nějaké našetřené peníze, které stejně neutratím."
„Ale nedalo a ty to víš. Jednou se jedna moc bohatá dáma na dovolené tak zhrozila toho pohledu, že okamžitě dala starci sedícímu před chatrčí do ruky pěkný svazek bankovek. A co se stalo? Starý uctivě poděkoval a hned druhý den odevzdal celý obnos na kostel."
„Je čas jít,“ povzdechl si a vyrazil na další cestu.
Tenhle úsek cesty byl mnohem příjemnější, vychutnával si každý krok a každé nadechnutí, se kterým se mu do plic dostala vůně olivového dřeva a vyprahlé země.
V jedné zatáčce zabočil ze silnice na cestu, vyšlapanou mezi stromy v suché trávě. Chvíli po ní pokračoval, až se před ním olivový háj náhle otevřel. Stál na malé plošině, ohraničené po stranách skálou a vpředu zakončené strmým srázem. Místo bylo přístupné jenom po pěšině, po které před chvílí přišel, a byl odsud nádherný výhled na širé moře i na přístav hluboko pod jeho nohama.
Na konci plošiny rostl velmi starý olivovník, do jehož stínu muž usedl.
Sedával tu často, byl na tomto místě snad posté, ale pokaždé, když sem přišel a sedl si do stínu olivovníku, naplnila jeho srdce obrovská radost a láska k tomuto místu. Jeho tělem prostupoval nepopsatelný mocný pocit sounáležitosti s nekonečnou velikostí moře s jeho majestátným věčným bytím a neustávajícím životem. Cítil velkou lásku i k tomu starému stromu, který tu přestál generace lidí s jejich radostmi i trápeními, s jejich zrozením i smrtí. Na krátký okamžik měl muž pocit, že je součástí té zvrásněné kůry a šlachovitých větví a že jím protékají staletí a on jim sebevědomě vzhlíží vstříc.
S myšlenek ho vytrhl náhlý závan čerstvého větru, který zašuměl ve větvích. Zaclonil si rukou oči proti zapadajícímu slunci a vyhlížel na moře. V dálce zpozoroval drobnou tyčku stěžně plachetnice, plující do přístavu. „Kdopak to asi bude, přemýšlel muž. Loď je to podle pohledu rychlá, dobrá a drahá, takovou nikdo z místních nemá. Nejspíš to budou zbloudilí turisté." Přestal si lodi všímat a přesunul svoji pozornost na přístav, který se rozkládal hluboko pod ním. Pozoroval zakotvené lodě, odsud se zdály maličké jako nějaké hračky. Potom sledoval nákladní auto, které pomalu projíždělo po korzu podél celé pláže, až zastavilo před jedním z mnoha barů a taveren. Díval se na malé domečky s cihlově červenými střechami a bílými zdmi, které byly rozesety mezi stromy na hustě porostlých srázech nad mořem a kterým zastínily výhled na moře velké budovy hotelů dole u pláže.
Prohlížel si velké, čistě bíle natřené domy s udržovanými a zavlažovanými zahradami a vlastními plážemi, letní sídla úspěšným obchodníků, celebrit a státníků, která se rozpínala na opačném konci zálivu, v jehož středu byl přístav, a jež byla na nastávající zimní období ponechána opuštěná na starost správcům a zahradníkům.
Muž takto přehlédl celý záliv a hory nad ním, věnoval pohled všem svým oblíbeným místům a zákoutím. Ještě chvíli pozoroval jemně se vlnící hladinu moře. Najednou se mu zastesklo po jeho domě na pláži, který z plošiny nebylo vidět, protože byl skryt za masou skály a stromů.
„Škoda, že odsud není vidět na můj dům," posteskl si.
"Moc rád, bych se teď na něj podíval. Žiju tady na ostrově už docela dlouho a ten dům mi opravdu přirostl k srdci." Přestože dům neviděl, dokonale si vybavil jeho bílou omítku i místa, kde se oddrolila a odhalila tak cihly, v duchu viděl šikmou střechu z vlnitých tašek, dlážděnou terasu se dvěma palmami a květinami v nádobách a kamenný ochoz do pokoje v patře. Viděl síťovinu proti komárům, povlávající z otevřeného okna v čerstvém větru od moře, i dlážděnou cestu k pláži pod domem.
Jak přemýšlel o svém domě, přepadla ho tíseň a stesk po něm, do které se vlil stesk po všech místech, na kterých muž během svého života žil. Byl to velmi silný pocit, který muži stlačil vnitřnosti a sevřel hrdlo. Muž se, takto zasažen, plácl dlaněmi do stehen, aby stesk zahnal a povzdechl si „Je ti tu krásně, kamaráde, a chtěl bys tu zůstat dokonce života jako ten strom. Ale ty nejsi strom a musíš jít. Dobře víš, co bude následovat, jestli tu teď budeš jen o chvíli déle."A opravdu to věděl. Smutně se rozhlédl po moři a vkročil do stínu olivového háje.
„Asi stárnu,“ řekl si, „pokaždé když se loučím s tímhle místem, mám v krku pocit jako by to bylo naposled a přitom vím, že se sem zase vrátím a budu se sem vracet znovu a znovu."
"Třeba je to tentokrát opravdu naposled, nikdy nevíš."
"A já si chci tenhle pohled schovat jako by byl poslední, stejně jako jsem si chtěl schovat spoustu jiných pohledů. S mým věkem to nemá nic společného, vždy jsem se loučil s krásnými místy velmi nerad i s lidmi, které jsem miloval, jsem se loučil strašně nerad, a přesto jsem se s nimi musel rozloučit tolikrát."
Muž v tu chvíli cítil takový smutek, že se bál, aby mu jeho vnitřnosti, drcené tím pocitem nevypověděly službu. Znal ten stav dobře a věděl, že je nejvyšší čas na skleničku u Spirose.
Šel proto po asfaltce, vinoucí se mezi stromy dolů do přístavu, velmi rychle. Svižná chůze mu trochu spravila náladu, dokonce si začal pobrukovat melodii rozpustilé písničky, kterou měl rád, když byl ještě mladý.
Tak dorazil do přístavu.