Labyrint II: Sářin návrat - 7. kapitola

Anotace: Od vzpomínek k ,,realitě"...?

Podruhé se Sára pokusila o studium o dva roky později. Amy byla větší, takový malý blonďatý andílek, ovšem s maličkými růžky. Přesto, že většinou se u ní projevovaly rysy spíše Sářiny povahy a jejího chování, nepopiratelně v ní muselo být i něco z Michaela. Ne nadarmo byl na škole znám nejen mezi nejstaršími a nejpohlednějšími studenty… Slečny na hlídání měly nejednou problém ji chytit…
Tentokrát Sára zvládla zkoušky jak písemné, tak i ústní a k dálkovému studiu na literární akademii, obor publicistika a tvůrčí psaní, byla přijata.
Po dalších třech letech, které nebyly náročné o nic méně než když se Amanda narodila, i když zase jinak, odtud vyšla s titulem bakaláře.
Zvládla to.
Dospěla.
Ale to už dávno, už kdysi.
Nyní se však mohla postavit konečně na vlastní nohy a začít si hledat práci v oboru, jenž právě vystudovala, a žít jen pro sebe a Amy.
Vrátila se do rodného domu, když bylo Amandě pět let a když už věděla, že získala místo v redakci zdejších novin. Nebyl to žádný světově známý extra plátek, ale ani žádný bulvár – noviny se seriózní pověstí v Londýně.
A zatímco Amy chodila do školky, později do školy, nebo byla pod dozorem různých slečen na hlídání, které Sára využívala na radu Stephanie, Sára pracovala, aby sebe a Amy uživila. Otec se Steph jí pomáhali jak mohli, ale ona na nich nechtěla být závislá. Navíc práce v redakci ji vynášela tolik, aby se s přehledem o sebe a svou dceru postarala, takže závislost na druhé osobě jí naštěstí nehrozila.
Redakce, v níž byla zaměstnaná, měla své prostory pronajmuté ve zdejším obchodním centru plném krom všemožných obchůdků a butiků i firem a kanceláří, kde nikdy nebyla sama.
Měla malou kancelář sama pro sebe a psala hlavně pro sobotní přílohu – tipy, zajímavosti, které se staly přes týden, kulturní akce a přehledy jejich konání, občas přidala i recenzi k právě vysílanému filmu v kině nebo knize objevivší se na knižních pultech.
Mimoto však využila i druhou složku toho, co studovala.
Tohle všechno byla publicistika, ale krom ní se Sára zabývala i tvůrčím psaním. Během doby, kdy zpočátku s Amy žila u otce, nelenila a ačkoli již zdaleka tolik nežila pohádkami a představami, stále v ně svým způsobem věřila a ráda se k nim vracela. Tak ráda, že si je začala zaznamenávat a psát a povedlo se jí toho nashromáždit tolik, že je poté, již jako zaměstnaná, začala vydávat. Či spíš vedoucí Přílohy, které se ihned zalíbily a nechala je do ní začlenit a vycházet na díly.
Protože Sára měla příběhů opravdu hodně a protože vycházely jen jednou týdně jedna kapitola, měla materiál na dlouho. A to nebylo zdaleka vše.
Pokud měla Sára volnou chvíli a nápad, psala i tehdy. A jakmile v novinách vyšel postupně celý její výtvor, její šéfka zařídila, na žádosti čtenářů, aby vyšel i knižně. A k Sářinu údivu, ale i nezměrné radosti, měly její pohádky úspěch a v knihkupectvích šly dobře na odbyt.
Nicméně Sářino psaní bylo určeno pro starší čtenáře, ne pro ty dětské. Jediná pohádka, kterou se pokusila pro tyto čtenáře stvořit, se s valným úspěchem nesetkala, proto už v tomto druhu psaného slova nepokračovala a vrátila se k tomu
osvědčenému.
Její knihy byly – jak jinak – nabité tajemstvím a dobrodružstvím, dobrem a zlem, kouzly, čáry a magií, fantazií – nezkrotnou a téměř bezbřehou… Byly naplněny jí samou!
Jen jediný příběh nikdy nenapsala.
Ne proto, že by nechtěla nebo že by nemusel mít úspěch, v podvědomí cítila, že tento příběh by byl jakýmsi přelomem její kariéry, startem vzhůru, že by se setkal s nevídanou popularitou, ačkoli se od ostatních nijak zvlášť vlastně nelišil…
Nenašla odvahu k tomu převést ho na papír.
Navíc… nebyla si jistá, zda by se jí povedlo zachytit vše, co v Labyrintu prožila. Stále si sice vše pamatovala, ale měla pocit, jako by den ode dne vždy na některou maličkost zapomněla a nedovedla definovat, na kterou. Jakoby vzpomínky bledly a bledly a snažily se vytrácet… Stalo se tam toho tolik… To si přece nemohla pamatovat navždy…
Možná právě proto by si to měla zaznamenat. Aby nezapomněla úplně… Třeba… třeba… třeba na toho skřítka, který ji provázel již od začátku…
Jak se jen… jmenoval…? Jak…?
Už několikrát nad tím Sára uvažovala a nemohla… nemohla na to přijít.
Ano, bylo to sice dlouho a od té doby ani skřítka ani nikoho jiného z těch, kteří jí tam pomáhali, už nespatřila, ale… Jak mohla zapomenout jejich jména a skoro i to, jak vypadali? Nebyla přece tak stará!
Někdy si tak však připadala. I proto, že byla sama, bez partnera. Ve svých málem pětatřiceti letech bez jakékoli životní lásky!
Měla mnoho známých a ještě více kamarádů, což by v místě, v němž pracovala, asi bylo zvláštní, kdyby to tak nebylo, ale přátel měla pomálu – těch opravdových. A mezi slovy známý, kamarád a přítel dělala Sára velký rozdíl. Natož tak aby měla partnera.
Neustále sama nebyla, občas se vyskytl někdo, kdo chvíli ,,zůstal“, ale většinou se jednalo jen o pár dnů, nanejvýš týdnů. Jen jednou se stalo, že jeden vydržel několik měsíců. Nejednalo se o nějaké šílené láskyplné vzplanutí, alespoň ze Sářiny strany ne, ale už si myslela, že je to někdo, kdo zaplní místo po Michaelovi. Místo v jejím životě.
Ale nakonec i on odešel.
Taky.
Sára tušila, proč to asi všichni, kterým se podařilo dostat blíž než k tomu pozvat ji do kina nebo večeři, vzdali.
Po Michalovi se už nikdy do nikoho nezamilovala tak jako do něj. Možná ani nechtěla, nijak se nesnažila. Občas měla pocit, že je tím vším unavená, tím víc, čím víc se snažila najít někoho, kdo by vyplnil tu podivnou prázdnotu v ní, ale nikomu už nedokázala otevřít srdce tak jako Michaelovi a nikomu neprojevovala bezhlavou náklonnost nebo šílenou zamilovanost. A mužům to v jejich ješitnosti, jak se zdá, vadilo, myslela si.
Nikdo už nikdy nebude jako Michael. Nikoho takového nepotká a ona měla tehdy vlastně štěstí, že si jí vůbec kdy všiml. Před ním také nikdo nebyl, ale před ním také nikdy neuvažovala o nějakém svém osobním životě… Tenkrát měla jiné
,,starosti“…
Jen jeden byl jako Michael. Ale spíš jen svým významem než čímkoliv jiným. On byl totiž jeho opakem, tím negativním, co ji v životě potkalo. Ale velice důležitým a významným.
Bylo zajímavé, že ačkoli, co se Labyrintu týkalo, měla pocit, že toho zapomíná neustále víc a víc, vše, co se týkalo osoby Jaretha a věcí okolo něj, si pamatovala dokonale.
Proč?
Snad právě proto, že pro ni byl něčím důležitým…?
Hloupost!
A přece jí to stále vrtalo hlavou. Nejen tato myšlenka, ale všechno, neustále znova a znova na to musela myslet a i když si to zakazovala, nešlo jí to. Ať přemýšlela nad čímkoliv, vždycky nějakým způsobem sklouzla k Labyrintu…
Bylo snad možné, aby se tehdy jednalo o nějaké… poblouznění…?? Proč by na Jaretha jinak stále myslela? Je přeci nemožné, aby člověk, který napáchal všechno to zlo a udělal vše proto, aby se jí nepodařilo zachránit bratříčka, aby v ní někdo takový něco… probudil! Snědla sice tehdy tu otrávenou broskev a na chvíli ztratila paměť, ale… Něco takového v ní ani v jiném člověku přece nemohlo vyvolat nebo změnit nějaký cit! A zvlášť ne k Jarethovi! Už proto, jak se choval – hrál si s ní jako kočka s myší.
Nejdříve s ní jednal jako s dítětem - ,,Sáro, vrať se do svého pokoje… Hraj si se svými hračkami a kostýmy a… na to dítě zapomeň…!“ Pak to zkoušel přes dárky a falešnou vstřícnost - ,,Přinesl jsem ti dárek… Je to křišťál, nic víc… Ale když s ním takhle zatočíš – a pohlédneš do něj - odhalí ti tvoje sny… Avšak tohle není dárek pro obyčejnou dívku, která se stará o uplakané dítě! Chtěla bys ho? Tak… na dítě zapomeň!!“ I výhružku použil - ,,Sáro!! Neodporuj mi!! Ty pro mě nejsi soupeř!!“ Ale úplně nakonec svolil a dal jí možnost zkusit získat Tobyho zpět. Přestože hrál unfair, házel jí klacky pod nohy, podváděl, předbíhal čas… Zvítězila.
A k někomu takovému že by snad kdy mohla něco cítit??
No… snad… Ne! Jedině nenávist!
Určitě!
Přesto… Jak živě si vybavovala imaginární bál, jehož se díky otrávené broskvi zúčastnila. Dodnes si pamatovala pohled do jeho očí, tam tehdy poprvé spatřila něco jiného než… než souboj o jedno malé dítě. Jen nevěděla, co přesně to mohlo být a zda to bylo opravdové. Aby v Labyrintu bylo něco opravdového…? Směšné! To se tam naučila dokonale – že nic není takové, jak se zdá… A přece to cítila tak upřímně, když spolu pluli sálem rejem masek a tancovali a vznášeli se a… a tahle vzpomínka ji vždy vykolejila…
Nevěděla, co si má sama o sobě myslet. V hloubi duše byla přesvědčena, že Labyrint celý, i vše v něm, nenávidí stejně jako ho kdysi milovala, ale kdykoli si tohle vybavila… nevěděla vlastně nic.
Nevěděla nic a sama sebe přesvědčovala o nenávisti k Jarethovi, která byla stejně tak velká, jak velká byla poté její láska k Michaelovi.
Sára Jaretha opravdu nenáviděla, jen možná ne tak, jak si namlouvala.
Jenomže to také nevěděla…