Minulost tě dožene

Anotace: část 12

Zašli do zahrady a sedli si do altánku jejich otce. Chvíli na sebe koukali jako milenecká dvojice, kterou samo sebou nebyli, ale neznalí lidé by se dali snadno oklamat. Hodnou chvíli se sledovali pohledem a zjišťovali, jak se čas projevil na tom druhém. Alex nedokázal žasnout, jak se z jeho sestřičky stala tak rychle žena.
„Kde jsi byla celou tu dobu a co jsi dělala? Jediné, co vím, žes byla v New Yorku a pak ses vypařila zase pryč,“ zjišťoval od sestry.
„Jezdila jsem tak různě po státech a poznávala svět a lidi. Taky bys to měl občas zkusit! Docela mi to pomohlo se vzpamatovat,“ doporučila Alexovi.
„To věřím, že ti to pomohlo. Úplně ses změnila k nepoznání,“ obdivoval její změnu. Chvíli váhal, zda se má zeptat, ale váhání jej přešlo a přímo se optal: „Jess, s tou pomstou…to byla jen legrace, že? Nemyslela jsi to vážně?“
„Nemyslela,“ oznámila klidným hlasem a pohlédla bratrovi zpříma do očí. Některé lži do očí jsou pro druhé útěchou. „Nechci se o tom bavit.“
„Dobrá, jen jsem měl o tebe starost. Chtěl jsem vědět, jak jsi na tom.“
„Je mi mnohem lépe. Sama se divím, ale už o tom, co se stalo, moc nepřemýšlím,“ sklopila oči, protože věděla, že kdyby se Alexovi znovu podívala do očí, už by poznal, že lže. Nebyl den, kdy by nemyslela na ty muže a okamžik, který ji navždy změnil život. Pořád vidí tváře všech čtyř a jejich nechutný výraz obličeje.
Seděli a dlouho si povídali o době, kterou se neviděli. O smutku, který musel Alex přejít bez své sestry. O všem, co se mezitím přihodilo. Uteklo spoustu času, než se oba vrátili do domu.
„Ještě se chci zeptat, proč jsi dal můj pokoj Brianovi?“ Zlobila se na bratra. „Věděl jsi, že se vrátím.“
„Myslel jsem, že ten den snad ani nepříjde a ty se neukážeš,“ omlouval se ji.
„To bych neudělala, abych se už nikdy nevrátila. Vždyť je to můj domov. Ale kde jsou moje věci?“
„Mám je u sebe. Přinesu ti je, kde budeš chtít, řekni si kam.“
„Přines mi je do pokoje pro hosty. Zůstanu tam. Brian přece jen nevěděl, že ten pokoj je můj. Jak by mohl, když ses o tom ani nezmínil.“ Zamračila se Jess předstíraně.
Alex odnesl sestřiny věci na původní místo v jejím starém pokoji po rozmluvě s Brianem, který se pokoje dobrovolně vzdal. Co záleží na místnosti, ve které stejně jen přespává! Nakonec dostala Jessica pokoj zpět.
Sešli se u stolu právě v čas obědu. Služka, kterou si kluci do domu pořídili kvůli nedostatku času k úklidu a vaření, nosila na stůl. Jsou přece jen muži a je taková domácí práce moc nezajímá. Příjemně to vonělo. Jess si sedla do čela stolu. V průběhu oběda panovala veselá nálada, kterou zajišťoval Alex svými vtipy. Před jídlem Alex pozvedl sklenici s vínem a slavnostně připil na Jessiin návrat. Ostatní učinil totéž. Jess všem poděkovala za milé přivítání svým veselým úsměvem.
Po obědě Jess opustila dům a zajela na policejní okrsek navštívit Michaela Nica. I přesto, že se moc dobře neznali a setkali se za nemilých okolností, svým způsobem se jí stýskalo i po něm. Zaparkovala svou Cobru, kterou jí Alex ponechal, na parkovišti před vchodem a šla dovnitř. Rozhlížela se, jestli ho náhodou nezahlédne, ale nikde nebyl. Přistoupila tedy k muži za hlavní přepážkou a zeptala se, kde jej může najít. Policista ukázal na kapitánovu kancelář a Jess si myslela, že si z ní dělá legraci.
„Promiňte, já myslím poručíka Nica!“
„Ano, asi před půl rokem dostal povýšení na kapitána.“
Byla to tedy pravda. Na dveřích bylo napsáno velkým tiskacím písmem: CPT. MICHAEL NICO.
Po krátkém zaklepání vešla dovnitř a zůstala stát u dveří. Mike byl otočen zády k ní a telefonoval. Domluvil a položil sluchátko. Otočil se ke dveřím, kdo ho to zase ruší, a když spatřil Jess, chvíli věřil, že má halucinace.
„Jessy, jsi to ty nebo mě šálí zrak?“ Ujišťoval se.
„Jsem to já. Copak nevěříš tomu, co vidíš? To já mám asi halucinace! Dostal ses už daleko, kapitáne Nico,“ chválila jej.
„Dobrá, tak oba vidíme správně. Posaď se přece,“ pokynul ji ukázáním židle a poodsunul ji, aby si mohla sednout. Nechal si přinést dvě kávy a vyptával se ji, co zatím dělala a proč se neozvala.
„Nevíte náhodou něco těch mužích?“ Dostala se k dlouho očekávané otázce, která musela vyjít z jejích úst. Proto sem také přišla.
„Jsem si jist, že to byli ti muži, které jsi tehdy nešla identifikovat, ale neustále je sledujeme a čekáme, kdy se ukážeš, abys nám s tím pomohla. Dva z nich by měli být zde v Palm Beach, jeden v New Yorku a ten poslední v Houstonu. Stejně už není velká šance, že je chytíme. Místa, kde se zdržují, už nemusí být ta správná. Mohou být teď kdekoliv. Případ není uzavřený, proto musíme pořád doufat, že to dobře dopadne.“
„To už je jedno,“ řekla neodbytně Jess. Ví, kde jsou. Ví, že se pomstí a zaplatí za vše, co ji způsobili.
Mike viděl její nelítostný pohled, když mluvil o vrazích, až jej z toho mrazilo v zádech. Doufal, že už ji myšlenka na odvetu dávno přešla, ale podle výrazu a lesknoucích se očí, se mýlil.
Po letech, co o sobě nedala Jess nikomu znát, se z puberťačky stala mladá žena. Vlasy se jí dlouze vlnily a leskly rudým odstínem. Tělo dostalo mnohem pevnější obrysy, jako při tvrdém tréninku v posilovně a dlouhé hebké nohy zdokonalovaly její ženskost.
Po dlouhém rozhovoru s Mikem, odjela domů, kde se všemi povečeřela a šla brzo spát.
Druhý den brzo ráno, když ještě všichni spali, napsala Jess vzkaz, že jede na stanici za Mikem, aby neměli obavy, kde zase zmizela. Chtěla nějakou práci a práce u policie byla ideální.