Průseráři

Anotace: Kapitola 3.

Již jsem se zmiňoval o našich největších problémech, které jsme, v jinak bezstarostných letech, měli- šlo o shánění peněz. Potřebovali jsme nějak financovat svou rozvíjející se závislost na měkkých drogách, páteční večery v klubech, cigarety, alkohol a tak. Když nad tím teď přemýšlím, napadá mě, že kdybychom ještě pili pohonné hmoty a minerální oleje, veškeré naše peníze by vlastně dotovaly celou paletu spotřební daně. Někteří z nás měli buď své zdroje, což jsme Slajovi všichni záviděli, nebo nijak zvlášť tuto záležitost neřešil, a vždy nějak vyšli, v čemž byl expertem Skero, což jsem mu já osobně záviděl snad ještě mnohem více, než v prvním případě, no a my ostatní, Bratři v triku, jsme se zkrátka museli otáčet abychom s nimi drželi krok. Jenže nebylo otáčení jako otáčení. V tomhle jsem nikdy moc nevynikal, stejně jako Pas, jenže ten měl přeci jen tu výhodu, že si příležitostně přivydělával v rodinném podniku, či vlastní šikovností při nějaké fušce. Naštěstí jsme měli toho nejpovolanějšího učitele ze všech- Texiho. Byl to největší mistr fint, fíglů a podvůdků, kterého jsem kdy poznal, koumes a šibal, liška podšitá. Z ničeho dokázal udělat show, a ze show klidně naopak nic, Houdini naší party. Neexistovala situace, ze které by nedokázal něco málo vyrýžovat. Myslím, že jeho hlavní zbraní, v tomto ohledu, byl přehled. Všeobecný přehled, univerzálnost, zkrátka schopnost vše spojovat se vším a to i to neslučitelné. Zpravidla šlo zprvu o zdánlivé drobnosti, kterýma se ovšem cvičil. Přirovnal bych to k jedné staré počítačové hře, kde bylo vaším úkolem sestavit z předmětů, které jste měli k dispozici, trať- jakýsi soubor pastí (jako když pustíte kuličku na houpačku, ta zvedne druhý konec se svíčkou, která přepálí provaz, na jehož konci je uvázán nafukovací balónek… a tak to jde až do té doby, než usmažíte volské oko, nebo dosáhnete jiného stupidně komického cíle), hlavní bylo dosáhnout kýžené odměny. Tak například každé ráno Texi chodil do školy oklikou, aby provedl jakousi obchůzku, při níž zkontroloval své nastražené pasti v podobě automatů. Šlo o to ucpat v předvečer výběru jakýkoli automat na jízdenky, nápoje, staré telefonní budky na mince a podobně, tak, aby nebyli schopny vydávat peníze nazpět, a případně ani požadovaný produkt. Nebylo to nic moc, ale jako ranní příspěvek to vystačilo. Po každé z toho káply nějaké peníze, nebo přinejhorším pár jízdenek. Hlavní bylo vybírat brzy ráno, aby vás nikdo nenačapal, nebo aby vás nepředběhli zavolaní „servisáci.“ Také jste museli střídat rajóny, aby si lidi nezafixovali, že je ten, či onen automat pravidelně okrádá. Jednoduše šlo o to, mít svůj systém, a ten Texi měl. Vzpomínám, jak jednou zřídili nedaleko našeho bloku venkovní automat na cigára. Tenkrát jsme měli opravdové žně. Stačilo jen ucpat otvor pro výdej koulí papíru a čekat nenápadně opodál. Z protějšího baru, nebo prostě z ulice, každou chvíli někdo přišel a nám stačilo jen nechat ho až se vyvzteká, párkrát si kopne, zanadává, a pak vždy naštvaně odejde, abychom si my mohli v klidu vybrat jeho krabičku a pokračovat nanovo. Trvalo čtrnáct dní, než přesunuli automat přímo do putyky, ale my za tu dobu měli nastřádané solidní zásoby, dokonce si myslím, že se při té příležitosti rapidně prohloubila má závislost na nikotinu.

Další specialitou bylo všemožné zpronevěřování a s tím související falšování podpisů, či dokonce razítek, nebo celých formulářů. Zpronevěřování se samozřejmě týkalo veškerých peněz, které jsme dostávali od svých rodičů. Na jízdné, jídlo, školní akce a potřeby a tak. Co se týče jízdného, byl Texi za vodou, já byl závislý na jeho milodarech, to když měl dobrou sklizeň z automatů. Nebo jsem zkrátka, tak jako ostatní, jezdil na černo, utíkal před revizory, (což časem nebylo tak těžké, jelikož jsme všechny v našem okolí už znaly, takže sotva jsem jednoho z nich spatřil na zastávce, bylo vše jednoduší, nemuseli jsme se protahovat skrze zavírající se dveře, za řinčení varovných zvonků, či skrývat se a ustupovat v davu). S jídlem jsme ovšem okrádali hlavně sami sebe. Něco jako koupit si pořádnou svačinu, či dokonce oběd ve školní jídelně, to neexistovalo. Odbývali jsme se suchým pečivem, nebo jsme bez jakýchkoli výčitků přijímali, jaksi „nenuceně,“ milodary od svých spolužáků, v podobě přebytků z nadměrných porcí a podobně. Milovali jsme frajerská gesta, když někdo vytáhl ze svého boxu pečlivě zabalený žvanec, nepochybně připravený od své starostlivé mámy, a my jsme jej začali úlisně chválit, jak pěkně se o něj rodiče starají a jak moc jim na něm musí asi záležet. Samozřejmě že to byl promyšlený tah, jelikož jsme věděli, že kluci prostě nesnášejí být za mazánky. Pak si ten nekňuba prostě jednou hryznul, zatvářil se strašlivě znechuceně, dodal něco v tom smyslu jako že: „No taky se to vůbec nedá žrát!“ A pak už chyběl jen krůček k tomu, že dodal: „Klidně si to sněz, jestli chceš, ale je to fakt humus.“ Jasně že byl, alespoň jste se tak museli tvářit, nebo naopak jste také mohli předstírat, a někdy taky ne, jak moc vám to chutná, a zde se dokonce hodilo vyčíst dotyčnému jeho chutě a vlastně ho tak trochu i dopálit. Samozřejmě jste museli čas od času jeho nabídku odmítnout, nebo se dokonce po prvním soustu zatvářit ještě znechuceněji než on, a bez jakýchkoli okolků jídlo prostě vyhodit a hlasitě souhlasit s tím, jaký to byl dneska skutečně „humus.“ Většinou to byli jedni a ti samý důvěřivci, kteří se nechávali tak snadno obalamutit, takže si vlastně zasloužili platit malou daň za svou naivitu. Samozřejmě nám takové triky nevycházeli pořád, v tom případě tu byl ještě Slaj. Musím uznat, že v podobných věcech byl tenhle „hybrid“ neocenitelnáý. On jediný takovými „zbytečnostmi,“ jakými bylo právě jízdné, nebo stravné, disponoval. Takže v případě nouze se dokázal štědře dělit o své jídlo, jelikož jej měl stejně vlastně vždy přebytek, a jak sám říkal: „neuškodilo mu kapánek ořezat své porce.“ Také to byl on, který dominoval v našem lukrativním podniku se stravenkami: Šlo o lístečkový systém, tedy o papírek za který jste dostali oběd ve školní jídelně. Takže když jste měli dost obratné prsty, mohli se za jednu stravenku najíst tři i čtyři lidi. Jako první chodil Texi, nebo já, na nás dvou to nikdy neztroskotalo. Zkrátka jste před ostřížím zrakem kuchařky poslušně vhodili kupón na hromádku, a sotva se žena otočila pro porci, vzali jste si jej zpět ještě s dalšími dvěmi nebo třemi. Texi tohle zvládal s ledovým klidem, vždy dokázal kuchařku oslovit, na něco se zeptat, okouzlit ji svým pověstným úsměvem a potom ji „chladnokrevně okradl.“ Já jsem se bál o poznání víc, zato jsem byl ale zatraceně rychlý, což dokonale kompenzovalo můj neprofesionální strach. Jenže tohle byla vlastně, v našem „stravenkovém byznyse,“ jakási pověstná třešnička na dortu. To hlavní spočívalo v paragonu, který Slaj při každé koupi obědů vyžadoval, a který následně obešel nás všechny, tedy naše rodiče, jakožto důkaz našeho pravidelného stravování, na které jsme dostávali každý měsíc nějaké peníze.

Padělání a falšování, to bylo vlastně něco podobného. Vcelku slušný základ jsme získali již na základní škole, ale skutečně využít a konečně i zpeněžit jsme tuto dovednost dokázali až v učení. V první, ne tak podstatné řadě, to byli omluvenky či podpisy učňovských listů, ale později jsme se s tím poprali takřka stejně, jako se Slajovými paragony. Jednoduše jsme na formulář, nebo jakékoli lejstro s razítkem školy, napsaly žádost rodičům o příspěvky pro školní aktivity, o peníze na exkurze- nejlépe povinné, či jiné, se školou související, záležitosti. Jistěže originální tiskopis byl tím nejnezpochybnitelnějším dokladem, takže problém spočíval pouze v tom, nějaký takový papír vlastnit a dokázat jej využít pro své vykutálené potřeby. Nebylo to vlastně vůbec jednoduché, až do dne, kdy s plánem přišel náš Houdini: Celé to vymyslel po jedné ze svých četných návštěv studijního oddělení, kde zrovna vysvětloval další z nesrovnalostí, které se kolem legislativy jeho docházky a tak vůbec, vyskytovali v neuvěřitelných kvantech, tak, že byl vlastně nečastějším návštěvníkem tohoto oddělení ze všech žáků celé školy. Dělali jsme si z něj legraci, že jednou celé to úřadování po ubohé referentce převezme, až ji z něj trefí nakonec šlak. Každopádně tenkrát Texi přišel s geniálním, avšak poněkud riskantním nápadem: Jednoho dne opět vešel do oné známé kanceláře, pod záminkou smyšleného problému. Pak jsem přišel na řadu já- v těchhle záležitostech jsem figuroval docela často, jelikož jsem byl značně závislí na výhodách, které z daných akcí plynuly, takže jsem zkrátka nemohl většinou odmítnout. Tehdy jsme využili právě Texiho postřehu- místnost, v níž studijní referentka úřadovala se sestávala ze dvou propojených kanceláří se dvěmi dveřmi, z nichž každé vedly do jiné z nich . Vyčíhli jsme pozdně odpolední hodinu, kdy nebude ve vedlejší místnosti nikdo, a toho jsme zneužili. Zabušil jsem na druhý vchod, než kterým vstoupil Texi. Musel jsem být velmi neodbytný a vlezlý, než my přišla rozčílená úřednice otevřít a zároveň vynadat. Nejprve jsem si musel vyslechnout opravdu peprný monolog o slušném chování a hulvátské nedočkavosti. Ani jsem netušil, že zabavit objekt, bude tak snadné, ta žena to vlastně udělala za mě, vůbec jsem se už nemusel snažit a dlouze ji obtěžovat svým zinscenovaným představením, vlastně mě při mém odchodu ještě sama zdržela, když my vyčítala s jakou banalitou jsem ji tak neodkladně a neslušně vyrušil. Pak jsem odešel a ona se vrátila vedle, ke svému stolu, kde na ni mezitím čekal Texi. Samozřejmě, ten vylezl za nějakou dobu, vlastně si dal ještě pořádně načas, jakoby si vše tak trochu ujetě vychutnával. Mimo školu pak vytáhl z kabely štos tiskopisů, i čistých archů, všechny vlastnoručně oražené. Jako zlatý hřeb se vytasil s bezmála dvěma tucty prázdných omluvných listů. „K čemu tolik? Stačilo nám pět.“ Namítl jsem, tak trochu i z obavy, že tyhle „srandičky“ už nebyli pouhým inkoustem z razítka, nebo tuctovým formulářem, který šlo jednoduše vytisknout. „Co když je mají spočítané?“ Dvojlisty byli sice opatřeny vodoznakem, což mě právě tolik vyděsilo, nicméně jim chybělo jakékoli číselné označení, takže jsem se nakonec uklidnil. Přesto jsem tento neplánovaný „upgrade“ Teximu ještě párkrát vyčetl. Jenže to jsem tenkrát nevěděl, jaký poklad jsme tím vlastně získali. Na jakémsi „učňovském černém trhu“ naší školy, jsme za značného přispění Skera a jeho kontaktů, trhly na těchhle omluvných listech něco přes dva litry! Naši solventní a diskrétní spolužáci, kteří měly podobné problémy s docházkou, jako my, nám, navíc za podmínek stoprocentní mlčenlivosti, málem urvaly ruce, když jsme jim nabídli příležitost nosit domů výkazy o své docházce čisté jako okvětí lilie, to samozřejmě za patřičný poplatek. Byl to povedený job, a to hlavně z toho důvodu, že nikdy nevyšel napovrch.

Přes to všechno plynuly naše hlavní a pravidelnější příjmy z jiného zdroje. Učili jsme se přece jen na mechaniky, čehož jsme již dokázali značně využít. Převážně šlo a „sběr“ kovového šrotu. Železo, měď, hliník a jiné barevné kovy. Zkrátka jsme sebrali, nebo ukradli vše, co nebylo přidělané napevno, a později nám ani tyto malé překážky, od šroubů po svary, nedělali velké problémy. Stačilo se jen dívat kolem sebe a mít přehled co se dá, a co naopak ne. Rekugniskace okolí, to byla další z náplní Texiho ranních obchůzek. Jak jsem se zmiňoval, vše se to odvíjelo okolo jeho fantastického přehledu. Byl dokonce v absolutním obraze co se týkalo výkupních cen kovů, ve všech třech místních sběrnách. Hotový bookmaker. Věděl, kdy jsou podmínky prodeje nevyhovující a naopak, kdy zase ceny porostou. To podle ročních období, ale také ekonomické situace, o které jsme my ostatní neměli ani páru. Texi dokázal schraňovat naši kořist třeba dva měsíce, a pak její hodnotu navýšil i o třetinu. To jsme mu samozřejmě schvalovali, když jsme sami byli při penězích, jinak se vše prodávalo obratem a výdělek šel rovnou ke Skerovi, který již věděl co s ním. Naším hlavním rajónem byl obrovský továrenský komplex a nádraží. Staré průmyslové závody, z nich většina již dávno nefungovala, se rozkládali takřka všude kolem nás. Vysoké pece, výrobní haly, k nim přilehlé skládky a haldy, tam všude se dalo hledat. Samozřejmě šlo nejčastěji o kabely ze starých rozvodů, jenže většina jich padlo za oběť starým „šroťákům,“ kteří tato teritoria brázdili se svými dvoukoláky, a byli docela vysazení na konkurenci, kterou jsme pro ně představovali my. Takže jsme se museli vyhýbat ne jen hlídačům a zbylým pracovníkům, ale také jim. Do karet nám hrálo právě naše učení- tím jsme byli oproti mnohým o krok napřed. Většina nevybrakovaných prostor byla nepřístupná, tak, aby se do nich běžný „šroťák“ nedostal, jenže my jsme byli jinačí liga. V první řadě jsme měli Pase, ten se stal hlavním „inženýrem- konstruktérem,“ chcete li technikem, našich zlepšováků a vynálezů. Šlo o všelijaké paklíče, šperháky, páčidla, kliky s osmihranným zakončením a jiná „udělátka,“ která nám umožnila dostat se do rozvodových skříní, zajištěných hal, nebo vymontovat různé speciálně upevněné součásti. Neexistovalo nic, s čím bychom si neporadili. Ironická byla skutečnost, že vše jsme si mohli klidně vyrábět ve školní dílně, kterou jsme vlastně čas od času taky tak trochu škubali o staré náhradní díly, či různé nepovedené výrobky, nás i našich spolužáků, a především o ty, se značnou hmotností. Pamatuji si, jak jsme později (bylo to konkrétně ve třetím ročníku), s Texim a Skerem málem neprošli svářečským kurzem, a to hlavně pro velký počet zmetků, které jsme záměrně tvořili z náramně těžké kolejnicové ocele. Trhli jsme na tom pár krabiček cigaret, ale hlavně pořádnou ostudu, až jsem si to po čase trochu i vyčítal.

Ne všechno vždy klaplo tak jak mělo, vlastně jsme každou chvíli v něčem lítali, ale některé věci se ještě stále dařili, a byli zde i takové případy, které se dařili doslova na jedničku: Blížil se konec školního roku, pro nás tedy prváku. Bylo to období na levačku. Ve škole samé zkoušky, doma to docela skřípalo, protože některým z nás hrozili reparáty, a tak se to všechno tak nějak vezlo po špatné cestě. Musel jsem se pořádně snažit, abych se nebyl nucen celé prázdniny učit blbou matiku, ze které jsem propadal. A to jsem byl na tom vlastně z naší pětky skoro nejlépe, teda až na Slaje, jenže ten nikdy podobné potíže vůbec řešit nemusel, ale obhajujte se tímhle před mámou, která je z vás nešťastná, a neustále se trápí tím, co z vás nakonec bude. Takže nezbýval skoro žádný čas na výpravy za šrotem, ani na žádné akce, kterými bychom se mohli obohatit. Jenže peníze byly zapotřebí neustále. Mariánka, alkohol a nikotin, na to jsme čas měli vždycky. Jenže finanční krize se v té době dotýkala tak nějak nás všech. Dokonce i Slaj měl nějaké problémy, a možná právě proto to byl on, kdo přišel s řešením: „Už jsem o tom párkrát slyšel, je to zaručený vývar! Stačí jen splašit nějaké masky a jít na věc.“ Takto podaná slova, vytržená z kontextu, by mohla u někoho vzbudit podezření, že jsme se chystali vykrást banku, ale chyba lávky, zas takoví gauneři jsme ještě nebyli. I když co se týče čestnosti tohoto plánu, fakt byl ten, že bez poskvrnky zrovna nebyl. Týkal se Posledního zvonění- akce, při níž žáci posledních ročníků středních škol vycházeli do ulic v různých převlecích, jako maškary, a za děsného povyku a obtěžování lidí somrovali příspěvky na svůj závěrečný večírek. Slaj nás navnadil, že slyšel o skupinkách, které takhle vydělali víc jak deset tisíc! To bylo něco. Vůbec nám nevadila skutečnost, že nám scházel nějaký ten rok, to jsme přeci mohli skrýt důmyslnými převleky, a navíc mezi námi už byli i tací, co nic zastírat nemuseli, tací co „ráno přišli do školy hladce oholení a odpoledne vycházeli zarostlí,“ jak si z Texiho utahoval Slaj. Jenže zrovna Slaj, to byl druhý extrém, „ty musíš s tím svým hlasem držet hubu, nebo se převléct za ženskou, jinak ti nikdo neuvěří, že jsi maturant,“ vracel mu Texi pohotově. Po takových rozhovorech již bylo jasné, že do toho půjdeme. A tak jsme začali tvořit bojový plán. Všechno jsme řádně promysleli, od lokality, v níž budeme vybírat, po kostýmy, ve kterých nás nesmí nikdo poznat.

Prvním bodem bylo obstarat si omluvenky ze školy, a to na dva dny, což v našem případě nebyl žádný problém, jelikož jsme měli svoje extra omluvné listy a nacvičené podpisy rodičů, či doktory, kteří nás svou lhostejností k oražení našich omluvenek často nevědomky podporovali. Pak jsme si obhlídli terén. Muselo to být dost daleko od školy i našich domovů, nejlépe na opačné straně města, tam, kde nás nikdo neznal, a zároveň jsme se mohli ztratit mezi pravými výběrčími. I to se podařilo. Zbývalo tedy poslední- obstarat si masky. Byla to docela zábava. Nadělali jsme kolem toho spoustu legrace, dokonce jsme se dostali do jakéhosi souboje o nejlepší převlek. Vznikla mezi námi taková rivalita, že jsme nakonec odmítli prozradit své kostýmy, a dělali jsme takové drahoty, že z toho vzniklo jakési překvapení pro každého z nás. Do poslední chvíle si každý tajil svůj výtvor, až jsme se v nich sešli teprve to ráno před začátkem akce. Vidím to jako dnes, jak se k nám skrz rozesmátý dav dere, v parném květnovém ránu postava Mikuláše v děsně tlustém rudém kožichu, s vysokou papírovou čapkou a zakroucenou berlí. „Hou hou hou!“ Ozývalo se zpod vatového vousu hřmícím hlasem. Lidé se ohlíželi a vrtěli pobaveně hlavami. Kdybychom nevěděli, že v takovém převleku chodívá, každého šestého prosince, Texi, společně se svými sestrami, jakožto čertem a andělem, po dětech z jejich farnosti, vůbec bychom ho nepoznali. Jenže koho by, téměř na začátku léta, napadlo vzít si huňatý dubeňák, s pláštěm nastříkaným umělým sněhem? Jedině Texiho. „Nazdar robíci“ Zahlaholil, „zdalipak jste byli letos hohodný? Mám tady pro vás schované nějaké matky, a dokonce i olejničku. Samozřejmě za básničku!“ Řehnil se na adresu našich masek. Tedy masek Pase a mě. My dva jsme totiž pracovali společně. Z prázdných plechovek od barvy a z lepenkových krabic, jsme vytvořili jakési dva krunýře- obleky robotů. Tělo z krabice, na rukou a nohou navlečené prořezané plechovky a na hlavě kbelík s otvorem. Vypadalo to senzačně, také nám to dalo pořádně zabrat, ale výsledek stál opravdu zato. Celý výtvor byl nastříkaný stříbřenkou, dokonce i obličeje jsme měli nabarvené, to však hlavně proto, abychom snížili možnost naší identifikace. V původním návrhu jsme měli vyvrtané jen nezbytné otvory na oči a ústa, což jsme museli zavrhnout pro značnou nepraktičnost a nepohodlnost. I přesto jsme byli k nepoznání. Korunu našim „mechanickým převlekům“ nasadil Skero. Ve své typické lhostejnosti a lehkovážnosti totiž nějakou masku vůbec neřešil. Přikolébal se obvyklým, znuděným krokem stejně, jako kdyby šel normálně do školy, lépe řečeno do školních dílen. A tím „stejně,“ myslím stejně se vším všudy, zkrátka měl na sobě montérky, které nosil do praxe. Špinavé a nežehlené, tudíž autentické. Na hlavě fosforově žlutou bezpečnostní přilbu, obličej zamazaný šmírem a v ruce čtyřiadvacítku klíč. Přilba, špína a klíč, to bylo jediné, čím se vlastně kamufloval. Dokonce se ani neobtěžoval udělat něco s nášivkou svého jména, kterou jsme jako učni museli nosit coby svou identifikaci. Tahle maličkost mu nějak ušla, zato nás hrozně pobavila, „Tak my máme strach, aby nás nikdo nepoznal, a ty si ještě vezmeš jmenovku!“ Svíjel se smíchy Mikuláš, „neskutečné!“ Skero jen mávl rukou a pak se pokoušel nášivku strhnout, čímž svému vzhledu dodal další rozměr reálnosti, a to v podobě senzační díry na prsou. Začalo to bezvadně, z očí mi kanuli slzy smíchu a ostatní na tom byli stejně. Pak jsme se my roboti dožadovali servisní péče od svého osobního mechanika, řekl: „jediné co pro vás můžu chlapci udělat, je ubalit to.“ Na to se nám rozblikaly všechny elektronky a Teximu se div nenarovnala berla. O pár minut později jsme byli „spravení“ všichni, i sám servisman. Teď jsme čekali na posledního, „Vysral se na to! Já to hned tušil!“ Odplivl si přes plnovous Mikuláš.
„No, hlavně že to byl jeho nápad.“ Zalamentoval Pas a pomalu nám docházela trpělivost. Jasně že bychom do toho šli i bez Slaje, ostatně už jsme se v téhle záležitosti angažovali svou přípravou dost, ale fakt je, že bychom přišli o bezvadný zážitek. Sotva jsme se zvedali z lavičky, že se dáme konečně do práce, všimli jsme si reakce nedaleko nás. Seděli jsme zatím v malém parčíku kde prošlo jen pár lidí, ale celou dobu, tak deset metrů od nás, seděla dívka, těžko odhadnout věk, žádná krasavice, a se značným zaujetím nás sledovala, což okomentoval Texi strohým: „Proč na mě ta kráva furt čumí?“
„Jede po tobě jako blázen.“ Utahoval si z něj Pas, jenže se mýlil. To jsme zjistili právě v momentě, když jsme se zvedali. Ona vstala také a co víc, namířila si to k nám.
„Nese první příspěvek, asi jsme zabodovali.“ Špitl jsem.
„Jo, ale aby nám to nechtěla dát v naturáliích.“ Ušklíbl se Texi. Mezitím se dívka přiblížila až k nám. Hned na její chůzi bylo něco podezřelého, a potom celkový vzhled, myslel jsem, že je to tím jointem, ale nebylo. Dívka se zastavila až u nás a mlčky na nás civěla, docela pobaveně. „Ta musí být pěkně sjetá,“ pomyslel jsem si, když jsem ji přeměřoval pohledem. Byla zmalovaná jako coura a pořád se připitoměle usmívala. Chvíli mi to trvalo, ale i tak jsem byl první, kdo ji poznal, nebo bych měl spíše říci jeho. „Kurva Slaji!“ Vyprskl jsem. No jasně, byl to on. Celou dobu seděl kousek od nás v tomhle dokonalém převleku a my si jej ani nevšimli. „A mám jistotu, že mě nepozná nikdo.“ To bylo první co řekl, navíc hlasem zmodulovaným do ještě větších víšek než obvykle. „Doprdele.“ Vydechli údivem ostatní. „V tomhle by tě nepoznala ani vlastní máma.“ Zmohl se po chvíli na komentář Pas.
„Jo, ale ta by asi poznala své hadry.“ Doplnil Texi, přičemž jsme všichni vybuchli smíchem. Tohle bylo něco, v životě bych to do Slaje neřekl, opravdu se vyznamenal. Je fakt, že jsme si z něj hned začali utahovat, což nám nakonec vydrželo ještě hodně dlouho, ale i tak se mu musí nechat, že pobavil. Navíc ještě přidal povídání o cestě sem, jak se na něj dívali chlapy v tramvaji, a my šli do kolen. Později, když jsem poznal Slaje víc, jsem přišel na to, o co tenkrát šlo. Celé to byla vlastně jeho akce, on ji naplánoval, on musel jít příkladem, on musel bavit a on musel vést, takoví zkrátka byl. Myslím, že šlo o jeho největší přednost.

Takže jsme se dali do práce. Zprvu ostýchavě, ve vší slušnosti a zdvořilosti. Lidé vypadali pobaveně, jen co na nás koukli, ale sotva jsme k nim zamířili, odvrátili hlavy a snažili se nám vyhnout. Vypadalo to bledě, ale pak jsme si tak nějak začali zvykat, přestali se stydět, a hlavně, co si budeme namlouvat, se nám THC dostalo pořádně do krevního oběhu. Tatam byla slušnost, zdvořilost a takt, ne tohle se zkrátka neprodávalo dobře. Začali jsme po lidech křičet, nahánět je, vyloženě je obtěžovat, dělat si legraci z nich, nás a to co možná nejhlasitěji a nejokázaleji. Tohle byla ta správná strategie. Nadběhnout těm co zvolili největší oblouk, jen aby se nám vyhnuli, nepouštět je jen tak, pořádně je pokreslit fixem, nebo označit dětskými razítky, sprostě každého oslovovat a na rovinu se dožadovat příspěvku. Čím déle jsme to dělali, tím jsme byli lepší, lidé se smáli a sypali nám drobné do Mikulášské čapky, byla to vlastně show. Všichni nás chválili, jaké máme báječné převleky, a mnozí se dávali do řeči, ptali se z jaké jsme školy, samozřejmě jsme si vždy vymysleli jednu z nejbližších, a oni se jen usmívali a už hrabali v peněženkách. Někdo také poznamenal: „před chvílí jsem dával vaším spolužákům.“ Zřejmě se nás chtěl zbavit, ale nedali jsme se tak snadno odbít: „No, to je vedlejší obor! My s nima soupeříme kdo vybere víc. Jak na tom byli? To jste jim neměl dávat nic! Tak teď musíte podpořit i nás!“ Chudák, už neměl co by na to řekl, hodil nám dvacku, poznamenal: „Jim jsem dal deset, ale vy máte lepší převleky. V tom kožichu musí být teda strašné vedro,“ a šel.

Druhý den už to probíhalo skvěle od začátku. Pořádně jsme se ráno zkouřili, jelikož jsme uznali, že tohle bylo právě naší hlavní zbraní, a pak alou kasírovat. Ještě lepší úlovek než včera. Zvažovali jsme, že naše vybírání protáhneme ještě třeba o dva dny, ale to už bylo docela riskantní, navíc jsme i tak vybrali něco přes šest tisíc. Šest tisíc za dva dny! Ani jsem tomu nemohl uvěřit, když jsme ten druhý den večer dělili zisk. Nejdříve jsme z celku vyplatili Skera, který nás jako vždy po celou dobu zásoboval marihuanou, jíž jsme tentokrát spotřebovali více než obvykle, a zbytek jsme spravedlivě rozdělili na pět dílů. Pravda, tisícovka na hlavu, to už neznělo tak velkolepě, ale když jsme se na to dívaly z pohledu, kolik jsme si za ty dva dny užili legrace, byli jsme nadmíru spokojeni. Nešlo o práci, vlastně možná ani ne tak o podvod a z něho plynoucí peníze, i když tohle je asi až příliš idealistický pohled, ale šlo hlavně o tu zábavu. Dva dny bezstarostného veselí, dva dny bez myšlenek na školu, zkoušky, reparát. Jen příjemné napětí, smích a úspěch. Tak jsem to cítil já, zkrátka mě bavilo dělat podobné věci. Jistě, kdybych stejný čas, který jsem do tohoto podniku vložil, investoval jinak, třeba kdybych si našel nějakou brigádu, nebo tak, zřejmě bych si nevydělal o moc méně, ale o to tady nešlo. Takhle byl člověk svobodný, dělal si co chtěl, měl požitek ze vzrušení, a ještě větší z toho, když uspěl. Ano, zní to idealisticky, ale v mém případě tehdy ty peníze byli už jen jakýmsi bonusem. Všechny ty podvůdky a finty, vykutálené plány jak získat nějaké finance, všechno jsme to dělali, protože šlo vlastně o zábavu. Přece jsme nevykrádali trafiky, nedělali nájezdy na supermarkety, ani na cizí kapsy, ve většině případů šlo především o důvtip, chtěli jsme být koumesové, svou kořist si zasloužit a její lov si užít, ne se třást strachy jestli to vyjde, nebo ne. Šlo hlavně o tu bezstarostnost, ale především to bylo i tím, že jsme tehdy na těchhle ziscích ještě nebyli plně závislí. Jediné, čeho jsem toho času litoval, byly lži vůči mé mámě. Nemluvím o jízdném, ani stravování, to byl tak nějak můj problém, ale šlo o občasné příspěvky na školu, na zájmové činnosti a jiné záležitosti, které jsme tak důmyslně podkládali kradenými a falšovanými úředními listinami. Vlastně to byly docela zanedbatelné částky, jakási kapka v moři, jenže přirovnal bych ji, abych zůstal ve stejné oblasti, ke kapce krve, která dokázala přivábit žraloka mého svědomí, jenž uměl pořádně hryzat.