Minulost tě dožene

Anotace: část 13

„Co bys chtěla?“ Šokovala jej otázka, kterou Jess vyřkla.
„Celé ty tři roky jsem tvrdě makala, abych mohla dělat tuhle práci. Tak mi teď netvrď, že to nejde, protože mi bude teprve devatenáct, že jsem moc mladá, že bych to nezvládla. Jen se podívej,“ prosila ho.
„Musíš mít policejní školu a tu zřejmě nemáš,“ vytáčel se. Nechtěl vidět Jess jako nesmyslnou policajtku, když věděl, co to obnáší a navíc za tak mizerný plat. Život má ještě před sebou, tak ať si jej dostatečně užívá, dokud je čas.
„To se pleteš, podívej,“ vytáhla z kabelky osvědčení a podala Mikovi do ruky. „Stačí?“ Usmála se šibalsky.
„Myslím že, stačí. Jak jsi ho ale mohla dostat, když nejsi dost stará. Vždyť je ti osmnáct!“
„No tak je mi osmnáct! Za chvíli devatenáct. Co je na tom. Prošla jsem všemi potřebnými kurzy a patřila k nejlepším. Prošla jsem tvrdým výcvikem, tak teď doufám, že mi pomůžeš mé schopnosti uplatnit. Pro…“ Odmlčela se. Chtěla vyřknout, že pro rodiče by udělal cokoliv, ale nechtěla vyvolat podezření, že pořád myslí na pomstu.
„Uvidím, co se dá dělat,“ uklidnil ji. „Zde ale nic volného nemám.“
„Tak to abych radši šla. Nechci ztrácet čas,“ zvedla se k odchodu.
„Počkej! Místo není tady, ale pokud toužíš po práci u policie, tak mám jinou nabídku.“ Jess přikývla a posadila se zpět na židli. Mike pokračoval.
„Přijď zítra ráno za mnou. Někam tě zavedu a prozkouším. Nevezmu jen tak někoho.“
Následující den ji Mike zavedl na střelnici, kde zjišťoval Jessiinu dovednost při střílení na pevný a pohyblivý cíl.
„Skvělé! Jde ti to výborně. Zatím máš stoprocentní úspěšnost. Tak dobrý jsem nebyl ani já, když jsem nastoupil,“ chválil střelkyni.
„Měla jsem výborného učitele,“ vzpomínala na Charlieho.
Dlouho do večera cvičili na střelnici. Čas ubíhal tak rychle, že střelba na jediný cíl zabrala půl hodiny. Jess předváděla svou techniku. Přinesla si svou zbraň, ale použila ji zřídka. Měla málo nábojů, proto je raději šetřila. Mike přivezl sebou cvičné zbraně, ale byly pro Jess příliš těžké, tak si ke konci vytáhla tu svoji, aby zlepšila svou výkonnost.
„Ty máš zbraň?“ Divil se Mike. Nedoufal, že nějakou vlastní, ale mohl to alespoň předpokládat.
„Koupila jsem ji po výcviku a je pro mě ideální. Je lehká a snadno ovladatelná,“ předváděla ji. Zářivé drahocenné kamínky se leskly na rukojeti.
Pokračovali ještě hodinu, ale po dni stráveném na střelnici byli vyčerpaní oba.
„Chceš odvézt?“ Tázal se Mike.
„Určitě! Vždyť ani nevím, jak se odtud dostanu!“ Rozhlédla se, a všude okolo byly skály. Jen skály. Zavezl ji na odlehlé místo.
Zastavil před policejní stanicí, kde měla Jess zaparkované své auto.
„To je tvé auto? Skvělé. Dost ses za tu dobu vytáhla. Přijedeš si fárem, úplná kočka, vycvičená zabíjet,“ dělal si srandu, kterou Jess nebrala tak lehce, jak on si myslel. Řekl to výstižně. „Zítra přijď na stanici. Seznámím tě s lidmi, se kterými budeš pracovat,“ sdělil ji klidně.
„Takže mě bereš? Jak s ostatníma?“ Radovala se, ale nechápala, co myslel tím: s ostatníma.
„To poznáš zítra. Jsi dobrá, nemám důvod tě nevzít, když jsi překonala i mě…“ odmlčel se. „Jess, proč jsi neřekla, že tvůj bratr je Alexander McNeil?“
„Je to snad důležité?“ Nechápala.
„Není, ale když jsi tehdy tak rychle zmizela, přišel za mnou tvůj bratr. Myslel jsem, že jsem se přeslechl, když říkal, že jsi jeho sestra,“ dokončil svůj proslov.
„Takže šok! Nechtěla jsem, aby byl Alex vystaven novinářům. Zrovna v té době měl koncert. Byla bych ráda, kdyby sis to nechal pro sebe. Nechci, ať někdo zná mou rodinu. Já taky neřeknu bratrovi, že budu mít nebezpečnou práci. Asi by mě zabil, kdyby to zjistil. Takže ani slovo,“ požádala Mika.
„Dobře,“ rozloučil se a připomněl Jess zítřejší schůzku. Nasedli do svých aut a jeli svou cestou.
Jessy zajela do garáže a zastavila na prázdném parkovacím místě. Prošla chodbou vedoucí do kuchyně. Celá skupina seděla u stolu a večeřeli. Bylo dost pozdě, proto jedli bez čekání na Jess. Nejspíš by vyhladověli. Šla se převléct do volnějšího oděvu. Byla propocená z tréninku na parném slunci a potřebovala svěží sprchu.
Posadila se ke stolu a hladově koukala na pohostinnost na talířích.
„Kde jsi byla tak dlouho?“ Vyzvídal Alex a přísně se podíval na mladší sestru.
„Musela jsem si něco zařídit. Nic důležitého, ale psala jsem ti, že jedu za Mikem,“ byla tak hladová, že při pohledu na všechno jídlo, se jí dělalo špatně. Večeře se dobrovolně vzdala.
„Vůbec ses nezměnila, pořád chodíš pozdě. Tehdy jsme alespoň věděli, kde a s kým jsi. Že, Howie,“ pravil ironicky a pohlédl na Howieho, který se směšně usmál. Cítila se jako u špatného výslechu.
„Mně to nijak nevadí. Tobě snad jo? Stejně nemám hlad, přišla jsem vás jen pozdravit.“
„No jak chceš, ale něco k jídlu si vezmi. Určitě jsi přes den nic nejedla,“ vyčítal ji, Bone, ale zároveň se uklidnil v momentě, kdy přišla živá a zdravá.
Jessy si svých změn raději nevšímala, i když věděla, že jsou tak patrné. V klidu si nalila whiskey a usedla mezi ostatní. Alex chtěl něco namítnout, ale raději si to nechal pro sebe. U stolu najednou panovalo nekonečně napjaté ticho, které náhle přerušil její bratr. Že by měl další námitky?, přemýšlela Jess.
„Ach Jess,“ oslovil ji, „už nejsi ta bezbranná sestřička jako dřív, o kterou jsem se tak rád staral. Už to nejsi ty! Smrt rodičů byla obrovská rána, ale copak tě musela tak hrozně změnit? Taky jsem tím trpěl, nejen ty.“
Jessy nevěřila svým smyslům. Proč musí tuhle záležitost oživovat na povrch a přede všemi. Myslela, že si to vyříkali hned první den, kdy se vrátila. Nikdy na to nezapomněla a ani nezapomene, dokud nenajde jejich vrahy, i kdyby to trvalo celou věčnost.
„Je ti něco?“ Ptal se přihlouple Alex, když viděl, jak se Jess pomalounku zvedá z židle se strnulým výrazem v obličeji.
„Proč mi to děláš? Co ty o tom můžeš vědět?“ Vykřikla skoro nepříčetně a okolí stolu vrhlo své pohledy na hádající se sourozence. Alex seděl klidně u stolu a Jessica odsunula židli, aby vstala a prudce ji zasunula zpátky. V momentě na ni přišly mdloby a podepřela se o stůl.
„Neustále mi musíš připomínat jejich smrt! Ani nevíš, jaké to bylo koukat se, jak se ti chlapi vyžívali v rozstřílení našich rodičů. Jejich spokojený pohled na dvě nehybná těla. Copak nevíš, jak mě to bolelo, nesmět se vůbec pohnout, aby mě neslyšeli a nezahlédli? Vyčítám si dennodenně, že jsem tomu mohla nějak zabránit. Ty si to nemusíš denně představovat! Ráno, když vstávám, vstávám jen proto, abych dostála svému slibu a večer, když uléhám ke spánku, se těším na nový den a doufám, že to bude, onen den D. Otcova poslední slova byla, že nás oba moc miluje, abys věděl.“
Jess neudržela slzy, které jí při namáhavém proslovu zalévaly zelené oči. Po snědé pleti ji začali stékat kapky slaných slziček. Déle to už nevydržela. Nesnesla lítostivý pohled všech kolem. Tolik bolesti v jejich očích. Alex nestačil vydat ani hlásku po tom, co mu sestra řekla. Než se vzpamatoval, byla už pryč z domu.
„To se ti teda povedlo, hrdino. Sestra se ti vrátí po třech letech domů a ty jí připomeneš důvod, pro který odsud vlastně odjela. To se fakt nedělá,“ gratuloval šokovanému muži Howie.