Minulost tě dožene

Anotace: část 14

S uplakanou tváří vyběhla Jessica McNeil z domu přímo do garáže. Nasedla do vozu sytě červené barvy a přes všechno to rozčilení nemohla zastrčit klíč do zapalování. Po pátém pokusu se to nakonec povedlo. Vyjela z garáže na plný plyn a ujížděla cestou k pláži. Rádio zapnula na plné obrátky a přibližovala se k cíli. Jakmile dojela na místo, zaparkovala kousek od mola. Byl zázrak, že vůbec dojela s tolika slzami v očích, které ji oslepovaly. Cestou se nebezpečně blízko vyhnula stojícímu vozu. Neuměla se zbavit pláče a nesnesitelného smutku, který v ní vyvolal její vlastní bratr. Dovolil, aby se jí vrátili živé vzpomínky, které začínali plynoucím časem utichat.
Sedla si kousek od mola do teplého, rudého písku ozářeného zapadajícím sluncem. Sledovala teplé barvy měnící se při ukrývání slunce před dlouhým uplynulým dnem a nastávající nocí. Krása, pomyslela si v tu chvíli. Snažila se odvést myšlenky jinam, někde po okolí. V dálce poletovali racci, kteří zářili ve světle. Oceán žhnul ohnivými barvami a lehký vánek si pohrával s jejími dlouhými rudými vlasy. Přesto, že se neodvratně blížila noc, v ovzduší neustále foukal teplý jižní vítr.
Pláž už byla dávno prázdná. Pouze ve věžích záchranářů se nadále svítilo. Na molu bylo stále slyšet hlasy lidí, snad turistů, kteří spolu obdivovali krásu mezi dnem a nocí. Západ slunce si přišly prohlédnout zamilované páry a začaly tak romantický večer.
Z dálky se k ní pomalu přibližoval plavčík a později se před ní zastavil.
„Slečno,“ oslovil ji plavčík, „jste v pořádku?“
Jess seděla úplně nehnutě. Člověk by si řekl, že snad ani nedýchá, když nereagovala na oslovení muže. Vzpamatovala se a pohlédla na stojícího muže před sebou.
„Ano, proč se ptáte? Nesmí se tu sedět? Tohle je přece veřejná pláž nebo ne?“ Odpověděla mladému muži zostra.
„Jistě, že je. Nechci vás vyhazovat. Já jen, že tady sedíte tak nehnutě. Nevypadáte moc dobře. Jste nějaká skleslá. Stalo se vám něco?“ Chtěl si být jistý, že téhle pěkné rudovlásce nic není.
„Stalo…dávno. Ale přísahám, že se ještě stane. Ale to je jedno. Neberte si to špatně, ale mohl byste odejít!? Chtěla bych zůstat sama. Nechci s nikým mluvit,“ prosila blonďáka.
„Dobrá, půjdu pryč. Ale buďte opatrná, voda začíná být pomalu neklidná, nejspíš přijde bouře. Neseďte tady moc dlouho,“ informoval dívku. „Nashledanou!“ Rozloučil se mladý plavčík a odcházel ke své věži. Byl docela milý, že měl o ni starost, ale bála se, že ji vyhrknou slzy, když se jí ptal. Myslela, že neodejde. Nechtěla by, aby ji viděl plakat. Naštěstí se podařilo slzy zadržet. Koukala na hladinu, na které se vytvářely vlnky zesilujícím větrem. Čas se nevěřícně sunul kupředu a po slunném dni nebylo brzy ani památky.
Slunce zapadlo za obzor a setmělo se. Teplý vítr se začal ochlazovat. Mráz ji proběhl po zádech, jako by to byla samotná smrt. Vstala a kousek se procházela po mokrém písku, když se okraj oceánu přesunul při odlivu o několik metů zpátky. Šla směrem k oceánu a ani si neuvědomila, že stojí po kolena ve vodě. Byla příjemně osvěžující. Chladila ji lýtka rozpálená předchozím sluncem.
Půjdu se trošku schladit a zaplavu si, řekla si, třeba mi bude lépe. Prohlédla si okolí pláže, kde byla a nezahlédla ani živáčka. Z mola se hlasy utišily a večer protínaly zvuky šumícího se moře.
Shodila ze sebe krátké šaty ze saténu a ve spodním prádle skočila do hlubokého temného oceánu. Plavala k bóji, která byla vzdálená od pláže asi padesát metrů. Doplavala k plujícímu korku a chytila se jej. Zhluboka nabrala čerstvý vzduch a čerpala novou energii. Otočila se a uvědomila si, že plavala dost daleko od břehu. Byla stále zadýchaná a dostala mírnou křeč do nohy. Držela se, aby ji vlny nestáhly pod hladinu. Počkala, než ji svírající křeč povolí a pak se odrazila od bóje, která vydala zvuk zvonu připevněného na ní a plavala nazpět.
V dálce ještě viděla světla ze záchranářských věží. Plavala nazpět blíž k molu. Když plavala okolo něj, ucítila na nohou pevná chapadla. O kus dál spatřila na hladině plavat chaluhy. Dostala se přímo mezi ně. Snažila se proplout mezi nimi nebo se vrátit, ale snažila se marně. Po chvíli marného úsilí zjistila, že se zamotala mnohem více. Rostliny ji pevně sevřely obě útlé nohy a nedovolily ji opustit nynější místo. Nohy se splétaly stále více k sobě, až je nedokázala od sebe oddělit a kopat jimi směrem nahoru.
Začala ztrácet síly a dělalo ji problémy udržet se nad hladinou. Volala o pomoc, ale věděla, že je příliš daleko od věží, než aby ji někdo zaslechl. Vlny byly čím dál větší při nárazu větru, a také o dost hlučnější. Do úst se jí dostávaly návaly slané vody. Kašel, který způsobila vlna, když se jí dostala do plic při vdechnutí, ji oslabil natolik, že se dostala pod tmavou hladinu do hrobového ticha. Po velké snaze se dostala rychle vzhůru a zhluboka se nadechla. Rukama se snažila otrhávat svírající rostlinu ze svých nohou, ale velmi šlo to těžce. Usilovala o holý život. Už mnoho lidí se v těchto místech utopilo, nechce být další. Ještě neprožila celý život.