Činžák - 1.díl

Anotace: Nad vodní dýmkou jsme se s autorkou Swimmy zapovídali o psaní a napadlo nás pokusit se o společný projekt. Napsat o propletených osudech několika lidí, které spojuje fakt, že se jako sousedi potkávají každý den, i když se přitom v podstatě neznají.

Adam
Bylo pozdní listopadové odpoledne, na stromech se pohupovaly poslední listy, kterým se ještě nechtělo spadnout na mokrou dlažbu ulice. Na celé ulici byly sice jen dva stromy, ale i přesto bylo u chodníků dost listí, se kterým si pohrával silný vítr.
„Zasraný vítr, člověk si ani nemůže pořádně zapálit!“ pronesl jeden ze dvou statných mužů, kteří už delší dobu postávali u velkého nákladního auta s nápisem: S úsměvem do nového domova. Čekali tam už asi dvě hodiny, když z tramvaje na druhém konci ulice vystoupil muž v doprovodu malého, asi desetiletého chlapce. Bylo mu asi třicet pět, i když jeho tvář k jeho věku moc neseděla. Vypadala víc ošlehaná životem, než bývá u člověka jeho věku zvykem. Jakmile uviděl dodávku stěhováků, podíval se na hodinky a zvolna, i když rázně, vykročil směrem k nim.
„Nazdar šéfe, čekáme tady na Vás už pekných pár hodin a pěkně tu mrzneme.“ přívítal jej ten stejný muž, který před chvílí nadával na vítr. Očividně on byl z této dvojice stěhováků ten výřečnější a tudíž i nepsaný šéf tohohle auta, které pomáhalo mnoha lidem znovu začít.
„To víte, České dráhy a jejich přesnost. Měli jsme dvě a půl hodiny spoždění.“ odpověděl mu bez větších emocí onen muž, který se podle všeho právě přistěhoval do téhle klidné ulice v centru Brna, která byla plná starších činžovních domů nalepených jeden na druhém. A i když byl každý jiný, tak dohromady do sebe zapadaly, jako kostky lega.
„Máte jet autem, když jedete přes půl republiky. My s náklaďákem byli o dvě hodiny rychlejší a to jsme měli ještě oběd.“ pokračoval v rozhovoru stěhovák, naposled potáhl z dohořívající cigarety a nedopalek zašlápl špičkou pracovní boty.
„Já neřídím.“ odvětil opět suše muž. „Mohli bychom začít se stěhováním, ať to už máme za sebou?“
„Tak tohle bude problém,“ nadechl se k odpovědi stěhovák s pocitem zadostiučinění po dvou hodinách zimy „máme už totiž dneska padla a tak Vám otevřeme auto, půjdeme na večeři a za hodinku vyrážíme zase zpátky, ať už s vašim nábytkem, nebo bez něho.“
„A jak to mám asi dostat do prvního patra? Jsem snad kouzelník?“
„Jo to už není naše starost, šéfe...“ prohlásil spokojeně stěhovák, zatímco jeho kolega otevřel zadní dveře náklaďáku a ukázal všem až po strop nacpanou úložnou plochu plnou nábytku.
„Tady to máte a že ste to Vy, máte na to hodinu a půl.“ usmál se přátelsky stěhovák, zapálil další cigaretu a vydal se s kolegou k nejbližší hospodě, kousek od zastávky tramvaje.
Muž se dlouze zadíval na tu hromadu věcí, povzdechl si, sundal z korby židli, posadil na ni chlapce a začal pomalu skládat menší kusy nabytku dolů z auta.
„Měl ste jim něco šoupnout a bylo by to pro Vás bez práce.“ ozval se hlas od vchodových dveří domu u kterého auto stálo.
Hlas patříl prošedivělému muží, který vypadal asi na 65 let a byl středního vzrůstu. Opíral se o otevřené vchodové dveře, zkoumavě si prohlížel onoho muže a srovnával jeho fyzickou a duševní sílu s hmotností nábytku v autě. Z čehož mu vyšel jasný výsledek a to ten, že onen muž bude potřebovat pomoct.
„To mě nenapadlo. Teď už je na to ale pozdě.“ odpověděl muž a po krátké odmlce dodal: „Jmenuji se Adam Franz a vypadá to, že Vy asi budete jeden z našich nových sousedů.“ Přičemž se oba podívali na chlapce, který jestě pořád nehnutě seděl na židli a při pohledu člověka ve dveřích lehce ucukl.
„Já vím. Su ňáký Antonín Smejkal a tohle je můj barák. Tož to asi budeme víc, než enem susedi.“
„Moc mě těsí, pane Smejkal, právě jsem Vás chtěl najít a požádat vás od klíče k bytu.“
„Tož tady je máte. Tak čapneme každý ňáké lechčí vergle a hned to k Vám hodíme, ne? A říkaj mi Tondo, inač si budu případat jak dědek.“
A jak řekl, tak se taky stalo. Postupně do bytu odnosili skoro všechny věci, až venku zbývala jen jedna židlička s chlapcem a jedna staletá skříň vyřezávaná z dubového dřeva a okovaná kusy železa.
„No tož to je ale pořádná almara. To hned tak neodtáhneme.“ konstatoval Tonda a zavolal: „Hej, Peťo, poď nám pichnůt tady s tů almarů, bo my dva nemáme šancu s ňou hnút, eště k tomu ju dostat do schodů.“
Tepre teď si Adam všiml auta zaparkovaného před náklaďákem. Pro většinu lidí to bylo staré černé kupé, znalejší poznali i že je to BMW, ale Adam už při prvním pohledu na auto věděl, že je to BMW 318 z roku 1990, které je v docela špatném stavu. Pod otevřenou přední kapotou se do motorového prostoru nakláněl chlapec, ve věku asi osmnácti let, hubené postavy a s hlavou plnou rozcuchaných blonďatých vlasů.
„Hned su tam, strejdo.“ zahalekal z útrob auta, odložil klíč, narovnal se, utřel ruce a rychlým krokem příběhl ke stěhovacímu autu, ve kterém trůnila obrovská skříň.
„Ve třech bychom to snad mohli zvládnout.“ dodal všem odvahu Adam a sám přišel k jedné straně skříně. Tonda a Petr, oba fyzicky slabší než Adam, se srovnali u druhé strany a začali skříň pomalu posouvat ven z auta a poté dovnitř do domu.
„Půšťám!“ zvolal těsně před začátkem schodiště do vyšších pater Tonda a všichni tři jako na povel pustili skříň ve stejný okamžik, což mělo za následek obrovskou ránu, která zatřásla celým domem.
„Eště že je sobota odpoledne a nikdo tu nespí, ináč by nás neměl moc rád. Tady je šecko strašně slyšet.“ prohlásil po chvilce Tonda. „Tož to zkusíme eště jednů, ne?“
Všihni tři znovu chtili skříň a začali pomalu stoupat po schodech do prvního patra, kde byly byty 4, 5 a 6. Ten poslední, tedy byt 6, se měl stát novým domovem pro Adama a jeho synka a právě do jeho otevřených dveří teď naše trojice za ustavičného hekání směřovala. Už to vypadalo, že to zvládnou až do bytu bez zastavení, jenže vchodové dveře byly proti tomu a skříň se zastavila o horní rám dveří, což všechny tak překvapilo, že následovalo další upuštění skříně následované tupou ránou a tentokrát i klením.
„Do prdele už aj s takou sviňou težkou!“ uvolnil trochu páry Tonda a v zápětí se pokusil trochu zvednout pracovní morálku: „Tož ten kůsek už to nějak dotáhnem.“ A tak začali posouvat pomalu skříň po bytě, což bylo sice silově úspornější, ale vytvářelo to nadměrný hluk.
„Nebudeme tím nikoho rušit?“ zeptal se ohleduplně Adam.
„Nad tebů bydlí jedna ženská, ale ta tam stejně furt néni. Tož kam tůto mrchu dáme?“
„Dáme ji támhle ke zdi a snad tam už zůstane.“ odpověděl Adam a ukázal na volnou zeď pokoje, ve kterém zrovna stáli.
„Tož esi s ňů budeš chcet ešte šibovat, tak beze mňa.“ řekl na to na půl žertem Tonda a všichni s úlevou dotlačili skříň na její místo.
„Mohl bych vás ještě o něco poprosit, když už jsme se tady tak sešli?“ začal nenápadně Adam a pohledem sklouzl k male skříňce, která ležela na zemi u zdi a která díky dvoum skobám na své zadní straně jasně ukazovala, že má být pověšená na zdi. „Potřeboval bych jenom, abyste mi to podrželi na místě, já si naměřím díry, vyvrtám a pak bychom ji tam spolu pověsili. Semotnému by se i to dělalo špatně a Adámek je na to ještě moc malý.“
„Tož esi to neváží jak tá almara, tak je mi to jedno.“ popíchl ho trochu Tonda a potěžkal si skříňku, která byla opravdu lehká. Za chvíli se celým dome rozdrnčí vrtačka, jejíž zvuk je navíc zesílený ozvěnou v prázdném bytě, což zase Adama přivedlo na myšlenku o tom, zda někoho hlukem neruší. Je tu nový a rád by se sousedy vycházel dobře. Asi za čtvrt hodiny už skříňka byla na svém místě a všichni tři se spokojeně podívali na společně vykonanou práci.
„Díky za pomoc vám oběma,“ začal Adam a z kapsy vytáhl peněženku „tady máte za pomoc, ať nejste škodní.“ a podával každému 200 korun.
„To daj šecko tady mladému, beztak do tej svojej popelnice furt cpe ňáké prachy a víc v tom leží jak jezdí.“ konstatoval Tonda společný názor všech lidí, kteří Petra znali.
„Tak tady máš a dobře se o něho starej. Když o auto pečuješ, tak ti to vrátí když to budeš nejvíc potřebovat.“ ukončil rozhovor Adam a to co řekl vyvolalo zajiskření v očích Petra, kterého Adamova reakce víc než příjemně překvapila a zmohl se jenom na strohé: „Díky.“, i když by mu toho v tu chvíli rád řekl mnohem víc. Načež se otočil a svižně vyběhl z bytu a dolů po schodech protože s vzpomněl, že nechal auto odemčené.
„Musím jít dolů pro synka, ať tam není tak dlouho sám.“ Protnul jako první ticho Adam a pomalu se rozešel ke vstupním dveřím, následovaný Tondou.
Když přišel dolů, už tam stáli oba stěhováci, zavírali dveře od prázdného nákladového prostoru a pozorovali přicházejícího Adama.
„Tak ste to zvládl, šefe.“ přivítal Adama se škodolibým úsměvem výřečnější stěhovák.
„Mám tady hodné sousedy. Kolik mě to teda bude přesně stát?“
„Fakturu Vám pošlou z vedení a pak se s nima domluvíte na způsobu platby. Tohle jde mimo nás.“ odpověděl trochu smutně stěhovák, zašláp cigaretu a nasedl jako spolujezdec do kabiny náklaďáku, který se vydal zase na cestu.
Adam došel k synovi, který pořád bez zájmu seděl na židli a pozoroval okolí. „Tak pojď, půjdeme domů.“ pobídl ho. Clapec vstal ze židle a pomalu se rozešel směrem k tramvajové zastávce, odkud oba před hodinou přišli. V tu chvíli to všechno Adamovi došlo, sedl si na židli, zavolal na syna, který se pošlušně vrátil zase k němu a snažil se schovat před celým světem vlhké oči, které tak dlouho překrýval svou silnou a neústupnou povahou.
Ze vzpomínek ho vyrušil zvuk motoru, který prořízl ztichlou ulici jako čepel nože. Nebyl to nijak ostrý zvuk, jen sem, do ticha víkendového odpoledne prostě nezapadal.
„Karburátorová 1,8 od BMW, to už sem douho neslyšel...“ pomyslel si pro sebe Adam, zaposlouchal se do zvuku motoru a on jediný na celé ulici poznal, proč se Petr zase skláněl s klíčem do motoru. „Rozdělovač“ proletělo Adamovi hlavou, když vstával ze židle a pomalu se synkem vcházel do domu, který se měl stát jejich novým domovem.
Kdž přišli do bytu, našel Adam krabici s počítačem, který zapojil u chlapce v pokoji, aby si mohl hrát když on bude uklízet. Začal pomalu vybalovat věci a přemýšlet, kam je nejlíp umístit. Doma, tedy tam kde bydleli před tím, mělo všechno svoje místo a daný řád, kdežto tady to bylo menší a nové a tak si ten řád musel celý znovu vymyslet. Vzhledem k tomu, jak byl vyčerpaný, to šlo dost těžko a tak to nakonec vypadalo tak, že téměř bezcílně chodil po novém bytě a snažil se myslet aspoň na něco konstruktivního.
Po chvíli ho z bloumání vyrušil znovu zvuk motoru, tentokrát ale ještě míň harmonický než minule a jeho napadla první konstruktivní myšlenka za celý den a to, že přesně věděl jak tohle opravit. Sice se mu díky tomu vyrojilo mnoho vzpomínek, které nechtěl, ale po dlouhé době měl zase pocit, že je sám sebou a že ví o co jde. Vzpomněl si na Petrův výraz v očích, když se tu před chvílí bavili o jeho autě a to byl ten poslední impulz, který ho přesvědčil k tomu jít a otevřít okno.