Tajemství Irského žlebu 1.část

Anotace: Čtyři obyčejné lidi svede dohromady z různých míst světa podivné pozvání na ples, který 28. října 1881 pořádá neznámý lord ve svém sídle v Kaledonských horách v místě zvaném Irský žleb. Nikdo netuší, že to je začátek dlouhé, nebezpečné cesty...

Kapitola 1.

Starý poštovní holub už za sebou měl pěkný kus cesty a před sebou posledních pět minut života. Odvěký instinkt, který ho neomylně navigoval na kamenný dvůr malého statku kdesi dole na jihu řeckého pobřeží mu napověděl, že tentokrát do cíle nedorazí. Malý kovový váleček připevněný k levé noze ho tížil dnes víc, než kdy jindy a chvílemi se začínal propadat mezi vzdušnými víry, místo aby jich dokázal využít ve svůj prospěch. A pak to přišlo. Poslední máchnutí křídly a smutný nepřítomný pohled holubích očí vyhasnul navěky a on se propadal kamsi hluboko do měkkých peřin mraků těsně pod ním. Začínal nový den a trochu pršelo, ale to už holub nevnímal.

Abraham Kraus, pracovitý klenotník ze Starého Města pražského, se pomalu ploužil přes park do svého klenotnictví v zastrčené uličce za synagogou. Mistr svého oboru brzy přinesl tomuto malému krámku věhlas, o zákazníky neměl nouzi a dalo se říct, že ho práce stále velmi těšila, i když se při ní setkával s lidmi všeho druhu.
Abraham se nedal přehlédnout, byl to typický židovský mladý muž, pejzy mu poletovaly kolem obličeje zpod tmavého klobouku. Zádumčivá, málo dynamická povaha odpovídala vyvinutému smyslu pro detail a trpělivou mravenčí práci. Snad proto hledal extrovertní partnerku, která by vyvážila jeho uzavřenost a pomohla mu najít opravdové přátele.
Zamyšlen nad svými možnostmi se s takovou ženou seznámit a dalšími starostmi, které mu přinášel obchod s klenoty, byl náhle vylekán takovým způsobem, že zařval doslova jako tur. Cosi spadlo přímo před něj a rozpláclo se o trávník zvlhlý ještě po raním dešti. Typický černý klobouk s širokou krempou se teď nedůstojně válel na zemi a Abraham hledal vhodnou modlitbu pro nastalou situaci.
To, co spadlo na zem, byl pták. Vlastně byl to obyčejný holub a Abraham se na něho upřímně zlobil za to, že mu málem způsobil smrt z uleknutí. Strýček Izák z matčiny strany z úleku začal koktat a koktá dodnes a takhle Abraham rozhodně dopadnout nechtěl. Na to, jak byl Abraham celkem pomalý člověk a myšlenky se líně převalovaly v jeho hlavě, než spatřily světlo světa, vyhodnotil vzniklou situaci překvapivě rychle. Možná právě úlek mu byl velkým pomocníkem a rozhýbal klenotníkovy smysly i tělo. Vlastně po zjištění, že jde jen o holuba, chtěl ptačí tělo obejít a rychle se vzpamatovat z leknutí, kdyby vněm jeho dobré vychování nevyvolalo myšlenku, že mrtvý pták takhle nemůže zůstat ležet v parku uprostřed cesty, všem na očích a hlavně dětem, kterých tu bude určitě i dneska hodně. Někdy velké události začínají úplně nenápadným rozhodnutím. Abraham se rozhodl odnést holuba stranou a zarovnat ho kamením, kterého tu bylo všude dost. Protože se tak rozhodl, musel nabrat holuba štítivě na dva klacky a potom uviděl to, co by jinak vidět nemohl. Malý kovový váleček se zaleskl v raním světle a Abraham věděl o odrazech světla na předmětech hodně. Holubi se obyčejně nerodí s kovovými předměty u nohy a klenotník začal tušit, že dnešní den bude jiný než souvislá řada těch, co už měl za sebou.
Když pohřbil ptačí vychladlé a rozbité tělo pod kameny, poněkud nedočkavě, navzdory své povaze a zvykům, doslova doběhl do svého krámku, zamkl za sebou dveře a přesto že měl za chvíli otvírat , vytáhl nedočkavě váleček z kapsy svého kabátu a plný nedočkavosti rozšrouboval uzávěr.

Pokud čteš tyto řádky, znamená to, že Artur nedoletěl až na svůj rodný dvůr. Byl totiž moc starý na to, aby to ještě dokázal a můj soukromý odhad je, že musel skončit ještě před Uherskou plošinou. Ale tuhle poslední službu pro mě splnil dokonale a bez chyby, ostatně tak jako vždycky.
Nevím, kdo jsi milý příteli, či snad vážená dámo, ale pokud jsi člověk, který se nebojí poznat nové věci, chce překonat sám sebe a nebojí se cestovat a tvrdě pracovat a to vše za nemalý finanční obnos , jenž může být odměnou za odvedenou práci, přijmi pozvání do mého sídla , kde se můžeš dozvědět víc. Na severu Skotska mimo hlavní lodní trasy je přístav Durness. V hostinci „U Koroptve“ máš u majitele připravenu pozvánku i masku na ples. Tvoje heslo je „ krysa“. Hrad je asi deset mil od pobřeží v úpatí Kaledonských hor v místě zvaném Irský žleb. Ples pořádám za čtrnáct dní v sobotu 28. října v osm hodin v den oslav skotských horalů.
Pokud myslíš, že toto je pozvání právě pro tebe, přijeď včas. Pokud nemáš prostředky na cestu, začni improvizovat, bude se ti to hodit. Pokud tě má nabídka nezajímá, prosím spal ji a zapomeň na Irský Žleb a na starého Artura.

Bylo sychravé dopoledne 13. října 1881

Kapitola 2.

Jonathan Carter byl asi šestadvacetiletý mladý muž, který se teprve nedávno přistěhoval z venkova do malého bytu na okraji Londýna. Nebyl to nijak zvlášť nápadný člověk střední postavy; většinou nosil černý oblek se sněhobílou vázankou, která ostře kontrastovala se zbytkem jeho šatů. Vlastně celkově vypadal tak nějak černobíle jako stará fotografie. Pokud někdo nahlédl pod střechu jeho klobouku, uviděl velké tmavé oči, úzký nos, malé rty a kulatou bradu mírně protáhlé bledší tváře s dětským výrazem orámované jak jinak než tmavými vlasy.
Pro své sousedy, známé a přátele byl Jonathan Carter vždy tak trochu divná osoba. Měl několik zvláštních zvyků, které lehce vyváděly z míry jeho okolí. Kupříkladu pokud přecházel nějaké otevřené prostranství, kráčel mimořádně rychle, ovšem v okamžiku, kdy zašel do nějaké uličky, zpomalil a pohyboval se téměř loudavou chůzí. Pramenilo to, stejně jako další Carterův zvyk nosit při sobě stále revolver, z jeho neustálých obav vyvolávaných něčím neznámým, zřejmě podložených jeho krátkozrakostí a faktem, že se do Londýna nastěhoval teprve nedávno. Dřív bydlel na venkově v rodinné vile, ale poté, co jeho matka začala jevit známky duševní nemoci a do vily se přistěhoval manžel jeho mladší sestry, rozhodl se Jonathan Carter změnit bydliště. V té situaci mu velice přispělo náhlé dědictví značného majetku po dědovi, které mu připadlo vlastně jen díky tomu, že starší bratr, černá ovce rodiny, byl nejen vyděděn, ale navíc tři roky nezvěstný někde za oceánem.
Ačkoliv se ale Jonathan Carter mohl zdát v některých ohledech trochu pomatený, byl to člověk pilně se věnující svému všeobecně zaměřenému samostudiu vyžadujícímu zdravý rozum a dávku inteligence. Pokud měl rovnocenného partnera k hovoru a vhodné téma, dokázal dlouho velice klidným hlasem hovořit, zatímco za jiných podmínek měl tendence červenat se a mluvit tempem, které posluchači téměř nedovolovalo zachytit obsah jeho vět. Přes tuto zvláštní plachost ale Jonathan Carter velice rád přemýšlel o lidech a utvářel si na ně propracované názory podložené vlastní zkušeností.
. Jednoho večera seděl Jonathan v křesle u stolu v obývacím pokoji, pil kávu a pročítal noviny. Jeho pozornost upoutal článek s nadpisem Jméno, při kterém tuhne krev v žilách. Bylo zřejmé, že autor článku chtěl nadpisem vzbudit čtenářovu zvědavost za každou cenu, což bylo spíše na škodu, ale přesto se Jonathan začetl do prvních řádků.
Náhle kdosi zaklepal u venkovních dveří. Hodiny na stěně právě odbily desátou. Kdo to může takhle pozdě být, podivil se Jonathan a šel odemknout.
„Kdo je tam?“
„Pošta, pane, mám pro vás dopis do vlastních rukou.“
„Tak pozdě večer?“ zeptal se Jonathan, když pootevřel dveře.
„Omlouvám se, ale je to prý důležité a některým lidem se neodmítá, jestli mi rozumíte,“ pousmál se listonoš, kterému mohlo být nejvíce tak dvacet let, a udělal rukou gesto, které mělo prozradit, že dostal značnou pozornost mimo obvyklý plat. Jonathan ovšem jeho radost nesdílel, a tak trochu nevrle podepsal potvrzení, převzal obálku a zavřel dveře. Teprve, když se opět uvelebil v křesle a trochu se uklidnil, prohlédl si pozorně dopis, byl zapečetěn, ale nebyl na něm žádný odesílatel ani adresát. Pomalu rozlomil pečeť a vysunul z obálky dopis, ve kterém stálo:
Čteš-li tyto řádky, znamená to, že se listonoš zařídil podle mých instrukcí a dopis s mým vzkazem našel svého adresáta.
Nevím, kdo jsi milý příteli, nebo snad vážená dámo, ale pokud jsi člověk, který se nebojí poznat nové věci, chce překonat sám sebe a nebojí se cestovat a tvrdě pracovat a to vše za nemalý finanční obnos, jenž může být odměnou za odvedenou práci, přijmi pozvání do mého sídla , kde se můžeš dozvědět víc. Na severu Skotska mimo hlavní lodní trasy, je přístav Durness. V hostinci „U Koroptve“ máš u majitele připravenu pozvánku i masku na ples. Tvoje heslo je „lišák“. Hrad je asi deset mil od pobřeží v úpatí Kaledonských hor v místě zvaném Irský žleb. Ples pořádám za 28. října v sobotu v osm hodin v den oslav skotských horalů.
Pokud myslíš, že toto je pozvání právě pro tebe, přijeď včas. Pokud nemáš prostředky na cestu, začni improvizovat, bude se ti to hodit. Pokud tě má nabídka nezajímá, prosím, spal ji a zapomeň na Irský žleb a na tento dopis.

Když Jonathan dočetl, dlouho přemýšlel. Ještě si v Londýně nestačil zvyknout a vzpomínky na rodinné sídlo na venkově, kde mohl vyrůstat, na matku a celkem šťastné dětství, se mu vracely na mysl. V podstatě přicházel k názoru, že jeho rychlý odchod z domova vyřešil jen jednu část jeho života a to vztahy s jeho nejbližšími, ale nedal mu odpověď na to, co s ním bude dál. Díky dědictví netrpěl hmotnou nouzí, a tak ani čas, kdy by se měl poohlédnout po způsobu obživy, na něj nedoléhal nijak tíživě, ale přesto prožíval vnitřní neklid, že to co hledá, v Londýně nemůže nikdy najít. Asi po dvou hodinách, kdy zvážil všechny možnosti, bylo vidět, že se rozhodl. Dopis vrátil do obálky a tu ukryl mezi knihami ve vedlejší místnosti. Potom se posadil a jakoby nic se vrátil k rozečtenému článku v novinách. Psal se 14. říjen roku 1881.

Kapitola 3.

Skleněná láhev se líně houpala mezi ostrými kameny u břehu moře. Na svých koncích byla natěsno omotaná provázkem, snad proto, aby se nerozbila. Špína a splašky z nedalekého přístavu sem proudily úzkým korytem, jako ten nejjednodušší způsob, jak vyřešil problém, kam s odpadky neustále se rozrůstajícího města. Podle toho to také na březích moře vypadalo. Husté černé bahno dávalo jen tušit, co asi se to tak měkce nabaluje na kameny vyčnívající z vody. Ale možná právě proto se láhev dosud nerozbila a jemně se pohupovala mezi kameny.

Tráva na vršku kopce se zatřepetala ve větru a Jack Gulfstream musel zkrotit vlající cípy svého kabátu. Opět pozvedl svůj dlouhý dalekohled a namířil ho na záliv. Dlouze pozoroval lodě plující oběma směry. Všechny je znal velmi dobře a u většiny by dokázal vyjmenovat kromě kapitánů i všechny důstojníky. A srdce mu při tom svírala touha stát opět na palubě jedné z nich a cítit vítr v plachtách a nárazy vln.
Už to trvalo šest měsíců, co uvázl na souši. Jeho zástupné velení na fregatě Advantage skončilo uzdravením kapitána Hooka, který se vrátil ke své lodi a posádce. A jakkoli byla jeho plavba s Advantage úspěšná, k nové lodi mu nepomohla. Kapitánů byla spousta a lodí málo. K nové lodi mu chyběla trocha štěstí a trocha přízně ve vedení admirality.
Každé ráno vyhlížel posla, který by mu donesl dopis z kanceláře Prvního lorda, že vlast si žádá služby kapitána Jacka Gulfstreama. Válka už trvala dlouhý čas a nevypadalo to, že by měla končit. Snad některá z těch nových lodí, které se staví v Doverských docích, bude potřebovat kapitána. Snad si admirál Yorkwood vzpomene na jeho úspěchy s Advantage. Snad. Snad zítra. Jack byl optimista od přírody a s ničím si hlavu nelámal zbytečně.
Ale peníze, nebo spíše jejich nedostatek, začínal být palčivý problém. Jak to říkal pastor od Boží Trojice v neděli? Že kořenem všeho zla je nedostatek peněz? S tím by Jack souhlasil! Na souši bylo všechno nějak složitější. Pence a guineje se uměly rozkutálet příliš snadno a Jack nikdy nebyl šetřílek. V penziónu u matky Constance stál jeho pokoj dvě libry týdně a v hostinci u Duhové plachty jíst také nedostal zadarmo. A navíc ty nešťastné housle. Opravdu si nemohl dovolit je koupit, ale bylo to tak výhodné! Jak krásný zvuk! Nikdy neměl tak skvělý nástroj v ruce. Pravda, není zrovna skvělým houslistou, ale co kdo může čekat od námořníka? Kdyby ty housle nekoupil, navždy by si to vyčítal.
Šest měsíců je dlouhá doba. Od svých třinácti let nebyl nikdy tak dlouho na souši. Jako řadový námořník a později důstojník poznal čtrnáct moří a čtyři oceány. Jako velitel lodi měl za sebou už dvě plavby a teď mu zbývá jen čekat. Ale ani na chvíli nezalitoval, že odmítl nabídku velet obchodní lodi. Východoindická společnost je mocná a bohatá a její poptávka po zkušených kapitánech je jistě věčná. Ale dá se srovnat obchodní plachetnice s válečnou fregatou? Pouhý soumar s nebezpečnou šelmou? Kdo zažil vůni střelného prachu a burácení děl na palubě, nemůže pochybovat ani na chvíli.
Vítr ještě trochu zesílil a zdvihl listí ze země. Jack se narovnal a zaklapl dalekohled. Jestli se vítr vyostří trochu víc k západu, můžeme večer čekat déšť. Do hostince u Duhové plachty to ale je jen deset minut chůze a to určitě stihne včas. Snad se tam dnes večer objeví i Stephen, aby si mohli s ostatními dát partičku karet. A zítra, zítra snad už v poště nějaké dobré zprávy jistě dorazí.

Opravdu nečekal, že žádost, aby se dostavil na admiralitu, dorazí právě dnes odpoledne. U matky Constance na něho čekal poslíček a osobně mu předal pozvánku k admirálovi. A ještě větším překvapením bylo, že se má dostavit ihned. Vždyť za chvíli bude večer! Ale co. Cháchá! Už to tak bude, vzpomněli si na Jacka Gulfstreama a jistě je to něco naléhavého! Teď mně potřebují a já jsem připraven!
Do budovy admirality v Londýně odjel první bryčkou a už kolem osmé večer vyběhl do druhého poschodí a odhodlaně zaklepal na velké dubové dveře předpokoje Prvního lorda, admirála Yorkwooda. Tajemník Timothy ho uvedl dovnitř. Byl trochu překvapen, že spolu s admirálem je v místnosti ještě asi deset dalších důstojníků. Některé znal velmi dobře, třeba kapitána Loonyho. Ale neměl čas na přemýšlení, Yorkwood mu kývl směrem před stůl, za který se všichni důstojníci usadili. Jack před nimi stál tak nějak osamocený, až z toho začínal mít divný pocit. To nevypadalo na to, že by mu chtěli přidělit velení na lodi. Co to jen po mně můžou chtít, v duchu promýšlel Jack. Jaký úkol mu První lord chce svěřit? A on ho splní, na to může vzít každý jed. A co tu dělají ti ostatní?
„Kapitáne Gulfstreame, musíme dnes večer spolu vyřídit jednu důležitou věc.“
Jack byl netrpělivý, ale nedal na sobě nic znát. Tak už to konečně vyklop a já zvednu kotvy ještě před ranním odlivem, honilo se mu hlavou, ale Lord už zase pokračoval.
„Podle hlášení potvrzeného důvěryhodnými svědky, kapitáne Gulfstreame, jste před šesti měsíci při plnění vašich povinností zpochybňoval rozhodnutí svých nadřízeným a podrýval tak autoritu admirality. Svým chybným velením na svěřené lodi Adventage jste mohl způsobit její poškození a možná i ztrátu lodi samotné, k čemuž nedošlo jen včasným zakročením prvního důstojníka Yannese. Kapitáni Hook a Rickets byli pověřeni ohledáním této události a během posledního půl roku vyhodnocovali, ověřovali a rozebírali vaše chování. Bylo rozhodnuto, že budete propuštěn z námořnictva se všemi důsledky, zbaven hodnosti kapitána a bez nároků na finanční zajištění. Jen díky tomu, že se za vás osobně přimluvil Lord Summer z Kentu a hraběnka Ossoyová vás nepostavíme před válečný soud. Země britské koruny nadále nestojí o vaše služby. Máte k tomu co dodat? Přijímáte tento způsob řešení nebo dáte přednost válečnému soudu?“
To, co se honilo Jackovi hlavou, když se konečně vypotácel z budovy, se těžko dá vylíčit. Stále nebyl schopen slova. Celé to byl jeden velký a dobře připravený útok na jeho osobu a on nevěděl, kdo a proč má zájem udělat z něho pouhého civilistu. Civilistu a žebráka! Chlad a nepřátelství, které čišelo z místností admirality, bylo natolik hmatatelné, že se nezmohl na slova odporu, vysvětlování a obrany. Proti němu stojí samotný První lord admirality a kdoví kdo ještě a on nemá ani sílu zjišťovat, co za tím vězí.
Jackův život se během jednoho večera rozpadl na kusy. Není jen kapitán bez lodi, ale stal se bídným civilistou. Ztratil jistotu pravidelného příjmu a je takřka již bez prostředků. Až se to dozví matka Constance, bude za pár dní i bez střechy nad hlavou. Jack nebyl zvyklý fňukat, ale dnešek, to si musel přiznat sám sobě, byl pro jeho až chorobný optimismus těžkou zkouškou. Ale to netušil, že překvapení nebylo dost a události této noci ještě neskončily.
Snad toho na Jacka bylo za poslední dobu až příliš. Dlouhé čekání na přidělení lodi, rozkutálené peníze a beznaděj po dnešním jednání na admiralitě se roztočilo v jeho myšlenkách jako jeden velký kolotoč, který se ne a ne zastavit. A rum, který Jack statečně popíjel celou noc, ten kolotoč rozhodně nezastavil. Někdy nad ránem se odpotácel s lahví rumu za poslední peníze ven z hostince a od té doby si na nic nepamatoval. Když se probudil v přístavu na břehu moře, slunce se zase pomalu začalo klonit k západu. Jack Gulfstream seděl s prázdnou láhví od rumu v místech, kde splašky a výkaly z přístavu proudily korytem přímo do vln a pleskaly o kameny.
Nepřítomným pohledem hleděl do vln a pokoušel si vzpomenout na události předešlého dne. Jeho pohled zabloudil ke špinavým balvanům před sebou, kde se paprsky večerní slunce odrazily od čehosi lesklého. Malá část bahnem obalené láhve zůstala jakoby zázrakem čistá a ten malý kousek čistého skla upozornil Jackovy oči na přítomnost něčeho, co by jinak určitě přehlédl. I tak by se špinavou lahví vůbec nezabýval a ponechal ji svému osudu, ale náhoda a vlna od kolem proplouvající rybářské lodi tomu chtěla, aby se láhev tiše snesla přímo k jeho nohám. Malým ostrůvkem skleněné průzračnosti v moři kašovité špíny Jack překvapeně zíral na papír stočený v láhvi. Natáhl se pro ni a jediným prudkým pohybem rozbil o kámen a dvěma prsty jemně vysvobodil papír z hromady skla a špíny. Zahleděl se do napsaných řádek a do jeho očí zase pomalu vstoupila jiskra života.
Pokud čteš tyto řádky, znamená to, že láhev s mým vzkazem našla svého adresáta. Nevím, kdo jsi, milý příteli, či snad vážená dámo, ale pokud jsi člověk, který se nebojí poznat nové věci, chce překonat sám sebe a nebojí se cestovat a tvrdě pracovat a to vše za nemalý finanční obnos, jenž může být odměnou za odvedenou práci, přijmi pozvání do mého sídla, kde se můžeš dozvědět víc. Na severu Skotska, mimo hlavní lodní trasy, je přístav Durness. V hostinci „U Koroptve“ máš u majitele připravenu pozvánku i masku na ples, který pořádám. Tvoje heslo je „Hyena“. Hrad je asi deset mil od pobřeží v úpatí Kaledonských hor v místě zvaném Irský žleb. Ples pořádám 28. října v sobotu v osm hodin v den oslav skotských Horalů.
Pokud myslíš, že toto je pozvání právě pro tebe, přijeď včas. Pokud nemáš prostředky na cestu, začni improvizovat, bude se ti to hodit. Pokud tě má nabídka nezajímá, prosím, spal ji a zapomeň na Irský žleb a na skleněnou láhev.

Bylo 20. října 1881 a slunce právě zapadalo…

Kapitola 4.

Bartolomeus Pika, vlastním jménem L'udevít Lučenec, se narodil 25. srpna 1856 v malé vesničce v Podbeskydské pahorkatině. Jako syn gymnazijního profesora se záhy dostal z vesnického prostředí do města, kde začal chodit do měšťanské školy a posléze do gymnázia ve Frýdku. Co se zájmů týče, nepodobal se příliš svým vrstevníkům. Často sedával v povodí řeky Lučiny, četl v mapách a snil o cestách do dalekých, exotických zemí. Po absolvování gymnázia ve Frýdku, začal studovat geografii na univerzitě v Praze, náhlá smrt otce však zhoršila finanční situaci rodiny a L’udevít se musel vrátit do rodného kraje, kde se stal poštovním úředníkem a přivydělával si psaním smyšlených cestopisných povídek, které pak vydával pod pseudonymem Bartolomeus Pika v místním časopise. Peněz neměl hojnost, ale nestěžoval si. Byl šetřivý a každý plat pečlivě rozpočítal. Část na jídlo, část na nájem a zbytek ukládal stranou, takže měl i něco našetřeno.
Byl 10. říjen 1881. Ten den začínal jako každý jiný. Životnost razítka poštovního úředníka ve vesnici je vskutku dlouhá, a obvykle se, kromě několika zásilek většinou z Prahy, a několika dopisů většinou do Prahy, nic moc zajímavého neděje. Bartolomeus seděl u stolu nad několika řádky, jimiž začínal novou povídku tentokrát z Indie.
Venku se již ochladilo, šedá podzimní obloha zakryla slábnoucí slunce a vítr jakoby čechral barevné koruny stromů. Mokré listy poletovaly ve víru vzduchem a ulehaly do trávy. Venku byl podzim a uvnitř bylo příjemně. V hrnci na kamnech bublala voda a vydechovala nad sebe kouř páry. Bartolomeus zrovna přemýšlel nad jménem, kterým by obdařil indickou princeznu, když zaslechl klapot koňského spřežení a rachot kol vozu, jenž zastavil před poštovní budovou. Po chvíli se otevřely dveře a do místnosti vešel muž a nesl vak s dopisy.
„Dobrý den, tak tady to je, dnes byla tedy cesta, to vám řeknu. Koním se nějak nechtělo, no kdo by se jim taky divil, tolik let a ještě to počasí.“ Byl to již starý muž a tuhle práci dělal dlouho. Dvakrát týdně jezdil vůz s párem koní do města na nádraží, kam vezl a odkud přivážel dopisy a zásilky, které putovaly železnicí.
„Dobrý den,“ odpověděl Bartolomeus, „něco nového?“„Nezdá se, zřejmě jako obvykle, pár dopisů příbuzným, ani žádný balík dnes nebyl. Tak se mějte hezky, mladý pane, a za dva dny si od vás přijedu vyzvednout poštu pro vlak,“ řekl muž, když odcházel a ani nečekal na odpověď. Bartolomeus vysypal obálky na stůl a začal je třídit podle jmen adresátů. Náhle upoutala jeho pozornost obálka bez popisu. Zvedl ji a obrátil, ale vskutku neměla žádného adresáta. Pravděpodobnost, že by někdo zapomněl napsat adresu a dopis by i tak našel svého adresáta byla mizivá, a proto nemělo smysl pátrat po jméně uvnitř dopisu, ale zvědavost, jak už to bývá, si často umí snahu o vyvrácení náhody použít jako alibi pro čin, a tak Bartolomeus dopis otevřel:

Čteš-li nyní tyto řádky, znamená to, že anonymní dopis s mým vzkazem našel svého adresáta.
Nevím, kdo jsi milý příteli, či snad vážená dámo, ale pokud jsi člověk, který se nebojí poznat nové věci, chce překonat sám sebe a nebojí se cestovat a tvrdě pracovat a to vše za nemalý finanční obnos, jenž může být odměnou za odvedenou práci, přijmi pozvání do mého sídla, kde se můžeš dozvědět víc. Na severu Skotska mimo hlavní lodní trasy je přístav Durness. V hostinci „U Koroptve“ máš u majitele připravenu pozvánku i masku na ples. Tvoje heslo je „lvice“. Hrad je asi deset mil od pobřeží v úpatí Kaledonských hor v místě zvaném Irský žleb. Ples se pořádá 28. října v osm hodin večer v den oslav skotských horalů.
Pokud cítíš, že toto je pozvání právě pro tebe, přijeď včas. Nemáš-li prostředky na cestu, začni improvizovat, bude se ti to hodit. Jestli tě má nabídka nezajímá, prosím, spal ji a zapomeň na Irský žleb i na tento dopis.