Rom(s)án

Anotace: Společenský román, ještěnení zcela hotov, jeto v půlce..ale rozhodl jsem se ho sem dát.

I. Poslední nájezd

Dům. Starý a zchátralý. Rozbitá okna. Opadaná omítka. Smetí před vchodem. Křik. Řev. Hlahol. Hemžení. Lidské hemžení. Jekot hrajících si dětí. Dětí bez kontroly. Běhají, skotačí a bijí se. Sem tam je slyšet v klidnější chvilce šustot míče jak se tře o trávu. Sedím v autobuse. Zastávka je přímo naproti tomuto cihláku. Představuji si, jaké by to asi bylo moct jet dál. Jet dál až na Vinohrady. Nebo nejlépe ještě dál! Někam za město. Za hranice. Nad mraky a pokračovat dál do pustého klidného vesmíru. Pokračovat až ke slunci a nechat se sežehnout. Vypustit duši. Duši, která by v poklidu odplula do nebeského království.
„Tůůůt!“ Pronikavý zvuk ohlašuje zavírání dveří. Stihnul jsem to jen tak tak. Ještě jsem se poohlédl za odjíždějícím trolejbusem. Z nostalgického snění mě vytrhl, a to docela necitelně, rachot rozsypávajícího se okna.
„Né, vole, co to má bejt? Který hovado, přiznej se!“
Dav kloučků hrající fotbal se se zlomyslným jekotem rozutekl. Nechal za sebou jen malou holčičku, která ještě ani nevěděla pořádně co se děje. „To ty? Tos neměla! Počkej až přijde tata!“ Holčička sklopila hlavu a vyrazila opačným směrem než uprchl dav. Schovala se do křoví. Měla krásně vlnité středně dlouhé vlásky. Havraní oči a jemný nos. Vyšpulené rty a poměrně dlouhý krk. Byla to krásná holčička. Jediné co jí hyzdilo, byl monokl pod pravým okem. Každý věděl, že spadla ze schodů, když si s Ferkem hráli na honěnou.

Vykročil jsem vstříc vchodu. Bydleli jsme ve třetím patře. Pokynul jsem na Mariánu. Vyskočila z křoví a běžela za mnou. Měla mě ráda. Opravdu ráda. Pohlédl jsem do těch jejích havraních očí a bylo mi jasné, že večer dostane výprask. Výprask za něco co neudělala. A nikdo – nikdo nemá tolik hrdosti, nebo alespoň solidarity na to, aby se přiznal. Vzal jsem jí za ruku a šli nahoru do bytu. Odemknul jsem. Ticho. Až překvapivé. Mírně jsem pokřivil tvář, to jak jsem se snažil zachytit nepatrný náznak toho, že tu někdo je. Nebylo zrovna obvyklé aby doma nikdo nebyl. Zabouchnul jsem dveře. Mariána se rozeběhla chodbičkou do kuchyně. Měla hlad, a já v peněžence nic.
„Budu se muset stavit zase k sousedům Je to trapné, ale na hrdost už není dost sil. A i kdybych měl dost sil zůstat hrdý, nebylo by to moudré. Malá potřebuje jíst. A přídavky nám přijdou zase až za dva týdny. Ano, budu muset jít!“ honilo se mi hlavou. Nechal sem malou ať si hraje s molitanovým koníkem a odkráčel jsem k sousedům.
Sešel jsem jedno patro po vratkých schodech. Ozvěny, které se linuly z bytů se plazily po klenbě stěn. Nadávky, hádky, opilecké klábosení i šepot milenců, cvrlikajících o nekonečné lásce. Sliby – chyby! Soused, ze kterým sem šel, byl starý přítel naší rodiny. Nebyl Rom, jako všichni ostatní tady, ale měl respekt. Zaklepal jsem. Po chvilce se ozvaly šouravé kroky. „Cvak.“ Jenda zástrčka. „Cvak“ druhá. Ještě pootočení klíčem a dveře se otevřely.
„Inu, pojď dál Filipe. Copak se děje?“ Nesměle jsem vkročil dále.
„Posaď se.“ Při každém druhém slovu se mu valil dým z úst. Dýmka. Dubové dřevo. Leštěná. Nikdy ji nedal z ruky. Ani v zimně, kdy se mu dlaň ve které ji svíral vždy mrazem tak svraštěla a zmodrala, jako by mu odumřela.
„Víte,“ začal jsem. „Mariana má hald a doma zase nic nemáme. Je mi to trapné, ale já sám mám v kapse jen pár korun. Takže…“
„Nemluv!“ odvětil a mocně si potáhl ze své dýmky. Vychutnal tabák a mlčky došel do špajzu a k lednici v kuchyni za rohem. Vrátil se s úhledně zabaleným balíčkem, strčil mi ho do ruky a ukázal na dveře.
„A neděkuj – to je samozřejmost!“
Kývnul jsem, zavřel dveře a spěchal zpátky k Marianě. Když jsem došel k nám do bytu, Mariana seděla u otevřeného okna a kouřila.
„Kdes vzala ty cigára? Doufám že ne tatovi, ten by tě zabil! Teda spíš mě, vzal bych to na sebe, ale uvědom si, že tady nebudu pořád s tebou, abych tě chránil!“
Odhodila cigaretu z okna a objala mě. Moc nemluvila. Ale já ji rozuměl. Rozbalil jsem balíček od souseda. Pár rohlíků, salám, párky, sýr a okurky. Seběhly se mi sliny.
„Pojď sestřičko, dáme si do nosu!“ Sotva sem to dořekl, přistála mi ťafka na nose a vysmátá Marina začala pobíhat okolo stolu. Přistoupil jsem na její hru a začal jí honit. Otevřeli se dveře. Táta přišel.
„Vy dvě piče, co tady robíte?“ Oba jsme strnuli. Otec pohlédl na stůl, na rozbalené jídlo a jeho křečovitý výraz tváře jakoby najedou pookřál. Mlčky se posadil a slupnul tři rohlíky s párkem a okurkou. Pak ze stolu vytáhnul cigarety. Otevřel krabičku a letmo si cigarety přepočítal. Určitě věděl že jedna chybí, ale vzhledem k tomu, že měl plný žaludek se tím nijak nezabýval. Mariana si přisedla a vzala si suchý rohlík. Dlouho ho v puse žmoulala. Uběhla jen krátká chvíle a rozezvučel se zvonek. Nebylo pochyb kdo to je. Alespoň já to věděl. Tušil jsem to. Otec šel otevřít. Chvíli se bavil s příchozím na chodbě – za zavřenými dveřmi. Pak hovor utichl. Nastalo ticho před bouří. Dusno. Vzduch houstnul a houstnu. Pak se dveře rozrazili a táta vletěl rovnou do kuchyně, vyzdvihl Marianu do vzduchu a dal jí pár facek. Pustil jí na zem. Mariana se ihned schovala za mě. Vzal jsem jí za ruku a v hlavě mi z nepochopitelného důvodu zněla tato slova:

Chytil jsem včera velikou ideu
spala si u řeky kousek od břehu
Spala si poklidně stínem objata
jak bezbranná kořist pro kata
Nikým nespatřen vklouznul jsem k ní –
pozoroval jsem ji už kolik dní
Byla to idea vztyčené bílé vlajky
slýchal jsem o ní neuvěřitelné bajky
Bajky plné míru, porozumění a lásky
s níž nejsou lidé jak ve slovu samohlásky
Vzal jsem ji pod krkem a třásl s ní
Proč probudit se nechce a stále sní?
Proč nechce všem lidem vklouznout do hlavy –
ze tuto nečinnost že jí hned popravím!
Vykulila oči a celá zrudla
mým pevným sevřením jejího hrdla…

Tělo jsem spálil, dým stoupal vzhůru –
s ním odplul i mír na nebeskou tůru

„Pojď, půjdeme ven!“ Oblíknul jsem jí čepici a svetr, potichu jsme obešli otce a vydali se ven k řece. Svitava tekla jen půl kilometru pěšky od domu. Nebyl tam sice úplný klid, sem tam někdo pršel, většinou staří lidé, kteří šli venčit psa. U břehu si plavalo hejno kachen. Na mostě, spojující oba břehy řeky, stála mladá žena s dítětem a krmili nenasytné kachny. Kolem břehů rostla sem tam lavička. Většina z těchto laviček byla velmi dobře skrytá, neboť kolem nich se tyčily polovysoké křoviny. Sedl jsem si a Mariana se uvelebila ne mém klínu. Seděli jsme takto dlouho. Dlouho a mlčky. Pozorovali jsme vodní hladinu jak zlatavě hoří v odlesku právě zapadajícího usínajícího slunce. V hlavě se mi honilo tisíce myšlenek. Nebyl jsem schopen soustředit se plně ani na jednu z nich. Proč jsme všichni tak sami? Proč i když mám velkou rodinu, proč se cítím osamocen? Proč je svět nespravedlivý? Proč jsem se musel narodit tady do tohohle světa? Ptal se mě snad někdo? Jediné východisko z koloběhu světa je sebevražda. Sebevražda. Expresní odhlášení z pokoje, který si říká život. V jednom z mých dlouhých večerů jsem tajně četl Sarterovi spisy. Existencialista myslím, že si říkal. Měl pravdu. Nikdo se nás neptal jestli se chceme narodit a snášet a přetrpět veškeré útrapy, povinnosti i radosti života. Kdyby za mnou do matčiny dělohy sestoupil bůh, nebo kdokoli kdo do toho má co mluvit, a zeptal se: „Chlapče, opravdu se chceš prodrat ven? Na světlo světa?“ řekl bych že ne. Teď a tady si v hlavě sám přísahám, že nikdy nepřivedu dítě na tento svět. Možná v jiném životě. V jiném světě nebo jiné dimenzi. Je to zločin. Jen blázen může dnes vychovávat dítě a doufat že nebude terčem šikany, nezačne brát drogy, nepodlehne alkoholu, najde si „tu pravou“ a nebude jen zevlit po diskotékách a lovit další a další kalhotky. Samozřejmě pár jich ulovit musí! Jak by si pak jinak mohl vybrat: Jak by si mohl vážit té oné pravé, kdyby nepoznal ty nepravé? Jak by mohl být věrný, kdyby neukojil své touhy a chtíče než se přiváže k jednomu tělu a srdci? Všechny tyto myšlenky a otázky bych chtěl přednést Marianě, jenže je ještě příliš malá. Chtěl bych jí vtlouct do hlavy co je a co není správné – ale kdo o tom rozhoduje? Kdo rozhoduje o tom co je a co není správné? Odpověď je JÁ. Jedině já mohu rozhodnout co udělám a neudělám. Jak údajně pravil ježíš v nedávno objeveném svitku - záznamu jeho autentických slov:
„Království nebeské je ve tvé hlavě a v tvém srdci. Rozsekni špalek a najdeš mě. Nadzvedni kámen a já tam budu!“

Vzpomněl jsem si i na slova dalšího myslitele, Alberta Camus:
„Absurdita života tkví v protikladu mezi jeho nesmyslností a hledáním jeho smyslu“ Z mého hlubokého rozjímání mě vytrhla až ohlušující rána jdoucí zřejmě z továrny naproti.
„A je to. Máme to za sebou. Spatříme jen bílé oslepující světlo a už nic. Bude po všem. Konečně…“
Nic. Nic se nestalo. Tak trochu zklamán jsem probudil již dlouho spící sestru. Lehce jsem jí pohladil po tváři. Vydala jen jakýsi zvuk, něco mezi kozím mekotem a kravím bučením.
„Měli bysme jít. Milan už bude z lupu určitě doma!“ Sestra se protáhla a seskočila na zem. Vzala mě za ruku a šli jsem zase stejnou cestou zpět domů. Přeci jen i na těch postelích co máme doma se spí lépe než v parku na lavičce. Když jsme přicházeli k domu, už z dálky jsem si všiml modrého blikajícího majáku stojící přímo před naším vchodem. Hned mi bylo jasné, o co jde. Zase Milana chytli. Krade už tak dlouho, že má pocit že je tak dobrý, že si ho prostě nemohou všimnout. Ale digitální oko supermarketu je všudypřítomné!
Milanovi je ještě čtrnáct. Proto ho naši vysílají často do Inter sparu, aby si nenápadně pod bundu strčil pár věcí. Proč nakupovat, když to jde i ukrást? Toto je zaklaní princip filosofie našeho otce. Já už jsem naštěstí ve věku, kdy mě mohou trestat a tak podobné výjezdy už nemusím dělat. Ale musel jsem. Musel jsem i když jsem nechtěl. Když jsem se po nájezdu podíval do popraskaného zrcadla, musel jsem sklopit oči. Nevím jestli ty praskliny na zrcadle viděl i někdo jiný než já, ale mě vždy připadaly jako abstraktní obraz všeho nekalého, co jsem udělal. Praskliny na duši, na charakteru, které jsou již tak do nebe volající, že se odráží i v zrcadle. Při pomyšlení, že Marianu až bude o pár let starší čeká to samé, je mi na zvracení. Zatím neposkvrněný andílek se změní v blouznící a běsnící bestii, jen aby otec ušetřil pár drobnejch. Sice to není tak úplně tak jen pár drobných, ale stejně. Tohle nestojí ani za milión.
Milana dovezli zase naši známí policisté. Mají často hlídku v okolí Inter sparu a tak se není do divit že už Milana znají. Nemusí se ho už ani na nic ptát a jen ho rovnou odvezou domů. Prohodí pár zbytečných vět s otcem, který je div nenapadne nejen slovně a čeká se až bude bratrovi patnáct. Pak nastoupí na jeho místo Mariana. A tohle nemůžu dopustit. To nejde. Ale jak z toho ven? Jak z toho ven, když není úniku? Jak sem si myslel, tak se taky stalo. Přišli jsem o trochu blíž k našemu vchodu. U vysklených dveří stojí otec, proti němu dva policisté a mezi nimi decentně se smějící Milan. Věděl že se mu zase nic nestane – že zítra bude moct jí na „nákup“ znovu. Co nestačil pobrat dnes, stačí zítra. Nebo pozítří. Na tom nezáleží. Vím to já, ví to Milan, ví to otec a vědí to i policisté. Přesto neustále a vytrvale vodí Milana ze supermarketu v poutech. Ano, otec je za to zodpovědný. Poplatí jen pár pokut (má přítele právníka) a vyjde ho to levněji, než každý den nakupovat potraviny a jiné věci opravdu za peníze. Však taky Milana nechytí vždy. Často se stane že proklouzne okům kamer a domů se vrací jako hrdina. Hrdina pro otce, poražený pro všechny ostatní. Pro všechny co stojí za touto neviditelnou zdí. Často mám pocit, jako by snad stačilo přejít ulici u nás před domem a dostanu se jinam. Do nového světa. Do světa, kde morálka vítězí nad chtíčem. Kde dobro vítězí a zlo se mu klaní a líbá mu nohy. Do světa, kde láska bourá hranice, kde touha spaluje do morku kostí a člověk může mít dobrý pocit v duši. Jen přejít ulici a vše se změní. A pak najednou procitnu. Zjistím, že už na té druhé straně jsem a že se nic nezměnilo. Jen mám trochu jiný pohled na ten náš starý svět. Z jiného úhlu. Z úhlu, který zkresluje. Kdo by si všímal detailů když jede jen trolejbusem kolem našeho domu. Kdo by si všimnul našeho souseda z nižšího patra, jeho ochoty, jeho dobra co má v srdci. Ti všímavější si možná povšimnou že má vždy v puse svou milovanou dýmku. Ale zbytek jeho osobnosti se halí v tom dýmu valícím se z jeho dubové dýmky. Vše se za ním skrývá. A já toužím po tom tento dým rozfoukat. Jen ať stoupá vzhůru. Vzhůru, aby vše odkryl ale zároveň jen tak nízko, aby neposiloval mračna, která brání paprskům slunce prozářit okolní svět. Okolní zahradu, park, náš byt, náš domov.

„Co tady tak civíš?!“ zařval na mě otec.
„Padej zpátky do pokoje. A koukej bejt zticha, matka spí!“

Sevřel jsem Marianinu dlaň ve své, obešel jsem otce tak, aby se ani rukáv mé bundy o něj neotřel a vykonal jsem jeho rozkaz. Šel jsem do pokoje. Cestou po schodech jsem slyšel zase ten známý šum. Hádky, milostné cvrlikání, hlahol malých dětí a jejich hysterické matky soutěžící spolu snad v hlasitosti řvaní a jízlivosti poznámek. Schod za schodem jsem se blížil našemu pokoji, ve kterém dřímá medvěd. Ano byla zima - není se co divit. Dřímal u nás medvěd, však se lvím srdcem. Se srdcem tak silným, a přitom tak křehkým. Se srdcem bojovníka i milovníka. Se srdcem větším než Měsíc na nebi, a přitom bych ho mohl schovat do dlaně. Medvěd se srdcem otroka a duší divoké svobodné šelmy. Matka. Anděl na nebi co do pekel sráží. Matka. Pouhé toto slovo v sobě skrývá zlomek energie, kterou je má matka nabita. Už jen samotný fakt že vydržela takovou dobu s otcem zaslouží respekt a uznání. A to, že ho ještě dokáže ctít je pro mne nepochopitelné, leč úžasné.
Otevřel jsem v pokoji okno a pozoroval dění dole. Blikající auto již odjíždělo a otec nadával Milanovi, jakto že se nechal chytit. Milan jen poslušně přikyvoval, ale jak ho znám měl hlavu plnou jiných starostí než kání se otci. Měl v hlavě hodně, ale neuměl si vybrat správné cesty k tomu, aby si vše spojil. Aby byl jako já. Aby byl nespokojený s tím kde a hlavně jak žije. Když otec dokončil svůj monolog, Milan se obrátil a zase někam šel. Nejspíš za svými kumpány z Cejlu. Úplně ho před sebou vidím, jak si to bezstarostně vykračuje klidně znovu kolem Inter sparu, aniž by měl trýznivý pocit na duši, že ho zrovna odtud před relativně chvílí vyváděli s pouty na rukou. Vlastně proč by měl mít špatný pocit? Je to rutina. Okno jsem zavřel. Mariána mi stála hned za zadkem, takže jsem ji málem porazil. Monotónní kroky ohlašovaly brzký vpád otce do dveří. Někdy je sním legrace. Někdy, když je opilý, chová se mile. Je to zvláštní věc. Většinou, když se lidé opijí a chovají s jinak, chovají se agresivně. Otec ne. Otec je najednou samá legrace, samá ochota. V jádru duše je určitě dobrý člověk. Ale cosi tíživého mu dosedlo na duši, zatemnilo srdce a zastavilo koloběh krve v jeho žilách. Asi život. Život může za tuto jeho deformaci. A této deformaci se chci vyhnout nejen já, ale chci, aby se jí vyhla i Mariána. Kouzelné to stvoření. Otec přišel. Nic neřekl, jen se usadil do křesla a pustil si naši starou Teslovku. Bylo právě půl osmé, takže na Nově začínaly zprávy.

„Dobrý večer, vítám vás u dnešních zpráv“ ozval se hlas z televize.
„I já Vás samozřejmě vítám a nyní se podíváme na stručný přehled dnešních událostí. Iránští radikálové dnes unesli tři novináře přímo z jejich štábního auta. Auto bylo střeženo příslušníky americké armády. V nastanuvší přestřelce zemřeli dva američtí vojáci a jeden z únosců. Asi po hodině popravili před kamerou jednoho z novinářů Davida Cohena, a vyhrožují zabitím dalších dvou, pokud i nadále setrvají američtí váleční novináři v Bagdádu.“

Ženský hlas domluvil a ozval se mužský.
„Hromadná havárie na dálnici D1 skončila tragicky. Dva lidé zemřeli, pět osob je vážně raněných. Nehodu způsobil nezodpovědný řidič náklaďáku, kterému policisté naměřili 1,8 promile alkoholu v krvi. Řidič vyvázl bez zranění, ale osobní auto, které při předjíždění vymrštil ze směru jízdy nabouralo další auta za ním jedoucí.“

„Neznámý deviant na Královohradecku znásilnil a poté uškrtil mladou ženu jdoucí večer z pracovního večírku. Královohradečtí kriminalisté nezamítají možnost, že se jedná o stejného pachatele, který se před necelým týdnem ve večerních hodinách pokusil znásilnit nejmenovanou ženu. Žena měla u sebe pepřový sprej a jen díky pohotové reakci se dokázala ubránit.“

Zprávy. Zprávy za trest. Kdo chce o půl osmé když je konečně doma z práce poslouchat vraždy, znásilnění, války, loupeže, nehody, katastrofy, korupci. Jako by toho neměl sám dost za celý den. Matka si poklidně spala. Byla sama v ráji svých snů. Ve světě úplně jiném než je ten náš. Kývnul jsem na Mariánu. Hned pochopila co bych chtěl.
„Dobrou.“ Zabručel jsem. Otec se ani nepodíval, jen zabručel ahoj. Mariána se už chystala otevírat dveře do pokojíku.
„Ještě zuby vyčistit!“ vyštěkl jsem a chytl jí za ruku.
„No jo, no, už jdu…“ odsekla s výrazem citrónu. Lehce si zuby podrbala, párkrát po nic přejela kartáčkem a už si vyplachovala pusu. Následoval jsem jí podobným způsobem.

Vlezli jsme si pod jednu deku. Částečně pro to abychom byli spolu a částečně aby nás okolní chrápající nerušili – nebo neslyšeli.
„Mari! Poslouchej mě dobře. To co dělá Milan – to ty nesmíš, rozumíš?!“
„Nerozumím!“ odsekla dětským hláskem a zlehka zavrtěla hlavou.

Co na to říct? Pohltil mě ještě větší pocit bezmoci. Jako bych padal nekonečnou temnou studní. Po hlavě. Sám zatracen snažíc se uchránit sestru před stejným osudem. Chycen v síti zkoušek dnešního světa usínám. Není co říct – není co dělat. Spánek aspoň vyplní na pár hodin tu prázdnotu noci a nastávajícího dne. Proč by vlastně mělo slunce ještě vycházet? Proč bych se měl snažit o další nádech? Pro koho mám dýchat? Pro sebe? Nač?! Jak jen zvrátit osud, jež je nám už daný. Je nám daný výchovou našich rodičů. Mariána netuší proč je to k čemu nás rodiče naváděli a navádějí špatné. Jak pak vysvětlit podstatu věci? Jak vtlouct do hlavy sotva 12ti leté dívce co je a co není dobré. Sám na sebe si pletu bič. Cítím zodpovědnost za to co s Marianou bude. A co bude vlastně se mnou? S pochybnostmi o sobě samém jsem pomalu usínal. S Marianou mě spojovala jen jedna deka a společná postel. Tíživé myšlenky zvěstovaly neklidné sny. I tak jsem se ponořil do říše snů. Snová říše je jako náš reálný svět. Nikdy člověk neví, co se stane, co se mu bude odehrávat před očima. Nepochopitelné a trýznivé výjevy, zobrazující jen prázdnotu a temnou stránku bytí. Život je jako koktej – nikdy nevíte, co vám namíchají.
Asi v půlce noci jsem se vzbudil. Zalepená víčka, zmačkaná tvář a rozcuchané vlasy. Mariana oddychovala ale já jsem nemohl nelézt utišující klid. Přehodil jsem tedy vršek pyžama přes malou lampičku stojící na nočním stolku vedle postele. Rozsvítil jsem, v šuplíku jsem vyhrabal pár papírů a propisku. Natočil jsem se na bok k nočnímu stolku a začal psát.

Samota je jako vítr
Podzimní vítr jež nám zcuchá vlasy
A nepřestane dokud nám
nevytrhá taky všechny řasy

Stojím na vrcholku hory
a přece jen na úpatí
Šplhám vzhůru stále níž -
k zemi snažím se vyšplhati -
usnout a přitom nespat

Až dotknu se nebe
zjistím že přikován jsem k hlíně
Ospravedlním se -
a utopím se ve vlastní vině
jež nejde přestát

Na vrcholku hor
zrcadlo se leskne ve sněhu
Pokleknu a pohlédnu
naň – spatřím něhu
o níž si chci nechat zdát

Nebe na zemi
a peklo v nebi
Samotou hořím
jak kdybych nebyl
schopen tuhle hru hrát

Jako démant
špatně broušený
pod mikroskopem
zkoušený
snažím se prodat

někomu kdo by mě chtěl
Kdo by zrcadlil se ve sněhu
tak jako já
a hledal stejně ostýchavou něhu
pro kterou se chce rozdat…


V tuhle černou hodinku veškeré mé psaní přijde mi pitomé, hloupé a zbytečné. V tuhle černou hodinku jímá mě jen šero. Zhasínám lampičku, ale nechce se mi spát. Spíše spát se mi chce, ale bojím se usnout. Mám pocit že sním již teď a kdybych usnul, vzbudím se. A co budu dělat když se vzbudím? Žít? Nejspíš. S tímto pocitem klíží se mi víčka a chtě nechtě nořím se do pavučiny zamotaných snů a představ. Realistický pohled na svět – na člověka - přijde mi teď tak pravdivý. Člověk se odlišuje od stroje jen tím, že se sám natahuje – že se sám dobíjí spánkem a jídlem. Usínám s pocitem prázdné schránky měkkýše. Kdy přijde něco, nebo někdo, kdo tu nicotu zaplní? To je otázka, na kterou si radši neodpovídám. Okolní svět uhasl a spím.
Ráno mě probudil sípavě dusivý kašel bratra. Zdálo se jako by umíral. Odhodil jsem svou část deky a šel se ujistit, že to není pravda. Milan ležel na pohovce, zabalen dvěmi dekami. Potil se a drkotal zuby. Hned mi bylo jasné, že má horečku a zimnici. Netrvalo dlouho, a docvaklo mi to. Milan dnes nebude schopen krást. Rodiče nepůjdou. Mohou tedy zkusit přikázat to Marianě. Ale jestli k tomu dojde, budu muset projevit solidaritu a jít místo ní. Radši jsem na Milana ani nepromluvil. Potichu jsem se vrátil do pokoje s hlavou děsivých představ o průběhu dnešního zamračeného dne. V tu chvíli jsem se cítil jako mučedník. Musím se obětovat pro mou víru, pro ochranu mladé nevinné duše, pro svou sestru. A pro všechny takto zhrzené duše. Sice ještě netuší, že jejich nejbližší je tímto způsobem zrazují, ale i tak jednou naleznou v mém podlém protizákonném činu vykoupení. S téměř fanatického stavu mě vytrhla až Mariana, vyluzující jakési neidentifikovatelné poprobudivší se zvuky. Měl jsem pocit, že po dlouhé době dělám něco opravdu důležitého. Hned jsem se cítil jako prázdná nádoba, do které někdo začal lít vodu. Skoro přetékám, jak naplněn jsem se cítil. Pocit prázdnoty však ustoupil jen na chvíli. Jen na pár sekund. Po nich jsem si uvědomil, co budu muset odpoledne udělat. Budu muset zašpinit svou mladou duši. Budu se muset oddat znovu temné straně života, abych mohl jednou procitnout. A nejen já. Aby mohla procitnout Mariana. A nečekám, že mi bude posléze psát děkovné dopisy. Bude mě hřát ten slastný pocit, že jsem snad jednou v životě udělal něco dobrého.
S chmurnými myšlenkami jsem pomalu opouštěl tento svět a vydával jsem se krajinou snů odnikud nikam. Celá dnešní noc se bránila štíty měsíčnímu svitu. Ještě tak dvě hodiny nevydatného spánku mě čekají, než se zase obuji do tak známých bot právě začínajícího dne. Než jsem se stačil uvolnit a ponořit do hlubokých vod tajemného spánku, dostal otec skvělý nápad vkročit do pokoje a všechny tím vzbudit. Potřeboval cosi z nočního stolku. Řekl jsem si že pokoušet se spát už nemá cenu, takže jsem byl nucen opustit vyhřátou deku, nechat nevzbuditelnou Mariánu klidně snít a vrhnout se do zběsilého kolotoče dnešního dne. Pozdravíc otce vypotácel jsem se z pokoje, ještě se slepenými víčky. Po paměti jsem zahnul doprava a odhrnul závěs oddělující kuchyň od koupelny. Vymačkal poslední zbytky pasty a párkrát si lehce projel kartáčkem po chrupu. Vypláchl pusu, zacvakal dvakrát čelistí, abych se ujistil, že zuby jsou stále silné a zdravé a jsem tedy připraven pozřít nějakou snídani. Zuby se tvářily připravené velmi dobře, ale žaludek jak se zdálo připraven nebyl. Houpal se ve mně jako středověký koráb poblíž Misu Naděje. Nevěděl jsem ani proč, snad ze snů jež si již nepamatuji, snad z očekávání kdy přijde otec a já uslyším větu, kterou jsem již pár zim neslyšel – je třeba nakoupit! Takže to zařiď! A já budu ¨muset zařizovat. Zneviditelnit se, - snad kdybych uměl procházet zdí, prostoupit jejími vzduchovými bublinami v maltě, skrýt se tak před okem supermarketů. Slunce již sedlalo oře a rozhodlo se začít každodenní pochůzku oblohou a zahnat tím nespavé hvězdy zase domů z hospod ke své manželce Luně. Slunce opakuje tuto procházku dennodenně s železnou pravidelností, jen aby mohlo alespoň na vteřinu spatřit svou tajnou lásku – Měsíc.
Otevřel jsem ledničku a spatřil na vlastní oči opravdovou prázdnotu. Jen zbytek kostky másla kazila to dokonalé panoráma nicoty. Nemohl jsem se na takový kýč dívat a tak jsem ho z ledničky vyndal a namazal na půl krajíce chleba. Dostal jsem chuť na citronádu. Vyndal jsem tedy odměrku, nasypal vrchovatě cukru. Ještě citrón! Ale kde je? Nebo spíš mi došlo – jestli vůbec je?! Rukou jsem prošmátral šuple ve kterém obvykle takové věci (ne)bývají, ale má dlaň našla zase jen prázdnotu. Sladkou vodu jsem vylil a natočil si jen čisté vody. Posadil jsem se ke stolu a koukal do prázdna. Co tady pohledávám? Co tady chci? Kdo mě tu chce? Proč jsem se musel narodit? Proč vychází slunce každé ráno? Proč nezaspí jednou? Alespoň jednou! Ať je noc tak dlouhá, ať blouzním na hranici smrti a života! Ať jsem na rozcestí cest Měsíce a Slunce. Ať jsem stín a přitom světlo. Ať jsem a přitom nejsem. Ať jsem jen myšlenka v hlavě, jen vzpomínka která probleskne hlavou mým nejbližším, ať si vzpomenou ne mně když půjdou kolem hřbitova. Nemusí chodit kvůli tomu na hřbitov a obměňovat neustále věnce a kytky. Zapalovat svíčky. Radši ať je můj hrob zarostlý mechem. Ať smlsnou si červi na mých orgánech. Budu užitečný i po smrti. Ať si má milá najde někoho, kdo jí bude mít rád. Ať může prožívat štěstí i po mé smrti. Až přijdu o život, přijdu o celičký svět – ne! On přijde o mě! Rozplynu se v mracích, a spadnu na zem opět v kapkách dešťových. Vsáknu se do hlíny, budu plavat v podzemních vodách, a na povrch vyjdu zase v potocích a malých říčkách. Zaplavu si v moři a rozplynu se zase v páře, jež stoupá do nebe, do mraků. To je reinkarnace!
Slunce se přehouplo přes polovinu nebes. Obědy voněly z oken. Jen z toho našeho nic. Mohl jsem uvařit, ale proč? Sám se spokojím se suchým chlebem. Možná snad sestra že by chtěla něco teplého do úst. Ale jen ať si zvyká. Ač nejsem zrovna čtyřicátník, jehož tvář je zjizvená a ošlehaná plameny tisícero bouří – i tak už vím, že život není příčko.
Raději půjdu ven. Tady mě nečeká nic dobrého. Venku sice také ne, ale pokud nepotkám zase tu špinavou bandu z protějšího baráku, snad to bude menší zlo. Mariana ještě stále spala. Přijde mi až neuvěřitelné kolik hodin dokáže prospat. Jí asi nic neříká pojem dlouhý nudný den. Ona zná jen krátké dny. Dny kdy během chvíle musí stihnout povinnosti i zábavu, takže rozhodně si nemůže stěžovat na nudu. Vzal jsem si bundu z věšáku a vyrazil. Před vchodovými dveřmi je malý plácek, menší travnatá plocha. Děti se tam neustále perou, nebo kopají do míče. Hned za tímto hřišťátkem staví trolejbus. Měl jsem štěstí, zrovna se blýskl v zatáčce přijíždějíc ke mně. Nastoupil jsem. Lidé si, ač si to neuvědomovali, trochu poodstoupili. „Příští zastávka Stará osada.“ Ozvalo se trolejbusem. Trolejbus celou cestu ze zastávky na zastávku jako by zpíval. Vždy mě to tak přišlo. Ten bzučivý zvuk elektrického motoru, to střídání výšky tónů. Vystupoval jsem. Přešel jsem koleje na druhou stranu ostrůvku a namířil si to přímo kolem celkem slušné restaurace Svitava do areálu u Alberta. Sedl jsem si na lavičku. Zapálil poslední cigaretu. Jen tak jsem pozoroval okolní lidi. Ty ubohé trosky – důchodce, ohnuté jako duha, malé děti běsnící jako zvířata, strhané maminky s malými uzlíčky na břiše a páreček anarchistů hulící trávu. Z jejich směšných grimas by se dalo usuzovat, že tráva byla kvalitní, nejspíš lampa. Dostal jsem najednou strašnou chuť dát si taky. Peníze jsem neměl ani na jedno nabití a žadonit o prda mi přišlo trapné. Musel jsem si nechat zajít chuť. Alespoň jsem si ten stav představoval. Všechno kolem tak intenzivní. Štěstí, smutek, hudba, vůně, touha. A veselost – tak upřímný smích, jdoucí ze srdce. Co na tom že se člověk směje rozvázané tkaničce, mrknutí oka a podobně. Alespoň se má na tu chvíli, na těch pár desítek minut čemu smát. Veretar militare est. A to doslova. Partička z paneláku naproti od nás se blížila. Stáli mi přímo za zády. Neviděl jsem je. Jen je cítil, Cítil jsem je jako lehký vánek mrazící po zádech. Vánek – pronikající přes všechny vrstvy oblečení, až pod kůži. Nejsem zrovna srab, ale když je semnou Mariana se pouštět do křížku s nimi…mohla by přijít k úrazu. A to bych nechtěl. Silně jsem jí chytil za zápěstí a rozběhl se. Měl jsem pocit že za mnou snad vlaje, její malé nožky nestíhaly mé kroky. Za sebou jsem slyšel jen dusot těžkých bot, naštěstí vzdalující se. Rychlý jsem byl vždy dost. Naštěstí. Proběhl jsem skrze domovy důchodců až k mostu u továrny a zastavil se asi v půlce pískové cestičky lemující Svitavu. Za lavičkou vyrůstalo husté křoví do kterého se dalo schovat. Mariana pohodlně vlezla do větví, já jsem měl trochu potíže poskládat se za ní. „Viděli nás?“ „Jak dlouho čekat?“ „Nestojí nám za zády?“
Srdce nám bušila, jednomu rychleji než druhému. Písečný prach z cesty stékal vstříc vzduch, který hýčkal mikro kapky vody z blízké řeky. Kroky. Kdosi se blížil. Kroky. Tep. Tlak. Podle nepravidelnosti kroků se dalo usoudit, že jich je víc. Buď důchodci, venčící psy, nebo – oni.
„Haf, haf, haf, grrr!“ Ozvalo se a o větve se otřel mokrý čumák. Docela se mi ulevilo. Vypadalo to, že nechtěné pronásledovatele jsme setřásli. Nastalo ticho. Dušené ticho. A pak – zvuk. Zvuk jako když někdo nechce vydat zvuk. Rdousivé ticho. Ticho pře bouří. Sevřené hrdlo mi nedovolilo vydat ani hlásku. Naštěstí. Dlaní jsem tišil Marianu. Možná jsem jí v přemíře snahy i lehce přidusil. Násilníci se přehnaly kolem našeho úkrytu jako velká voda. Zůstal po nich jen prach ve vzduchu. Z jejich krvelačnosti nám běhal mráz po zádech. Konečně jsem mohl sejmout dlaň z Marianiny pusy. Zhluboka se nadechla. Nic neříkala. Chápala to. Pomalu jsem se vytratili „zadním vchodem“ kolem dětského hřiště. Začalo se stmívat. Měsíc pomalu přebíral hlídku nad světem. Unavené slunce zářilo posledních sil a těšilo se do peřin za obzorem. Temné mraky – měsíční stráž – brázdily oblohu. Kontrolovaly terén, jestli může jejich velitel vstoupit na bojiště. Uznaly že ano, a Měsíc se elegantně vyšplhal na své místo. Rozpustil své stříbrné vlasy a okolní svět utonul v jeho slepé záři. Nejvyšší čas jít domů. Tma, ta ponurost a všudypřítomná fantazie se mi vlila do žil, jako bych si píchnul. Dlaň v dlani jsem se přibližovali zpátky k domu. Šli jsem stejnou cestou, raději, abychom se náhodou nepotkali s našimi nezvanými hosty. Pod svícnem je největší tma. A tak jsem se prodrali skrze tu hustou tmu až na Svatoplukovu k ohyzdnému rozbořenému a odpadky zasypanému cihláku. Jakoby z dály jsem slyšel Milanův kašel. Bylo z něj cítit to bolestivé napětí v hrdle a na plicích. Určitě měl horečku. Nejméně 39‘5. Byl jsem velmi překvapen, že dnes otec Marianu neposlal „nakupovat“. Ale cosi mi říkalo, jakýsi vnitřní hlas, že zítra bude ten den. A v hlavě se mi začla o lebeční stěny odrážet smutná píseň Michala Tučného – „Až přijde ten den“. Až přijde ten den po probdělé noci. Jestli přijde. Došli jsem do bytu. Odložil jsem si věci, vytáhl mou zbraň – propisku, a můj štít – čistý kus papíru:


U řeky bez břehů
na louce bez trávy
před lesem bez stromů
a u sopky bez lávy
sedím a přemýšlím
pod nebem bez hvězd
co tohle vše
je za temnou předzvěst?

Louka je poseta
velkými krátery
Svět zbaven je
veškeré nádhery

Touha je chtíč
a vášeň pud
Přestal jsem věřit
již na osud



Krev je víno –
koluje v žilách
Jaké kouzlo
to použila
ta čarodějka zlá –
ta černá vrána
že existují noci
po nichž nepřichází rána


Z mého rozjímání nad kusem papíru mě vytrhl až otec. „Zase ti jebe v hlavě?! Co kdybys udělal jedou něco užitečnýho! Zítra dojdeš do Špáru a doneseš něco.“ Řekl a na chvíli se odmlčel. „Peníze ti dávat nebudu. Ty potřebovat nebudeš!“ dodal, a ironicky se pousmál. Ten jeho smích mě bodal přímo do srdce. Štítil jsem se náhle jeho svraštěné tváře.
Padla noc. Den zatáhl rolety. Hlahol kolem sebe ani nevnímám. Jsem sám. Neustále sám. Jak se říká – je důležité míti filipa. Ale kdo mě vlastně chce, když jsem tak důležitý? Nemohl jsem spát, ačkoli bylo už velmi pozdě. Ležel jsem opět v posteli, lampičku přikrytou tričkem. Mariana si jako vždy spokojeně oddychovala. V hlavě se mi rodil nápad. Ta myšlenka vyplouvala pomalu na povrch a čím blíže hladině byla, tím reálnější se zdála. Zítra neposlechnu otce. Nikam nepůjdu. Nebudu už krást. Skoro rok jsem to nemusel dělat (chodil Milan, vzhledem k jeho nepostihnutelnosti) a tak to nebudu dělat ani teď. Začínal jsem být pevně rozhodnut. V jedné chvíli jsem se tak zatvrdil, že i kdyby měla jít místo mě sestra, nepůjdu. Mám taky svůj život. Svou hlavu. Čím více jsem nad vším přemýšlel, vynořovaly se další a další skutečnosti, proč nakonec otce přeci jen poslechnout. Kdybych tak měl v sobě zakódovanou sobeckost. Tuhle vlastnost bych někdy opravdu ocenil. Nemuset myslet neustále na sestru. Myslet jen na sebe. Navíc tím že bych otce neuposlechl bych si podepsal vyhazov z bytu. A co pak? Kam jít? Kde brát peníze? Kde přespat? Otázky, otázky, otázky. Jak jsem tak přemýšlel a zíval, slunce se už zase chystalo k východu. Říkal jsem si, že ho ten koloběh ještě baví? Pravidelně vycházet a zacházet, milióny let – a ještě víc. Neustále. Mě stačí jen těch posledních pár let. Vstávat, a usínat. Začarovaný kruh, z něhož se dostanu buď jen sebevraždou, nebo – uskutečněním nějaké radikální myšlenky, jako nejít dnes nakupovat. A vzít pak s sebou i Marianu? Zaslouží si lepší život – ale mohl bych jí ho dát? Mám už jen pár hodin než se budu muset definitivně rozhodnout. Slunce si brázdilo cestu stále výš a výš po obloze. Nechtělo se zastavit, i když jsem ho o to nejuctivěji prosil. Milan se už zase vzbudil. Možná ho probral jeho vlastní kašel a sípot. Začal jsem mít hlad. A hlad – to je velká motivace uskutečnit činy, které by za jiných okolností ani hlavou neprolétly.
„Tak dnes naposledy! Dnes naposledy ještě ukradu pár věcí. Jídlo. Za to mě přece nemohou ani soudit. Je to z nouze! To musí pochopit.“ chlácholil a omlouval jsem sám sebe. Hlavní je mít sám před sebou zameteno. Párkrát jsem se ještě protáhnul a už přišly ranní instrukce. Otec se mihl ve dveřích a jen zavelel – „Tak vyraž!“ Měl jsem sto chutí mu odvětit ve stejném duchu. „Pane, ano Pane!“ Místo verbální odpovědi jsem se jen jaksi zašklebil na znamení souhlasu. Jestli mne chytnou ,tak se opravdu budu muset hanbou na místě propadnout. Zčervenal bych, i když to vzhledem k odstínu mé pleti není možné. Všiml jsem si jak mám strašně zpocené dlaně. Úplně ulepené, jako bych si snad týden ruce nemyl. Prstýnky, které mi „koupil“ otec (na prostředníčku a na palci pravé ruky) podezřele klouzaly. Odhodil jsem deku, ležérně přehozenou jen tak přes nohy a odkráčel do koupelny. Snažil jsem se smýt tu špínu z rukou, která se na nich ještě ani neusadila. Ta se zažere, až po splnění úkolu otcem mě zadaného. Pozoroval jsem sám sebe v zrcadle. Dlouho. Zkoumal jsem detailně rysy toho hnusáka co se mi ze zrcadla směje. Pozoroval jsem jak se divně tváří, jak se na mě šklebí. Jak se mi směje. Ale já mu dám – parchantovi. Oční kontakt je silný a inspirující…




Stojíce před zrcadlem v obraz se zrcadlím
a vidím co jsem byl
S lahví z konzumu na židli sedím
a o obrazu sebe jsem snil

Zrcadlím se v křivé realitě pijíce hostii
Vidím sám sebe – však nejsem to já!
Co zrcadlí se v obraze za zrádnou bestii

Stojím před zrcadlem – ten obraz nemám rád!
Vším čím jsem nebyl chtěl jsem se stát!
Vše co jsem byl vidím v obraze člověka cizího
jež je ztělesněním cti a charakteru ryzího

Teď sen o sobě nechávám si zdát
vše co jsem nebyl měl jsem tuze rád!


Igelitku jsem složil na úhledný čtvereček a strčil do jedné z mnoha kapes u bundy. Bunda. Velice chytrá a praktická bunda to byla. Velké kapsy, bez zapínání. Lehce a rychle se dá strčit ruka s nezaplaceným zbožím do jakékoli kapsy, aniž by si toho kdokoli všimnul. Jen na digitálním oku supermarketu budu navždy zaznamenán, ale tyto záznamy se neprohlíží dennodenně. Otec mi dal pár korun, abych koupil čokoládovou tyčinku. Zabouchl jsem dveře a za nimi jsem nechal i své svědomí. Nemohl jsem ho vzít s sebou, i když mě přemlouvalo. Jen by došlo k újmě. Před domem se zase děti praly. Je až neuvěřitelné jak agresivní mohou být už v takhle útlém věku. Sice mi v žilách koluje stejně horká krev jako jim, ale násilí se vyhýbám. Na zastávce čekal spoře oděný muž. Kouřil dvě cigarety zároveň. Neměl jsem hodinky a tak jsem se zeptal, jestli neví kolik je hodin. Mocně vydechl, trochu si odkašlal, utřel si čelo a odvětil: „Čas. Nikdo nevíme, kolik máme času.“ A zakašlal se, div nevydávil plíce. Nevěřil jsem vlastním uším a nasadil pohled 2letého dítěte, které právě objevilo něco nového. Otočil jsem se a vzpomínal kolik mohlo být hodin, když jsem odcházel z bytu. Odhadl jsem že něco před devátou. Podle jízdního řádu to nejspíš ujelo. Nevadí, půjdu pěšky. Stejně je to jen jedna zastávka na Starou Osadu. A světelná křižovatka umožňující dostat se rovně na Starou Osadu nebo odbočit do leva na Vinohrady je vždy ucpaná. Pěšky jsem tam byl opravdu rychleji. Do Inter Sparu vela už jen krátká cesta tramvají číslo 2 na zastávku Tkalcovská. Trasa této tramvaje vede přes do dály se táhnoucí Cejl – jedno z největších romských get. Je jich tam opravdu mnoho. Mám tam spoustu příbuzných. Inter Spar čelí dennodenně nájezdům Romů. Rozkradou co se jim do kapes vejde. Není se co divit, že když jsem vystoupil z tramvaje, byl jsem terčem všech očí. Jejich pohled nevyjadřoval nenávist, ale jakýsi odstup. Pohrdání. Každý si mě zaškatulkoval jen co mě ledabyle sjel od hlavy k patě. A dnes jsem nemohl ani odporovat. Chystal jsem se ukrást, co se mi do kapes vejde. Jako ti druzí. Ještě že v Brně žije tři sta tisíc obyvatel. Většinu lidí spatřím jednou, a naopak. Pokud mě chytnout, nemusím se bát že budu další den čelit ještě pohrdavějším a prázdnějším pohledům, než dnes. Jsou to jen náhodní „známí“. Náhodní spolucestující v tramvaji, náhodní spolunakupující, náhodní spoluchodci na ulici. Náhodné pohledy. Jedinečné a tak běžné. Většina pohledů je prázdných, ale u některých má člověk pocit že vidí až do duše. Vidí ty jiskry řinoucí se z očí. Takový pohled pak cítíte i když vás bodá jen do zad. Představy. Ty spousty představ které náhle obsadí vaši hlavu. Co kdyby…co kdyby se zeptala kolik je hodin? Co kdyby se jí protrhla taška s nákupem? Co kdybychom se z nějakého nadpozemského důvodu dali do řeči a – strávili spolu zbytek života? Tyhle myšlenky měly jen jedno poslání – zapuzení těch které pojednávají o tom co jsem teď nucen udělat. Brána do supermarketu se otevřela. Vzal jsem si košík, abych nepoutal pozornost již na první pohled. Samozřejmě to bylo těžké, protože vzhledem k frekventovanosti krádeží museli mít hlídači neustále oči na šťopkách. Čelo se mi orosilo. Nevím jestli to bylo teplotním rozdílem, nebo stresem. Vedro mě svazovalo, ale bundu jsem si sundat nemohl. Jedinou radost, i když zanedbatelnou, mi dělala jízda s vozíkem. Vždy jsem s ním rád jezdil. Asi proto že nemám ještě papíry na auto. Řídit vozík, auto, kolo, motorku, loď, balón, cokoli, je jako psaní. Řídím to, co se v nebližších okamžicích stane. Ne jako v reálném životě. Proto rád jezdím s vozíkem, proto rád píšu. Pekelně jsem se soustředil. Pozoroval jsem detailně všechny kolem mne. Kdokoli mohl být hlídač. Kolikrát se stane, že ho poznáte na první pohled. Je asi tak nenápadný jako jeptiška v bordelu, ale tady, v Inter Sparu si nemůžete být jistí ničím. Je to riziko. Zajel jsem k regálu s plechovkami a konzervami. Krást takovéhle věci je nejefektivnější. Necinkají, vejdou se do kapes a dá se z nich uvařit poživatelný oběd. Snažil jsem využívat své periferní vidění. Když se rozhlížíte pořád kolem sebe, dojde tupému hlídači, že deset minut asi nehledáte svoje známé. Vyhlídl jsem si konzervu v regálu přímo na úrovni mých rukou. Hovězí ve vlastní šťávě. Měl jsem už nesnesitelný hlad. Lapl jsem po ní jako leguán po mouše. Lehce vklouzla do pravé kapsy. Díky její velikosti ani neudělala kdovíjakou bouli. Hned jak dopadla na dno, šáhl jsem po další konzervě a dlouze jsem si jí prohlížel. Pak jsem jí zase odložil zpátky na své místo. Rychle jsem se s vozíkem přemístil do jiného oddělení. Vzal jsem do košíku jednu čokotyčinku. Prohlídl si stojan s časopisy a vrátil se opět ke konzervám. Se srdeční arytmií jsem vzal ještě další dvě, které jsem pohodlně rozmístil do prostor bundy. Krádež zhruba za sto padesát korun. Maličkost, řekli by si policisté. Je to jen přestupek. Ale svědomí je horší než ruka zákona, nebo tvrdá otcova ruka bušící vám do zátylku. Svědomí vás může pronásledovat dlouhé desítky let, dokud nezestárnete tak, že si nebudete pamatovat už zhola nic. Ani to, že nějaké svědomí existuje. Dojel jsem k pokladně a zařadil se do fronty. Stále zpocené dlaně jsem si stále mnul. Kdyby byl přítomen nějaký všímavější hlídač, mohlo by mu tady něco nehrát. Indicie k podezření by se našly. Nesvlečená tlustá velká bunda, i když teplota se drží solidně na dvaceti stupních. Zpocené dlaně a těkavý pohled. Fronta se pomalu posouvala. Mohl jsem konečně dát tyčinku na běžící pás a nasadit uměle vřelý úsměv. Za pokladnou seděla mladá pohledná brigádnice. I když její vlasy zely obyčejnou, světle hnědou barvou, zaujaly mne. Vlnily se. Neposedně si skotačily po ramennou a sem tam jí nějaký ten pramínek, který se nechtěl podřídit vůli hřebene pošimral pod nosem. Nos při tom vždy decentně nadzvedla. Přišlo mi to velmi roztomilé. Všiml jsem si i když přebírala zboží z běžícího pásu, že ač neměla nehty upravené, třeba francouzskou manikúrou, nebo podobnými moderními trendy, zcela vyzívaly k poškrábání zad. A dlaně jemné. Její dotek musel připomínat pohlazení lehkým vánkem. Díky ní ze mě nervozita opadla. Zcela jsem zapomněl co tady vlastně dělám. Snad i díky tomu jsem přes pokladnu a následně i skrz východové dveře prošel bez jakéhokoli podezření. Za rohem Inter Sparu jsem vyndal igelitku a konzervy uložil do ní. Tyčinku rozdělal a během tří kousnutí zmizela v propadlišti dějin. Na pár minut utišila můj hlad a tak dovršila svůj osud tady na pozemském světě. Desátá hodina odbyla. Nejvyšší čas vrátit se domů. Mariana touto dobou jistě v stává. Bůh ví co by jí mohlo zase napadnout, když pochopí, že není nikdo doma. Zapálil bych si. Neměl jsem ani korunu. Tentokrát. Obvykle nějakou tu desetikorunu po kapsách najdu, ale časy jsou zlé. Požádal jsem tedy protijdoucího jestli nemá jedu cigaretu. Dal mi jí, však velmi neochotně. Kdybych ho potkal na jakékoli jiné ulici, než na Cejlu, určitě by řekl že zrovna dokouřil poslední. Leč na Cejlu si žádný gadžo nechce přidělávat zbytečně starosti. Radši obětuje cigaretu než zdraví a peněženku. Zdvořile jsem mu poděkoval. Odsekl mi jen jakousi slátaninu slov prosím a jdi do prdele. Nestačil jsem si ani zapálit a jela tramvaj. Nastoupil jsem a obrátil se proti směru jízdy. Tramvaj byla téměř zaplněná. Jen dvě řady sedadel naproti mě seděla postarší žena. Na první pohled mě upoutaly její oči. Poprvé jsem viděl slepé oči. Zely prázdnotou. Oči – oko do duše. Jestli je to pravda, hleděl jsem tváří v tvář bytosti bez duše. Bez ducha. Nemohl jsem se od ní odpoutat. V jedné ruce svírala bibli a v druhé snad reklamní letáčky. Byly tak malé, že se celé schovaly do její dlaně. Cítil jsem se neobvykle. I když jsem věděl že je slepá, cítil jsem její pohled. Věděl jsem že ví že tu jsem a že se na ní dívám. Ona myslela na mě. Měla snad jakési třetí oko. Nevydal jsem ani hlásku a přesto jsme o sobě navzájem věděli. Jako bychom si viděli do mysli. Otevřeli jsem se jeden druhému na hypnotické úrovni. Sálal z ní klid a vyrovnanost. Nitra jsme měli synchronizované, jen reálné vědomí se rozcházelo. Slepě jsem na sebe zírali celou cestu. Když se otevřely dveře na konečné, vystoupil jsem. Ona, záhadná stařena se vydala za mnou. Neviděla, ale našla mě a oslovila.
„Mladíku! Vidím že jste dobrý člověk, ale jsoucno vám ubližuje. Přeneste se přes fyzické potřeby, přes materiální a existenciální problémy. Přečtěte si co říká víra. Víra v dobro. Potřebujete to!“
Nevěřícně jsem poslouchal a jen těžko vstřebával všechny ty nakupené dojmy. Letáček jsem si vzal. Na titulním listu mě zaujala vyobrazená Ježíšova muka. Jsem zapřísáhlý ateista. „Atheista buď, toť víra jistá, vždyť i sám bůh je atheista.“ Stará česká báseň z 19. století. Přečetl jsem text a donutil mne se na chvíli zamyslet. Slova, jež leták chrlil, byla moudrá, měla hloubku. Ale aby člověk opravdu dokonale porozuměl pravému významu a poselství těchto slov, musel by radikálně změnit pohled na svět. A já na takovou změnu ještě nejsem připraven. Třeba mi život jednou uštědří takové lekce, že se má mysle zcela oddá do rukou božích, ale dnes – dnes má střízlivá mysl pohlíží na zarytě věřící jako na stádo ovcí, které se sklání před Bohem jen pro svou bázeň z něho. Jen pro kult, který z něj udělal církev za dobu jejího vývoje. Měl jsem relativně dost času na přemýšlení o tak nedůležitých věcí, jako je víra, nevíra, atheismus, deismus…šel jsem pěšky ze Staré Osady až k nám domů na Svatoplukovu. Mysl jsem měl po dlouhé době zcela volnou, i když jí k zemi poutala přitažlivost bundy, nacpané konzervami. „Mariana bude mít co jíst!“ tahle myšlenka mě utvrzovala v tom, že můj dnešní čin je správný. Říká se tomu vyšší princip, pokud vím. Vykonat něco špatného pro velké dobro není hřích! Když jsem došel domů, Milan už čekal na můj lup jako na zjevení. Hladověl. Není se co divit. Byl vysílen nemocí.
„Jak ti je brašule?“
„Ani se..ehm..ehm.. ani se neptej!“ vykašlala ze sebe.
„Takže asi nic moc, že? Hlad alespoň máš? Mám tady pár konzerv, s cibulkou a chlebem můžeme mít docela dobrej oběd!“
„Jo, jo, něco bych si dal.Jsi hodnej, díky!“

Bylo až neuvěřitelné jak se jeho chování zmírnilo, pokud mu nebylo zrovna nejlíp. Dokázal poděkovat. Ocenil každou, sebemenší pomoc. Nepoznával jsem ho. Ale byl to můj bratr. Rozkrájel by jsem se kvůli němu, bylo by to nezbytné. Rozkrájel jsem poslední cibuli. Rozbil jediné zbývající vajíčko a otevřel hovězí konzervu. Pro tři lidi, včetně našeho trpaslíka Mariany, to bude bohatě stačit. Vaření mě bavilo. Je to jakési experimentování. Co s čím jde dohromady. Někdy se až člověk diví, jaké kombinace může použít. Přitom sehranost chutí stále odpovídá dobrému vkusu. Oběd byl během deseti minut na světě. Jen pečivo se nějak ztratilo, takže konzerva s vajíčkem zůstala samo o sobě. Milan spořádal svou porci během pár minut. Mariana se v jídle nevěřícně babrala, dokud jsem nedal i já alespoň vidličku do pusy. Vydal jsem pověstné „mmm“ na důkaz chutnosti jídla. Až poté sebrala Mariana odvahu k ochutnání. Po prvním soustu se už neupejpala. Naládoval do sebe solidně plný talíř a tvářila se spokojeně. Já jsem také uspokojil své touhy. Rozhodl jsem se že doma není o dělat, tak se vydám ven. Na chvíli alespoň. Znal jsem nádhernou cestu lesem přes Akátky rovnou na Vinohrady. Stačilo se dát přes Meluzínovu kolem hřbitova. Lesní cesta z části lemovaná lavičkami se táhla kopcem až do centra Vinohrad. Šel jsem ulicí Meluzínova. Vítr foukal. Foukal mi přímo do obličeje, tak jsem se choulil k zimní bundě. Pak vyšla z prostředního vchodu, z cihláku na ulici. Slyšel jsem cvaknutí dveří, tak jsem upřel svůj zrak tímto směrem. Vyšla, celá v bílém. Rudé vlasy jí splývaly až pod ramena. Anděl. Anděl tady na zemi. Člověk si nemohl nevšimnout. Ladnost a lehkost s jakou se nesla ulicí vyrážel dech. I když jsem byl zimou celý zkřehlý, ona mě rozehřála. Jako bych najednou nepotřeboval oblečení. Ten zvláštní, neopakovatelný pocit zachvátil celou mou duši a rozproudil mi krev v žilách dávno už chladem zatuhlou. Kdybych si měl zlomit vaz jen abych se za ní otočil, udělal bych to. Věděl jsem hned to, co Romeo jen tušil:

Zjevila ses, jako vlnka v přílivu bouřlivém
jako slunce co bojuje s oblaky
Tak rychle, jako letní déšť na nebi modravém
a přece tak pomalu, jak voda brousí oblázky

Spatřil jsem tu dálku v blízkosti perly
spatřil jsem horizont, jak touhou po slunci chce žhnout
Spatřil jsem rosu, opírajíc se o stébla jak o berly
a vlahé páry z lesů v nebi se rozplynout

Slyšel jsem šepot větru, když brouzdá strání
slyšel jsem dusot kopyt volných hřebců
Slyšel jsem klidná slova duchů co nás chrání
a živelný růst travin všech zelených kopců

Cítil jsem ten pohled z kapek dešťových
Cítil jsem teplo tvého světa omamného
Radoval se z myšlenek a slov bláznových
a pochopil co sálá z toho světa tajemného

Ptal jsem se roztančených květů rostlin
a sosajících včel ten nektar medový
Ptal jsem se i vodou nasáklých hlín
na vše, co se jiní nikdy nedoví

Ptal jsem se chtivě na modravý azur
ptal jsem se trávy a lopuší
Ptal jsem se po větru mořských lastur
na to, co niko z vás netuší!

A obratem zpět, vítr mi zazpíval
Zazpíval o lásce, silnější než Atlas
Zazpíval sladce – při tom se usmíval –
zazpíval tohle - a chvěl se mu hlas:

„Jsi archanděl touhy, s peřím prachovým
Jsi srdce zvonu do dáli bijící!
Jsi jemný mech v područí nachový
jsi ve válce jemnou bílou holubicí…“


Oba jsem šli na opačnou stranu. Vzdalovali jsme se, ač chtěl jsem být blíž a blíž. Snad bydlí tady ve vchodu. Snad nebyla jen navštívit náhodného známého. Snad se tady ještě ukáže. Věděl jsem, že mi nedá spát. Nebudu moct spát až do chvíle, kdy se naše rty střetnou v polibku. Nepochyboval jsem, že se to stane. Co se má stát, stane se. Nevěřil jsem na osud. Nikdy. Věřil jsem v sebe, ve svou vůli změnit to, co se mi příčí. Ale spatřit jí, spatřit anděla, a hned naproti přes ulici, to je buď zázrak, nebo osud. Každopádně obě varianty jsou v rozporu s mým chápáním světa. Snad láska na první pohled? Láska? Láska ne. Zamilovanost? Taky ne. Jak jen to vysvětlit, jak vysvětlit si pocity, které mě zachvátily? Chtěl jsem okusit příchuť něčeho nového, nepoznaného. Příchuť lásky. Jaké to je někoho bezhlavě milovat a být taktéž bláznivě milován? Byla mi snad seslána z nebe. Je to můj útěk tady z toho světa? Povolená droga? Doping před každodenním soubojem se životem? Má hlava, ještě před pár minutami prázdná, chtěla puknout pod tlakem nových myšlenek. I když jsem touhle cestou šel již nespočetněkrát, ztratil jsem cestu – ztratil jsem cíl. Ale i těch pár metrů co jsem ušel splnilo účel mého výletu. Naplnění. Cesta je štěstí, ne cíl. Cíl není důležitý! Jen ta cesta, jak jsem se k tomu jakémusi snad vytouženému cíly dostali. Hlavou mi neustále zněla ta báseň. Musím jít domů a hned si jí napsat. Za pár minut bych zapomněl i začátek. Obrátil jsem se, díky čemuž jsem pocítil obrovskou úlevu. Vichr mě teď pomáhal při chůzi. Místy až moc, jeho poryvy se neustále stupňovaly a zase poklesávaly. Díky těmto nepravidelným postrkům se musela zdát má chůze velmi komická. Smích mě přešel však ve chvíli, kdy jsem měl přejít onu nenáviděnou čtyřproudou silnici. S přechodem se nikdo neobtěžoval, natož se semaforem. Když s vámi vítr cvičí jako major na buzerplace, a silnice brázdí bezohlední ignoranti snadno se může stát že si nějakým nedopatřením budete moci prohlédnout detailně podvozek nějakého auta. Chvíli jsem stál na okraji silnice. Snažil jsem se ustát nárazy božího dechu, ale přechod přes vozovku jsem si rychle radši rozmyslel. Asi po dvou stech metrech byl podchod křižující vozovku. Sice jsem si cesty prodloužil, a vítr mě bude po chodníku honit o něco déle, však mám reálnější šanci na návrat do rodného domu. Srdce se mi ještě stále nechtělo zklidnit. Mohlo to být vichrem, ale měl jsem pocit, že zato může jen ona. Jen ona. Nic na světě, vyskobí hory, pusté pouště, nespoutané vodopády, nic by mě nedokázalo tak rozhodit, a přitom vtlačit do takového klidného rozpoložení… Způsobit, že mi srdce bije rychle a zároveň se skoro zastavuje. Měl jsem pocit, že každý člověk jdoucí proti mně, i když má sklopený zrak, musí vidět tu jiskru v mých očí. Cítil jsem jí. Viděl jsem jí, jako bych se díval do zrcadla. Jako bych byl naruby a zorničkami se díval sám na sebe. Snad po deseti minutách (vzhledem k neustávajícímu větru) jsem už stoupal po rozbitém schodišti k našemu bytu. Mariana asi zaslechla kroky. Není snadné po pár letech soužití identifikovat člověka jen podle chůze a tak mi přišla otevřít. Smála se na mě, a já se taky smál. Ale tentokrát ne na ní. Smál jsem se jen na matný obraz před mýma očima. Obraz rozfoukaný větrem, a přitom tak celistvý a jasný. Měl jsem jí neustále před očima. Chladnou, odtažitou – bez zájmu. Ale to se změní. Vím to, věřím v to. Musím v to věřit. Mé první kroky co jsem přišel vedly rovnou k oknu. Doufal jsem, že jí spatřím, jak se vrací odněkud zpět domů. Stromy tančily, nakláněly se, praskaly. Jen tak ty malé větvičky. Pevné kmeny se ani nehnuly. Majestátně držely své malé bratry, větvě, dokud jim síly stačily. Při každé další zlomené větvi uronily stromy kapku smůly. Kapku další smůly, která se na ně nalepila a už se jich nepustila. Kapku další smůly – a vítr nepřestával bušit. Pozoroval jsem soustředěně venkovní okolí. Hledal jsem…

Hledám to doma, hledám to venku.
Hledám to všude, v talíři i hrnku.
Hledám to v parku, hledám to v lese.
Hledám i v nůši, kterou babka nese.
Hledám to v postýlce, hledám to zde.
Hledám jen Tebe, ty můj osude.
Hledám to v autě, hledám to za stromem.
Hledám i po kapsách kabátu zeleném.
Hledám to za rohem, hledám to v trávě.
Hledám to na slunci, co vysvitlo právě.
Hledám to v mracích, hledám to v mlze.
Hledám to v páře, i v barevné duze.
Hledám to v knížce, hledám to na ulici.
Hledám to ve skříni, šupleti i na polici.
Hledám to všude, a nic nenacházím.


Ulice zela prázdnotou. Sem tam prošel nějaký voják. Naproti přes ulici stála kasárna. Zvláštní. I přes mou odlišnou barvu kůže, přes bezcitné pohledy lidí, přesto jsem se cítil jako větší vlastenec, než většina zde narozených čistokrevných Čechů. Toužil jsem po tom nosit uniformu a na ní lva. Proč? Protože se cítím jako Čech. Narodil jsem se zde. Ve vlasti. Mám státní občanství, mateřštinu ovládám snad lépe než průměrný občan. Tak proč nemohu být v očích cizích lidí plnohodnotný vlastenec? Chmurné myšlenky mi na vteřinu zatemnily mozek až do teď zatemněný novým pocitem. Vítr neustával. Ona nikde. Hrdost vichr odnesl. Samota. Askeze. Pocity se ve mně náhle střídaly jako zákazníci v Moulen Rouge. Okno bylo zamlžené. Myslel jsem na ní. Na to jak se asi jmenuje? Ukazováčkem jsem na okno nakreslil otazník a velké srdce…





























II. Pravda

Milan se pořád ne a ne uzdravit. Bez přestání kašlal, chroptěl a sýpal. Člověk o něj měl již strach. Ale kdo si mohl dovolit poslat ho k doktorovi na prohlídku? Celá tahle legrace, aby mu nakonec stejně řekl, že má být týden doma, by stála kolem sto padesáti korun. Neřku-li více, kdyby doktor předepsal více receptů. Pravděpodobnost, že je Milan ohrožen více, než u běžné chřipky, je mizivá. I já bych jednal asi stejně. Sto padesát korun – to je jeden vydatný oběd.
Dlouhé postávání u oka se změnilo na občasné vyhlédnutí. Přeci jen naděje umírá poslední. Po skle stékaly kapky vody. Okno, celé zamlžené, ukazovalo šedý svět. Mokrý šedý svět plný samoty. Snad jen barevné deštníky sem tam vnesly do mlhy trochu světla. Vyšel jsem ven. Sychravé počasí mne donutilo schovat ruce do kapes a nahrbit záda, aby mi bunda přiléhala více ke krku. Kráčel jsem ulicí, prázdnou, odnikud nikam. Před zastávkou Stará Osada jsem se zastavil u sloupu s kulturními letáky. Divadelní představení, kina, kluby. Všechno to tu bylo. Prohlížel jsem si programy a všiml si malého letáčku, téměř už přelepeného jinými. „Hledáme operátory telemarketingu. Zajímavé prostředí mladých lidí, finančně výhodná práce.“ A telefonní číslo. Nabídka mne zaujala a telefon jsem si opsal do mobilu. Rád jsem se procházel v dešti. I když někdy kapky bičují ve větru obličej, musím mhouřit oči a v botách mi za chvíli začne šplouchat. Jako by déšť smýval všechnu marnost tady toho světa, která visí ve vzduchu. A pak vysvitne slunce na důkaz nové doby. U okýnka před tramvajovou zastávkou postávaly jako vždy postavy. Ztrácely se v mlze. Jen cinkot lahví se nesl deštěm. Prošmátral jsem kapsy. Ale žádny zvuk podobající se tomu, který sel linul od postav u okýnka, jsem nezaregistroval. Mě jsem hroznou chuť na cigaretu. Blížil jsem se plouživým krokem k okýnku.
„Prosím, promiňte že obtěžuj,ale nemáte náhodou jednu cigaretu?“
Ticho. Jen ten cinkot na chvíli ustal. Nikdo nic neřekl. Jen se přede mnou objevila otevřená krabička.
„Díky!“
Vzal jsem si jednu. Otočil se na patách a odcházel slepým směrem. Vytáhnul jsem zapalovač. Vítr foukal. Nešel mi zapálit. Trochu jsem se natočil. „Kap“. Obrovská kapka dopadla přímo na cigaretu.
„Do …“
Ruce jsem měl celé mokré, cigareta klouzala. Vysmekla se z mého sevření a odplachtila si rovnou do kaluže. Chvíli jsem nad kaluží stál, přemýšlel a položil si filozofickou otázku: PROČ! Zapalovač jsem zase schoval a kráčel městem dál. V parku jsem si sedl na lavičku.
Nevím jak dlouho jsem na lavičce setrval. Kapky mi bubnovaly na hlavu. Připomínalo mi to středověké mučení. Díky nepříjemnosti pocitů kapkami vyvolaných pro mě ztratil již déšť své osobité kouzlo. Čas jít domů. Vlasy mi celé zplihly, pokožka zimou zbledla. Klepal jsem se a hladem jsem snad i zhubnul. Představil jsem si jak bych asi vypadal, kdybych se teď podíval do zrcadla…
Chodící mrtvolu vzhledem připomínám –
kůže se rozkládá – orgány tlejí
kolemjdoucí živí ukazují si prstem
a škodolibě se mi smějí

Na sobě sako a košili –
hedvábnou kravatu
Řekněte lidičky –
nevypadám k světu?
Stříbrné rolexky
visící z loketní kosti
klobouk jež smekám jen
když k hrobu přijdou mi hosti
Jsem zkrátka elegán –
živí, i jako mrtvola
ať chodím mezi vámi
nebo jen hřeji hlínu zezdola



Doma nikdo nebyl. Ve čtvrtek rodiče obvykle chodí o dvě patra níž, pobavit se se strýcem. Přisednul jsem si K Milanovi.
„Tak jak ti je chlape?“ Než ze sebe Milan dostal srozumitelnou větu, několikrát se zakašlal.
„Myslím že ti to nemusím ani moc popisovat. Vidíš sám, ne?“
„A nechceš něco? Čaj, jídlo?“
„Ne, díky, ale jsi hodnej.“
Tím rozhovor skončil. I když mě k Milanovi přitahovalo jakési bratrské pouto, nebavili jsme se zrovna často. Nechápal mě – a já jeho. Naše vnitřní světy jsou od sebe vzdáleny stovky světelných let. Přesto jeto můj bratr. K Marianě jsem měl blízko. Blíže než ke komukoli jinému. Nevěděl jsem proč, ale rozuměli jsem si i beze slov. Sestra se zavřela do ložnice s kamarádkou Nelou. Oběma hořela v srdci vášeň pro líčení. Vždy když byly spolu, zkoušely se malovat jako velké slečny. Někdy, když se otevřely dveře a Mariana vítězoslavně vyšla z pokoje, jsem ji ani nepoznal. Vypadala sice starší, ale musel jsem se smát. Rtěnku nešikovně rozetřenou všude, jen ne na rtech, oční stíny vypadaly spíše jako kruhy pod očima. Make-upu vypotřebovala snad celou krabičku. Bledost její tváře se rovnala měsíčnímu úplňku. Ale byla šťastná, a to je na to m to nejdůležitější. Smála se od ucha k uchu a vždy se mi pověsila kolem krku. Dala mi pusu na tvář, což jí rozesmálo ještě víc. Po těhle jejích akcích jsem si musel pořádně vydrhnout obličej. Kdybych takhle od make-upu a rtěnky vešel do ulic, lidé by si museli myslet, že jsem travestita. Sice proti nim nic nemám, ale sám za něj být nechci. Takže jsem již věděl jak to, řekněme za dvacet minut, dopadne. Ale už teď jsem se na to těšil! Nechtěl jsem je rušit, tak jsem zůstal v kuchyni. Milan byl velmi unavený, přesto vypadal lépe než před pár dny. Usínal. Pomalu jsem odtáhnul židličku od stolu, aby nevydala sebetiší zvuk. Posadil jsem. Chuť na cigaretu neustupovala, naopak se ještě stupňovala. Těšil jsem se jak zítra zavolám do toho call centra. Těšil jsem se na práci, a náplň dne a hlavně na peníze. Bude dost peněz na to abych si kupoval svoje cigarety, abych kupoval třeba i o trochu víc jídla. Ponořil jsem se do své vlastní mysli. Což jsem neměl dělat. Vždy když se takto zasním, skončím v naprosto bezvýchodné depresi. Přemýšlím o osamění, o násilí, o nenávisti, o nesouznění tady s tímto světem. O neotřesitelné moci peněz, o nadřazenosti bohatých nad chudými, marné snaze dokázat, že nejste jen odpad, když máte tmavší barvu kůže. O každodenním plahočení se světem bez člověka, který se vám jen podívá do očí a vy uvidíte tu jeho vlídnost, ten jeho soucit s vámi. Uvidíte že vás má opravdu rád. Vzal jsem zase tužku a papír. V hlavě se mi sama od sebe zrodila další báseň:


Když Měsíc zajde
a Slunce se nemá k východu
vydávám se sám
k bojového pochodu

Ve světě stínů
ve světě příšer
všichni hned vědí
že jsem přišel

Nasadím si masku
tak strašně temnou
Převléknu se za nestvůru –
budu zase sám sebou…


Odložil jsem tužku. Četl si svůj výtvor snad ještě desetkrát, čímž jsem se dostával do hlubších a temnějších vod mé zkažené duše. Proplouvat tímto světem je stejně nebezpečné jako hrát si s hladovým tygrem. Nikdy nevím, kdy mi ta mlha stoupne do hlavy zatemní mozek. Bůh ví, čeho bych pak byl schopen.
Milan si spokojeně oddychoval. Sem tam zakašlal, ale že by ho to vytrhlo z jeho hlubokého spánku... Naši nikde. Padla na mě únava. Světlo z lustru poblikávalo. Asi se mu taky chtělo už spát. Mariana zůstávala stále zavřená s Nelou v pokoji. Opřel jsem si hlavu o lokty. Víčka se mi klížila. Mrkal jsem takřka ve stejném rytmu, jako poblikávalo světlo. Nakonec mi gravitace víčka zcela zavřela a já se vydal na pouť do říše snů. Sny byly zmatené. Prolínal se jeden s druhým, hned zase s prvním a navazoval na něj třetí. Nikdo by se v takové změti neorientoval. Jediný záchytný bod byla ona. Ta dívka z ulice. Prostupovala mými sny s takovou lehkostí, s jakou nůž prochází dortem. I ráno, když jsem otevřel oči, jsem ji měl chvíli před očima. Silueta její tváře se mi vryla do podvědomí a vystupovala z něj ve snech. Tak hluboký zážitek, ač jsem si to neuvědomoval, pro mě bylo setkání s ní. Jakmile ráno zmizel její obraz z pod víček, hned mě přepadla myšlenka, zavolat do toho call centra, abych měl peníze a mohl jí pozvat třeba na večeři při svíčkách. Nebo radši ze začátku jenom na kafe. Tyto krásné představy se mi honily hlavou – tak strašně jsem si to přál, že jsem i na chvíli uvěřil, že je to pravda, až třeba již zítra jdeme. Vytočil jsem číslo.
„Dobrý den, společnost Source Network, u telefonu Radka Chvátalová. Co potřebujete?
„Dobrý den, Filip Janko, já volám ohledně nabídky brigády u vaší společnosti.
„Ano ano, a – měl byste zájem o práci na hlavní pracovní poměr, nebo jen brigádně?“
„No, rozhodně brigádně.“
„Dobře, no, tak tedy takhle přes telefon to nebudeme moci vyřešit, takže pokud souhlaíte, domluvili bychom si schůzku tady ve firmě, ano?“
„Dobře, a kdy se Vám to tedy hodí?“
„No, tak myslíte že si budete moci udělat čas ve středu kolem páté hodiny?“
„Samozřejmě, to bude ideální. A chtěl bych se tedy zeptat kde sídlí vaše společnost?!
„Tady se to Pane Filipe dělá tím způsobem, že nám pošlete e-mail s vaším životopisem a my vám obratem pošleme zprávu o čase té schůzky, jak jsme se domluvili, plus popis cesty.“
„Výborně, velice Vám děkuji. Je potřeba ještě něco?“
„Myslím že by to mělo být vše. Takže ve středu v pět hodin, ano?“
„Jasně. Tak ještě jednou díky a naschle.“
„Nashledanou.“

Z rozhovoru jsem měl velice dobrý pocit. Hlas z druhé strany drátu zněl velice příjemně. Jemný, ale rozhodný. Uklidňující hlas. Měl jsem v hlavě představu, jak asi žena s níž jsem hovořil vypadá. Schválně se nechám překvapit, jak moc jsem se spletl.
Sotva jsem dohovořil, cítil jsem jak mi v kapse vibruje mobil. Na display bliká „Sára“ Co asi potřebuje? Sára je má nejlepší přítelkyně. Malá, drobná, ale duševně silná. Světle hnědé vlasy jí neposedně padají přes obroučky brýlí. Pod brýlemi se takřka ztratí její nevýrazně malý nos. Obličej, ne zrovna bílý jako stěna, leč opálený také ne, na mě působí přátelsky, přívětivě. Nižší krk v tomto ročním období nosí takřka vždy zahalen v šále. Nemaluje se jako barbie – to se mi na ní líbí. Elegantností s jakou se nese dává najevo že na ní snad ani gravitace nepůsobí. Její jemné dlaně s drobnými prsty, vždy perfektně upravenými, při chůzi jakoby kouzlí.
„No ahoj Sáry. Copak se děje?“
Ticho. Jen slyším jak Sára těžce oddychuje.
„No tak andílku, co se stalo? Povídej, jsem tady abych ti pomohl!“
Zavěsila. Dal jsem si mobil od ucha abych se přesvědčil že opravdu zavěsila. Ihned jsem jí volal na zpět, ale ozval se mi jen elektronický hlas: „Volaný účastník je dočasně nedostupný…“
„Jo jo, já vím, mám to zkusit později.“
Vyschlo mi v hrdle. Na Sáře mi opravdu moc záleží, a kdyby se jí mělo něco stát… Okamžitě jsem se obléknul. Půjdu k ní domů, i když to je sebe nebezpečnější. Nebojím se rizika, bojím se teď jen o ní. Pud sebezáchovy se schoval kamsi od neznáma. Jestli je něco za co stojí na téhle shnilé planetě bojovat, tak to je přátelství a láska. Doufám že její otec nebude doma. Snad je v práci a odpoledne hodlá jít na obvyklý tah po hospodách a večer po Cejlu. Jmenuje se Radan, ale odpoledne si mezi ostatními skinheady nechává říkat Heinrich. Můžu jen doufat, že má rád literaturu a obdivuje Heinricha Heineho. Já obdivoval Sáru. Její sílu, její odhodlání nepoddat se osudu a bojovat. Snášet každý den hádky rodičů. Snášet Radana opilého tak že vlastní dceru nepozná. Snášet jeho agresi, vulgaritu a morbiditu. Nejsem si jistý jestli bije i Sáru, ale manželku ano.
Oblékl jsem si jen bundu. Nemohl jsem se ani trefit klíčem do klíčové dírky, jak jsem byl rozrušený. Každým krokem blíž k Sáře se zvyšovala i hladina adrenalinu v krvi. To není dobré. Člověk se stává agresivnějším, výbušnějším, a to je to poslední co bych chtěl při setkání s jejím otcem. Být agresivní a výbušný. Tedy, kdybych neměřil svých sto sedmdesát dva centimetrů a nevážil sedmdesát kilo, toužil bych být agresivní za hranicí morálky. Toužil bych jednou pro vždy skoncovat se Sářiným trápením. I kdybych měl jít sedět. Jsou prostě věci, které stojí zato udělat za každou cenu a nemít výčitky svědomí. Říká se tomu vyšší princip.
Spěchal jsem. Běžel jsem. Bydlela v paneláku kousek od továrny u mostu přes řeku. Nemá smysl jezdit trolejbusem. Než přijede, jsem na půli cesty. Radši jsem si ani nepředstavoval co se stalo. Ale mohl jsem. Přeci jen podle mých zkušeností je lepší klesnout na mysli, a pak být jen příjemně překvapen, než očekávat všechno růžové a neustále padat na hubu. Přispěchal jsem k domu kde bydlela. Seděla venku. Hlavu v dlaních. Proud slz které ronila jí kapal mezi drobnými prsty. Zpomalil jsem. Klidnou chůzí jsem k ní došel. Přisedl si. Zvedla hlavu a dlouze se na mě zadívala. Jemně jsem jí dlaní setřel slzy. „Nemusíš mi nic říkat!“ Objal jsem jí. Začala plakat ještě víc. Hlavu si opřela o mé rameno. Její stisk mé dlaně a objetí těla bylo pevné. Ani jsem nevěřil, že by mohla mít takovou sílu. Jemně jsem jí ladil po vlasech a odříkával otřepané fráze.
„Neboj, to bude dobré. Jsem tu s tebou. Pomohu ti. Jsme na to dva. Tak neplač a usměj se jak to umíš jen ty a sluníčko.“
Snad po deseti minutách plakat přestala. Odtáhla se, otřela si slzy a zhluboka se nadechla.
„Kde ses tu vzal, broučku?“
Pousmál jsem se.
„Doběhl jsem. Když jsi to položila, aniž bys cokoli řekla…měl jsem o tebe strach!“
„Vybila se mi baterka, víš?!“
„No jo. A co se děje? Povídej!“
„No…znáš to. Otec…zase…on…vždyť víš…“
„Zbil tě?“ znovu jsem jí objal.
„Ne…on…já o tom nemůžu mluvit…“ Odvrátila hlavu a odtáhla se, jako by jí vadil veškerý fyzický kontakt.
„Tak co se stalo?“ naléhal jsem. Ale odpovědi se mi nedostalo. Jen se na mě dlouze zadívala a dala se tichounce do páče. Slzy jí pomaly stékaly po tváři jedna za druhou. Srdce mi bušilo závratnou rychlostí. Nemohl jsem snést tento pohled. Pohled na tak vzácného a dobrého člověka, když jí někdo ubližuje. Ještě k tomu, když je to člověk, který by jí měl být blíže nežli všichni ostatní. Vzal jsem jí lehce za bradu , setřel slzy a políbil ji na tvář. Zase mne objala. Sice již ne tak křečovitě, však stále velmi pevně.
„Pojď se projít!“ zavelel jsem a pomohl jí vstát. Šla velmi nejistě. V kolenou se podlamovala. Zavěsila se mi proto kolem pasu. Kráčeli jsme jako jeden. Dvě těla – jedna duše. Došli jsme na Starou osadu.
„Projedem se! Stejně se asi domů vracet nechceš, že?“
„Koupíme cigarety!“
„Já ale nemám love!“
„Já mám.“ Odvětila s nepřítomným výrazem. Přímo na zastávce stál tabák. Hezká nová prosklená budova. Prostorná. Dostal jsem od Sáry peníze. Vešel jsem dovnitř. Fronta se táhla od prodejního pultu až ke dveřím. Skrze skleněné dveře jsem každou chvilku mrknul na Sáru. Přeci jen v jejím psychickém rozpoložení bych na ní měl dávat pozor. Ještě stále byla vidět hluboká jizva na jejím pravém zápěstí. Minulost je jako stín. Stín který je vám neustále v patách. Je v mysli. Je v podvědomí. Je nasáklá v celém vašem těle. A ještě horší je, když je minulost současností a zároveň vaší budoucností. Vaším osudem. Neustále krok kupředu a dva zpět. Krok za krokem zpátky k počátku a zase na konec, neustále dokola. Novodobá filosofie představuje život, tedy všechen sled událostí, jako spirálu. Podle mě život není spirála. Je to spirála ohnutá do kružnice. A jeden rok je jedna otáčka spirály. Znovu a znovu ty samé situace, ty stejné události. Možná jen v novém kabátu. Nový lesk na povrchu a v podstatě věci stále ten samý marasmus a askeze. Někdy bych chtěl být had. Had, který prostě shodí svou kůži. S kůží bych odhodil i můj stín. A každý den bych začínal nový život. Ale když se jen chvíli zamyslím, jak se asi ve skutečnosti má:




Připadám si jak ten had
co sám k sobě se vine –
mazlí se a choulí
když den se s nocí mine

Sám sebe dobře zná
zahřívá se v chladných nocích
Čeká až vysvitne Slunce
co se schovávalo v mracích

Plazí se a čeká na kořist
na nebohou bílou myš
Plazí se ve stínu stromů
nejí – a den je opět pryč

A tak se zas schoulí
Přivinouc svou hlavu na ocas
umírá tak pomalu
jak mu v téhle chvíli plyne čas

A zas slunce vyjde
Paprsky pohladí mu šíji
Probouzí se vyčerpán
a z hvozdů vlci vyjí

Vlci na silných nohách
honosně se nesou
A on, přikován k Zemi
plazí se po svých prsou

Svými šupinami
kapradí a listí hladí
tak jemně, jako
všichni ostatní hadi
Ale když píchá jehličí –
ta trýzeň!
Je život životem když
chybí přízeň?

Přízeň duše, osudu
a střípků malých hvězd
Cesta životem bez přízně
je jednou z nejdelších cest

Život hada při zemi
tvrdý zdá se být?
Pod svícnem je ale tma
dalo by se říct…

Fronta konečně ustoupila a já se dostal na řadu. Jedním pohledem jsem zkontroloval Sáru a všiml si že náš autobus už přijíždí. Zaplatil jsem a zrychlenou chůzí jsem vyšel ven. Chytil Sáru za ruku a na poslední chvíli jsme nastoupili.
„Kam vlastně jedeme?“ Seděli jsem ve čtyřicet pětce.
„Do Mariánského údolí. Uděláme si hezkou procházku. Tam je to fajn, ne?“
Seděla mlčky. Nejspíš ani nevěděla co říkám. Val jsem jí za ruku. Ani nemrkla. Celou cestu, až na konečnou, jsme už nepromluvili. Takhle zničenou jsem jí viděl jen v ten strašný večer. V ten večer kdy ostří nože pohladilo její zápěstní tepny trochu hruběji, než by mělo. V ten večer, kdy chladný déšť skrápěl prašné ulice a listí se pomalu – s houpavou rozvahou – snášelo k zemi. Ten večer foukal vítr. Zněl zlověstně v uších. Přinášel krom deště a listí jakousi předzvěst, předtuchu něčeho zlého. Mrazilo mě z něj po zádech. V ten večer přišel Sářin otec v obzvláště zuboženém stavu…
Vzdalovali jsem se od autobusu odpočívajícím v cíli jeho cesty. Začátek Mariánského údolí. Dětské hřiště na levé straně žilo. Dětský smích vléval do žil optimismus. To přesně teď Sára potřebovala. Alespoň jsem si to myslel. Minuli jsme ho a pomalu se nořili do krás této části Brna. Ještě projít kolem restaurace, která na sebe upozorňovala plakáty již několik set metrů předem, a krásný nostalgicky romantický les nás vezme do své náruče. Slunce vysvitlo skrze šedá mračna. Každým krokem jsme se vzdalovali civilizaci. Nechali jsme se unášet vůní borovic a smrků. Vůní čerstvé hlíny a kamenů, tvořící skalnatý val lemující celé pravé úbočí údolí. Vzduchem se linula i vůně všudypřítomné vody. Jezera, jež se rozprostírají po celé délce údolí lákala návštěvníky svléknout se, nechat svršky na břehu a zcela se jim oddat. Je to místo, kde se lehce zapomíná na všední starosti hektického města. Na jedné z mnoha rovných, travnatých ploch si jen rozhodit deku, ulehnout a sladce snít. Mít vedle sebe člověka, se kterým je vám dobře a pocit štěstí vám zaplaví celé tělo. Proto jsem sem vzal i Sáru. Nemůže nevnímat atmosféru tady toho místa. Zastavili jsme se až u druhého jezera. Jezero je to velmi rozlehlé s uspokojivě čistou vodou. Šťouchnul jsem jí prstem do břicha.
„Pojď plavat!“
Odpovědi se mi nedostalo. Sundal jsem si tedy mikinu.
„No tak pojď!“ přemlouval jsem ji.
Sundal jsem si tričko.
„No ták, nenech se přemlouvat!“ a opět jsem jí píchnul do břicha. Konečně se pousmála.
„Ale já nemám plavky…“
„Na co plavky? Taková zbytečnost. Nikde nikdo, tak se přestaň chovat tak strojeně, a trochu života do toho umírání, hm?!“ Mrknul jsem na ní jen tak jedním okem a rozepnul jí zip u letní bundy. Sundal jsem jí ji z ramen a hodil do trávy.
„Hände hoch!“ Německy uměla obstojně a tak, sice stydlivě, ale přece, zdvihla paže k oblkům. Tričko jsem jí přehrnul přes hlavu a nechal jen tak, aby přes něj neviděla, a začal jí lechtat. Konečně se opravdu hlasitě smála.
„Tak, a teď to tričko hoď taky ke kamarádce bundě. Neboj, bude jim tu spolu dobře!“
Stála přede mnou jen v kalhotách a podprsence. Zdálo se mi že i zčervenala. Mírně. Její tváře dostaly barvu jahody, však ještě ne zcela dozrálé. Abych jí zlehčil celou situaci, začal jsem si sundávat kalhoty.
„Tak, a pěkně otočit! Myslím, že tohle určitě vidět nechceš.“ Skákal jsem před ní po jedné, jedna nohavice šla lehce ale ta druhá – ne a ne přetáhnout se přes patu. Sáře se konečně rozzářili oči, tak jak je to u ní obvyklé. Celé tohle divadlo jen pro tu jiskru, jen pro tu chvíli uvolnění. Když se mi konečně podařilo vymanit se ze sevření kalhot, mého chvilkového soka, řekl jsem:
„Tak a teď ty. Neboj, nebudu se dívat, aby sis náhodou nemyslela, že jsem nějaký šmírák, co postává za stromem a bůh ví co tam dělá.“ Myslel jsem že bude chtít abych se otočil, ale cloumal s ní její nenadálá rozverná nálada a tak než jsem se stačil vzpamatovat, ležely její kalhoty už na hromadě spolu s ostatním oblečením. Stála si přede mnou téměř v Adamově rouchu, a culila se, až jí rty cukaly. Já jsem na tom nebyl o nic lépe. Snad jen v tom, že já jsem se nemusel dívat na sebe. Jak jsme tak stáli naproti sobě, blesklo mi hlavou, že jsem si nikdy ani nevšiml, jak je krásná. Aby se prolomilo ticho, vzal jsem jí za ruku a vláčel jí směr voda.
„Tak a teď tě utopím. Už si mě totiž přestala bavit, a nemám na tebe náladu!“ Těsně před začínající vodní hladinou jsme zastavili.
„Hele, zkus jí první!“ přikázala. Poslušně jsem smočil palec u nohy.
„Jej!“ vyjekl jsem
„Co? Je studená?“
„Ne, horká, spálil jsem se! Tak už pojď!“ Se značným sebepřemáháním jsem udělal rozhodujících pár kroků, až mi voda sahala po kyčle. Sára se dostala do vody zatím po kotníky. Zuby mi začaly drkotat, div že mi nevypadly.
„Tohle je ta nejkrizovější fáze. Boky. A pak se potopit úplně. Ale tak co bych pro tebe neudělal, že?“ S těmito slovy jsem udělal dřep. Sára mi téměř dýchala na záda. Otočil jsem se abych zrekognoskoval situaci. Otřel si obličej a oči od vody. Nadechl jsem se abych Sáru trochu popíchnul k další aktivitě, ale nevyšlo ze mě ani slovo. Její podprsenka se válela na břehu. Nevydechl jsem. Došla mi slova. Nenapadla mě žádná vtipná glosa, a to je co říct. Jen jsem zcela konsternován stál a díval se tak, kam se většinou muži dívají při rozhovoru s dívkou. Zpět do reality mě dostal až cákanec, kterým můj obličej Sára obdařila. Otočil jsem se zase zády a ponořil se do vody.
„Pojď plavat!“ Sára se ponořila a následovala mě. Nedá se říct že bych byl zrovna extra zdatný plavec. Neutopím se, ani v proudu, ale dálkové plavání není zrovna má disciplína a rychlost už vůbec ne. Po chvilce se Sára mihla kolem mého pravého boku.
„Co děláš? Předjíždí s z leva! Ti strhnu body!“
Nějakou dobu jsme si užívali vody. Mráz je však velice zdatný protivník, nad kterým se dá jen ztěží vyhrát. Vyhnal nás na břeh. Měl jsem pocit, že kapky vody, které zůstávaly na kůži, musí každou chvíli zmrznout.
„Zzzzzzz zima!“ vykoktala ze sebe jen Sára. Byla zmrzlá na kost. Nebyla schopná se ani obléknout. Jen stála, paže složené na prsou a klepala se. Nebyl jsem na tom o moc lépe, ale bonton velí překonat se a pomoci dívce. Sebral jsem tedy z hromady její podprsenku, otočil jsem Sáru k sobě zády a zapnul jí ji. Při zapínání jsem jí šeptal do ucha:
„Znáš jeden úžasnej způsob jak se zahřát?“ Nečekal jsem ani na odpověď.
„Koukni, ti ho ukážu!“ Jak jsem to dopověděl, přiložil jsem rty k jejímu uchu, zhluboka se nadechl – dýchal. Horký vzduch, jdoucí mi z úst, jsem se snažil nasměrovat přímo do ušní dírky. Ze začátku se tvářila Sára velice udiveně, ale po chvíli se jí po tváři rozlil spokojený úsměv a téměř se přestala klepat.
„Tak a teď kalhoty, šup!“ Oblékla se celá komplet. Už jsem nemusel mhouřit oči, abych jí neurazil. Snad ve výrazně lepší náladě jsem se vraceli zpátky k autobusu. Slunce pomalu ale jistě zapadalo. Šero začínalo hladit skalnaté úbočí, větve stromů i hladinu blízkých jezer. Hřiště, kousek od autobusové zastávky jíž utichlo. Děti šli pokojně spát. Maminky hřál dobrý pocit, že si děti užily a tatínky, že jsou jejich něžnější polovičky šťastny. Autobus jíž stál na zastávce. Se Sárou jsme byli od něj vzdáleni asi sto metrů.
„Budem to dobíhat?“ zeptala se.
„Ale…pojede další.“ Odvětil sem s decentním úsměvem na rtech. Není kam spěchat. Dokonce – dostal jsem takovej nápad. A myslím, že se ti bude zamlouvat. Mám kamoša – dobrýho, a ten má volnej byt. Víš jak, bude se tam stěhovat, ale ještě není kompletně zařízenej, takže bydlí s rodiči jinde. Co kdybych mu zavolal, že bych si od něj půjčil klíče. A noc bychom strávili dnes tam. Nebudeme se ani jeden stresovat doma a sami. Co ty na to?“
Sára se zastavila. Podívala se na mě. Nemusela ani nic říkat. Z jejích očí se řinuly jiskry jako z velkého táboráku. Vzal jsem já za ruku a řekl:
„Ok, tak já volám. Ale – možná bych se měl ještě stavit k nám, jestli nemáme doma něco k jídlu.“
„Ne, to ne. Ještě nějaký peníze u sebe mám, tak si něco koupíme. Jsem ráda že nemusím být dneska doma. Bůh ví, co by mě tam ještě čekalo.“
„Dobře.“
Vzal jsem mobil a vytočil kamarádovo číslo.

Klíče zacinkaly, když jsem je vytahoval z kapsy. To zacinkání lahodilo uším. Zvěstovalo začátek svobodné noci. Noci bez stresu. Noci odpočinku. Měsíční noci. Klíč zajel do zámku, dvě cvaknutí a dveře se téměř samy otevřely. Z bytu se vyvalil zvláštní odér. Jakási směsice pilin a zatuchlého vzduchu. Asi se dlouho nevětralo. Ještě že stěny bytu nejsou nově namalovány. Kdyby ano, nejspíše by z naší útěšné noci nebylo nic. Nosní receptory by vyhlásily její bojkot. Sára vešla jako první do úzké chodby. Napravo velké zrcadlo, nalevo nízký botník. Nad botníkem holá oprýskaná stěna. Na konci chodby prosklené bílé dveře. Přede dveřmi po levé straně závěs. Rozhlíželi jsme se, a zkoumali každý detail. Závěs se ani nehnul. Ani to snad v té husté atmosféře nebylo možné. Závěs byl hezký. Korálový. Větší a menší barevné korálky spojené červenou nití. Za závěsem se skrývala kuchyně. Jeden stůl v rohu, malá kuchyňská linka, velké dvojkřídlé okno a květináč na parapetu, s vysušenou kytkou. Z jejích listů ohnutých k zemi sálala smrt. Z hlíny zbyl suchem už jen prach. Z kuchyně vedly ještě jedny dveře, tentokrát neprosklené. Se skřípotem jsem je otevřel.
„A, vida. Pokojíček. Ten se bude hodit. Ale…jen tu jen jedna postel.“ Sára se na mě pohlédla sokolím zrakem.
„No. Třeba bude ještě nějaká ta postel vedle.“ Jen jsem to dořekl, Sára zmizela a závěs v kuchyni se jen houpal, jako bárka na rozbouřeném moři. Následoval jsem jí do vedlejšího pokoje. Hledala vypínač. „Cvak“. Pokojem se rozlilo světlo. Oba jsem hleděli do pokoje jako bacil do lékárny. Čtyři holé stěny. V prachu na zemi se válely čtyři rozedrané cáry čehosi, co kdysi sloužilo snad jako koberec. Sára zhasla a zavřela dveře.
„Nevadí, se vyspíme i v té jedné. Neboj, se budu snažit co nejvíce se uskrovnit. Vydechnu, než vlezu do postele a zkusím tak vydržet celu noc.“
„Ty vtipálku. Ale mám docela hlad, co ty nato?“
„No, musíme doufat jen, že pojede sporák. Dal bych si něco teplého.“
„To já taky. Žgrundá mi v břiše, jako kdybych snědla morče.“
„A nesnědla? Cos měla dneska na oběd?!“ Sára jen mávla rukou.
Sporák fungoval. Během chvíle se kuchyní rozlévala vůně domova – polévka z pytlíku. K ní pár rohlíků a vydatná večeře je na světě. Čím více se žaludek plnil, tím nám bylo lépe. Veseleji. Uvolněněji. I když v oblasti břišní spíše těsněji. Byt, ačkoli mírně rozbourán, neměl chybu. Až na zimu. Topení bylo vytrháno ze zdí. Pára od pusy ještě nešla, ale tepleji by opravdu být mohlo. Jal jsem tak na tu zimu myslel, uvědomil jsem si, že na posteli nebyla deka ani polštář. Zavřel jsem oči a snažil se si vybavit pohled na pokojíček. Nechtělo se mi vstávat od teplé polívky a jít se podívat. To by mohl být docela problém. Já bych to přežil, ale co Sára? Už teď zhrzená z představy jen jedné válendy. Nechtěl bych jí vmést do tváře ještě skutečnost, že se nebude moct ani zachumlat do měkké peřiny, a hlavu si zabořit do nadýchaného polštáře. I když teď, po jídle, by tento fakt možná byla schopná přijmout snáze, než třeba za dvě hodiny, kdy se jí zase ozve z břicha morče. Zrychlil jsem tempo hltání polévky, abych co nejrychleji dojedl a šel se přesvědčit na vlastní oči, jak to s to peřinou je. Otevřel jsem. Zaostřil, aby můj zrak mohl probodnout tmu. Opravdu, ať jsem se díval jak jsem chtěl, deku ani polštář jsem neviděl. Povzdechl jsem si. V duchu jsem si řekl, že tady někde přece musí být, někde ve skříni, prádelním koši, nebo kdekoliv v čemkoliv, ale někde být musí. Pokoj jsem radši zase zavřel. Sára si ještě vychutnávala poslední lžíce polévky.
„Tak, co? dobrá?“
„Jo jo, dobrá.“ Odpovídala ještě s poloplnou pusou, div že jí polévka nezačala stékat po bradě.
„Na nádobí kašlem! Přeci jen…nejsme doma, že?“
„Jasný!“
„A…a jak se cítíš? Vypadáš docela spokojeně!“ Sára jen kývla hlavou a usmála se.
„A řekneš mi teď, co se teda stalo? Ale jestli o tom pořád nechceš mluvit, nemusíš, já jen že by se ti možná trochu ulevilo. Víš, můžeš pak mít pocit , že na to nejsi sama!“ Sáře zmrzl úsměv na rtech. Sklopila hlavu a vydechla. Potichu, ale tak, abych to slyšel. Sedl jsem si k ní. Naše blízkost nás teď spíše dělila, oddalovala naše fluida na míle daleko. „To jsem zase něco řekl.“ pomyslel jsem si. Seděli jsem naproti sobě. Naše pohledy se rozcházely. Sára upřeně hleděla na bílou zeď, já sledoval hrnec n vařiči. Žaludek, ponořen do bouřlivých vln nitra duše, se mi houpal. Ale ne z jídla nebo haldu – polévka mi udělala dobře. Spíše z té zvláštní, nevědomostí nasáklé atmosféry. Sevřenost břicha z neznámého. Sevřenost oparem tajemna. Jakousi neprostupnou oponou halící skutečnosti do husté šedavé mlhy. „Co se jen stalo? Co tak strašného Sáře kdo udělal, že není schopná se o tom ani slovem zmínit?“ Z mého stavu transu mě vytrhlo Sářino bezemoční suché konstatování:
„Jdu si lehnout!“
Kývl jsem hlavou a nevěděl co budu ještě ty další prázdné hodiny dělat. Zasnil jsem se. Atmosféra byla velmi inspirativní:

Tma se prochází
po okenní římse
Záclony větrem vlají
a já nedivím se
že okno se chvěje –
má ze tmy strach
a já stírám ti něžně
rosu na řasách

Tma se prochází
po okenní římse
snad brzy spadne
když nedrží se
Spadne jak slzy -
ta večerní rosa
Schová se do dne
s hlavou pštrosa
Tvé slzy ztratí se
v úlevném úsměvu
Usneš si poklidně
za světla – bez hněvu
Však…
tma ještě se prochází
po okenní římse
Už jen pár hodin –
dýl nezdrží se…

Z představy krásného večera plného smíchu a radosti ze života nějak sešlo. Tma hladila okna, která se nemohla bránit. Chyběly jim záclony a tak se tma skrze sklo vkrádala i dovnitř do našeho prozatímního bytu. Asi se vtěsnala i do Sářiny hlavy a já – poslední oběť v domě – asi také brzo podlehnu její depresivní síle. Temnota noci obcházela kolem domu. Chvíli lomcovala dveřmi, pak zas oknem. Třes okapních rour prozrazoval její úmysl dostat se dovnitř za každou cenu. Asi bych měl jít také spát. Zahnat tuhle zvráceno noc spánkem klidným a bezesným. Snad bych svou přítomností potěšil i spící Sáru. Navíc mi začalo opět kručet v žaludku, což vzhledem k absenci jídla znamenalo jasný povel – jít na kutě! Se skřípotem jsem se i s židlí odsunul od kuchyňského stolu a opatrně otevřel dveře do pokojíčku. Světlo z kuchyně prostrčilo skrze malou škvíru mezi dveřmi a futry pár svých drobných prstů a pohladilo Sáru po vlasech a tváři. Díky tomu jsem si byl jist, že už spí. Spala, jak jsem čekal, roztáhlá po celé šířce postele. Ale budiž jí to přáno, po dnešku nato má snad právo. Sice představa noci strávené na tvrdé a netvárné podlaze mi zrovna velkou radost nedělala. Vešel jsem kradmo do pokoje a přivřel světlu z kuchyně prsty do dveří. Ani nezasténalo, jen zhaslo. Uložil jsem se na podlahu, hned vedle postele, dlaně složené pod hlavou. Víška se mi klížila, ale zvláštní pocit, snad ze tmy, snad z nového neznámého prostředí, mi nechtěl dát klidný spánek. Slyšel jsem jen pravidelný tikot hodin, stojících asi kdesi na polici. Tento tikot se rytmicky mísil se Sářiným oddychováním. Velká noční hudba mi hrála na dobrou noc. Nesnesitelné! Zavřel jsem oči, které otevřu, doufám, až s východem slunce.
Nevím kolikrát si vystřídala hodina s hodinou stráž, od chvíle co jsem usnul. Vzbudil mě děsivý sykot a sténání Sáry. Otevřel jsem oči, probral se ze tmy do tmy. Ty zvuky naháněly husí kůži. Pohlédl jsem k posteli a nahmatal Sářiny vlasy. Sjel jsem dlaní trochu níž a hladil ji po tváři. Chtěl jsem zmítající se Sáru alespoň něžně probudit, ale nebylo to v mých silách. Musel jsem s ní tedy poměrně hodně zatřást, než procitla ze zlého snu. Byla mírně v šoku. Po tmě, v cizí posteli a v neznámém bytě. Cítila moji ruku na svém krku, však identifikovat jí se jí nepovedlo zrovna nejvčasněji. Nebylo se tedy co divit, když svou pravačku vymrštila prudce směrem k mé hlavě. Její pěst dopadla napůl na nos a na půl na tvář. Zanechala po sobě zřetelný otisk. Můj obličej připomínal spíše 3D mapu. Řeka – otlačenina po úderu – se táhla pod nosem, kde pramenila, až pod pravé oko. A okolo zduřelá krajina – menší otoky – lemovala řeku v prostřední části, kdy její proud nabýval na mohutnosti. Po úderu se ještě těkavým pohybem přemístila na zadní okraj postele. Až po chvíli rozpoznala ve tmě siluetu mojí tváře
„Au! Co děláš?!“…Ticho.
„Promiň!“ …Chichot.
„Se ti zdálo asi něco nehezkýho. Skoro jsi až křičela ze spaní.“
„Děkuju, žes mě vzbudil.“
„No, myslím, že už si mě teda hezky poděkovala – ručně stručně!“ Škoda že v pokoji panovala královna tma. Kdyby bylo jen trochu vidět, pochopila by, že se usmívám a nenadávám jí tedy vážně.
„Ale no tak, nezlob se – snad jsem ti tak moc neublížila?“
„Neboj, já to přežiju.“ Po menší odmlce se mi do hlavy vkradla myšlenka.
„Když už jsme se tak probrali – nechceš se jít projít noční tmou? Mám rád ty světla, co tančí nocí.“ Sára se protáhla a zívla.
„Ale no tak! Nedělej že si unavená. Jsou jen – asi tak – tři v noci?“ Sára jen povzdechla. Mol jsem jen tušit, v té tmě, že obrátila oči v sloup.
„Tak jo, proč ne.“
„No, to nevím proč ne. Tak se pořádně oblíkni a vyrazíme.“ Ozývalo se jen šustění jak se protahovala. Kolik společného toho má s kočkou? (Snad i těch devět životů…)
Noční ulice voněla deštěm. Smyl všechnu špínu a oblékl vzduch no nového kabátu. Zamlžená světla pouličních lamp vrhala zalepenýma očima světelné stíny do tmy. Pod každou lampou, pod kterou jsem prošli, se objevily naše šedé duše, vykračující si to za námi. Stíny. Naše stíny. Otisky našich já. Důkazy naší existence. Ponuré postavy bez tváře, beze jména. Jen si klidně kráčí ulicí, sledují naše kroky a snad se i baví našimi pohledy, upírající se k nim. Líbí se jim naše fascinace jimi. Pro tu fascinaci jsou ochotny strpět i občasnou legraci, kterou si z nich tropíme. Pusinkující se opičky na zdi, zívající krokodýl. I tohle jsou jejich podoby. Jenže stín našich činů – svědomí – které představují, se nedá jen tak odlehčit. Jsou nám stále v patách. Přes den, kdy máme tolik starostí s jinými věcmi, a nemáme čas přemýšlet, je nevnímáme. Ale s příchodem noci přebírají moc a honí nás na každém kroku. Sice zdánlivě mizí, máme pocit že se západem slunce se zkracují a zkracují, ale – když projdeme pod lampou… Noční chlad nás objímal a pára se drala ven z úst. Ušli jsme spoustu kroků beze slov. Ticho. Ticho dobarvující atmosféru noci. Jen auta, která nás občas minula, porušila bobříka mlčení.
„Víš co se dnes stalo?“ Zazněl Sářin hlas do ticha. Rozbušilo se mi srdce. Nečekala ani na odpověď.
„Táta mě…“ Sklopila hlavu a vzdychla. Zbytek věty nechala viset ve vzduchu. Zastavil jsem se. Udělala ještě dva kroky a zastavila se taky. Zírali jsme na sebe. Mlčky. Rozechvěla se. Byl jsem si jist, že ne zimou. Tušil jsem, co se stalo. Pohltila mne prázdnota. V ústech mi vyschlo. Rty zdřevěněly. Stáli jsme přímo pod lampou. Poblikávala. Přiblížil jsem se o krok k Sáře. Kousl jsem se do spodního rtu. Prostupovala mnou zlost a mísila se se soucitem. Z oka jí vyklouzla slza. I já jsem měl na krajíčku.
„Já ho zabiju! Přísahám ti na svou čest!“ vyhrkl jsem. Sára krok vpřed a objala mne.
„To nedělej! To nemůžeš. To ti nedovolím! Když o tebe přijdu, nevím co budu dělat!“
„Neboj, o mě nikdy nepřijdeš! To ti slibuju!“ Stáli jsme v pevném objetí. Rozpršelo se. Z čela nám stékaly dešťové kapky.
„Pojď, půjdeme zpátky. Budeme vzhůru celou noc – nedovolím aby se ti zase zdály ty zvěrstva!“ Sára se odtáhla, ale její paže mne stále objímaly kolem krku.
„Děkuju.“
Pokračovali jsme v cestě noční tmou. Každý sám, však spolu. Mlčky. Krok za krokem jsem krájely okolní tmu. Snad i Sára se prodírala skrze tu temnotu v jejím srdci. Snad s každým krokem z ní padala i tíha dnešní noci. Noci, po níž zase přijde ráno. A nebo možná ne. Kdo ví. Cesta nám pod nohama utíkala, jako by se nás bála.
Asi po hodině jsme stáli opět přede dveřmi našeho prozatímního příbytku. Celý dům spal. To, že tady ještě někdo je nám připomínal jen vzdálený dětský pláč. Dětský pláč a chvatné kroky nejspíš jeho matky, k smrti již unavené neustálými starostmi o dítě. Vešly jsem do bytu. Sára si únavou nemotorně zula boty. Málem při tom upadla do zrcadla. Zlehka jsem jí přidržel.
„Chceš spát? Nebo chceš ještě udržet při životě?“ Sára zívla.
„Nechce se mi spát. Dnes ne. Dnešní noc není stvořená pro spánek.“ Kývnul jsem.
„To asi není…“
Lehli jsme si oba do jedné postele. Do té jediné, která v domě byla. Posunul jsem se co nejvíce na okraj. Chtěl jsem Sáře udělat co nejvíce prostoru, ale ta pokaždé, když jsem se
o pár centimetrů posunul, přisunula ke mně. Blízkost jí dávala pocit bezpečí. A tento pocit za dané situace opravdu potřebovala.
„Věříš na anděly?“ Zeptal jsem se do ticha. Po chvíli ticha odpověděla:
„Ne. Dnes už ne. Možná kdysi.“
„Já asi jednoho potkal. I když neměl křídla, ani svatozář, ani baculatou tvářičku, takovou, jakou mají na kostelních freskách, musel to být anděl.“ Sára otočila hlavu ke mně.
„Musel to být anděl. Přál bych si, abys taky takového měla. Každý by měl mít anděla. Někoho, kdo na něj dá pozor, ať se děje co se děje.“
„Já už ho mám.“
„Vždyť na ně nevěříš!“
„Nevěřím. Ale věřím tobě.“ Vzal jsem jí za ruku.
„A já tobě. Víš. Vyhlížím ho z okna skoro den co den. Jendou se objevil, ale pak…“
„Však ona se objeví!“
„Jak víš, že to je ona? Andělé jsou bezpohlavní.“
„Tak to by bylo docela špatný, nemyslíš?“ Musel jsem se pousmát. Sára zavtipkovala. To znamená, že alespoň na chvíli se rozplynul ten mrak v její mysli. Chvilka úlevy.
„No, tak jak se to vezme. Myslím, že kdyby to bylo bezpohlavní, vyřešila by se spousta problémů a různých vztahových tabu.“
„Ach jo, kam ty na tyhle kecy chodíš? Ten tvůj anděl není nic jiného než přitažlivost. To je prstě jen daný hormony.“
„Asi máš pravdu. Ale vem si – nebylo by zajímavější, kdyby to byl opravdový anděl? Snad jen jeden problém by se mohl naskytnout. Co by nato řekl Bůh? Že jsem mu svedl anděla. To by asi při posledním soudu neprošlo. A kdyby přece – musím si hodně vydělat než umřu, abych si mohl dovolit fakt po čertech dobrýho právníka.“ Konečně se Sára opravdu rozesmála.
„Ale že to dalo dneska fušku tě rozesmát. Řekl bych že víc než obvykle.“
„Ty mě rozesměješ vždycky. Sice někdy jsou tví vtípky za hranicí vkusnýho humoru, ale co už s tebou…“
„No, radši nic.“
„Tak mi ještě pověz něco o tý tví andělici!“
„No, co bys chtěla slyšet? Ani jsem s ní nemluvil. Vlastně o ní nic nevím. Vím jen, kde bydlí. A vím, že ačkoli je to kousek, vlastně je to daleko. Víš jak to myslím. Mohli bysme být sousede a koukat si do oken, a stejně by si při převlíkání stáhla rolety.“
„Ach jo, ty tví příklady. Nemohl bys být někdy trochu konkrétnější? Pořád samý abstrakta, a člověk pak neví co si má myslet.“
„No jo no, jenže podle mě je to nejlepší vyjádření toho, jak to myslím.“
„A nemohl bys prostě rovnou říct, že i kdybys měl možnost, neodhodlal by ses k činu?“
„Mohl. Ale to moje zní líp, ne?“
„Možná ne tak sebekriticky.“
„No a o tom to je. Říct jak to je, ale přitom si zachovat tvář.“
„Stejně jí v té tmě nevidím. Naštěstí.“
„Počkej, jako máš něco proti mé tváři? Protože jestli jo, tak rozsvítím, a to by se ti teda nemuselo líbit.“
„Ne, neboj, nic proti ní nemám. Jen, že vypadá jako přejetej vlčák po transplantaci hlavy.“ Nevydržel jsem to a hlasitě jsem se rozesmál.
„Tak teda díky. Ty taky nevypadáš k světu. Teda teď, když v té tmě není nic vidět, tak to i docela ujde, ale jinak…“ Sára se otočila zády.
„Hm, teď ses urazila, co?“
Konečně Slunce. Proklábosili jsme se až ke svítání. S ubývající tmou přibývala únava a rozhovor se stal trochu fádním. Připomínal spíše posílání SMS. Sára něco řekla a musela čekat minutu na odpověď. Po minutě ze sebe byl schopen Filip dostat odpověď, na kterou se mu již odezvy nedostalo. Byl za to rád. Konečně jsem mohl zavřít oči, které mě celonoční námahou již značně pálily, a ponořit se do síly navracejícího spánku. Leželi jsme spokojeně vedle sebe a alespoň v tento slastný okamžik nás nic netížilo. Možná jen hlad, který na sebe upozorňoval skrze kručící břicha. Probudili jsme se kolem třetí hodiny odpolední. Spánek Sáře sice dodal fyzickou sílu, ale psychice zrovna moc nepomohl. Nedá se říci, že by se probudila do růžového dne. Ani nevstala špatnou nohou. Vylezla z postele po rukou, které se jí podlomily a spadla na hlavu. Asi s takovou náladou se probudila. Není se co divit. Jedna probdělá noc a příjemný rozhovor nemůže zacelit jizvy, vryté do srdce tak hluboko. Věděla stejně dobře jako já, že se dnes bude muset vrátit zase domů. Do domu, kde jí bude čekat její otec. Monstrum, které dokáže ublížit člověku, který by mu měl být nejbližší.
„Dobré ráno.“ Prohodil jsem, když jsem viděl, že má Sára již otevřené oči.
„Dobré. To zrovna.“ Z jejího tónu číšila zlost.
„Svěř se matce!“
„Nemůžu!“
„Proč?“
„Vyjela by po otci. A ten by jí zabil!“ Bezvýchodná situace – pomyslel jsem si. Nebylo ani co k snídani, tak jsme mírně poklidili a opustili byt. Rozešli jsem se každý tam, odkud jsme přišly.






III. Setkání

Slunce se již vyšplhalo vysoko nad mraky. Den byl v plném proudu. Alespoň pro okolní svět. Já měl ještě půlnoc. Až do té doby, než mě vzbudil známý hlas.
„Vstávej ty lenochu!“ Zavelela Mariana. Vydal jsem jen jakýsi kvičivý zvuk, protáhl se promnul si oči.
„Kde jsi včera byl? Čekala jsem na tebe snad do dvou v noci a ty nikde.“ Sotva se člověk probudí, hned po něm chtějí takové informace.
„To máš jedno prcku. Ale neboj, příště ti řeknu,ať nemáš strach. Jen to včera nebylo tak úplně plánovaný, víš?“ Mariana odběhla do kuchyně.
„Někdo tě ráno sháněl.“
„Cože?“
„Hm, no jo no. Někdo po tobě touží.“ Přemýšlel jsem, kdo by to mohl být. Snad Sára.
„A kdo to byl?“
„No, to bys rád věděl,co?“ Mariana doskotačila z kuchyně zase k mé posteli.
„A já ti to neřeknu!“
„Ale no tak, prcku, vyklop to!“
„Co za to?“
„A ták. Ono to chce vyjednávat. A proč si myslíš, že to chci tak moc vědět?“ Mariana si ještě dvakrát poskočila. Obličej jí zvážněl.
„Mělo by tě to zajímat!“ Začal jsem mít pochybnosti, že to byla Sára. Sáru přece zná, t by mi řekla hned. Ale kdo jiný…
„Dobře, tak – co bys chtěla?“ Miriam se zase rozlil šibalský úsměv po tváři. Slyšela to, co chtěla. Těšila se,že zase něco dostane. Už jako malá se učí, že informace mají dnes nevyčíslitelnou cenu. A také, že každý má svou cenu.
„No, už jsem dlouho nekořila. A všimla jsem si, že máš cosi obdélníkového v kapse u kalhot.“
„Tak to ne, cigarety ti dávat nebudu. S tím se rozluč!“
„Ale tohle by tě mělo pravdu zajímat. A jeda cigareta ještě nikoho nezabila, ne?“ Značně jsem znejistěl. Má zvědavost mi nedala.
„Dobře, dostaneš jedno cigáro. A teď mi řekni, kdo co chtěl, jo?“ Mariana si jen tak poskočila.
„Jo, tak já ti to řeknu. Byla tady nějaká holka.“ Zvědavostí jsem se vymrštil z postele, sotva že jsem neskončil na podlaze.
„A?“
„A ptala se na tebe. Jestli tady prý nebydlí kluk, snědej, ne zrovna vysokej, co vypadá tak trochu jako indián.“
„A on tady někdo takovej bydlí?“ Prohodil jsem žertovně.
„No, já jí řekla že jo. Ale že zrovna nemůže, že je v posteli s nějakou štětkou.“
„Cože? To si neřekla?!“ Mariana si vlezla ke mně do postele a rozplácla se mi na hrudník.
„Neboj, neřekla.“
„A co teda, nenapínej mě! Jak vypadala?“
„Tak měla dlouhý, zrzavě červený vlasy…“ Ani jsem ji nenechal domluvit.
„Kulatější obličej, ale ne tučnej. Drobnější postava, jemné, malé prsty. Oči jí zdobili její obličej, jako náhrdelník krk, je to tak?“
„Zamilovanej, zamilovanej!“ Pošklebovala se Mariana.
„Tak je to ona, nebo ne?“
„Jo, je to ona.“
„A co chtěla? Co říkala, povídej!“
„Jen se ptala, jestli jsi doma. A když jsem řekla že ne, tak řekla, že ti mám vzkázat, že tady byla.“
„Děkuju! Děkuju!“ V euforii jsem políbil Marianu na čelo a rychlostí divokého koně jsem vyskočil z postele. Anděl zazvonil u mých vrat. Sám. Sestoupil z nebe, aby mne spasil. Chvíli jsem zmateně pobíhal jen v pyžamu mezi kuchyní, pokojíkem a koupelnou. Nevěděl jsem co dřív. Vyčistit si zuby? Oblíknout se? Nejradši bych vyběhnul ven před její dům jen v pyžamu. Ale, to bych asi neudělal dobrý první dojem. Musím přece vypadat trochu seriózně. V rámci mých možností. Marina mne pozorovala. Velice se bavila mou zmateností. Euforie mnou zmítala jako vichr korunami stromů. Snad mne nezlomí. Jako prioritu jsem si určil vyčištění zubů. Přeci jen podle reklam je svěží dech základním předpokladem k navázání známosti. Namočil jsem kartáček, již značně změklý, nanesl pastu. Stačilo jen pár Rychlých pohybů. Nebudu se přeci zdržovat zbytečnostmi. Měl jsem hlad. Však nasytím se láskou, řekl jsem si. Oblékl jsem se. Obyčejně – však vkusně.
„Jdu ven!“ Zabručel jsem jen a už se za mnou zavřely dveře. „Ahoj, jdu kolem a tak jsem si říkal…“ Ne, to ne. „Ahoj, projdeme se?“ Ne, to také ne. Přemýšlel jsem co říct. Zazvoním a co pak? Co když jen něco potřebovala a vůbec mě nechtěl více poznat? Ale co by mohla chtít? Stepoval jsem před vchodem do cihláku, ve kterém bydlela. Zazvonil jsem. Cloumala mnou nervozita. Čekal jsem, že se z mikrofonu u zvonků ozve čísi hlas. A já budu jen tupě stát a nebudu schopen slov. Namísto neznámého hlasu zazněl bzučák. Strčil jsem do dveří a vešel dál. Nevěděl jsem, ani které to je patro. Podle zvonků snad hned někde v přízemí. Prošel jsem úzkou chodbou kolem poštovních schránek. Hned po pravé straně byly první bytové dveře. „Cvak.“ Ozvalo se chodbou. Zvuk vycházel od jiných dveří, hned za těmi prvními. Vyšel jsem pár schodů a hned za rohem stála v otevřených dveří nějaká žena. Stačil letmý pohled bylo mi jasné, že stojím přímo proti její matce. Rysy ve tváři jí prozradily. Zlomek sekundy jsme na sebe jen hleděli.
„Dobrý den.“ Vysoukal jsem ze sebe.
„Ahoj. Chceš asi mluvit s Klárou, že?“ Přikývl jsem a doufal, že Klára je ta má vyvolená.
„Kláry, máš návštěvu.“ Dveře se přizavřely. Slyšel jsem jak se přibližují čísi kroky. Dveře se zase otevřely. Stála tu přede mnou. Hleděli jsem si do očí a já se cítil pod tíhou jejího pohledu zcela nahý. Zbavený schopnosti mluvit. Polilo mne horko. Dlaně se mi potily. Však cosi mne osvítilo. Rty se i přes jejich suchost od sebe odlepily a já dal dohromady větu.
„Ahoj. My se ještě neznám. Ale doufám, že se to změní. Jsem Filip. A pokud vím, zvonila si na mě dnes ráno.“
„Počkej chvíli tady, hned přijdu.“ Dveře cvakly a zavřely se. Zůstal jsem stát ve strnulé poloze. Čekal jsem pět minut. Deset. Dveře byly stále zavřené. Náhle jsem skrze ně slyšel cinkot klíčů. Otevřely se. Otevřely se jako brána do ráje. Její otec – svatý Petr – stál hned za ní.
Vyšli jsem před dům. Foukal trochu chladný vítr. Klára měla jen lehkou mikinu s kapucou, nezapnutou až ke krku. Všiml jsem si, jak jí vítr pohladil, že jí naskočila husí kůže na krku. Nabídl jsem jí svoji mikinu. Odmítla se slovy, přece nebudeš mrznout sám.
Mluvili jsme o všem. Bez ostychu, bez tajností. Na rovinu. Měl jsem pocit, že bychom si rozuměli i beze slov. Její oči mne fascinovaly. Byly dominantou jejího obličeje. Dvě hluboké studně. Dva prstence Saturnu. A klenuté, jemně červené tváře. Vždy jsem chtěl letět letadlem. Pozorovat křídla krájí sněhové mraky. Pozorovat svět, který vám leží v polévkové lžíci, z nebeských výšin. Představovat si to nekonečné hemžení. Procházka s ní mi tento sen splnila. Vznášel jsem se vysoko, vysoko nad mraky. Plul jsem na křídlech touhy a vařil se v úsměvu Slunce. Líbila se mi i atmosféra ostýchavé něhy. Po celý den jsme se navzájem ani jednou nedotkli. Ani prst nezavadil o prst. Jen dlouhé pohledy se protínaly a jiskry přeskakovaly.
Když stáli jsme u jejích dveří a loučili se, slunce svítilo sice z posledních sil, však ještě pár hodin se na obloze udržet mohlo, ale s cvaknutím dveří jako by zapadlo. Den pro mě skončil. Nastala noc. Čas samoty. Doba, kterou člověk raději prospí. Došle jsem domů. Otec jako vždy seděl na gauči a sledoval televizi. Oni neodpověděl, když jsem ho pozdravil. Ani ho nezajímalo, kde jsem celou noc a den byl. Mariana ještě nejspíše pobíhala někdo v okolí domu s kamarádkami. Zavřel jsem se do pokoje. Opřel jsem se o dveře a vzpomínal, jak krásný jsem dnes prožil den. Při vzpomínání jsem si ale uvědomoval, jak chci být s ní, a nemohu. Čekání přede mnou stojí strnule, v pozor jako přísná učitelka češtiny s vlasy do drdolu, brýlemi a ukazovátkem v ruce. Slastné pocity vystřídal stesk a chlad v duši. Ulehl jsem ještě oblečen do postele. Vytáhl z nočního stolku můj blok a propisku.

Černá tma mne drtí
a den na pokraji smrti
tone v šerosvitu
Kde jsi můj stíne? Jsi tu?
Noc chladná je jak cherubín
vzkříšená z temných mlhovin
Havran už pěje píseň krkavčí
krvavý Měsíc je světel popravčí
Setne hlavy stínům
a necítí už vinu
Jeho krev vášní vře
v tajemné, děsivé stínohře…


Odložil jsem propisku a lehnul si na postel s rukama v týle. Hleděl jsem na bílý, oprýskaný strop. Líbilo by se mi, kdyby měl barvu do oranžova. A v noci aby na něm svítili fosforeskující hvězdy. V Židenicích, kousek od silnice, v noci zrovna moc hvězd vidět není. A já se na ně tak rád dívám. Jejich záře, jejich kouzlo, mne vždy zcela ochromí. Jak se minulost mísí s přítomností. Relativnost času. Jejich jas. Jak střepy z rozbitého talíře. Útržky historie, pro lidstvo navždy skryté. Nekonečné dálky viditelné pouhým okem. Stříbrný třpyt. Šedavý prach co padá nám s plynoucím časem do přibývajících vrásek. Tisíce manželek nočních nebes. Ležel jsem a v hlavě se mi rodily dva různé světy. Svět krásna, tajemna, vášně, jakého si znovuvzkříšení – svět, ve kterém jsem si zcela oddáni. Oddáni jen sami sobě. Já Kláře a Klára mě. A druhý svět – svět temna. Svět brutality a nepochopitelného šílenství. Svět, ve kterém dobří lidé jako Sára trpí, a naopak bezcitní, bezpáteřní paraziti, jako její otec, triumfují nad nástrahami každodenního života. Proč se třeba jemu podobní bastardi špatně nerozhlédnou před vkročením do silnice a nepřeválcuje je minimálně pár tunový náklaďák? Proč si neprostřelí hlavu ukradenou pistolí, kvůli dluhům které nadělal nejen sobě, ale i celé rodině? Proč jim třeba nespadne jen obyčejný fén do vany? Proč nezakopnou na schodech cestou z hospody a nezlomí si vaz? Proč žijí dál a ostatní musí trpět? Proč boží mlýny melou tak pomalu? (Jestli vůbec melou) Jaký řád neřád to řídí naše osudy? Jediný únik před těmito bestiálními myšlenkami je ve víře. Ve víře v něco lepšího po odkroucení si tady těch pár pozemských desetiletí. Člověk musí věřit v něco lepšího co přijde, aby byl schopen snášet pozemskou bídu alespoň s hlavou na hrudi, když už ne se vztyčenou.
Ležel jsem. Myšlenky na Kláru mne hřály v žaludky. Myšlenky co se děje se Sárou mě mrazily po zádech. Vskutku zvláštní pocit. Potil jsem se, i když jsem se lehce chvěl zimou. Zpoza dveří byl slyšet jen chrápot mého otce a bouřlivě agresivní zvuky vycházející z televize. Bylo kolem jedenácté hodiny večerní. Nejspíše dávaly v televizi další bezduchý akční seriál, nebo film se Stevenem Segalem. V duchu jsem si říkal, jak parádní byl minulý večer. Klid. I když byl emocionálně zcela vyhrocený, dalo se říct, že jsme strávili se Sárou večer plný příjemných intimit. Zvláštní to přátelství. Já jsem kluk – ona dívka. Voláme si, dotýkáme se, pomáháme si. Smějeme se spolu, rozumíme si. A přes to všechno jsme se počastovali snad jediným polibkem, a to ještě na tvář. Máme se rádi. Řekneme si to i z očí do očí. A přece… Mám dojem, že člověk neustále hledá štěstí, i když ho má přímo pod nosem. Inu, jak se praví – pod svícnem je největší tma. A co je štěstí? Muška jenom zlatá. Padla noc na okolní svět. Nasadila si roušku, aby se chránila před bakteriemi dne – světla. Zase se zvedl ten nepříjemný vítr. Okenice bouchaly, záclony vlály. Tento cirkus mne donutil vstát, a jít okno zavřít. Čerstvého vzduchu jsem si mohl užít už snad až do rána. V okamžiku, kdy jsem položil dlaň na rám okenice, rozrazila dveře do pokoje Mariana. Ani jsem ji neslyšel zabouchnout vchodové dveře do bytu. Trochu jsem se překvapením lekl. Všimla si toho.
„Ale ale, co tady děláš nekláno?“ Ptala se rozverně a atypicky u slova „děláš“ protáhla dlouhé „á“. Usmál jsem se.
„Ty jsi něco pila?“
„Nééé…já jsem měla limonáááádu!“
„Aha. Tak to jo,to vysvětluje to jak nepřirozeně mluvíš, že máš rozšířené zorničky a klepeš se, i když je tady myslím docela teplo!“ Její nepřirozené mluvy jsem si všimnul, to ostatní jsem si vymyslel, jen aby měla Mariana pocit, že je jistojistě prozrazena. Lehla si na postel. Na mou část. Pružiny v posteli se s ní párkrát pohoupaly. Culila se. Koutky se jí cukaly. Nechtěla aby bylo poznat, že je jí do smíchu. Výsledkem byl jakýsi sladkokyselý tik v ústech.
„Tak povídej co se stalo?!“ Naléhal jsem na ni. Mariana se otočila na břicho a dělala, jako že spí. Však štěstím a vzrušením ze svého štěstí oddechovala tak rychle, že nemohlo být pochyb o tom, že spánek jen předstírá.
„Stejně vím že nespíš. Tak to ne mě nehraj. Si dobrá. Ve všem. Ale herečka jsi mizerná!“ Mariana ještě chvíli oddychovala. Pak se konečně otočila na břicho a ukázala mi svoje zuby.
„Asi jsem se zamilovala.“ Věděl jsem to. Jen jsem to potřeboval slyšet. Pousmál jsem se. Věděl jsem, jak to dívky v jejím věku mají pomotané. V jednom okamžiku si myslí, jak se bezhlavě zamilovali a po pár dnech, nebo týdnech se jim úsměv ze rtů vytratí, jako lehký poprašek sněhu na začátku jara. I když jsem tedy věděl jak to skončí, přál jsem jí to.
„Jo? A do koho? Kdo je ten šťastlivec?“
„Ale…jeden kluk.“
„Vážně? Kluk? No nepovídej!“
„Nedělej si z toho srandu!“
„Jo, jo, promiň, já to tak nemyslel. Tak povídej! Jsi tajemnější než hrad v Karpatech!“
„No. Byla jsem venku s kamarádkou, a ona že vezme ještě jednoho kluka. Z počátku jsem nebyla moc nadšená, ale pak – podívala jsem se do jeho očí a poslouchala jeho hlas…“
„A zatemnil se ti mozek. Nevěděla jsi najednou co se děje. Hučelo ti v uších. A ptal ses sama sebe, trochu vyděšeně, co se to se mnou děje? A po pár minutách vytržení, jsi s ním promluvila. Narostla ti křídla. Jako by na tebe nepůsobila gravitace. Od té chvíle jsi v jiném světě. Mimo realitu. Vnímáš jen jeho, jeho hlas, jeho pohyby. Začal se ti líbit. Je to tak?“ Mariana na mě upřela svůj zrak a nechápavě otevřela ústa.
„Jo, přesně tak! Jak to víš?“
„No, nezapomeň, že jsem o trochu starší než ty. A myslím, že jsem tohle již jednou prožil. Je to silný zážitek, že?“
„Silný.“ Přitakala.
„Silnější než cokoli, co jsem dosud zažila! Je to láska? Co myslíš?“ Chvíli jsem si musel srovnat myšlenky v hlavě.
„Láska? Ne… To není láska. To je zamilovanost. Cítíš v tom ten rozdíl?“ Mariana si na posteli sedla.
„Necítím. Láska, zamilovanost. Co je v tom jiný?“
„No, podívej se. Co víš o tom klukovi?“
„Vlastně nic!“ To byla odpověď, kterou jsem chtěl slyšet.
„Vidíš, to je to zamilování se. Nic oněm nevíš, jen tě čímsi přitahuje. Nevíš čím, ale přitahuje. Ale tahle přitažlivost za půl roku vyprchá. Zbyde po ní jen popel!“
„Proč to říkáš? To není pravda!“ rozčilovala se Mariana.
„Nechci ti kazit radost, nebo večer. Nemusíme se o tom bavit, jestli nechceš.“
„Ale já chci!“
„Dobře. Tak mě ale nepřerušuj, a až dokončím svoji myšlenku, můžeš ji rozmetat na kousky, hm?“ Ani jsem nečekal na odpověď.
„Takže zbyde popel. Většinou. A víš proč? Protože zhruba po tom půl roce vyprchává ta prvotní chemická zamilovanost. Zaslepenost, kdy člověk vidí jen ty kladný vlastnosti, a není schopen si přiznat – ten člověk není takový ideál, jak jsem si myslela. A většina lidí tohle nezvládne, a prostě partnera pustí k vodě. Cítí se pak svobodněji. Ale láska znamená, že toho člověka znám skrz na skrz. Znám jeho chyby, znám jeho špatné vlastnosti a návyky, kvůli kterým bychom zabíjeli. Ale stále svého partnera ctí. Jak se chytře říká – opravdový přítel je ten, který o vás ví všechno, a stejně je pořád vašim přítelem. A v lásce to není o nic jiné. Láska pomyjí, přátelství ne. Takže pokud jsou milenci současně také opravdovými přáteli, je velká šance, že tento vztah může vyjít.“
„Cože? To nějak moc řešíš, ne? Mě stačí, že se mi líbí, že na něj musím pořád myslet. Co bude za půl roku,to je mi fuk. To je ještě moc daleko!“
„Však já ti nic nerozmlouvám, naopak! Jsem rád, že jsi si někoho našla, a že ti dokázal vykouzlit úsměv na rtech. To je to důležité.“
Objal jsem ji. Ne soucitně. Bylo to objetí vzešlé z opravdové radosti. Těšil jsem se z její bezprostřednosti. Zamilovanost bez předsudků. Možná jsem v duchu objímal sám sebe. Svou duši. Zjevila se mi před očima. Klára. V uších mi zněla Marianina slova. Jako bych v tu chvíli hovořil sám k sobě. Konfrontoval jsem své pocity štěstí s mým chladným monologem o lásce a zamilovanosti. Má moudra mi připadala v porovnání s pocity štěstí křehká, jako domeček z karet. Jen nepatrný záchvěv vzduchu způsobený toužebným povzdechem při pohledu na Kláru, by ho zbořil. Tak silná je láska. Je krásná jako zatmění Slunce. Má stejnou čarovnou moc. Touha. Touha. Touha je mocná zbraň. Hybná síla celého světa. Touha nás žene dál a dál, výš a výš, až na vrchol Olympu.
Těch pár sekund strávených v objetí mi připadalo jako věčnost. Čas mi plynul před očima. Hodiny. Vteřinová ručička. Tik…tak…Tik….tak…pomalu.
Mariana se ode mě odtrhla. Zadívala se mi do očí. Snad cítila můj zrychlený tep.
„Brácha, seš v pořádku?“
Koutky se mi nepatrně pohnuly, každý na opačnou stranu.
„Myslím, že jo. Je mi dobře. Možná líp než kdy předtím!“
Můj euforický stav zkazila až myšlenka, která se mi zabodla do mozku, jako střepina. Tesák, roubící díru skrze hlavu až k míše, která bodavou bolest rozvede po celém těle, jako dráty elektrického vedení. Vzpomněl jsem si na Sáru. Uvědomil jsem si, že bych ji měl jít navštívit…
Hravé láskyplné myšlenky mne opustili stejně chvatně, jako já svůj pokoj. Tedy – téměř svůj. Mariana netušila co se děje. Než se stačila zeptat, práskly zamnou dveře a jí pohladil po tváři jen průvan vzniklý prudkým zabouchnutím dveří. Trochu jsem se styděl sám před sebou. Nechat se unášet na vlnách euforického štěstí přes to, že má nejlepší přítelkyně má problémů nad hlavu. Musel jsem jít za ní. Nějak to urovnat. Možná i ulehčit vlastnímu svědomí. Chodník podemnou se rychle míhal. Stíny pouličních lamp tančily s chodníkem. Někdy si říkám, že štěstí jednotlivce bohužel musí být vyváženo neštěstím druhého. Aby byla na světě rovnováha. Na druhou stranu neštěstí někoho, je zase vyváženo štěstím druhého. Ale který zoufalec, nacházející se v bezvýchodné situaci, by se takto utěšoval? Snad jen šťastný člověk se stresuje myšlenkami podobného rázu. Takže v důsledku je pocit štěstí pomíjivý a smutek základem každé lidské osobnosti. Proto jsou z pohledu naivního člověka konce filmů, takříkajíc „happy endy“, tak oblíbené. Když to v životě nejde, tak alespoň ve filmu. V čase relaxace. V čase sezení v pohodlném křesle, popíjení vína a chřoustání různých dobrot. Díky bohu za televizi.
Spěchal jsem. Nevědomost může být sladká, však někdy i stresující. Přepadaly mne černé myšlenky, vzhledem k situaci, ne zase tak nereálné. Ani Freud se nevyznal dokonale v lidské duši, v jeho nejniternějších úmyslech a pohnutkách. Sářina matka, vesměs rozumná žena, tvrdila, že i její muž je v jádru dobrý člověk. Jen že má svoje mouchy. Ale co když se z „neškodných“ much stane roj štiplavých sršňů? Je mysl člověka schopna rozpoznat tu tenkou hranici, kdy se jedná ještě o mouchy a kdy je už vhodné sbalit si věci a navždy opustit svůj dosavadní život? Tento stav by se dal přirovnat k zamilovanosti v prvotní fázy. Láska nezná hranice, nezná detaily. Je slepá. Chyb si člověk s láskou v srdci prvních pár měsíců ani nevšimne. Časem si je začne uvědomovat, ale nedává jim v mysli tolik prostoru k vyhodnotí, jak by bylo asi vhodné. A nakonec se projeví v konečném důsledku. Člověk ztuhne a ptá se sám sebe: „Kam se poděl ten úžasný človíček, kterého jsem kdysi potkal(a)?“ Odpověď je jasná. Nikam. Takový člověk, který se zrodil v našich představách neexistuje a nikdy neexistoval. Stvořili jsem si ideál své kvetoucí lásky. A když magické kouzlo hormonální kombinace pomine – nastává období, kdy se musíme rozhodnout – opravdu nám ty chyby, ty přirozené lidské vady na kráse tak vadí, abychom zahodili kus společného života a nechali se znovu omámit tou kouzelnicí, které nám vlévá lásku do žil? Nebo se cítíme už tak dospělí, abychom si ty důležité věci srovnali v hlavě? Je opravdu tak důležité, aby se nám roztřásla kolena při pohledu na milovanou osobu? Je tak nutné zavírat oči a vidět jen tvář oné osoby? Nebo potřebujeme někoho, kdo za námi bude stát v dobrém i ve zlém? Někoho, komu nevadí že doma chodíme ve starých otrhaných hadrech a dáváme si u romantických filmů nohy na stůl? Odpovězte si každý sám. Já svou odpověď znám…
Blížil jsem se k Sářinému domu. Ještě jednu ulici, překonat temné zákoutí parku a stanu přímo před jejím domem. Ale co pak? Mám zazvonit? Vtrhnout do bytu a pátrat po událostech ne zrovna minulých? Stejně vím jak to dopadne. Dlouhé čekání před domem. Stepování na místě, chození sem a tam. Otázky typu „mám, nebo nemám“ se mi budou honit hlavou a já nebudu znát odpověď. Respektive odpověď ano. V nitru jsem již zcela přesvědčen o správnosti odpovědi „mám“. Ale jen silný člověk dokáže své myšlenky, cíle a představy zhmotnit v opravdový čin. Pavučina událostí, myšlenek, chtíče a touhy mi zatemňovala mysl. Pavouk v mé hlavě si zřejmě usmyslel, že jeho pavučina – jeho teritorium na mém území – ještě není dost rozvětveno a rozrostlé. Třeba se nic ani neděje. Přijdu ke vchodu, zazvoním, ozve se mě známí Sářin hlas. Otevře usměvavá, ráda že mne vidí. A stres ze včerejší noční můry bude již navždy (nebo alespoň na okamžik) smeten do propadliště dějin. Věděl jsem, že to jsou naivní představy. Však občas si člověk musí pročistit hlavu naivními představami. Jako by na chvíli obelhal sám sebe – ulevil si. Veškerá tíha reálna, na které působilo nejmíň dvojnásobné G, z něj spadne a on si poklidně pluje na vlnách fikce. Úsměv se mi vykouzlí na tváři a celým tělem mi projede hřejivé teplo pohody. Temná mračna se rozutečou na opačný konec oblohy. Sluneční chapadla ho obepnou a stačí jen si tuhle chvíli vychutnat plnými doušky.
Stanul jsem přede dveřmi, které mi dají rozhřešení. Chlad, prodírající se skrze bundu, mě svými hrubými dlaněmi hladil po těle. Jako by mne postrkoval, abych vyndal ruku z kapsy a opřel se o zvonek. Uběhlo pár minut a já stál stále zahalen v bundě až po bradu. Odhodlal jsem se. Vyndal jsem ruku z teplé kapsy a vydal ji napospas venkovnímu mrazu. Ani jsem nestačil zazvonit. Dveře se rozletěly. Jako vítr z nich rázným krokem vyšel Sářin otec. Za ním ještě dozníval hlasitý křik v chuchvalci nesrozumitelných slov. Vrazil do mě. Na zlomek sekundy mne probodl ostrým pohledem a dal se svou cestou. Ani nezabouchl dveře. Chvíli jsem sledoval jeho záda mizící a rohem. Nakouknul jsem opatrně za dveře na panelákové schodiště. Nikde nikdo. Otevřel jsem tedy dveře, abych mohl projít. Pomalými kroky jsem se proplížil chodbou až ke schodům vedoucím do prvního patra. Tam bydlela. Nemocniční prostředí paneláku na mě dýchalo zimním dechem, snad ještě mrazivějším, nežli venkovní vítr. Vyšel jsem po schodišti. Naprosté ticho. Ani jsem nevěděl, jestli je Sára doma. Ale vzhledem ke chvatnému odchodu jejího otce jsem předpokládal, že asi doma bude. To nevěstilo nic dobrého. Dveře do bytu nebyly zcela dovřené. Lákaly mne vstoupit. Se skřípotem jsem otevřel. Srdce mi rychle bušilo. Připomínalo dunění právě projíždějícího vlaku. Přál jsem si, aby Sářino otce popudil třeba jen telefonát, přinášející nějaké špatné zprávy, a ne Sára. Je to blázen, schopen všeho. Prošel jsem kolem nástěnného zrcadla umístěného v malé chodbě, ze které vedly troje dveře a jedna úzká a krátká chodba, zakončená čtvrtými. Nebyly slyšet kroky, ani obvyklý šum nicnedělání. Z toho ticha mne mrazilo. Otevřel jsem první dveře. Osamělý pokoj. Rozestlaná postel a plyšový medvídek, pohozená vprostřed pokoje. Neuklizený stůl, na kterém stály různé kosmetické výrobky. Dámské. Zřejmě to byl Sářin pokoj. Známe se dlouho, ale nikdy jsem nebyl u ní doma. Její otec by nesnesl takovou „špínu“ u sebe doma, v jeho rajonu. Přepadlo mne zlé tušení. Něco se stalo. Něco špatného. Zase jsem zavřel.
„Sáry?“ Zavolal jsem ostyšným a tichým hlasem. Nic. Žádná odpověď. Prošel jsem chodbou k dalším zavřeným dveřím. Skrývaly kuchyň. Nedodělaný oběd se připaloval na sporáku. Vypnul jsem hořák. Zápach unikla otevřeným oknem do ulic. Po levé straně visel zatažený závěs. Vedl do obývacího pokoje. Rozhrnul jsem ho. Sára seděla schoulená sama do sebe pod jídelním stolem. Zuby jí cvakaly. Byla zcela apatická. Ani nezaznamenala že jsem vstoupil. Jen jsem na ní jen tupě zíral. Nevěděl jsem, co mám dělat. Po chvíli vyčkávání jsem se vrhl za ní pod stůl. Sundal bundu a dal jí Sáře kolem ramen. Pohladil jsem jí po tváři a vlasech.
„Co se děje, andílku? Povídej!“ Sára dál koukala do zdi.
„Podívej se na mě!“ Dlaní jsem jí pootočí hlavu aby mne zaregistrovala.
„Nic.“ Odvětila. Její vykulené a od slz rudé oči, vypovídaly něco jiného. Nechtěl jsem z ní cokoli páčit, měl jsem však strach, že se otec vrátí. V hlavě mi pulsoval otazník, kde je vlastně její matka? Nepracuje, měla by tedy být doma. Ta otázka mne nahlodávala stále víc a víc. Zanechal jsem tedy Sáru na chvíli o samotě a šel se porozhlédnout po bytě. Přeci jen zbývaly ještě dvoje dveře, které mohou skrývat netušená tajemství. Vrátil jsem se na chodbu. Vybral si jedny dveře a vstoupil. Pokoj byl cítit starobou. Jistě se dlouho nemaloval. Nábytek, stářím sešly, koberec na koncích roztřepený,. Krom těchto skutečností nic zajímavého. Zbývaly tedy poslední dveře. Poslední naděje na vysvětlení mého svírajícího pocitu. Tajemné dveře. Pootevřené. Skrze tu malou škvíru mezi dveřmi a futrem prostupovala děsivá atmosféra nahánějící strach. Vyvolával ty nejhorší představy. Ani jsem ty dveře nechtěl otevřít, ale ruka sama od sebe vystřelila po klice a otevřela. Srdce se mi zastavilo. Klaněl se mi koberec, purpurově zbarven krví. Na skříni z dubového dřeva na mě číhala jakási neidentifikovatelná rudá šmouha. Na protější straně pokoje na mne zívalo polootevřené okno. Na bílém, strženém závěsu krvavý otisk dlaně. Roztřásla se mi kolena. Pomalým krokem jsem se blížil k oknu. Přivíral jsem oči. Tušil jsem co uvidím, ale musel jsem se přesvědčit na vlastní oči. Pozvolna se rýsovala čísi noha. Pak boky. Bezvládné tělo leželo v kaluži krve. Díra v břiše, kterou zakrývaly dlaně, se zdála bezedná. Vyjekl jsem. Otočil se a dal se na hrdinný úprk k Sáře. Adrenalin mi zatemnil mozek. Sehnul jsem se k Sáře. Třesoucí se rukou jsem vytáhnul z kapsy mobil a zavolal záchranku. To bylo to jediné, co jsem ještě zvládl. Popadl jsem Sáru a silou jí táhnul ven z bytu. Ani se nebránila. Člověk si s ní mohl dělat co chtěl. Za jiným okolností bych to uvítal, ale vzhledem k situaci jsem neměl ani pomyšlení na chlípnosti. Byt jsem nechal otevřený. Sára nemohla chodit. Pověsila se mi na záda a já klopýtal po schodech, div jsme oba nespadli. „Co teď? Co teď? Co dělat? Kam jít? Co dál?“
Bezradnost. Prázdno v hlavě. Stísněnost i ve volném prostoru před panelákem.

Prázdnota se valí hlavou
jak když příjme kulku
Ticho je slyšet –
je plné různých zvuků

Prázdnota mi nedá pokoje
je plna ruchu
Prázdnota, tak bílá
teď v zkrvavené rouchu
prochází se hlavou

Prázdnota jež tísní mě
jako blázna kazajka
rozmanitá, však hluboká,
je jak mozaika
z lidských orgánů a kostí


Chtěl jsem být pryč. Někde daleko od všeho. Daleko od lidí, které znám. Chtěl jsem se jen vznášet ve vzduchoprázdnu rozlehlého vesmíru a najít jinou planetu v úplně jiné galaxii. Planetu, odkud ani není možné spatřit naši modrou planetu. Opravdu modrou? Tolik neštěstí, tolik válek, tolik krve. Měl jsem dojem, že z vesmíru musí být naše planeta snad rudá. Rudější než Mars. Vydali jsme se přes silnici. Nevnímal jsem auta. Troubila. Kdesi v podvědomí jsem slyšel skřípot brzd a mrzké nadávky řidičů a řidiček, kteří ani netuší, co se právě stalo. Ani nevím jakým zázrakem se nám podařilo přejít vozovku bez újmy na zdraví. Zřejmě nad námi držel někdo ochrannou ruku. Nebo prstě obyčejné štěstí?
Zastavili jsme se až v parku na lavičce. Vytáhl jsem krabičku cigaret. Jenu jsem strčil Sáře do úst a podpálil jí. Sám jsem si zapálil pro jistotu dvě. Kouř jsem vdechoval mocnými vdechy a doufal, že mě to na chvíli uklidní. Držel jsem Sáru kolem pasu. Nebyl jsem schopen si srovnat myšlenky. Hlavou se mi honily vždy jen útržky, střepy obrazů mísící se s prázdnotou. Nemohl jsem ani tušit, v jakém psychickém stavu se nachází Sára. Čekal jsem, že situace, až přijdu Sáru navštívit, nebude zrovna růžová, ale tohle jsem opravdu nečekal. Ještě nikdy jsem neviděl na vlastní oči smrt. Ty vypoulené oči. Křeč v obličeji a utrpení, zrcadlící se v zatnutých dlaních. Prsty nepřirozeně zkroucené. Ohavnost! Když tohle člověk vidí, jak by se mohl nebát smrti?
Seděli jsme dlouho. Slunce, zbytky, které z něj zbyly, se sklánělo za obzor. Nespočetně lidí se prostřídalo před našimi zraky. I mrky přepluly již oblohu. Opravdu mrzlo, ale chlad byl to poslední, co jsme vnímaly. Když se mi konečně mohly v hlavě myšlenky trochu urovnat, trýznila mne otázka, co se bude dít dál? Sářinému otci jistě bude hlavou vrtat otázka, zda jsem šel dál a stal se tak nežádoucím svědkem jeho hrůzného činu. Pokud bude opatrný, jistě v rámci prevence zabije i mě. Jak rád bych teď vrátil čas. Když jde člověku o život, začíná metamorfovat v sobce. Je to jeden z aspektů pudu sebezáchovy. To nemůže nikdo nikomu vyčítat. Takto jsem si omlouval své hříšné myšlenky. Přál jsem si, abych do toho bytu nikdy nevkročil. Abych nikdy neznal Sáru. Musel jsem si dát sám facku. Sice díky stupni promrzelosti mých svalů a dlaní nebyla nijak ostrá, ale probrala mě.
„Na co myslíš ty prase?! Prober se. nemysli na sebe. Sára potřebuje pomoc. Potřebuje pomoc víc než ty!“ promlouval jsem polohlasem sám k sobě. Jestli mne tenkrát někdo slyšel, musel si myslet, že jsem blázen. Že mám snad přeludy a mluvím s naším třetím fiktivním kamarádem. V ten den jsem málem zešílel. A pokud bych po zbytek mých úmorných dnů, nikdo by se nemohl divit. Rozum mi však stále fungoval. Bohužel. Toužil jsem utonout ve vlnách nevědomosti a zapomnění. „Nevědomost je sladká“ zní prastará a pravdivá lidová moudrost. Mě už zbyla jen naděje na víru, že se snad jednou praštím do hlavy (nebo mne někdo praští) a já „utrpím“ nevratnou ztrátu dlouhodobé paměti. Kdyby se tak stalo, mohl bych se podruhé narodit. Narodit se jako jiný člověk. Objevovat jiný život, jiné cíle. Jiné hodnoty. A i když bych už dvě desítky let měl z sebou, cítil bych se jako novorozeně. Jako nepopsaný list bílého papíru. A bylo by jen na mě, komu dovolím aby vzal do ruky pero a vyryl do mě pár vět, které se ve stáří odrazí v mých vráskách. Seděli jsem se Sárou vedle sebe. Naše těla se dotýkala, však… byli jsme spolu, jen každý někde jinde. Najednou jsem zatoužil porozhlédnout se v Sářinné hlavě, najít jí a naladit se na stejnou vlnu, abychom mohli komunikovat, aniž bychom otevřeli, byť jen jedinkrát, ústa. Cigareta v její puse pomalu ale jistě dohořívala. Sára si snad ani jednou nedopřála hlt tabákového kouře. Radši jsem jí skoro vypálený špalíček odebral. Ještě by si propálila bundu. Mojí bundu, mimochodem. Oranžová obloha se měnila ve smuteční šeď. Noc se již chystala převzít žezlo a usadit se v pohodlném trůnu, kovaném z nejčistších beránků. Za normálních okolností by mě zachvátila vlna romantické nálady, však ta se rozhodla sbalit si a odcestovat na nebeskou tůru ke hvězdám. Snad se brzo vrátí a detailně mi vylíčí svůj výlet na Večernici, jízdu na Velkém i Malém voze, souboj s rytířem Orionem, adrenalin na horské dráze jménem Cassiopea a setkání s udivující silou Velké medvědice.
Přišlo mi, že se Sára probouzí trochu k životu. Už neseděla jen strnule v jedné pozici. Občas pohnula hlavou, olízla si rty a přešlápla si. Po nějaké době i sem tam těžce oddychla. Těžko říct, jestli to byl jen podvědomý reflex, nebo již vnímala sama sebe.
„Kde to jsem?“ zeptala se jakoby vyčítavě. Došla mi slova. Sám jsem nebyl zrovna v nejlepším stavu. Natož abych ještě skládal dohromady spletité věty plné zkreslených pravd, abych zcela nezničil její psychiku, stabilní asi jako domek z karet. Naštěstí se zeptala jen jedou, v její silnější chvilce. Nemusel jsem tedy lhát, ani mlžit skutečnosti. Přijde na ně časem sama. Ale až se to stane, měl bych být vedle ní. Přemýšlel jsem, jak bych se asi cítil, kdyby se stalo tohle mě. Složité vztahy s rodiči měla i ona. A myslím, že mnohem závažnější než já. S otcem určitě. S matkou měla vztah, myslím že průměrný, jako každý jiný teenager. Rozpory, hádky, ale vesměs vlastně nic závažného, nebo neřešitelného. Problémy, které vyřeší spíše čas, než slova. S otcem to bylo něco jiného. Problémy založené na vzteku, planoucího přímo z nitra duše. Sářina duše pláče pro všechny lidi, kterým její otec ubližuje. Ať psychicky, tak i fyzicky.
Přicházela k sobě. Zdála se být vyrovnanější, klidnější a méně apatická. Jen tak se ke mně přitulila, položila si hlavu na mé rameno. Její vlasy šimraly mě trochu po líci. Slyšel jsem její dech. Byl již pravidelný. Nebyl jsem si jist, zda ví přesně co se před relativní chvílí stalo. Z jejího nynějšího klidu mě spíše jímal chlad, který mne hladil po zádech, než aby mne polévalo horko z faktu, že asi budu muset vysvětlovat události nedávno minulé. Bude schopna pochopit vůbec souvislosti a vzít na vědomí jak velké nebezpečí nám vlastně hrozí.
Slunce se mezitím již dávno schovalo za obzor a nastalo chladná noc. Na tohle roční období až nezvykle chladná. Mikroskopické částečky dechu, měnící s v páru, se draly s každým výdechem ven z úst. Celá tahle scenérie, vražda, a všechny události nedávno minulé mě připadaly jako stránky z nějakého hektického románu Snad jsem doma. Jsem doma a usnul jsem při čtení nějakého románu od Agáty Christie. Jak jsem usnul, spadla mi hlava na knížku a na čelo se mi teď obtiskávají stránky onoho románu. Spím! Jistojistě spím! Protože tohle se přece nemůže doopravdy dít. Nevědomky jsem se začal fackovat.Jako by ta apatie, ta mimo smyslnost, která sídlil až do teď v Sáře, se jakýmsi způsobem přelila přes její hlavu , kterou měla položenou na mém rameni, do mě. Pokud vím, párkrát jsem tak udeřil i Sáru, kterou to očividně probralo. Více než mě. Při mé neúčinné snaze probudit se, jsem spíše upadal do mdlob, než že bych měl procitnout. Procitnout. To slovo v sobě skrývá velké jinotaje. Procitnout může člověk při sebevraždě, i při začátku nového života. Člověk může také ale procitnout, a neunést pravdu, kterou zjistí. Jenže jakákoli pravda je lepší obluzující lež. Snad krom milosrdné lži. Ale člověk musí velice pečlivě zvážit, kdy je moudré použít lehké zkreslení reality, a kdy je nutné, rozdat karty na stůl. Procitnout může znamenat znovuzrození, reinkarnaci, nebo jen uspořádání myšlenek. Může to ovšem znamenat i probuzení se do reality, která je často nepřívětivá, nemilá až dokonce bolestivá. Nebo může být realita tvrdá. Tvrdá tak, jako je teď.
Sára již chytla přirozenou barvu, zatím co já jsem blednul. Mé mimikry, které v nočním šeru spolehlivě fungují, selhávaly. Ale psychický proces, který jsme oba v posledních asi pár hodinách prodělali, nám zcela pročistil hlavu a mohli jsme se nyní už docela dobře soustředit na řešení naší nelehké situace.
„Co teď?“
Mlčela. Já také.
„Nevím!“
Mlčel jsem. Ona také.
„Tvůj otec…“
Přerušila mne.
„Já vím…“
Tupějme na sebe hleděli.
„Co když tvůj otec…viděl mě….a víš co dokázal udělat…mám strach…o tebe…i o sebe…Musíme odejít! Musíme utéct!“
„Musíme zavolat policii!“
„Ne!“ namítl jsem.
„Policii ne. Známe to. Tvůj otec se doví, že jsme volali policii dřív, než bude moct ruka zákona nějak zasáhnout.
„A co pak budeme dělat?“
„Musíme se schovat. Schovat se. Jinak to nejde!“
Sára již neřekla ani slovo. Mlčela. Ale v hloubi duše souhlasila. Mlčení – je souhlas!
Potřebujeme ale peníze. Vím že nějaké máš, ale to asi bude málo… Co tvůj otec? Nemá něco na přilepšenou?“
Sára se opět zhroutila. Začala hystericky brečet a sýpat. Nedivil jsem se jí. Z hodiny na hodinu se jí změnil celý život. A mě vlastně také. Však vědomí toho, mě docela hřálo u srdce. Změnu jsem si přál. Sice za jiných okolností by to bylo určitě příjemnější, ale co už mám dělat.
„Otec má peníze doma. Nechce platit bankám jen za uschování.“
„A víš kde?“
„Vím…“












IV Útěk

Seděl jsem naproti Sáře v osamělém kupé rychlíku. Kola duněla o železniční pražce a vítr hvízdal o polootevřené okno. Seděli jsme mlčky, každý sám ponořen do vlastních myšlenek. Zrodila se mi v hlavě další báseň. Nervózní z toho, že nemám tužku a papír, skládal jsem slovo za slovem.

Odnikud nikam
jedu si v kupé
Vlak se mnou
jak život houpe

Krajina míhá se
jak němý film –
kam jsem to dojel
vám nepovím

Chci tu žít sám
v nádražní budově
vyvržen světem
v bohémské chudobě

Odjel vlak poslední –
další tu nestaví
Zhynu tu sám
tak – na zdraví!

Jeli z Brna do malé vesničky. Heraltice se jmenovala. Sára tam měla kdysi babičku. Umřela sice ještě když byla malá, ale párkrát jí s rodiči navštívila. Obraz vesnice jí dodnes zůstal v paměti. Nejspíš pro její klid. Pár domů, dalo by se říct, jeden obchod. Jednota, ve které se sotva dal koupit chleba, pokud jste si ho předem neobjednali. Hospůdka, malá. Jedna místnost s pár stoly a jukeboxem. Příjemná obsluha. Servírka, která roznášela objednávky, byla zároveň i majitelka. Zdědila podnik po svém otci, který se pro své stáří již o putyku nemůže starat. Hasičárna, sloužící i jako pijácký kanton pro zasloužilé dobrovolné hasiče a Kulturní dům, ve kterém zkoušela vesnická rocková kapela. Navzdory velikosti (nebo spíše maličkosti) vesnice, měla své kouzlo. Rozhodně se tam lidé chtěli bavit. Vydávali vlastní noviny, kde informovali krom výsledků zasedání vesnických zastupitelů, které se konalo výsadně za spoluúčasti nejednoho piva, také o kulturních akcích konajících se buď přímo v Heralticích, nebo v blízkém okolí. Nejbližším městečkem byly Okříšky. Malé městečko žijící si po svém. Však nákupní středisko nepostrádalo. Ani banku, městský úřad, vinárnu, pizzerii a obchody s textilem. I koupaliště dalo by se říct měli. Sice leželo zhruba v půli cesty mezi Heralticemi a Okříšky, nicméně náleželo nejspíš správě maloměsta. Alespoň tak si to pamatovala Sára.
Za oknem se míhala krajina. A oboum se míhal před očima náš celý dosavadní život. Všechno je jinak. Všechno se mění. Léto v podzim. Podzim v zimu.A přijde ještě Jaro? Natuhle otázku jsme se ptali sami sebe, však ani jeden z nás nedokázal odpovědět. Krajina se mírně měnila, podle toho, jak vysoko se zrovna nacházeli.Heraltice neležely zrovna o moc výš než Brno, ale v podzimních a zimních měsících to bylo znát. Sněhu napadlo vždy požehnaně. Ale to zatím ani Sára ani já jsme nevěděli. Věděli jsme jen, že velmi dobrá přítelkyně Sářinné matky nám poskytne dočasný azyl. Nevěděla pravý důvod naší návštěvy. Sára jí jen řekla, že by chtěli strávit nějaký čas na vesnici, odpočinout si od ruchu velkoměsta a načerpat nové síly. Simona, tak se jmenovala, se tímto vysvětlením smířila a ochotně jim nabídla ubytování. Bydlela sama. Její manžel již dávno zemřel při dopravní nehodě a tak uvítala společnost dvou mladých lidí. Sáru zná odmalička. Vždy,když přijela strávit ten týden o velkých prázdninách tady na vesnici, hrála si ní.
Vlak se stáčel velkým obloukem do cílové stanice. Na modré ocelové tabuli svítil bílý nápis Okříšky.
„A jsme tady!“ vyhrkla Sára. Byla to první věta, kterou jsem od ní za hodinu a půl cesty slyšel. Oba jsme si vzali svá dvě zavazadla. Jeden ruksak a příruční kabelu. Vystoupili a rozpačitě se rozhlíželi po okolí. Nádraží nebylo moc honosné. Jedna šedá oprýskaná budova – čekárna a výdejna jízdenek. Zatuchlé WC, na které by se normální člověk neodvážil. Ale ten vzduch. A klid. Zcela jiný než ve velkoměstě, jako je Brno. Sára nevěděla jak se dostat do Heraltic. Ani jaký to je směr. Vydali jsme se na hlavní silnici doufajíc, že potkáme náhodného kolemjdoucího, který nás nasměruje a poté stopnem ochotného řidiče. Ušli jsme asi tři sta metrů. Před vchodem do hezky vypadající pizzerie kdosi postával.
„Prosím, nevíte jak se dostat odsud do Heraltic?“ optala se Sára.
„Musíte dojít tady po hlavní až na konec města, a na křižovatce se dát doleva. A pak už nikam neuhýbáte. Tou cestou se dostanete přímo do Heraltic.“
„Děkujeme!“
Drželi jsme se tedy dostanuvších pokynů. Na křižovatce jsme zahnuli do leva, a vyšli krátký, však poměrně strmý kopec. Všimnul jsem si autobusové zastávky. Obvyklá tyč s cedulí místo hlavy stála osamocená, zarostlá bodláčím a kopřivami.Přebrodil jsem se přes řeku zeleného porostu, abych se mohl podívat, jestli náhodu nejede nějaký autobus. Zjistil jsem, že autobus jede. Ale jen ráno a večer. Jiný spoj mezi Okříškami a Heralticemi není. Naštěstí podle kilometráže na křižovatce jsou to pouhé čtyři kilometry. Za necelou hodinky cesty by jsme mohli být na místě, říkal jsem si. Z vrcholku onoho strmého krátkého kopce se táhla menší silnička, s mírným sestupem. Po pravé straně se za nízkou hliněnou hrází povalovalo umělé jezero, nejspíš protipovodňové. Po levé straně na nás zíralo koupaliště, momentálně vypuštěné. Kolem dokola nás obklopovala pole. Hrách, kukuřice, brambory. Mezi poli se stáčela serpentinová silnička. Vymotali jsme se serpentinami a z nedaleka se nám už konečně ukázal vesnický kostel. Jeho věž vypadala nově, opraveně. Velké osvícené věžní hodiny ukazovaly právě půl páté. Začalo se smrákat. Vítr zesílil a teplo zrovna nebylo. Kukuřičné klasy tancovaly s větrem a vyzývaly k tanci i sousední hrách, ten však na výzvy neodpovídal. Neznal bonton, nebo….byl zkrátka příliš nízko při zemi. Šedá mračna se stahovala, zdálo se snad jen kolem Heraltic a kolem jejich hlav. S bradami přitisklými k hrudi postupovali jsme neúnavně vpřed. Zbývalo nám dalo by se říct jen pár kroků. Poslední stoupání a na vrcholku nás už čekala cedule s nápisem Heraltice. Na tohle se Sára již rozvzpomínala a neomylně určila směr, kde bydlí Simona. Byl to nevelký domek stojící přímo naproti hasičárně. Šedé zdivo, nijak namalováno, zcela zapadalo do ponurosti okolí. Jen pod okny se táhl úzký, sytě červený pruh. Jako jeden z mála domků zde, neměl zahrádku, což mu na zvláštnosti ještě více přidávalo. Ani se nám do toho domu moc nechtělo. Jenže co dělat? Byla to pro nás dočasná spása. Cíl naší cesty. Naše Mekka! Před vchodovými dveřmi postával jeden napůl rozdrcený schod. Sára na něj vkročila a zazvonila na zvonek. Po chvíli už cvakl zámek. Bylo zamčeno na dva západy. (Proč tady na vesnici kde každý každého zná?) Dveře se otevřely a v nich stála usměvavá starší paní. Vlasy, mírně kudrnaté a zjevně obarvené, vysoké čelo – na něm pár vrásek. Pod nimi nos, poutající pozornost. Trčel z jinak plochého obličeje jako strážní věž.
„Zdravím vás. Sáro, ty jsi ale vyrostla do krásy. Pamatuji si tě ještě jako malinkou holčičku. Neposednou.“ Sára se zdvořilostně usmála, koutkem oka na mě mrkla.
„A ty jsi určitě Filip!“ Pokýval jsem hlavou.
„Ano. Těší mě.“ Podal jsem dámě ruku. Její stisk byl pevný. Pevnější než jsem čekal od starší paní.
Vešli jsme do domu. V uzoučké chodbě jsme se zuli.
„Tady si můžete odložit.“ Řekla Simona. Ukázala na osamělý věšák stojící v rohu u dveří, jako hlídač. Chodbou jsme prošly rovnou do kuchyně.
„Říkala jsem si že budete mít po cestě hlad, tak jsem vám udělala pečené kuře. Ale bude asi studené, nevěděla jsem kdy přesně dorazíte.“
„Nevadí.“ Řekl Filip.
„Rádi si ho dáme!“
Simona se přitulila ke sporáku. Vyndala dva talíře a začala nandávat jídlo.
„A tak mi povězte – co vás sem přivádí?“ Sedli jsme si k rozviklanému stolu.
„No, potřebujeme si trochu odpočinout. Máme toho teď oba hodně. A ta jsme přemýšleli kam se ukrýt před shonem velkoměsta. A já si vzpomněla na tebe teti. A na Heraltice. Jak jsem tady vždy jako malá trávila pár těch prázdninových chvil. Tak proč si to nezopakovat?“
Kuře se rozvonělo po celé kuchyni.
„Ano ano, tady je hezky. Ideální místo pro odpočinek, řekla bych.“
Simona se zdála na první pohled velice sympatická. Pozorná. Ale kdesi v myšlenkách topících s někde vzadu v hlavě si pořád opakoval – není všechno zlato co se třpytí.
Ale nutno podotknout, že kuře opravdu zlato bylo. Výborný oběd. Kuchařka byla Simona vskutku znamenitá. Po jídle nám ukázala náš pokoj. Batohy jsme si hodili pod postele a pohodlně se po dobrém jídle usadili. Oběma nám to přišlo fajn, jenže na jek dlouho? Věděli jsme že to je jen na chvíli. A co pak? Co dál? Nemluvili jsme o tom, ale věděli jsme moc dobře, že myslme oba na to stejné. Snažili jsme se chovat jako na dovolené. Po chvilkovém odpočinku jsme se vydali na procházku. Jen na takovou okružní jízdu po blízkém okolí. Došli jsme po klikaté silničce do blízké vesničky – do Pokojovic. Z Pokojovic vedla silnice kolem osamoceného rybníka a táhla se svými meandry stále do kopce. Kolem silnice se rozkládala pole, ostatně jako všude tady v tom kraji. Celé okolí se skládalo ze zelené a žlutooranžové. Vůně hrášku a obilí se mísila se zápachem hnoje. Cesta nám trvala asi něco přes hodinu. Obešli blízké okolí a vraceli jsme se zpět k jejich přechodnému stanovišti. Trochu promrzlí od chladného větru jsme se dodrkotali až ke dveřím. Už jsme se nemohli dočkat blížící se tepelné nirvány. Teplý vzduch vonící ještě kuřetem nás přívětivě přivítal. Vyšli jsme po schodech do podkroví a vybalili si svých pár věcí, co jsme stačili pobrat při svém rychlém úprku. Blížila se noc. Padla tma a hvězdy rozzářili jinak pochmurně ztemnělou oblohu. Se Simonou jsme se již dnes neviděli. Chodila spát velice brzo. Dalo by se říci se slepicemi. Tady na vesnici to je obvyklé. Rozhodně obvyklejší než ve městě. Lehli jsme si oba na svou postel.a přikryli se prošívanou dekou.
„Tak jak ti je?“ zeptal jsem se.
„Už líp, díky. Ale pořád, když zavřu oči, vidím před sebou…“ Sára se zarazila. Tep se jí zrychlil a asi i těžceji a rychleji dýchala. Všiml jsem si toho. Ani jsem nepotřeboval aby Sára dokončila nakousnutou větu. „vidíš svou ubodanou matku“ pomyslel jsem si.
„Nechceš jít ke mně do postele? Myslím že nám bude oběma líp!“
Sára ani dlouho neváhala a vlezla si pod deku za mnou. Ostatně nebylo to poprvé, co jsme spali v jedné posteli. Ale dnešní noc měla zvláštní nádech. Atmosféra, která se vznášela nad naší společnou postelí byla nasáklá něčím zvláštním, kořeněným. Předtuchou, že se dnes má něco stát. Leželi jsme obličeji blízko u sebe. Nosem se skoro dotýkali. Nikdo nemluvil. Tichou nocí se podkrovím rozléhalo jen naše slabé dýchání. A pak se nosy dotkly. I rty. Políbili jsme se. Lehce, jen jako pohlazení. Dívali jsme se přímo na sebe, ale do očí jsme si přes hustou tmu neviděli. Políbili se znovu, tentokrát dlouze a sladce. Přitiskli svoje zkřehlá těla k sobě, že by škvírkou ani papír neprošel. Jejich dlaně se propletly. Cítili navzájem jak jim hoří. Cítili i tep. Srdce jim bylo ve stejném rytmu. Do podkroví se vkrádala jen mírná stříbrná záře. To hvězdy tajně sledovaly krásu, kterou nikdy v životě nepotkají. Říká se, že se lidé chtějí dotknout hvězd, ale myslím si, že se spíše hvězdy chtějí dotknout krásy lidského života. Proto každou jasnou noc šmírují ve všech lidských pokojích, kochají se a zároveň trýzní, pohledem na zamilované člověčí páry. Líbali se vášnivěji a vášnivěji. Jazyky si pohrávaly s rty. Dlaně se rozpletly a nenasytně si šátrali pod oblečení. Sára zvrátila hlavu a Filip jí začal laskat na krku. Vzdychla. A jakoby bezmyšlenkovitě, však ladně, si stáhla noční košilku. Byla tma tmoucí a tak si Filip mohl jen po hmatu představovat, jak krásná Sára je. Šaty obou se již váleli na zemi pod postelí. Skřípot postele prozrazoval vše. Snad má Simona tvrdý spánek…
Ráno se probudili každý na jiném boku, zády k sobě. První otevřel oči Filip. Protáhl se a…vzpomněl si, co se dělo v noci. Strčil si pěst do pusy. „tohle se nemělo stát. Tohle jsme neměli!“ Tok myšlenek mu přerušil nekontrolovaný ohyb, který vykonala Sára. A spadla z postele. Probuzení, jak má být. Uvili se opřená o postel rozkoukávala se, co se vlastně děje. Pak mlčky vlezla zpátky a přitulila se k Filipovi. Uklidnilo ho to. Žádné vypjaté scény. Žádné výčitky. Jen roztomilé přitulení. Oddechl si. Ulevilo se mu. Věděl, že to Sára myslí stejně jako on. Bylo to ze soucitu, z pocitu osamění a z přebytku stresu, který potřebovali oba nějak vybít. Přitiskl si Sáru k sobě blíže a oba ještě na chvíli usnuli.
Probudil je Simonin křik.
„Mládeži, vstávat. Je potřeba tady trochu uklidit. A já mezitím uvařím oběd.“
Filip si promnul zalepená víčka. „Uklidit? No jo, no. Když tady chceme nějakou chvíli bydlet, musíme tady trochu pomoct.“ Uvědomil si. Lehce Sáru ještě spící pohladil po tváři. Odpověděla mu jen hlasitým chrochtnutím. Pohladil jí ještě jednou. Nic. Jen „chrocht“. Strčil do ní. Sára zase chrochtla a zřítila se z postele. Opět.
„Co co, co? Jo, už jdu do školy mami!“ Otevřela oči. Uviděla Filipa a začala se heroicky chechtat.
„Do školy…mami…to bylo dobrý, že?“ Filip se taky neudržel a rozesmál se.
Dopoledne pokračovalo umýváním včerejšího nádobí a vysáváním. Rozdělili si to, takže během dvaceti minut neměli co dělat. Sedli si v obývacím pokoji naproti sobě a šeptali.
„Víš, přemýšlel jsem.“ Začal Filip. „Nemůžeme přece dovolit, aby to tvému otci jen tak prošlo. Zaslouží si shnít ve vězení do konce života. Nebo aby mu k tomu konci někdo trochu pomohl…“
„Cože? Myslíš jako…máš pravdu v tom že by mu to nemělo projít! Ale pokud máš na mysli zabít ho, nebo si na to někoho najít, to ne. Byli bychom v tom až po uši potom my. A mohli by zase zavřít nás. Sice mu smrt přeju, z celýho krvelačnýho srdce mu přeju smrt – ale nechci za tu službu společnosti pak pikat já. Rozumíš?!“
Filip pokýval souhlasně hlavou a nalil si trochu minerálky.
„Ale přeci jen bychom měli něco udělat. Mám na účtu od mých zesnulých rodičů nějaké peníze. Kolik si myslíš že by mohla stát nájemná vražda?“ zeptal se Sáry a uždíbl si kousek chleba s marmeládou.
„Filipe! Mluvíme tady o vraždě! O vraždě člověka. Sice zrůdnýho, nevychovaného, brutálního násilníka, ale pořád člověka. A ty si tady o tom přemýtáš a přitom si v klidu ulamuješ kousky chleba!“ Sára se rozčílila tak, že se skoro zvedla z křesla.
„Tak podívej se na to ale z té druhé stránky. Proč jsem vlastně tady? Tady v tom zapadákově? Protože se bojíme. Skrýváme se před tvým tátou. Ale skrývat se nemůžeme věčně! Musíme ho dostat. Musíme udělat něco, aby nám nemohl ubížit a my mohli zase žít. Sice jinak než jsme byli zvyklí dřív, ale prstě beze strachu. Nechci se ještě po pár letech budit v noci ve tmě a hledat rychle vypínač, protože se budu bát, jestli někde v koutě nesedí s nožem v ruce tvůj tatík a nehodlá mi ho vrazit hluboko do břicha a rozpárat mě jako dopisní obálku!“ Sára se v křesle zavrtěla, mlaskla si, ale pochopila. Pochopila že má Filip pravdu.
„Dobře, ale o vraždě nechci nic slyšet. Prostě se musíme vrátit a zažalovat ho. Musíme mu čelit. Musíme se mu postavit, jinak budeme, jak říkáš, žít navždy ve strachu.
Simona je vyrušila. Nesla opatrně dva talíře plné horké polévky.
„Zbylo mi trochu kuřete od včera, tak máme kuřecí. A jako hlavní chod jsem upekla slepici.“
„Tady má někdo asi hodně rád drůbež, jak to tak vypadá.“ Pomyslel si Filip a ušklíbl se.
Po jídle vyrazili jako včera na procházku. Tak trochu aby jim slehlo, a také aby měli soukromí na své tajné rozhovory.
„Mám strach o Marianu! Nechal jsem jí tam úplně samotnou. Samotnou těma hyenama! Otec jí teď určitě využívá ke všem hnusným věcem, který by neměla dělat. Je třeba abychom to měli všechno co nejdřív za sebou, a já se pro ní mohl vrátit!“
„Je mi to líto Fili. Opravdu! Mrzí mě, že jsi musel sestru, i když nevlastní, nechat samotnou. Ale kdybys jí vzal sebou, bylo by to asi horší. Myslím si.“
„Asi máš pravdu. Takže – co uděláme s tím parchantem?“
„Ještě pár dní bychom měli počkat. Počkat co policie. Třeba ho už chytli a my se nemusíme ničeho bát. Až se vrátíme do Brna, zajdeme na státní a zeptáme se, jak pokračuje vyšetřování. A budeme doufat, že nám řeknou dobré zprávy!“

Po dalším prázdném dni, stráveném na venkově se blížila noc. Ve vsi stála jen jedna hospoda. V pátek, tedy dnes, byla vždy nacpaná k prasknutí. Kdyby se jen pootevřela okna, lidé by snad vypadli. Jejich kroky je zavedly rovnou do výčepu. Vnitřní zoufalství, které ale ani jeden z nich nedával na venek znát, je sem neomylně zavedlo. Seli si ke dřevěnému stolku v rohu putyky, hned u kamen. Poměrně mladá servírka (majitelka) se ihned ptala co si daní.
„Dvě piva, a něco ostřejšího. Třeba tequilu. Máte zlatou?“ poručil Filip a koutkem oka omrkl Sáru, jestli s objednávkou souhlasí. Souhlasila.
„Zlatou nemáme. Jen stříbrnou.“
„Ale to je špatný…to je špatný. Ale tak si dáme i tu stříbrnou, no co už se dá dělat!“ odvětil Filip, naoko v dobré náladě. Ale pravdou bylo, že náladu si chtěl teprve spravit tou tequilou. Vesnické ceny je velmi potěšili. Pivo za šestnáct korun, tequila za třicet. To jsou ceny jako v nebi.
„Pozemský ráj s zde nachází, ti řeknu Sáry, pozemský ráj.“ Prohodil laškovně Filip. Za pár minut jim už na stole tančily dvě zlatavé postavy se zasněženou hlavou. A vedle nich dvě malá, ledová dítka.
„Tak na co?“ zeptala se Sára.
„To je těžko říct. Na nás a na to, aby tvůj otec zčernal za mřížema. Asi by se mu to moc nelíbilo, zčernat tam. On, takovej rasista!“ Sára se teď už opravdu hlasitě zasmála. Černý humor, to Filip opravdu brilantně ovládal. Přiťukli si. Sára jen tak smočila rty do tekutého chleba, zatím co Filip měl na jeden lok půl piva pryč.
„Co tak koukáš, no žízeň, ne?“
„Koukám že velká!“
„Za ty prachy…“
Ve druhém rohu, hned pod zrcadlem seděla parta starších pánů. Mohlo jim být tak od šedesáti do sedmdesáti let. Dvě hůlky opřené o zeď čekaly, až je jejich majitel bude potřebovat při cestě z hospody, i když chodí jinak docela bez problémů. Uprostřed jejich stolu ležel zelený tác, a na něm změt skleniček od panáků, rozestavené jako fotbalové mužstvo. Zelený tác představoval trávu. Servírka prošla kolem jejich stolu a podle gestikulace se chystalo střídání. Prázdní hráči, očividně bez síli dál pokračovat, vystřídají zcela noví, plní…síli. Filip se rozhodl na tah „trenéra soupeřů“ odpovědět a objednal ještě další dvě tequily. A pivo. To první již padlo za vlast a žízeň stále neustupovala. Sára se svým pivem ještě zápasila – ale vyhrávala. Každým dalším douškem docházeli jejímu soupeři síli a nakonec ho položila na lopatky. Dopila. Objednala další. Když zrovna neměli plnou pusu pitiva, mluvili o všem možném i nemožném, jen aby alespoň jeden večer nemysleli na tíhu jejich poslání. Dědové pod zrcadlem by se měli spíše již přemístit naproti, pod obraz. S přibývajícím časem se hlahol v hospodě stále stupňoval, že nebylo skoro slyšet vlastního slova. Filip, v mírné náladě, si vyžádal od číšnice prázdný účet a propisku. V mlze z cigaret, které i on sám notně přispěl, se mu v hlavě rodila další báseň:
Sedím sám u piva
a nikdo se nedívá
jak padají do mě –
a v domě
se nesvítí –
jsem totiž pryč
a nikdo nečeká
až cvakne klíč
až přijdu domů
s kyticí růží
tak jak to dělají
vychovaní muži

Sedím sám u piva
a nikdo se nedívá
jak vdechuji už
snad sté cigáro –
prospal jsem zimu
podzim i jaro
v létě už bylo mi
v kožichu vedro
tak jsem si vypil
další mí vědro
s pivem a vodkou –
dobrý to nápoj
teď najít jen pistoli
a poslední náboj
Kam jsem ho dal
z chlastu jsem zapomněl
ale vím jistě
že jsem ho někde měl
Pak kouknu do zrcadla
a hlavy mám půlku –
už vím kde mám
tu poslední kulku -
v hlavě se zasekla
a nešla ven
proto tu s vámi
ještě jsem…


Nějak se rozepsal. Objednal si ještě jeden účet. Sára jen mlčky pozorovala, jak tvoří. To jí vždy fascinovalo. Obdivovala ho, že to dokáže. Tak rychle a spontálně. A v takovém ruchu. Kdyby nedej bože měla ona něco sesmolit, potřebovala by se zavřít alespoň na den do zvukotěsné místnosti. Filip dopsal svoje dílo. I když se usmíval, obsah básně jasně vypovídal o jeho duševním rozpoložení. A tahle nálada, melancholicky utrápená se s každým dalším pivem panákem jen prohlubovala, až docela ztratil náladu. Namísto, aby si náladu zlepšil, přišla jak se říká – opilecká deprese. Nezvaný to host na zábavě s přáteli. Sára byla notně pozadu s pitím a tak si alespoň ona udržela jakousi masku veselí a bezstarostnosti. Ručička na nástěnných hodinách visící na protilehlé stěně se přehoupla přes dvanáctou hodinu noční, a začal zcela nový den.
„K čemu mi je vlastně povzbuzení, že zítra bude líp, když vždycky když se probudím, je dnes?“ zeptal se ztrápený Filip Sáry.
„Nezaplatíme už?“ odpověděla jen.
„Jo jo, zaplatíme. Jen si ještě dáme jedno kolečko!“ Objednal.
Než přinesla číšnice další rundu (poslední doufala Sára), dědové u stolu se začali pomalu také zvedat. Nejstarší z nich, snad sedmdesátník, si vyžádal aby mu podali jeho hůl, čekající na něj opřena o zeď. Jeho bolavé klouby se pomalu rozhýbávaly. Když vstával, div že neshodil židli na které seděl a sám se nesvalil na zem. Měl skelné oči. Alkoholem nebo stářím? Nejspíše obojím. Dva jeho spolu pijani ho obratně a asi za ta léta i učeně z obou stran podepřeli a belhali se k východu. Starý pán se na chvíli zastavil u našeho stolu a zahleděl se na Sáru. Ušklíbnul se, nebo pousmál, to těžko říct, mírně nadzvedl svůj klobouk na znamení pozdravu a zmizel ve dveřích. Sára s Filipem na sebe smíchem cenili zuby. Ono vidět takového pána v letech se takhle zřídit, jim přišlo docela úsměvné. Vyžádali si účet, že zaplatí. Číšnice v rychlosti spočítala celkovou sumu. Filip tuto, na to kolik si toho objednali, směšnou částku zaplatil a vydali se nocí zpět k Simoně domů. Snažili se co nejtišeji odemknout, a jako myšky proklouznout po schodech do podkroví. Schod po schodu skřípal, i když se snažili našlapovat jemně, jako do polštářů. Ze Simoniného pokoje se však neustále ozývalo rytmické chrápání, takže majitelku domu určitě nevzbudili. Unaveni z dlouhého dne a ještě delšího večera spokojeně usnuli. Opět v jedné posteli. Tentokrát se ale žádné vrzání okolím nerozléhalo. Oba snily.

Filipův sen:

Stál v jakési nicotě. Vlnící se prostor mu zvedal žaludek. Připadal si jako na lodi, když se zvednou obrovské vlny a ty si s lodí pohrávají, jako by byla z papíru. Snažil se něčeho chytit ale nebylo čeho. V dálce, jakoby v jiné dimenzi, viděl malou postavu. Nebyl si jistý, ale podle jejích rozcuchaných havraních kadeří v ní rozpoznával Marianu. Náhle se mu těsně před obličejem rozhoupalo lano. Jak s s ním celý prostor kymácel ze strany na stranu, nemohl lano chytit. Hlava se mu zatočila. Pohled roztěkal. Nakonec však lano chytil a šplhal. Šplhal dlouho, co mu síly stačily. Snažil se dostat nějak za onou záhadnou postavou, ale nepřibližoval se k ní, naopak – vzdaloval se. Z tváře mu stékal pot, který se měnil v krev. Po chvíli už mu netekl po čele pot, ale čistá krev. Doslova potil krev. A vzdaloval se od svého cíle. Pustil se. Propadal se hluboko, hluboko a ještě hlouběji. Prostor do kterého padal neznal hranice. Letěl, jako by byl ve vesmíru. Dál a dál a dál. A v dálce zaslechl holčičku, tiše volající o pomoc. Nemohl se zastavit. Padal…

Filip se probudil do černé tmy, zcela zpocený. Tričko, ve kterém spal, se mu lepilo na kůži. Musel se jít osprchovat. Nechal Sáru dále snít a po špičkách se odebral do koupelny.

Sářin sen:

Stála v překrásném pokoji. Apartmánu. Opírala se o zabedněné dřevěné okno a poslouchala, jak za ním šumí moře. Jen tak stála a poslouchala. Po chvíli, která mohla trvat minutu, nebo celé hodiny, okno otevřela, aby se nadýchala svěžího vzduchu vanoucího od pobřeží. Ale její pohled se střetl ne s azurovým mořem a bělounkou písečnou pláží. Namísto rajské nádhery se před ní otevřela ohavná scenérie. To, co považovala za šumění moře, nebylo moře. Spoře oděná dívka, jen v bílé zkrvavené noční košili, seděla hned pod oknem. V ruce držela roztrhanou plačící panenku, kterou vytrvalým „ššš“ utěšovala, aby neplakala. Sára pozorující vše s otevřenou pusou, jí přestala věnovat pozornost a rozhlédla se do dály. Za oknem se rozprostírala obrovská bílá místnost. Na konci místnosti visela dvě monstrózní zrcadla. To prodlužovalo optickou hloubku místnosti. Před Sárou se mihotalo na stovku postav. Všichni oblečeni v bílém stejnokroji. Někteří jen tak stáli vprostřed se zakloněnou hlavou a nekontrolovaně křičeli. Jiní mlátili hlavou o stěnu, až jim z hlavy vytékala černá krev. Dvě dívky ležící vedle sebe masturbovaly, až skučely bolestí. A pak si jí všimla. Okolo masturbujících nymfomanek se procházela dívka podobá jí samé. Měla sklopenou hlavu k zemi, takže jí Sára neviděla pořádně do obličeje. Neustále se drbala na hlavě, až jí v dlaních zůstávaly chomáče mrtvých vlasů. Pak zvedla hlavu a pohlédla k oknu, ve kterém stála Sára. Světlo jí ozářilo tvář a jejich pohledy se střetli. Sára jí poznala – byla to ona sama…

Sára se probudila ve stejném šoku, jako Filip. Taktéž zpocená, se srdcem někde v hrdle. Chtěla v šoku sevřít Filipovu dlaň, ale nahmatala jen prázdné místo a osamělý polštář. Propadla chvilkové panice, než se dostala do stavu naprosté bdělosti. Za pár minut se Filip vrátil ze sprchy. Vklouznul tiše pod peřinu. Sára na něj promluvila. Lek se.
„Zdál se mi strašnej sen Fili. Obejmi mě!“ Filip si Sáru přitáhnul.
„Mě taky. Chceš si o tom povídat?“ Sára přikývla a zbytek noci strávili povídáním si o hrůzách, které se jim zdály a rozebíráním, co to asi znamená.
Když se v ranních hodinách slunce dralo zpoza obzoru na oblohu, cítili se unaveněji, než když šli v noci spát. Dnes je sice Simona nebudila a nevelela k úklidu, ale z teplé postele je vyhnal hlad. V noční rozmluvě se dohodli, že dnes je ten den. Dnes odjedou a pokusí se jedou pro vždy skoncovat s jejich sokem. Pokud to už za neudělala policie. Ale to by asi byli hledaní i oni. Přinejmenším Sára ano. Přeci jen - byla to její matka. Nasnídali se, poděkovali Simoně, že jí u sebe nechali odpočinout si a nabrat nové síli a vyrazili stejnou cestou jakou přišli, do Okříšek na vlak. Na začátku Heraltic potkali pošťáka. Štrádoval si to směrem k domu, kde bydlela jejich dočasná hostitelka. Krom pár dopisů, které měl v otevřené brašně, svíral v ruce parte…
Cesta vlakem, na který poměrně dlouho čekali, nebyla příjemná. S každým dalším metrem stoupalo napětí a nervozita. )
„Víš“ promluvila Sára. „Jednoho dne se určitě probudím z tohohle zlého snu. Probudím se ve své posteli. Odhodím peřinu, vyjdu z pokoje a z ložnice uslyším jen spokojené oddychování mojí matky. Chvíli počkám, rozvzpomenu se na to, jak to tenkrát bylo. Jak rozzuřený otec přišel domů, surově matku zbil a chtěl jí zabít. Ale ona, silná žena. Se mu postavila a připravila ho o jeho ubohý a okolí ničící život. Pak mě přeci jen potřeba vybudí k přesunu na záchod. A vprostřed chladné noci zase spokojeně usnu!“
„Myslím, že to tak určitě bude Sáro. Taky se mi zdá, že jen sním Zdá se mi, že se navzájem zdáme v prazvláštním snu. Tak živém a přitom zcela absurdním. Prostě jednou se z té fatamorgány probereme a naše životy se zase vrátí do zajetých klejí, ze kterých jsem vždy toužil vykolejit. Ale vykolejení je nehoda! Teď už to chápu. Může napáchat mnoho zlého. Tolik, že si to ani neumíme představit.
„Kdyby se tady smělo alespoň kouřit!“ postěžovala si Sára.
„Tak stáhneme okýnko. Stejně jsem v kupé sami. A Průvodčí sem už stejně nepůjde.“
Sklopili okénko, takže dunění kol jím otřásalo. Chladný vítr jim čechral vlasy. Filip vyndal krabičku a oba si zapálili.
„Stanice Brno – Hlavní nádraží.“ Ozval se notoricky známý hlas. Vystoupili a prodírali se davem do podchodu. Prošli kolem větnamských stánků, občerstvení a vystoupali po schodech na peron. Šalina na ně již čekala, jako by si zavolali taxík. Na nádraží nastupuje i vystupuje vždy spoustu lidí a tak si oba podvědomě přitiskli peněženku a mobil v kapse. Do prostření části přistoupila skupinka romských spoluobčanů. Vozem se rozléhal křik a jejich nesrozumitelná řeč. Křičeli jeden přes druhého. Myslím, že ani člověk znalý jejich mluvy by nebyl schopen pochopit, o čem se baví. Lidé na skupinku vrhali kradmé pohledy, ale nikdo si nedovolil upozornit je, aby se chovali tak, jak se to při jízdě hromadnou dopravou sluší a patří. Sára a Filip dojeli až na Starou osadu, kde vůz jízdu končí. Filip všechny své hlasité spolucestující znal. Bydleli ve stejné bytovce jako on. Nemohl se už dočkat až bude doma. Ne kvůli otci, kvůli bratrovi, nebo zdánlivému pohodlí domova. Těšil se na Marianu. Strachoval se o ní. Hned jak vystoupili nasadil vražené tempo chůze. Sára mu sotva stačila. Jeho to v tu chvíli ale vůbec nezajímalo. Viděl před sebou jen chodník, tu cestu vedoucí k jeho milovné sestře a její oči. Její oči, které se dozajista rozzáří hned, jak vkročí do dveří. Sáru nechá veku před domem. Takhle to zamýšlel a taktéž udělal. Vystoupal do posledního patra k jejich bytu. Hrdlo se mu sevřelo. Nechtěl odpovídat na dotěrné dotazy jeho otce, kde byl. Zarazil se. Dveře jejich bytu byly do kříže oblepené žlutou páskou s nápisem POLICIE. Nervózně se rozhlédl po chodbě. Nikde nikdo. Přistoupil ke dveřím, roztrhal pásku, odemknul a vstoupil. Ticho. Žádný otcův lomoz ani rozverný řehot Mariany. Roztřásla se mu kolena. Snažil se sice nepropadat panice a nemyslet na nejhorší, však v hlavě se mu rodily desítky hrůzyplných vysvětlení, co vše se mohlo stát. Ani jednu z nich si nechtěl připustit. Prošel kuchyní k lednici. Zornice mu kmitaly zprava doleva, jak se snažil rychle pochytit všechny detaily. Nemusel se ani moc namáhat aby si všimnul skvrny pod stolem. Evidentně tam zaschla kaluž krve. Chytil se za žaludek. Měl pocit, že se musí ihned pozvracet. Žaludeční šťávy mu stouply až do krku tam se zastavily. Chvatnými kroky prošel kuchyní a doslova se vřítil do pokoje. Vypadal tak, jak si ho pamatoval. Neustlané postele. Noční stolky stojící na svém místě. Z části roztrhaný koberec. Nikde žádná známka boje nebo násilí. Zbývalo mu prozkoumat koupenu. Rozhrnul závěs. Jinak bílé kachličky byly zbarveny do oranžova od zaschlé krve. Otevřený sprchový kout, sprcha pohozená před ním. Část, za kterou se sprcha při sprchování drží, se chvěla pod nánosem vrstvy krve. Sebral jí, omotal kolem kohoutku, tak jak má být a zřítil se ve mdlobách do sprchového koutu. Z posledních sil stačil pootočit kohoutkem a proud ledové vody ho šlehal po vlasech, z kterých mu stékal po obličeji. Omdlel a praštil se o stěnu koutu do hlavy tak, že se mu spustil pramínek krve.
Sára vyčkávala netrpělivě před domem. Uběhlo dobrých deset minut dlouhých minut. Nedočkavě přešlapovala z nohy na nohu. Částečně z nervozity, částečně kvůli chladu. Třela si zmrzlé dlaně o sebe a dýchala si na ně. Sem tam pozvedla hlavu, aby se podívala do okna, kde Filip bydlel ale ničeho zvláštního si nevšimla. Čekala ještě dalších nekonečných pět minut, než se rozhodla na někoho zazvonit, aby jí vpustil dovnitř. Ozval se bzučák. Čím výše po schodišti stoupala a blížila se k Filipově bytu, tím zvláštnější měla pocit. Zrychlila chůzi. Neuměla popsat pocit, který ji celou pohlcoval, ale věděla, že něco není v pořádku. Že se děje něco moc zlého. Vystoupala neposlední schod a spatřila roztrhané policejní pásky. Rozběhla se chodbou do bytu. Ozvěna jejích kroků připomínala hru na buben. Díky tempu, které nasadila, se i po tak krátké chvíli docela zadýchla. Jako vítr se prohnala kuchyní. Už už chtěla vejít do ložnice, když si koutkem oka skrze zpola roztažený závěs všimla Filipa, bezvládně sedícího ve sprchovém koutě. Vykřikla. Když se chtěla závěsem prodrat, strhla ho. Klekla si k Filipovi. Propleskla ho a zastavila ledovou vodu, která se již dávno rozlila po celé ploše koupelny. Rozhlédla se. Nad zrcadlem se vznášel bílý kastl s červeným křížem v průčelí. Zvedla se, neumě ho otevřela. Jak byla pod tlakem, celá se třásla. Hledala obvaz. Rozklepanýma rukama vyházela veškeré tubičky s léky, které jí stály v cestě. Našla ho. Zuby natrhla papírový obal a Filipa ošetřila. Obvázala mu rozbitou hlavu. Trvalo sice ještě chvíli než se probral, ale nevypadalo by to, že by měl nějaké trvalé následky. Celý s třásl. Drkotal zuby a bylo mu špatně rozumět.
„Musíme jít. Musíme jít!“ vykoktal.
„Ale kam? A co se tady stalo?“ Neodpovídal. Opřel se o Sáru a zvednul se.
„Kam chceš jít?!“ naléhala Sára. Filip se neobtěžoval jí odpovědět. Spravil si trochu tísnivý obvaz na hlavě a dal se (tak jak mu to jeho stav dovoloval) na cestu ven z bytu. Sára ho následovala. Snažila se ho mírně podpírat, i když o to Filip nejevil zájem. Párkrát se ho dotkla, ale pokaždé ji surově odstrčil. Pochopila, že v jeho psychickém rozpoložení není vhodné se ho nijak dotýkat, nebo ho v čemkoli usměrňovat. Nechala ho jít před sebou a jen si hrála na jeho stín. Filip sestoupal po schodech až k bytu onoho starého pána s dýmkou. Zběsile bušil na dveře, dokud mu neotevřel. Zděšení starému muži doslova vyšlehlo z očí. Zděšení a překvapení.
„Co se stalo? Povídej, co se stalo s Marianou!“ Děda div nedostal infarkt nebyl schopen slova.
„Tak mluv přece!“ naléhal Filip. Stařec si naslinil seschlé rty. Dokonce vyndal dýmku z úst. Na sucho polkl.
„Pojď a posaď se. Musíš se trochu uklidnit.“
Filip rozzuřeně bouchl do dveří, až se z nich odlomila tříska.
„Já se nechci uklidnit, chci vědět, co se stalo!“
„Jsou mrtví. Někdo je zavraždil Filipe.“ Stařec sklopil hlavu. Filip to věděl, ale slyšet to pro něj bylo horší, než si připouštěl. Zabouchl nebohému starci dveře před obličejem a jako tank se vyřítil před dům. Z oken na něj civělo mnoho zvědavých očí. Ne soucitných, ale zvědavých. Sáru napadlo to samé jako Filipa když vstoupil do svého bytu, ale nechtěla o tom mluvit a tak se radši zeptala.
„Kam jdeme Filipe?“
„K tobě domů. Za tím svinským parchantem! Ukončit to jedou pro vždy!“
Sára věděla, že to řekne, ale slyšet to nechtěla. Nedovolila si mu však odporovat a tak jako ovce ho následovala. Cesta jim trvala krátce, jako by měl Filip stomílové boty. Prošli kolem malého parčíku s pár usychajícími stromy. Skrze jejich nepravidelné větve se prodírala modrá záře. Zpozorněl. Zvedl pravou paži. Sára pochopila. Zastavila se a přitiskla se k větvím. Filip chvíli stál a pozoroval co se děje. Po pár minutách vyšel ze vchodu Sářin otec, spolu se dvěma policisty. Měl spoutané ruce. Strážci zákona ho usadili na zadní sedadlo a odjeli.
„To snad ne!“ zaúpěl Filip. „Chci ho zabít. Umlátit ho holýma rukama! Vztáhl ruku na mojí sestřičku. Za to zaplatí. I kdyby mě to mělo stát život!“
Ještě dlouho postávali ve skrytu stromů.
„Co teď?“ zeptal se Filip. Sára jen mlčky hleděla vpřed. Šepot větru ustal, policejní sirény ztichly.

Mariana a Ferko leželi ve stejném pokoji. V nemocničním pokoji. Holé bílé stěny tomu pokoji na útulnosti moc nepřidali. Leželi nehybně, mlčky. Oba se snažili jen nějak přečkat den. Den pro ně v současné situaci bylo synonymum pro bolest. Celou noc spali a přes den jen leželi. Nebylo jak se unavit. Zírání do bílé zdi sice únavné bylo, ale jen psychicky. Bohužel. A tak celý bolestný den strávili v bdělém stavu. Kdyby se mohli alespoň něčím omámit. Žádali sice sestřičku o nějaká sedativa, ale sestřička, ač by jim ráda ulevila, odpověděla vždy jen něco ve smyslu: „Já bych……ale pan doktor…“ Den ubíhal pomalu. Slyšeli tichý tikot nástěnných hodin. Slyšeli, jak pomalu čas ubíhá. Slyšeli vteřinu za vteřinou. Plynoucím vteřinám nebylo za celý den konce. „Tik tak. Tik tak. Tik tak.“ Mučilo je to. Ale kvůli svým sádrovým brněním se nemohli ani pohnout, aby hodiny vyrvali ze stěny a prohodili oknem. Trpěli!
Trpěli stejně, jako Filip. Seděli se Sárou na lavičce. Opět. Opět v Brně. Opět není kde spát, není kam jít. Myšlenky temnější než mraky malované černou tuží, jim stejně nedaly spát. Náhle se Sára probrala z otupělého pocitu, a řekla:
„Co když nejsou mrtví? Byla tam krev ale..to ještě neznamená že nejsou jen někde nemocnici a živí.“ Filip sebou trhl, až mu zapraskalo za krkem.
„Vždyť ty máš pravdu Sáry! A my tady jako naprostí odpadlíci sedíme kdesi v noci na lavičce a propadáme depresím!“
„Ale jak je najdeme?“
„Musíme na tu policii. Zeptat se na ten případ. A na toho buzeranta, tvýho fotra. A ti nám určitě řeknou, co se stalo a kde je máme hledat!“

Vydali se pouličními stíny které vrhaly lampy rázným krokem na nejbližší policejní stanici. Mrholilo. Malinké kapky jim stékaly po tváři, jako by parodovaly slzy, které jim ještě před chvílí kanuly z očí. Vyčerpání na nich bylo znát, ale touha po pravdě jim vháněla nové síly do žil. A naděje.