O Čase III.

Anotace: Rybáři, pavouci a velmi hledaný sen. O tom, jak moc divné rodiče je možno mít a také o úskalích stavby pavoučích chrámů. V této epizodě se také dozvíte další důvod, proč je Brno tak vyjímečným městem a jak lze úspěšně předstírat rybaření.

Pavouci, rybáři a velmi hledaný sen.

Běžel už celé věky. Neměl pojem o čase. Chodba se zdála nekonečnou, vedla stále rovně do tmy. Stále To cítil za sebou, pohyboval se těžkopádně dopředu a nemohl se nadechnout. Uvědomoval si, že chodba vede jeho vlastní hlavou a že utíká sám před sebou, ale nedokázal s tím nic dělat. Nemohl se zastavit, ani si utéct. Byl i stěnami, podlahou a stropem té zatracené chodby. Byl i tím světlem na konci. Jak se tam ale dostat?
Pak se náhle probudil. Byl to jenom sen. Jenže jaký je vlastně rozdíl mezi snem a tím, co nazýváme realitou? Jen v poloze očních víček, pravděpodobně.

Bůh zvedl oči od herního plánu a podíval se ukřivděně na Bohyni: „Kdo ti řekl, že po šestce se háže znovu?“.





Kde jsme nechali našeho Seňora R.? Nechali jsme ho čekat na Abramana, viďte? To od nás ovšem nebylo zrovna moc zdvořilé, tudíž rychle zpátky k němu. Sedí zrovna doma a vychutnává si siestu. To je pro Španěly typické, vždycky, když po nich něco chcete, tak řeknou, že je siesta. Když se jich zeptáte, kdy to tedy udělají, odvětí, že maňána. Což sice znamená, že zítra, ale zároveň je to významový synonym pro někdy, za dlouho, nebo taky až se mi bude chtít. O víkendu pak mají na pořadu dne fiestu, což prakticky znamená, že je siesta celý den. Šťastný to národ.
Ačkoliv to Seňor R. zatím netuší, k jeho dveřím teď míří podivný pár bot. Majitel těchto bot, čnící z nich, jako přebujelé houba ze svého podhoubí, posléze zapříčiní události, které naruší nejednu poklidnou siestu. A už je to tady. Boty se zastavily přímo na rohožce přede dveřmi. A pár kostnatých kloubů poručil dveřím, aby vydaly svůj oblíbený zvuk, klepy klep.
Jiné prsty poslézele lehce znásilnili kliku, ta se nakonec vzdala a dveře otevřela. Dva páry očí se setkaly, dva mozky zpracovaly jejich projekce a jeden z nich si posléze pomyslel: Co to je proboha za člověka? A je to vůbec člověk? Těžko říct, byl to Abramana a stál na prahu domova Seňora R., v bílém cestovním plášti, vysokých červených botech a šedivém zaprášeném ponču. Měl úplně stříbřitě bílé vlasy, tedy alespoň to, co mu z nich zbylo, trochu vousů a vzhledem připomínal australského domorodce, hrajícího si na Santa Clause, který své jediné šaty získal v rezervaci peruánských indiánů. Až na to, že měl nejmíň dva metry a v ruce držel diplomatický kufřík.
Široce se usmál a pak zaburácel: „Buenos Dias, Seňore, vypadáte nějak překvapeně! Vždyť jsem vám přece psal, že přijedu! Neruším siestu, doufám?“


----------------------------------------------


Je těžké být pavoučím bohem. Maui – ualamulur si to říkal každý den. Ale co, jednoho dne se tu prostě zhmotnil a byl tady – výsledek usilovné víry milionů a milionů drobných tvorečků, kteří věřili, že když budou snovat své sítě opravdu dokonale a s odhodláním, stanou nakonec na všech osmi nohách ve Velkém pavoučím nebi, kde jim budou lítat pečené mouchy do kusadel a tak vůbec – a hlavně už se nebudou muset srát s těma pitomýma pavučinama.
Problémy ovšem byly s chrámy. Ne každý chalupář má totiž pro pochopení pro gigantickou soustavu pavučin, která mu nepochopitelně vznikla přes noc na půdě a o její rafinovanou a naprosto geniální situovanost, korespondující se světovými stranami, lunárním i solárním cyklem způsobem, pokořujícím i pyramidy. Tak například chrám Sv. Snovače na půdě pana Jiřího Šťepničky lehl popelem. A další, jako třeba Milosrdná Osminožka, Křižácký klášter, Tarantulské opatství, nebo sv. Hajzlpavouk byly zlikvidovány invazí barbarských pohrabáčů a jejich kulturní a duchovní dědictví pro další generace pavouků je tak navždycky ztraceno.
Ovšem Maui – ualamulur se nevzdával. A tak nakonec vznikl chrám Svatého nasítěvzetí, urkytý v temných sklepních kryptách Filozofické Fakulty při Masarykově Univerzitě v Brně, který přežil mnoho a mnoho pavoučích generací.


Pokud Vám na tomto místě připadá, že se lehce ztrácíte v ději, neděste se, prosím. Mohu Vás ujistit, že dál to nebude o nic lepší.




Někteří z nás měli rodiče. A někteří z nás je možná ještě mají. Ale jen málokterý majitel rodičů vlastnil tak kuriózní kombinaci, jako Vincent Satorri. Ten byl totiž synem mořské panny a rybáře. Ptáte se, jak k tomu mohlo dojít? Inu, to takhle jeho padre jednoho dne zase rybařil se svým člunem v sicilských vodách a když vytáhl sítě, čekalo jej překvapení v podobě naštvané mořské panny, která se mu třepotala v jeho sítích. Když se ubezpečil, že opravdu nejde o nějaký podivný druh zmutované ryby, ani o halucinace z dlouhého pobytu na sluníčku, vzpomněl si na zásady dobrého vychování a šupinaté slečně se omluvil, následně ji pozval na sklenku do své chatrče a zbytek nechávám na vaší představivosti. V Itálii to jde rychle. To, že jeho nová, poněkud nestandartní přítelkyně otěhotněla, jej sice na nějakou dobu vyvedlo z rovnováhy, nicméně když se jí narodil syn, který kupodivu na první pohled vypadal zcela lidsky, zachoval se jako pravý otec. Pravda, nejprve se sice ožral jako hovado, ale poté začal spřádat sítě mystifikací a zástěrek, aby svou novou rodinu uchránil před přílišným zájmem sousedů. Už nějakou dobu také nelovil ryby, neboť mu připadalo poněkud nezdvořilé lapat do sítí příbuzné své vyvolené, do jejichž rodiny vlastně také patřil. Nicméně, aby si uchránil svou rybářskou čest, vymyslel řadu velmi důmyslných opatření. Tak se například domluvil s početným hejnem ryb ( jazyku jej naučila žena ), kde a v kolik hodin jej v moři počkají, ryby vylovil, demonstrativně s nimi objel přístav a tajně je zase pustil na svobodu. Samozřejmě, že takových akcí se účastnily jen ty nejodolnější ryby z hejna, které uměly na dlouhou dobu zadržet dech a netrpěly klaustrofobií. Později se mu podařilo vyrobit tak dokonalé rybí makety, že už mohl úplně upustit od chytání ryb skutečných, ty mu jen pomáhaly s maketami vhodně manipulovat. Často se také dopouštěl drobných sabotáží na ostatních rybářských lodích, nařezával sítě, vyvrtával do dna lodí díry a podobně. Byl to zkrátka velmi rodinný typ. A tak se stal z rybáře antirybář.
Malý Vincent měl zajímavé dětství. Už jen přátelé a přítelkyně jeho matky stály za to. Pečená vařená u nich doma byla například tetička Katarhé, postarší smrtonoška, která si neustále stěžovala na bolesti zad a kloubů. To víte, její pracovní náplní bylo lítat po všech možných pohřebištích, hřbitovech a vůbec depresivních místech, tam jednou dvakrát zavřeštět a zase se táhnout někam jinam. Koho by to bavilo, že. A, jak sama často říkavala, její vyhlídky na získání lepší práce byly prakticky nulové. Vždyť kdo by přijal dvanáct století starou revmatickou banshee, která nemá prakticky žádnou jinou kvalifikaci, kromě smrtonošení?
A ty pohádky, které mu matka každý večer vykládala, těm se nemohly rovnat žádné jiné, které které znaly ostatní děti. O purpurových kentaurech, žijících za závojem Bohyně noci. O tajemných říších na dně oceánů, o snových stvořeních, které k nám promlouvají jenom tehdy, když si to za srdce upřímně přejeme...A další a další. Pravda, byly to sice příběhy, spadající do kategorie „vpomínky na studentská léta“, ale po určitých úpravách a částečné cenzuře se hodily i jako pohádky pro malého chlapce.
Oficiálně byl Vincent synem Francouzky jménem Janet Chablis, fiktivní osoby, které vymyslel jeho padre velmi propracovaný životopis, který příležitostně zdokonaloval, aby udělal dojem na kolegy v taverně. Byla to prý herečka, původem z Paříže, se kterou se tam seznámil na dovolené ( nikdy sice v oné metropoli nebyl, ale dovedl ji velmi barvitě vylíčit se vším všudy ). Časem se ukázalo, že se s ní seznámil příliš do hloubky, takže byl posléze nucen vyzvenout si svého synka, který by mademoiselle bránil v těhotenstvím už tak dost pošramocené kariéře. Často a rád tento srdceryvný příběh vyprávěl, přičemž pokaždé přidal ještě nějaký ten detail, na který si jakoby náhodou vzpomněl. Z malého Vincenta se díky tomu stala velmi populární postavička vesnice a kdykoliv šel po návsi, vždycky se mu dostávalo povzbudivých pohledů a někdy i drobných darů. Už to vypadalo, že ve vsi zůstane natrvalo a převezme po otci řemeslo předstíraného rybářství (doopravdy se živili tajným prodejem perel, které občas matička někde nalovila ), ale osud, ten zákeřný parchant, tomu chtěl jinak. Jednoho dne, zrovna na jeho dvacáté narozeniny, mu totiž někdo poslal poštou podivný balíček, který obsahoval podivnou knihu s křiklavě žlutým obalem a poněkud kýčovitým obrázkem na přebalu. Vedle ležel už jen útržek papíru, na kterém bylo napsáno: Přečti si to a vyhledej mne. Balíček byl podle razítka očividně poslán z Austrálie.
Vincent si knihu přečetl a okamžitě mu došlo, co musí udělat. Hned další den si vzal do ranečku buchty, dvě láhve Frascati, aby mu na cestě nebylo smutno a vyrazil. Šel Ho najít.


-------------------

Abraman se u seňora R. nezdržel dlouho. Nejprve popil trochu sangrie s melounem a citronem, předal seňorovi, který celou dobu přemýšlel o tom, co se to v jeho domě děje, pozvánku na Konferenci snologie do Athén, poté si posteskl, jak už dnes sny nejsou, co bývaly a požádal hostitele, zda by si nemohl prohlédnout jeho sbírku. Jelikož se její majitel řídil zdravým heslem, že bláznům se neodporuje, bylo mu to bez problémů umožněno. Následující dvě hodiny strávil Abraman prohrabováním se ve snech. Jak čas ubíhal, zdálo se, že je nespokojenější a netrpělivější. Horlivě listoval v šanonech, jako by něco konkrétního hledal a stále nenalézal. Konečně bylo jeho úsilí korunováno úspěchem, jeden za snů si vytáhl, přepsal na kus papíru, rozloučil se a chvatně odešel.
Seňor R. se konečně vzpamatoval, přistoupil ke svým pokladům a vytáhl si ten, který podivného cizince tak zaujal. Byl to sen, který se zdál jeho bratranci zhruba před rokem. Legrační bylo, že si na něj seňor vůbec nevzpomínal a to měl po čertech dobrou paměť. Chvíli o tom uvažoval, ale nakonec nad tím mávl rukou a šel si rezervovat letenku do Athén.






Lidé si o těchto příbězích často myslí, že pocházejí z jiných světů. To je dáno pouze tím, že sami sebe považují za jiné, ale ve skutečnosti jsou stejní, jen na to zapomněli. Alternativní teorie, u některých frakcí naší organizece svého času velmi populární, tvrdí, že nezapomněli, jenom jsou prostě tak pitomí.



- Šanorumcon, předmluva z pera Viktora Vždyckybyla, předsedy Cechu Časoplavců.