Musíš vstát a jít

Musíš vstát a jít

Anotace: 3. kapitola..

Sbírka: Musíš vstát a jít

3. Můj nový „domov“

Projížděli jsme městem a já fascinovaně sledovala jeho téměř noční život. Odjakživa jsem bydlela na vesnici a tohle pro mě bylo nové. Nový svět, který jsem teprve musela poznat a začlenit se do něj. Pro mě nepředstavitelný a neřešitelný problém. Ano, asi jsem se vážně považovala za vesnického burana. A věděla jsem, že mě tak budou považovat i v nové škole.
Konečně táta zastavil před několika bytovkami. Lehce zaparkoval a pak se na mě podíval ve zpětném zrcátku. Jeho pohled říkal: Už jsme tu. Ztuhlýma nohama jsem se dotkla země a vystoupila. Rozhlédla jsem se. Nenacházeli jsme se v centru. Byl tu celkem klid, jen z nedaleké dálnice k nám dolehlo zahučení kamionu. Bylo tu hodně trávy a pár nově vysázených stromů. Mezi bytovkami, postavenými do jakéhosi okruhu, se za nízkou dřevěnou ohrádkou skrývalo dětské hřiště. Dál se rozprostíral tmavý lesík a podél něj postavené rodinné domky.
„Tudy,“ ukázal táta, protože si myslel, že nevím jakým směrem se vydat, ale já se rozhlížela ze zvědavosti. Předešel mě a já se vydala za ním. Katka už odemykala dveře do první bytovky a čekala, až dojdeme. Pokusila se o úsměv, který měl patřit mě. Přešla jsem ho s ledovým klidem. Nehodlala jsem se s ní kamarádit. Bude to jen další osoba v domě.
Rozpačitě si po mé chladné reakci strčila pramen krátkých blonďatých vlasů za ucho. Vyšla napřed a zavolala výtah. Vyjeli jsme do šestého patra. Odemkla dveře a rozsvítila v předsíni. Zula jsem si botasky a vešla za nimi do bytu. Táta položil moje kufry ztěžka na zem a narovnal si záda.
„Tak pojď, ukážu ti to tady,“ vedl mě krátkou chodbičkou, v níž byly umístěné vestavěné skříně, do kuchyně, menší místnosti, do které se akorát vešla linka a jídelní stůl pro čtyři. Její zařízení se zdálo starší. Otevřenými šoupacími dveřmi jsme vešli do prostornějšího obýváku. Připadalo mi to tu příliš strohé. Jako by se ten byt ani nesnažili nějak zabydlet nebo zútulnit. Pak jsme se vrátili zpátky do chodbičky, ze které vedly dveře do menší koupelny s příjemným modravým obložením.
A na konci chodby stály ještě jedny dveře. Táta se u nich symbolicky zastavil a otočil se na mě. Znervóznilo mě jeho gesto a ještě křečovitěji sevřela květináč.
„Tohle bude tvůj pokoj. Není to bůhví jak zařízený, mysleli jsme, že by sis to tam chtěla zařídit podle svého,“ pokrčil rameny a otevřel bílé dveře.
Rozhlédla jsem se od prahu. Nalevo ode mě pod menším oknem stál jednoduchý stul a židle. Naproti na stěně visely pod sebou tři bílé poličky a stejnou barvu měla i šatní skříň v rohu vedle zrcadla. U pravé strany čelem u zdi stála postel. A to bylo všechno. Na podlaze ležel koberec, ošklivě zelenej.
Zatímco jsem se rozhlížela, táta dotahal ke mě kufry.
„Dík,“ zahučela jsem a popošla do místnosti. Stěny byly nudně bílé bez obrazu. Svůj květináč jsem položila na stůl a strčila si ruce do kapes u kalhot.
„Tak si vybal a kdybys něco potřebovala, tak jsme v obýváku.“ Táta se ještě chvíli ošíval, jako by chtěl ještě něco dodat, ale pak si to rozmyslel a vyšel.
„Udělám něco k jídlu!“ Slyšela jsem z kuchyně Katku.
„Dám si sprchu,“ odpověděl jí táta. „Díky Káťo!“
Zamračila jsem se a zavřela dveře, abych měla klid. Ani jsem nerozsvítila. Přistoupila jsem ke stolku a hleděla z okna do změti pouličních lamp. Neměla jsem tu ani záclonu a ani závěs nebo žaluzie. Potřebovala jsem usínat v úplné tmě. Ale oranžová světla osvětlovala můj pokoj až moc, takže jsem věděla, že nebudu mít lehkou noc.
Unaveně jsem začala vyndavat potřebné věci z kufru a házela je na postel. Všechno to byly věci, které jsem dneska potřebovala a které si vezmu zítra na sebe v nové škole. Při tom pomyšlení se mi sevřel žaludek a udělalo se mi nevolno.
Zaskočilo mě klepání na dveře. „Koupelna je volná, tak se můžeš jít osprchovat.“ Oznámil mi táta a já byla ráda, že nechtěl jít dovnitř. Vyhrabala jsem odněkud ručník a sprcháč. Popadla jsem moje tepláky na spaní s tílko a zaplula rychle do vyhřáté koupelny.
Pustila jsem horkou vodu a vlezla pod sprchu. Sklonila jsem hlavu a nechala horké kapky, aby mi dopadali na ramena a záda. Bylo mi jedno, že si namočím vlasy. Zavřela jsem oči a snažila se uklidnit roztřesené tělo. Aniž bych si to uvědomila, svezla jsem se na zem a schovala hlavu do dlaní. Moje tělo se otřásalo pod náporem tlumených vzlyků. Připadala jsem si zraněná a podražená. Moje slzy se mísily s vodou, takže mě prozrazovaly jen zarudlé oči.
Docházelo mi, co všechno jsem ztratila, co všechno už nikdy nezískám zpět, co všechno se stalo. To, co jsem zažívala posledních pár dní, mi nikdo z paměti nevymaže. Byla to jako nekonečná noční můra.
„Už jsi?“ Zavolal na mě někdo skrz zavřené dveře. Nejspíš už jsem tu seděla delší dobu. Nevnímala jsem čas.
„Nechte mě!“ zakřičela jsem hystericky. „Nechte mě všichni na pokoji! Nechte mě bejt!“ A znovu jsem se rozeštkala.
Dveře do koupelny se otevřely. Seděla jsem schoulená v koutku za zmatněným sklem. Postava se zastavila kousek ode mě.
„Je mi jasný, že tahle situace je pro tebe těžká,“ začal táta.
„Mlč!“ Utnula jsem ho. „Tobě na ní nezáleželo! Ty ses nemusel dívat, jak srší elánem, jak moc miluje život! Ty sis odešel! Nechápeš to. Vůbec nic nechápeš.“
„Adél já jsem jí přeci miloval a i po rozchodu mi zůstala blízká,“ začal ochraptěle.
„Já jí chci zpátky,“ zakňučela jsem a už jsem věděla, že se jen tak neuklidním. „Potřebuju jí.“
„Já vím,“ vzdychl a nechal mě osamotě.
Po hrozně dlouhé době, jsem se zničeně vypotácela z koupelny a zamkla se v pokoji. Vyhrabala jsem z kufru fotku v rámečku. Byly jsme na ní obě. Já i máma. Obě jsme byly zmazané od barev. Já seděla pod naším společným obrazem a máma na něj ukazovala ze strany. Byl to dárek pro Janu, když slavila čtyřicítku. Dali jsme si s tím dost práce, nakonec z toho vylezla směs barev uskupených do abstraktního obrazu.
Sedla jsem si na stůl a opřela tělo o sklo. Stále jsem pozorovala obličej osmatřicetileté ženy s minimem vrásek na tváři. Uměla o sebe pečovat, ale hlavně, jak sama říkala, užívala život plnými doušky, což pár let ubere. Světle hnědé, pořád dlouhé, vlasy měla spletené do copu a v očích ten jiskřivý pohled, který jsem si pamatovala.
Snažila jsem se vybavit její gesta a hlas. Pomalu jsem si nebyla jistá, jestli si její hlas nepřibarvuju, jestli takhle opravdu zněl. Nakonec jsem to nemohla vydržet a zavřela jsem oči. Mojí mámu jsem milovala, pořád jí ještě miluju a nikdy bych nečekala, že jí ztratím tak brzy.
Musela jsem u okna usnout, protože mě někdo v noci vzbudil. Vyprostil z mých rukou fotku a položil jí na stůl, pak mě lehce zvedl a odnesl do postele. Ještě přese mě přehodil deku a pak potichu zavřel dveře.
Autor Tempaire, 05.05.2009
Přečteno 524x
Tipy 46
Poslední tipující: jjaannee, Lady_Mucik01, Pešulka, Ulri, Šárinka, Veronikass, Lenullinka, Rosalind, Aaadina, Muhi...nQa
ikonkaKomentáře (4)
ikonkaKomentujících (4)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Moc se mi to líbí a jsem nucena číst dál, protože jsem zvědavá, jak se s tím vším vpořádá...

19.05.2009 11:31:00 | Veronikass

Jo, je to smutný ale nádherný opravdu. Hezky se mi to čte, a to musím uznat že jsem velká čtenářka, takže už toho mám dost přečtenýho. Musíš vstát a jít › toto dílo se mi MOC líbí !

09.05.2009 17:37:00 | Muhi...nQa

Jj, je to dobre, ale to jsem vedel jeste nez jsem sem kliknul ;)

08.05.2009 23:13:00 | Nergal

Zatím je to příšerně smutný. :(
Ale krásný. Píšeš podle mě moc hezky.

05.05.2009 12:29:00 | Kes

© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí