Musíš vstát a jít

Anotace: 5. kapitola...hezké počtení, vážení..

Sbírka: Musíš vstát a jít

5. Jeden přes druhého

Při hodině jsem se sotva dokázala soustředit. Na konci hodiny jsem vůbec netušila, co se probíralo. Můj sešit na poznámky zůstával čistě bílý a mě to bylo jedno. Jediné, co mě v téhle třídě vyhovovalo, bylo místo. I když bych do první lavice nikdy dobrovolně nešla, seděla jsem blízko k oknu, ze kterého jsem měla krásný výhled na školní menší zelený dvorek. Celou hodinu jsem pozorovala holuby, jak slétávají ze střechy dolů.
„Ahoj,“ ozvalo se vedle mě. Otočila jsem trochu vylekaně hlavu a spatřila hlouček lidí u mé lavice. Ani jsem nepostřehla, že už začala přestávka.
„Tak tě tu vítáme!“ Zvolal žoviálně hlas, který jsem zaslechla na začátku hodiny. „Já jsem ten Jirka.“ Natáhl ke mě ruku vytáhlý světlovlasý kluk. Vypadal celkem přátelsky. Ihned se za ním objevil další kluk, hnědovlasý přibližně stejně vysoký.
„A já kruci ten druhej! Pavel Buřica k tvým službám!“ mrknul na mě.
Koukala jsem na všechny jak na blázny.
„Nemusíš sedět v první lavici,“ přisedla si ke mě drobná černovláska. „Vedle mě je volno, támhle,“ ukázala na lavici na opačné straně u dveří asi v prostředku řady. „Jsem Eleonora.“ Usmála se trochu rozpačitě. Její jméno mě překvapilo. „Já vím, naši mě pojmenovali po babičce z tátovi strany. Říkej mi Elo.“
„Dobře,“ přikývla jsem rozpačitě.
Pak se mi začali představovat ostatní, většinou holky, co se k nám nachomítly.
„Ilona,“ naklonila se ke mě odbarvená blondýnka. „Kdybys někdy měla chuť někam večer vyrazit, tak dej vědět. Vezmeme tě do Maxima, tam je to světový!“
„Dej pokoj s Maximem,“ odsunul Ilonu stranou Jirka. „Lepší je skočit na pivko k Šebestům! To je grandiózní podnik.“
„Nebo k Frňousům,“ přidal se k nám další kluk, kterýho jsem ještě neznala.
„Dej pokoj Martine,“ utnula ho Ela. „Větší pajzl bys v tomhle městě nenašla,“ otočila se na mě. „Takže tenhle pátek to pořádně oslavíme!“
„A co?“ Nechápala jsem. Stěží jsem mohla v hlavě vymyslet kloudnou větu.
„Musíme tě přeci pěkně začlenit!“ Rozchechtal se Jirka.
Já se nesmála.
„Tak sedneš si ke mě?“ Zeptala se znova Ela.
„Já,“ otočila jsem zpátky k oknu. „Mě se tady líbí.“ Zamumlala jsem.
„Nekecej, v první lavici jsi pěkně na ráně!“ Jirka se ke mě nahnul, až jsem leknutím málem spadla ze židle. „Navíc Arnůštek strašně prská.“ Zašeptal směrem ke mě.
„Kdo je to?“
„Učitel chemie,“ zachichotala se Ela. „Je už strašně starej, ale chemik pěkně zapálenej.“
„Ale on je tak strašně správnej,“ zastal se ho Pavel. „Dneska ho máme poslední hodinu, tak uvidíš.“ Mrknul na mě.
„Nazdar bando!“ Zahlaholil někdo ode dveří.
„Bobe,“ ozvala se mu hlasitá odpověď.
„Tak jsem zavítal mezi tohle zvěrstvo!“
„Copak jsi dělal tentokrát?“ Ozvala se Ela.
„Tentokrát jsem pohřbíval matku, zas mě vytočila k nasrání,“ zavrčel.
Ztuhla jsem a zamračeně si prohlížela onoho Boba, co si tak nemístně utahoval z takových věcí. Vyhublý tintítko stálo pořád ve dveřích s báglem přes jedno rameno. Vytahaný kalhoty mu bez pásku držely jen taktak. Vlasy měl delší pořádně rozcuchaný a v obličeji blažený výraz. Asi takhle jsem si vždycky představovala frajery.
„A stačil si dát jednoho jointa před barákem, ne?“ Zasmál se Jirka.
„Na uklidněnou,“ mávl rukou. „Po matčiných avantýrách se mi vždycky zvedne tlak, tak ho musím zase pořádně srazit.“ Namířil si to k poslední lavici, vedle Jirky.
„Domácí lékař po ruce,“ Jirka se k němu vydal.
„Ale, ale,“ spatřil mě ten Bob a vydal se ke mě. „Kterápak ty jsi, holubice?“
„To je Adéla,“ představila mě Ela.
Bob si sedl na mojí lavici a já si mohla všimnout jeho začervenalého bělma. „Robert Strakatý. Kdypak ses nám vylíhla?“
Neodpověděla jsem mu, jen jsem se na něj zlostně koukala, jeho nemístný vtip jsem mu ještě neodpustila.
„Nevyplaš jí, prosím tě,“ ucítila jsem ruku na mé položené paži na lavici. Ela se opět smála tím svým zvonivým hlasem. „A hlavně jí nekaž.“
„Co máš na mysli?“ Opáčil se na svoji spolužačku. Se zaujetím si koukali do očí, než Ela s chichotem uhnula.
„Jdi někam,“ mávla rukou. „Vždycky vyhraješ.“
„Tak co jsi měla na mysli? Snad ne moje opakování druhého ročníku?“ Ptal se jaksi dotčeně. „Já přeci nemůže za to, že mám tu školu tak rád.“
„Boba jsme získali minulej rok,“ vysvětlovala mi. „Když propadl v druháku se svojí bývalou třídou. Učitelé jsou z něj na prášky.“
„I je mám rád,“ pronesl jakoby zasněně. „Snažím se jim zvednout hranice příčetnosti. Na tom není nic zlého. Copak jsi to neslyšela? Děti jsou čím dál tím zkaženější a drzejší, jen je připravuju na horší časy.“
„Jak jsi ohleduplný,“ zavrtěla Ela rezignovaně hlavou.
„Já jsem člověk mírumilovný.“
„Strakatý padej z té lavice!“ ve dveřích stála nekompromisní učitelka s brýlemi.
„Jistě paní profesorko!“ Zasalutoval a seskočil. Učitelka zmizela na chodbě a Robert se na své původní místo zase vrátil. „A pak, že je nemám rád. Klidně jsem se s ní mohl hádat, ale narozdíl od vás já vím, že Kadetová má vysoký krevní tlak, tudíž nechci riskovat její srdeční záchvat na půdě školy. Jelikož neumíme poskytnout první pomoc, mohlo by to s ní dopadnout více než bledě.“
Zazvonilo a Robert se sešoupnul z mé lavice na zem a zamířil k Jirkovi, který rozvalený na lavici asi spal.
„Teď máme dějepis, připrav se na pořádnou nudu. Herčíková by dokázala uspat i chronickýho nespavce,“ vzdychla Ela a taky se vrátila na místo.
Ela měla pravdu, dějepis byl ještě nudnější než na mé staré škole. Z dlouhé chvíle jsem si čmárala na papír a koukala z okna. Měla jsem štěstí, že i když jsem byla nová, nikdo se na mě nesnažil nějak poukazovat. Další z projevů soucitu. I z jejich pohledů jsem to mohla vyčíst. Když už se na mě podívali, lehce se usmáli, byla v tom dávka lítosti, a hned zase uhnuly očima, aby mě nepřivedli do ještě větších rozpaků. Mě to ale nezajímalo. Ať si zíraj, ať mě třeba litujou, jejich máma neumřela.
Když mě později Ela doprovázela na oběd, před poslední hodinou, Jirka s Pavlem a Robertem se k nám přidali. Tak nějak mi došlo, že tihle čtyři asi drží spolu. Nemluvila jsem, jen jsem je poslouchala. Bavili se spolu pohodově o obyčejných věcech. Sem tam Robert plácnul nějakou kravinu nebo svoji osobní moudrost a ostatní se tomu zasmáli.
„Tobě asi ulítli včely, že jo?“ Drcnul do mě jemně Robert a zařadil se ve frontě za mnou. Když jsem se na něj podmračeně podívala, zašklebil se. „Ale no tak koukáš jako by zčernal celej svět, holubinko.“
„Jsem Adéla,“ zamumlala jsem.
„Adélko,“ zamrkal.
„Víš co nech si ty svoje řeči,“ odvrátila jsem se.
„Snad jsem tě něčím nenaštval, holoubku? Adélo!“ opravil se hned se smíchem.
„Z tebe si rozhodně hlavu nedělám,“ opáčila jsem posměšně, až se na mě Ela zkoumavě podívala.
„Když slíbím, že na tebe nebudu mluvit, přestaneš se na nás mračit?“ Dobíral si mě.
„Já už se tak narodila,“ pohodila jsem ramenem.
„Tak to bych chtěl vidět tvojí mámu!“ Začal se nezřízeně smát. A to už na mě bylo moc. Hodila jsem s tácem zpátky na hromadu.
„Moji mámu nech na pokoji, idiote!“ zavrčela jsem a rozeběhla se k východu z jídelny. Nabrala jsem to přes celou školu na záchod. Do očí se mi začaly drát slzy, div jsem se při cestě nepřerazila.
Když jsem se dosytosti vybrečela a osušila zarudlý oči, pomalu jsem se vracela zpátky do třídy. Sklonila jsem hlavu tak, aby mi rozpuštěné vlasy zakryly obličej. Rychle jsem se přemístila k mé lavici a natočila se k oknu. Možná se na mě za mými zády dívali a ukazovali si prstem, jak jsem praštěná. Možná. Dřív by mi to vadilo. Dřív jsem se snažila s každým ve třídě vycházet za dobře. Dřív jsem byla jiná. Dřív jsem žila spokojeně. Dřív tu se mnou byla máma..byla tu pro mě.
„Třído, ale no tak!“ Zachraptěl starý bělovlasý učitel v bílém plášti. Vyrovnal si učebnice na stůl a rozhlédl se po všech přítomných. „Váš nejoblíbenější profesor už je tady.“ Usmál se vlídně. „Strakatý, Buřica k tabuli!“ Zvolal najednou. „Uděláme bleskový nálet na vaše vědomosti, milý chlapci.“
„Vždy připraven!“ Zahlaholil Pavel a sepjal ruce za zády v očekávání otázek.
„Já též,“ zazubil se Robert.
„Pohov mládeži,“ mírnil je profesor Arnůštek. „Ještě nevíte, co vás čeká, jaké záludnosti jsem si pro vás připravil! Buřica řekněte mi, co je tohle!“ Profesor přistoupil k tabuli a zakreslil organický vzorec cholesterolu, který jsem si pamatovala.
„A chcete systematický název nebo triviální?“ Poškrábal se Pavel na hlavě, ve třídě se ozvalo chichotání.
„Poslužte si,“ zavrtěl hlavou Arnůštek. „Hlavně aby byl správně.“
„No já bych řekl,“ zamyslel se Pavel. „Že i kdybych se snažil sebevíc, správně to asi nebude.“ Zavrtěl rezignovaně hlavou.
„A co kolega Strakatý, věděl by?“ Otočil se na vyučující na Roberta.
„Obávám se, že nevěděl,“ svěsil provinile hlavu kolega Strakatý a třída už téměř burácela smíchy.
„To je ovšem velice žalostné, pánové,“ zakroutil hlavou profesor. „A víte vy vůbec něco?“
„Nevíme,“ odpověděli oba svorně.
„Pak tedy, jaképak zdržování, že ano,“ podrbal se mezi vousy a vytáhl zápisník. „Píšu oběma nedostatečnou s hvězdičkou ovšem. Alespoň za to přiznání nulových vědomostí a za to, že jste neplýtvali naším drahocenným časem.“
„Děkujeme,“ pokýval hlavou Pavel.
„Zadržte, pánové,“ vyhrkl starý profesor. „Strakatý skočte dolů na vrátnici pro nějaké křídy a vy Buřica mi skočte pro kávu do automatu. Tady máte drobné.“ Podával mu do rukou dvoukoruny a koruny.
„Jasně, šéfe,“ vypálili oba ze třídy.
Tak takový přístup jsem u nás nezažila.
Když jsem po půl druhé vyšla před školu, poznala jsem tátovo auto. Vedle postávala Kateřina a telefonovala. Jakmile mě spatřila, zamávala, abych jí snad nepřehlédla. Šouravým krokem jsem zamířila k autu.
„Tak zítra!“ Zavolala na mě Ela a já přikývla.
„A nezlob se na mě holubičko,“ drcnul do mě Robert, když mě míjel. „Nechtěl jsem tě naštvat, i když nevím, jak se mi to povedlo. Já prostě někdy bývám neurvalý!“
Blbec jeden.