Musíš vstát a jít

Anotace: 6. kapitola..

Sbírka: Musíš vstát a jít

6. Tátův přítel tu není jen tak

Kateřina mě vysadila před barákem a spěchala ještě do práce. Poprvé jsem použila nové klíče a odemkla si byt. Rozhlédla jsem se po té otravné bílé, která mě pronásledovala snad všude. Zavřela jsem se u sebe v pokoji. Sedla si na postel a rozhlížela se okolo, ale neviděla jsem nic z toho, co tam bylo.
Neviděla jsem totiž už nic, co by mi jí připomínalo. Už i modřiny a šrámy na mém těle mizely, pomalu ale přece. Už jsem v hlavě ani neslyšela její hlas a tvář se mi vzdalovala aniž bych tomu dokázala zabránit. Z vyplakaných očí už nic nezbylo. Ani jiskra ani jasnost, jen otupělý nezájem a smutek.
A tohle byl teď můj život, moje budoucnost. Chtěla jsem si vzpomenout alespoň na jeden můj životní sen, alespoň na jeden z těch mnoha, které jsem si vysnila a nešlo to. Nebylo čeho se chytit, nebylo po čem jít.

„Adélko!“
Zavřela jsem oči.
„Ty moje sluníčko!“
Sevřela jsem ruce v pěst.
„Ty moje holčino zlobivá!"
Praštila jsem se pěstí do kolena. Konečně mi vyhrkly slzy tak, jak jsem chtěla.
-Její smích-
Pusa se mi zkřivila a já ze sebe dostala první vzlyk.
„To ty jsi moje budoucnost.“
Zakroutila jsem zuřivě hlavou.
„Na tebe se můžu spolehnout, že budeš šťastná.“

„Už ne!“ Zakřičela jsem do ticha a stulila se do klubíčka. „Už ne.“
A pak jsem usnula. Bezesný spánek mě nechal si v klidu oddychnout.
Když jsem se vzbudila, za okny už byla tma. Promnula jsem si oči a uslyšela cinkání nádobí z kuchyně. Svázala jsem si vlasy gumičkou a nahlédla do chodby. Něco tam vonělo.
„A kdy přijde?“ Zeptala se Kateřina.
„Za půl hodinky,“ odpověděl jí ustaraným hlasem táta.
„Můj názor na to znáš,“ řekla mu chladně.
„Mám snad na výběr?“ Zeptal se jí naléhavě.
„Jen si myslím, že takové řešení má ještě čas.“
„Jako její otec mám za ní zodpovědnost,“ namítl rezolutně a Kateřina už mu neodporovala.
Rychle jsem zacouvala do pokoje a žaludek se mi sevřel z neznámého důvodu. Nevěděla jsem, proč bych měla být nervózní. Takové řešení má ještě čas. Mluvili snad o mě? No táta to na konci řekl, že má za mě zodpovědnost. Co chce udělat?
„Už jsi vzhůru?“ Narazila jsem na tátu v chodbě při cestě do koupelny.
„Hm, jo.“
„Nechtěli jsme tě budit,“ lehce se usmál. „Jaký to bylo ve škole?“
„Normální,“ pokrčila jsem rameny.
„Aha, takže jsi si našla nějaké kamarády?“ Vyzvídal.
„Mohla bych si dojít na záchod? Už se to nedá vydržet.“
„Jasně, promiň,“ odstoupil a já za sebou zamkla dveře. Sedla jsem si naproti umyvadlu, kde stála malá odkládací židlička. Najednou, z nevysvětlitelného popudu jsem se vrhla k malé skřínce vedle. Otevřela jsem jí a rukou přejížděla po holicím strojku, Kateřininých žiletkách na jedno použití, holící pěně, vatových tampónků a dalších přípravků k hygieně. Úplně v rohu dole byla lékárnička, vytáhla jsem jí a otevřela. Přehrabovala jsem se mezi náplastmi, obvazy, desinfekčním roztokem, prášky proti bolesti a horečce.
Náhle jsem se zarazila. Co to dělám? Proč to dělám?
V další vteřině jsem lékárničku hodila do umyvadla, až se z ní všechno rozsypalo. Roztřesenýma rukama jsem zase všechno rovnala zpátky na místo, pak jsem se vrhla k záchodu a spláchla, aby to nebylo podezřelý. Nakonec jsem si ještě opláchla obličej ledovou vodou. Když jsem se na sebe mrkla do zrcadla, usoudila jsem, že můžu vyjít.
„Budeme mít návštěvu,“ oznámil mi táta mezi dveřma.
„Tak si jí mějte, co je mi do toho?“ Narovnala jsem se a snažila se o pohrdavý tón.
„Chci, aby ses jí účastnila,“ vzdychl.
„Ale já nechci!“ odsekla jsem a chtěla se prosmýknout okolo a dostat se do pokoje.
„Prosím,“ zvolil naléhavý hlas, aby mě přesvědčil. Jenže na mě tohle neplatí, táto.
„Neobtěžuj se.“
Chytl mě za paže a trochu se mnou zatřásl. „Adélo, sakra, já se snad snažím, ne? Proč to takhle stěžuješ? Takhle to přeci dál nejde!“
„Nesahej na mě!“ Snažila jsem se vykroutit.
„Tak mi trochu pomož! Já tě mám rád, záleží mi na tobě.“
„Keci! Samý keci! Kdyby ti na mě opravdu záleželo, tak bys zůstal s mámou!“
Zuřivě jsem se na něj dívala a sledovala, jak se jeho obličej mračí, jak v něm taky kypí zloba. Dobře mu tak! Hodlala jsem mu to připomínat co nejčastěji.
„Adélo!“ Zvýšil hlas. „K tomu jsem ti řekl svý! Přestaň s tímhle obviňováním. Nikomu tím nepomůžeš.“
„Pavle,“ objevila se za ním Kateřina a snažila se ho mírnit. Nezajímalo mě to.
„Jasně tobě je to vlastně jedno! Na mámě ti už nezáleželo! Na prvním místě je teď ta tvoje Kateřina a já? Někde vzadu!“ Už se to nedalo vydržet. Všechen ten tlak, co byl ve mě, teď pomalu ucházel ven. Nedokázala jsem to zastavit, prostě jsem se přestala ovládat.
Táta to viditelně vzdával. Pomalu mě pouštěl a odstoupil.
„Už nemám sílu,“ zavrtěl zlomeně hlavou táta.
Vydýchávala jsem svůj vztek a neměla se k tomu odejít. Potřebovala jsem zchladit hlavu, než se budu moct pohnout. Mohla bych klidně udělat nějakou hloupost.
„Pojďme se společně najíst,“ zašeptala Kateřina.
Pomalu jsem zvedla hlavu a podívala se jí do očí. Viděla jsem v nich prosbu.
„Přešla mě chuť,“ oznámila jsem hořce a pomalu se odšourala do pokoje.
„Adélo prosím,“ uslyšela jsem ještě, než jsem mohla zmizet za dveřma.
„Copak chceš si hrát na pěknou rodinku?“ Zašeptala jsem, aniž bych se otočila.
„Ne, chci tě s někým seznámit. Prostě se zkus dát dohromady a přijď se s námi najíst.“
Beze slova jsem se zavřela v pokoji a s nádechem rozhlédla po tom cizím místě, kterému mám říkat domov. Ani tu zatracenou záclonu tu nemám. A pak jsem se podívala na fotografii v rámečku, postavenou na stole. V mámině obličeji jsem teď neviděla jen šťastnou tvář, ale i něco jiného. Na chvíli jsem zavřela oči, jestli se mi to jen nezdá. Třeba začínám bláznit. Jenže to tam bylo pořád. Pohled, který vyčítal.
„Bože,“ popošla jsem, abych se na fotku mohla podívat zblízka. Bylo to v jejích očí. Nemýlila jsem se, opravdu jsem to tam viděla. Nebo jsem si to přikreslila?
„Co to dělám?“ Zašeptala jsem. „Opravdu to tak chci?“ Oči se mi rozostřily a vydraly se z nich další slzy. V duchu jsem se snažila svoje emoce dostat pod kontrolu. Nechtěla jsem se jimi ovládat. To přeci nejsem já!
Po dlouhé chvíli, jsem se došoupala ke skříni a otevřela ji. Pokud vím, Kateřina měla na sobě elegantní sukni a halenku, ve kterých přišla domů. Možná se má jednat o formální večeři. Jelikož nerada nosím sukně, sáhla jsem po šedivých kalhotách, které se daly považovat za společenštější než džíny.
Než jsem na sebe natáhla jednoduché černé tílko, zarazila jsem se. Rukou si přejela po čerstvé jizvě na levé straně břicha a zachvěla se. Hojí se to. Doktoři říkali, že budu v pořádku. Záda už mě téměř nebolela. A koleno taky ne. Všechno se mělo zase vrátit do normálu, až s jedním velkým rozdílem. Někdo totiž chyběl.
Uslyšela jsem zvonek a následné hlasy, které zněly radostně. Vítání přeci bývá radostné. Rychle jsem se dooblékla a pudrem zamaskovala nezdravě bílou pleť a kruhy pod očima. Vlasy jsem si opět svázala do culíku. Nebudu měnit své zvyky.
Nesměle jsem otevřela dveře na chodbu.
„Jsem rád, že jsi přišel,“ říkal táta s jakousi úlevou.
„Ráda vás poznávám,“ přidala se Kateřina.
„Já vás taky. Pro vás jsem David,“ ozval se neznámý příjemný hlas.
„Kateřina,“ zasmála se jmenovaná.
„Dobrý den,“ kuňkla jsem ode dveří vedoucí z chodbičky do kuchyně. Všichni se na mě otočili. Táta s Kateřinou trochu nervózně. Návštěva zaujatě. David byl od pohledu sympatický muž. Popošel ke mě a natáhl ruku. Všimla jsem si jeho uhlově černých kudrnatých vlasů, elegantně ostříhaných, aby pasovaly k ležérnímu obleku bez kravaty. V obličeji vypadal docela mladistvě, takže jsem tipovala, že bude mladší než táta. Na trochu římském nose mu seděly příjemné brýle bez obroučků.
„Ty budeš Adéla, že?“ Příjemně se usmál.
Přikývla jsem a váhavě mu sevřela pravici.
„Já jsem David.“
„Těší mě,“ zamumlala jsem.
„Tak pojďte ke stolu,“ vyzvala nás Kateřina a já se konečně pořádně rozhlédla. Na stole bylo hezky prostřeno, tak nějak slavnostně.
„Vážně děkuju za pozvání,“ poznamenal ještě David, když si sedal. „Dneska bych byl jinak sám doma, už mě to nebaví.“ Zasmál se.
„Dlouho jsme se neviděli,“ nadhodil táta.
„Práce mě dost zaměstnává,“ vzdychl si.
Byla to zvláštní večeře na to, že se táta s Davidem dlouho neviděli, protože se nemluvilo. Jen se občas něco prohodilo, ale jinak nic.Mě to nijak nevadilo, aspoň jsem nemusela na nic odpovídat nebo se nuceně smát. Jen mi to přišlo divné.
A pak to konečně přišlo.
„Tak jak se ti tu líbí, Adél?“ Podíval se na mě David a usrkl bílého vína.
„Jde to,“ odkašlala jsem si a rychle nabrala další sousto, aby mi nepoložil další otázku. Zjevně ho to ale neodradilo.
„Co nová škola?“
„Dobrý,“ pokrčila jsem rameny.
„Hlavně aby sis zvykla,“ řekl to takovým podivným tónem, což mě donutilo k němu vzhlédnout. Pustil se opět do jídla a nedíval se na mě.
Pak zazvonil jeho mobil.
„Omlouvám se, ale budu to muset vzít, je to klientka,“ odstoupil od stolu, ale ne zas tak daleko, abych ho neslyšela.
„Kláro, uklidněte se,“ rozmlouval ztišeným hlasem. „Povězte mi přesně, co se stalo? Co bylo příčinou vaší náhlé deprese?“ Chvíli poslouchal a přikyvoval. Nechtěla jsem poslouchat, ale zvědavost byla silnější. „Dobře, to se občas stává, ale nesmíte si to nechat připustit, musíte s tím bojovat. Pamatujete, co jsem vám říkal na minulém sezení? Ano? Dobře udržte si to v hlavě. Ano, to je ono. Kdyby se to zhoršilo vezměte si léky, co jsem vám předepsal. Jednu tabletu, ta by to měla spravit, ale zkuste se s tím nejdřív poprat, ano?“
Po chvíli hovor ukončil a vrátil se na místo.
„Nějaký problém?“ Zajímal se táta.
„Ne, naštěstí nemusím odejít.“
Po večeři šel táta pomoct uklidit nádobí do myčky, což vrhlo první stín podezření, že se něco chystá. David si sedl na sedačku v obýváku a já do křesla, ani nevím, proč jsem rovnou nešla do pokoje.
„Prý umíš jezdit na koni,“ prohodil.
Ušklíbla jsem se. „V pěti letech jsem se na pouti svezla na poníkovi.“
„No vidíš já měl jiný dojem,“ trochu se zasmál, ale oči ze mě nespustil.
„Táta vám něco vyprávěl?“ Zeptala jsem se posměšně. „To musely být hezké příběhy.“
„Jo povídá o tobě hodně, když jsme spolu,“ přikývne jako by si nevšiml mé ironie.
„Kdo vůbec jste? Co je to za řešení?“ Zeptala jsem se přímo a postřehla, že v kuchyni náhle přestalo cinkat sklo.
„Ach tak,“ přešel z pohodlného sedu do soustředěné pózy. „Jsem doktor David Křížek a pracuju jako psycholog. Tvůj táta mě požádal o pomoc.“
„Co?“ Vyjekla jsem prudce a postavila se. Vrhala jsem zlostné pohledy na tátu v kuchyni. Tak já se obleču, abych tátovi vyhověla, abych udělala nějaký vstřícný gesto a on na mě ušije tohle? Nepotřebuju psychologa! Jsem úplně normální!