Musíš vstát a jít

Musíš vstát a jít

Anotace: 8. dílek..uvidíme jak se chytne:)..díky, díky všem!

Sbírka: Musíš vstát a jít

8. Omyl, teď už všichni všechno vědí

Ne, nebudu rozebírat, co se dělo v dalších dnech. V bytě jsem se zdržovala většinou ve svém pokoji, pokud jsem nemusela do koupelny nebo do kuchyně. Komunikovala jsem povětšinou jednoslovně. Co se týče mých výbuchů vzteku a změny nálad uklidnila jsem se. Přemohla mě apatie. Těžko říct, jestli to tátovi vadilo víc, než moje výbušné scény, když jsem teď oba, jeho i Kateřinu, přehlížela.
Ve škole jsem se držela stranou. Ela se mnou občas prohodila slovo, ale když zjistila, že nechci komunikovat, vzdala to a připojila se ke klukům. I ti se mi začali vyhýbat. Co se týče Roberta, svoje vtípky si neodpustil, jen jsem na ně už nijak nereagovala.
A pak, možná mohl uběhnout týden, já už čas nevnímala, jsem přišla do třídy za neobvyklého šepotu. Třída jako by ztichla, když jsem vešla a začala se mezi sebou dorozumívat tichými posunky. Měla jsem neblahé tušení, že je to kvůli mě. Rozhodla jsem se to i tak ignorovat a zasedla do své lavice.
Uběhly tři vyučovací hodiny a podivné chování lidí ve třídě se nezměnilo. Když jsem se po nějakém šumu ohlédla, ztichli a uhnuli pohledem.
O velké přestávce na oběd, ke mě konečně přišla Ela. Nejistě si sedla na roh mé lavice.
„Ahoj,“ snažila se o vřelý úsměv, ale já poznala, že je nervózní.
„Ahoj,“ zamumlala jsem a nemohla si všimnout, jak na ní kluci visí očima.
„Víš, mysleli jsme s klukama, jestli bys s námi vážně nechtěla někam zajít. Třeba po škole nebo tak.“ Vysoukala ze sebe.
„No já nevím,“ snažila jsem se z toho vykroutit a nechtěla jsem jí rovnou odmítnout.
„No kdyby sis to třeba rozmyslela, tak dej vědět,“ snažila se mě přesvědčit. „Půjdeš s námi na oběd?“ Nabídla mi. Pokrčila jsem rameny a pak přikývla.
„Dyť ty to tady ani pořádně neznáš,“ mrknul na mě Pavel a Jirka mě vzal kolem ramen.
„No a kdo by tě to tady ukázal líp než my?“
„Až bude víc hezky, vezmem deku a půjdem do parku se natáhnout, co říkáš?“ Navrhla Ela. „Vždycky se válíme na zemi a povídáme si nebo hrajem karty, skáknem si zahrát frisbee. Je to slušná oddechovka.“
„No jasně Bob nás obere o všechno,“ zahlaholil Pavel.
„Poker je moje specialita,“ rozhodil rukama. „Copak já můžu za to, že neumíte hrát?“
„Ale žolíky mám zas v malíčku já!“ Vytáhla se Ela.
„Na zloděje nikdo nemá,“ vypnul hruď Pavel.
„To je jeho výmysl,“ vysvětloval mi Jirka.
„To je skutečná a inteligentní hra, žádný výmysl. Však uvidíš.“ Přesvědčoval mě.
Došli jsme do jídelny. Vzala jsem si tác a snažila se nemyslet na ten můj výlev, když jsme tu minule taky byli všichni. Až do teď jsem totiž na oběd chodívala radši sama.
„Á je kuře,“ otočil se Jirka na Roberta stojícího za mnou. „To se nadlábnem!“
„Si piš!“ Robertovi zasvítili oči.
„Zdravím,“ pozdravil teatrálně kuchařky Jirka s Pavlem.
„My máme kuře!“ Zajásal Pavel a já si všimla, jak Ela zavrtěla hlavou.
Kuchařka se usmála a vybrala klukům větší porce než ostatním.
„Vy jste zlatý důl paní kuchařko,“ zamrkal Pavel a vystřelil s Jirkou hledat místo.
Když jsem později zamířila mezi ně a pustila se do jídla, konečně přestali mluvit. Byla to příjemná změna, po jejich ukecaných chvilkách.
„Už nemůžu,“ vydechla Ela, nechávajíc jen brambory.
„Kdybys nechala i nějaký maso, tak bych to po tobě ještě dojed, ale o brambory vážně nestojím,“ pokrčil lítostivě ramena Jirka a dojížděl svoji porci.
„Jako od maminky!“ prohlásil Pavel a já si všimla, že ho Ela šťouchla do žeber. Nálada nejednou klesla pod bod mrazu, najedení kluci mlčeli, což bylo nezvyklé.
„Něco se děje?“ Zeptala jsem se opatrně
„Ne proč?“ Dělal Jirka udivenýho.
„Tak fajn,“ řekl najednou Robert a znělo to rázně a rozhodně. K něčemu se chystal.
„Bobe,“ hlesla Ela a bylo vidět, že si není jistá, zda by mi měl něco říct.
„Po škole se vždycky rozhlásí různý drby. Dneska ráno se k nám něco doneslo,“ odmlčel se a pozorně se na mě podíval, jako by zvažoval, zda tu zprávu snesu. „Důvod, proč jsi se sem přistěhovala.“
„Aha,“ souhlasila jsem trochu vyjeveně, v tu chvíli mi to nedocházelo.
„Prej to byla nehoda,“ šeptnul Pavel snad trochu provinile.
Nepřítomně jsem k němu otočila hlavu.
„No,“ nadechla jsem se. „Proto ta starost.“
„Ne tak to nechápej,“ začala rychle Ela. „My jsme jenom nevěděli, kde se v tobě bere ta odtažitost, mysleli jsme, že nemáš zájem. Ale jestli se ti tohle stalo, tak se ani nedivím.“
„Já,“ snažila jsem se to říct tak, aby je to neurazilo. „Mě je nepříjemné o tom mluvit. Nechtěla jsem, abyste to věděli.“
„Tak teď, když už to přeci jenom víme, tak o tom nebudeme mluvit,“ navrhl Robert.
„Ale já vím, že to víte,“ namítla jsem zoufale. „To je špatný! To se nemělo stát!“ Chtěla jsem se zvednout a shýbla se pro tašku u židle.
Něčí ruka mě jemně chytla za paži. „Tohle nedělej.“ Byl to Robertův hlas.
„Já musím,“ hlesla jsem.
„Nedělej, co musíš, ale co chceš,“ řekl mi zcela vážně bez těch svých vtípků.
„Nevím, co chci,“ pokrčila jsem omluvně rameny a vysmýkla se z jeho držení. „Promiňte.“ Bez ohlédnutí jsem odnesla prázdný tác k okénku a svižnou chůzí vyšla z jídelny.
Po škole jsem zamířila na zastávku autobusu, který mě měl odvézt domů. Za ten týden jsem se naučila trasu, abych nemusela jezdit s tátou nebo Kateřinou. Přijel můj autobus a za ním další. Měl nápis Senec. Něco mi to připomínalo. Jen jsem si nemohla vzpomenout, co.
„Ahoj,“ objevilo se pár holek od nás ze třídy, které mě snad nikdy nezdravily. Neznala jsem je jménem. Jen jejich tváře se mi tak nějak vryly do paměti.
„Je to pravda?“ Zeptala se trochu dychtivě jedna z nich.
„A co?“ Zeptala jsem se a dělala nechápavou.
„No to s tvojí mámou,“ dívala se na mě soucitně.
„Já,“ začala jsem mírně panikařit. „No já..“
„To musí být hrozný, tahle sem přijet a ztratit někoho blízkýho.“ Pokračovala.
„Ujel ti bus,“ někdo do mě strčil, bylo mi to povědomé.
„Sakra,“ zamručela jsem a sledovala autobus, který mi jezdil jednou za čtvrt hodiny.
„Máš štěstí krásná dívko,“ začal přemoudře Robert. Vytáhl něco z kapsy a zachrastil mi s tím před očima. Klíče. „Jsem tu svým vozem.“
„Já si počkám na další spoj,“ vzdorovala jsem, zatímco holky si mě prohlížely a nelíbilo se jim, že je Robert tak odšoupl.
„Přestaň,“ utnul mě a zamračeně si mě prohlížel. „To je nabídka, co se neodmítá. Moje řidičský umění je ukázkový.“
„Skoro tě neznám,“ namítla jsem chabě.
„Jasně přesně já jsem ten typ, kterej tě zaveze do lesa, vrhne se na tebe, strhá šaty a ve finální fázi zakope pod stromem,“ zazubil se na mě.
„To bys musel vážně zabrat,“ založila jsem si ruce na prsou. Nechápavě povytáhl obočí. „Strom má kořeny.“ Pořád nechápal. Nechala jsem to být.
Zacinkal klíči. Pohlédla jsem na holky, které si něco šeptaly a pak na něj. Nesnášela jsem ho. Neskutečně mi lezl na nervy.
Nakonec jsem nechtěně souhlasila. Vedl mě za roh a pak do menší uličky. Měl staršího Peugeota. Nasedla jsem a nervózně zapínala pás, šlo mi to ztěžka roztřesenými prsty. Nemohla jsem se trefit. Bylo to zvláštní. Když řídil táta, nevnímala jsem to. Ale teď jsem z té jízdy měla strach a cítila nervozitu.
„Tak a jedem,“ zvolal a šlápl na plyn. „Neboj, nikdy jsem neměl nehodu!“
„My předtím taky ne,“ hlesla jsem. Jen se na mě otočil a pro jistotu snížil rychlost. Nic neříkal, taktně. Byla to snad nejdelší chvíle, kdy jsem ho slyšela jen mlčet.
Autor Tempaire, 09.05.2009
Přečteno 597x
Tipy 47
Poslední tipující: jjaannee, black_evil, Lady_Mucik01, Pešulka, Ulri, Šárinka, Veronikass, Nergal, Kes, Lenullinka
ikonkaKomentáře (3)
ikonkaKomentujících (3)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

myslim, ze se chytnul za ST

13.05.2009 22:03:00 | Nergal

vážně skvělé jen tak dál

10.05.2009 19:46:00 | LeeF

Opět se ti to povedlo. Doufám že jen tak s tímhle románem neskončíš. Zítra budu čekat další díl :)

09.05.2009 21:39:00 | Muhi...nQa

© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí