Šimon

Anotace: Rekviem na objednávku. Odpočívej v pokoji...

Prolog:
Šimon. Šimon byl – je mým nejlepším přítelem. Těžko bych ve světě, jak je velký a rozlehlý, našel takového člověka jakým pro mě je. On ač si o sobě myslel, že je špatným člověkem. Byly skutečným člověkem ve smyslu lidství. Proto je pro mě osobně těžké psát tyto řádky. Kdyby to nebylo jeho výslovné přání ani bych je jistě nepsal. Nikdy jsem nechtěl psát o skutečných lidech a skutečných událostech. Zvlášť ne když se týkají i mé osoby. Pamatuji si to jako dnes, měli jsme tehdy dosti upito, mi Šimon řekl: „ Kdyby se se mnou něco stalo napíšeš o mě?“. Nevím. Možná kdybych to nebral tak na lehkou váhu a nesouhlasil. Možná kdybych byl lepším přítelem mohlo vše být trochu jinak. Možná... Teď je to právě o slovech možná a kdyby. Stalo se co se stalo. A já kdybych sebe víc chtěl to již nemohu změnit. Nevím proč si vybral mě jako svůj odkaz, ale nyní jsem za to rád. Nejsem dobrý spisovatel ani extra dobrý přítel, tak možná si to obojí chci také dokázat. Tedy Šimone doufám, že budeš spokojen...

I.

Kdo byl vlastně Šimon? To bych se chtěl také dozvědět nevím jaký byl jeho život (tedy do doby něž jsem si přečetl jeho deníky). Byl to člověk velice rozpolcený, tajnůstkářský a v jistém smyslu i bláznivý. První deník začal psát když mu bylo 16 let. O jeho dřívějších myšlenkách těžko soudit ale nemohli se dost lišit, vlastně jsem ho poznal, doopravdy poznal, až po dočtení jeho posledního deníku. Proto podám jen ty informace, které jsem o něm zjistil já.
Narodil se vlahého letního večera v malém městečku poblíž západních hranic. Již od dětství byl velice zvláštní. Já ho již tehdy znal neboť jsem měl tu čest být jeho sousedem. Pamatuji si matně jak jsme si hrávali jako malé děti na vojáky, jezdili na kole po městě a přemítali o naší budoucnosti, která vůbec nedopadla, tak jak jsme si představovali, ale čí také ano. Pamatuji se, již tenkrát byl ztracen zcela ve svých myšlenkách. Postupem času jsme se odcizili a každý se vydal svou cestou. Než se naše cesty opět protkly uběhlo neskutečných 5 let. Za tu dobu se jeho hloubání přeměnilo na hluboké deprese. Ovšem, nikdo to na něm nezpozoroval. A lidé, kteří si mysleli že ho znali, ho opravdu neznali. Ani jeho vlastní rodina ho, myslím, se nikdy nesnažila pochopit. Teď když na tím vším přemýšlím a vše se dává do nového světla on to ani nechtěl. Rád se utápěl v sebelítosti což se mu stalo osudným. Dokázal bavit lidi kolem sebe vtípky, gagy, grimasy ale v soukromí tam uvnitř byl jiný, byl sám. Takový byl. Vzpomínám si jak mi jednou volal, abych přišel k němu že potřebuje pomoc. Když jsem vstoupil do jeho pokoje ležel na zemi v klubíčku kolem hromada papírových kapesníku a tiše vzlykal do tmy pokoje. Jen co mě spatřil jen prohodil mezi slzami co se mu řinuli z očí jako řeky „ teď je jistý že Svět se nemůže přizpůsobit mě ale já Světu“. Něco v jeho hlase mě zamrazilo. Byla to zoufalost. Přede mnou v tu chvíli neležel člověk, ale jen zlomené torzo člověka. Byl to pro mě šok. Člověk, který pro mě byl vždy synonymem pro radost, byl nyní přede mnou na dně. Nedokázal mluvit ani se zvednout, přestat plakat i dýchání mu dělalo dost velkou práci. Trvalo to půl hodiny něž-li jsem ho uklidnil. A vyslechl co se stalo.
Nebyl to ojedinělý případ. Několikrát se to opakovalo. O co byl ve společnosti lidí veselejší o to víc v soukromí byl zoufalejší a já byl jediný, kterému věřil a svěřoval se i když ne se vším. Pokud opravdu pravdu zaznamenával pouze na papír musím říct že mi říkal tak 60% všeho co ho trápilo. Možná to byl ten hlavní problém: Nikomu nevěřil. Byl rozerván příliš, aby někomu mohl věřit. Bál se věřit. Ano byl to zbabělec. Ne však hanlivě. Bál se života. Jako když pěstitel růží hledí na nejkrásnější květ co kdy viděl a bojí se ho utrhnout. On se bál věřit sobě , lidem a životu. Ten ho totiž naučil že vše hezké jednou skončí a on raději nechtěl prožívat nic hezkého, čistého, aby to jednoho dne neskončilo a jemu neublížilo. Má to logiku. Když odstraníte radost zůstane jen existence. Šimon jen existoval a byl tak spokojen. Tak co se stalo? Vydejme se tedy podle jeho přání, aby měli lidé alespoň šanci ho pochopit, po jeho stopách, které skončili jednoho jarního dne na větvi stromu v jeho zahradě. Ano pojďme po stopách sebevraha co byl již dlouho mrtvý pro svět ale uvnitř byl živější než kdokoliv z nás kdy bude. Pojďme poznat člověka jménem ŠIMON...