Smrt a láska v nepochopitelných souvislostech část 7.

Anotace: Hezké čtení...

Sbírka: Smrt a láska v nepochopitelných souvislostech

Rok 2020, zápis 4

Hrůza! Ten den jsem šla jako na popravu. Už tehdy jako kdybych věděla, že se stane něco, co se mi nebude ani trochu líbit! Jako kdybych byla jasnovidka. Á to je něco pro mě, co to vlastně jasnovidectví je! To byste rádi věděli co?? No tak já vám to povím… během těch dlouhých let nicnedělání (no dobře pár chvilkových práciček jsem vzít musela, abych měla z čeho žít, ale peníze mi nikdy nechyběli. Spíš to bylo z jiných důvodů, ale to sem teď nepatří!) jsem se o toto téma také zajímala. Víte, abych řekla pravdu, není to jasnovidectví, co mě zajímalo, ale hlavně Psionika. Ale ne, já se o tom nechci rozepisovat! Není to hlavním tématem mé zpovědi, kterou jsem začala psát teprve nedávno. Tak, vraťme se zpět k původnímu tématu. Vyšli jsme ze školy a kráčeli po té dlouhé cestě. Když naše třída vyšla z tepané železné brány, odbočili jsme vpravo a šli podél silnice až k budově oplocené ostnatým drátem, která měla u vrat zaraženou ceduli: Genetický ústav pro výzkum dědičných mutací, Dolní Preston.

Paní, už nevím, jak se jmenovala, nám odemkla bránu a vedla nás k prostornému vchodu. Prostornému zřejmě proto, aby mohli dobře vozit blázny dovnitř… a aby už je pak nikdo neviděl :-D No dobře, ale takhle pracovala moje, morbidní představivost! Vešli jsme dovnitř a paní vysvětlovala, že jsme v 1. patře, ale že pana Thomase Mortise zastihneme v jeho laboratoři v -1. patře. Přišlo mi to vtipné tak jsem se zasmála, ale jí to tak vtipné už nepřišlo… byla dost přísná! A pedantská… no, ale pokračujme! Naproti hlavnímu vchodu byl výtah.
Jak paní vysvětlovala, po stranách byly byty pracovníků ústavu a jediná cesta dolů byl ten výtah. Čím blíž jsme byly té jeho pracovně, tím jsem byla nervóznější! Jako kdybych věděla, co mě tam čeká! Ale to jsem si neuměla představit!!! Do toho výtahu se nás vešlo asi šest, a proto jsme se museli svést několikrát, než jsme tam byly konečně všichni. Mezi posledními jsem byla i já… a nebyla jsem na tu scénu připravená. Další chodba! A zase dveře po stranách. Tentokrát se zajímavými názvy jako laboratoř chemie a naproti ní laboratoř fyziky, ale ty byly až na konci. Na druhé straně od výtahu. No a byly asi největší, když jsem se mrkla nalevo tak jsem si všimla cedulky laboratoř Richarda Draka. Bylo mi naprosto jasný, že na druhé straně…. A přesně v tom okamžiku, kdy mi jela hlavou tato slova, otevřely se dveře na druhé straně a z nich vyšel… spadla mi brada!!!! Můj neznámý z lesa…
Pak se svým hlubokým podmanivým hlasem zeptal, která je ta Tamara… a tak pohrdavě! Rozhlížel se a já se krčila. Jenže pak mě zahlídl a já s uspokojením zjistila, že má v očích zranitelnost. On, ten pan veliký, co mi držel nůž na krku. Hm byla jsem si jistá, že mě na kolena nedostane. Rozhodně ne teď, když vím, že i on je v tom až po uši! Následně nás provedl po jednotlivých laboratořích, a když jsme odcházeli tak se na mě podíval a arogantně poručil: „Ty, protože jsi má asistentka, zítra vstaneš a přijdeš mi pomoct“. To jsem mu nehodlala dopřát! Ještě tak…


Rok 1991

Těch posledních pět dní byl hotový očistec! Strašně mě rozptyluje! Ta holka mě provokuje, že mam chuť třísknout s nějakým laboratorním sklem a tou ostrou částí jí pořezat obličej! Proč nemůže být obyčejná uťápnutá kuchta. Jako ta loni…

Rok 2020, zápis 5.

Ten den jsem byla otrávená! Ta ženská, jménem Amanda, si vymyslela návštěvu na pitevně. Jo byla jsem zvědavá, ale už jsem tam jednou byla, takže zase až tak mě to nerajcovalo. Nicméně, říkala jsem si, že bude dobré zeptat se na pár věcí, které mi již vypadli z hlavy, a byla jsem líná si je hledat v knihách. Jedna dobrá zpráva byla, že nás tam bral Richard a ne Thomas, ta sketa. Když jsme tam přišli, akorát přivezli nějakého chlapa bez ruky, který vypadal mrtvě. A asi i mrtvý byl, protože když jsme čekali, až přijde soudní lékař, tak ho na vozíku odvezli na jednu z piteven. Pak nám soudní lékař pokynul, ať jdeme za ním. Když jsme vešli, tak nám na té mrtvole ukázal, jak vypadá lidské tělo. Sice ne úplně, ale zhruba a v přijatelné formě. Poté nám vykládal, že to je uprchlý vězeň, který byl podle mého názoru úplně tupí, který se, jak nám lékař vysvětlil, při útěku chytil do pasti na zvěř a jelikož byl sám, tak tam na místě vykrvácel. Pak se ptal, kdo má nějaký dotaz. Jelikož bylo všem blbě, tak trošku couvli a bylo ticho. Řekla jsem si, že mu udělam radost a tak jsem se zeptala: „Promiňte, ale nedá mi to se nezeptat…“ Lékař se usmál a přerušil ji: „Výborně! Tak se ptejte, odpovím na cokoliv “. Trochu jsem se usmála v odpověď a říkala jsem si… ty blbečku! Pokračujme: „Chtěla jsem se zeptat, když jste tady odborník, vy pane soudní lékaři, který vždy pozná, jak oběť zemřela a vy, pane doktore, jenž jste bývalý právník a víte, jak právně ošetřit vraždu“ a ukázala jsem na doktora Creeda. „A vy, pane policisto, který víte, jak najít vraha,“. „Tak by mě zajímalo, jak by eventuelně šla udělat takzvaná dokonalá vražda? Jestli existuje způsob, kdy by se vrah nikdy nenašel?“

Všichni tři se na mě zvědavě koukli a než stačili něco říct, tak jsem dodala: „Nemyslete si, že chci někoho zabíjet, jen mě to zajímá, čistě ze zvědavosti…“ Soudní si oddychl, a také jako první začal: „Tedy, myslíte, Kolegyně, jestli existuje nějaký návod?“ Usmála jsem se a přikývla. Všechny tři se po sobě koukli a šerif vyhrkl: „Ano, já vím, co myslíte. My tohle na stanici řešíme pořád, každodenně někoho hledáme, a také mě to už napadlo. Takže já myslím, že za prvé by bylo dobrý zařídit to, aby vás nikdo neviděl…“ Atmosféra se uvolnila a pak zezadu pípla ta Ťapka: „Takže se nesmí najít žádná bába, co nemá v noci co dělat…“ Do řeči jí skočil doktor: „Velmi výborně, mladá dámo. Také si to myslím. Proto by vrah musel svou oběť někde nejdřív omráčit. Ale někde, aby nebyl poslední, kdo ji viděl…“ „Takže třeba někde v baru?“ Skočila jsem mu do řeči a v duchu jsem se řehtala. „Ano, přesně tak. Někde, kde je hodně lidí. Pak by jí to chtělo naložit do auta a odvézt do, nejlépe, opuštěného domu.“ Dodal lékař a trochu se na mě zaškaredil. „Ale co s tím auťákem? Třeba by se tam mohl zachytit vlas? Kousek DNA?“ Vykvikl doktor Creed. „No, to je jasný… auto byste musel co nejdřív, ještě téhož dne odvést někam, aby spadl z velké skály, nebo ho zapálit, nebo prodat do Evropy…“ Podotkl znuděně šerif. „Ano pánové, ale nejdůležitější je samotná oběť. Takže já navrhuji tento způsob. Je sám o sobě dokonalý. Oběť byste dovedli do koupelny. Naložili byste ji do vany, kde byste jí následně rozřezali na malinkaté kousky. Krev by odtekla odpadem a to už se vypátrat nedá. Kousky byste zabalily do sáčků a postupně se jich zbavovali. Pálily je v krbu, protože z prachu se už určit nedá, zda je to prach z člověka, nebo jen z dřevěné židle. Nebo byste dali kosti sežrat psovi. Možností je více. Vanu, i celou koupelnu byste následně vydrhli všemi možnými žíravinami, jako je Savo a podobně.“ Usmál se lékař, když to hrdě dopověděl. „Takže je tady zásadní problém, který celou tu dokonalost znemožňuje. A to, že by vás nikdo, ale absolutně nikdo nesměl vidět…“ Podotkl zklamaně šerif. „Ano, přesně tak…“ přisadil si doktor Creed. Ještě chvilku se tam hádali a vypadali, že si dají do huby. Ale to už jsem moc neposlouchala. Bylo to nudný. Mé samostatné pátrání, tam u nás doma, bylo mnohem plodnější a co se dokonalé vraždy týče.. neexistuje‘‘! A jen blbec si myslí, že jo. Zaujala mě totiž jedna věc a to: že ťápa čuměla na Richarda! A to mě děsně štvalo. Je mi jasný, proč má najednou tolik sebevědomí fouňa.
To bylo strašný! Tak arogantního chlapa jsem ještě nikdy nepotkala a to mam školu z domova! Vlastně doteď!!!
Byl to nejhorší měsíc mého života a právě tenhle den byl pro náš vztah rozhodující. Vyšli jsme si se Siolou do lesa na procházku. Bohužel aniž bychom to věděly tak jsme sešli z cesty a dostali se až ke zbytkům nějakého zákopu. Byly tam zbytky starého ostnatého drátu, který během let po všech těch deštích, začal podléhat korozi. Nebyl to hezký pohled a navíc mi bylo jasné, že jen malé škrábnutí by mohlo vést až ke smrti. No nelíbilo se mi to, a proto jsem na Siolu zavolala, aby dávala pozor. Jenže to by to nebyla Siola kdyby nezvedla palici a neskácela se do porostu. Slyšela jsem tlumené žuchnutí a bolestný vzdech. Protože se Siola neozvala tak jsem o ni dostala strach. Otočila jsem se a běžela za ní. Ležela v nějaké díře a v noze měla zaříznutý Ten ostnatý drát. Stříkala jí z nohy krev a byla v bezvědomí. Netušila jsem kde hledat pomoc a začínalo se stmívat!
Bylo mi jasné, že bez okamžitě pomoci vykrvácí, ale bez pomoci někoho dalšího jsem neměla šanci se k ní dostat! Ten drát jí nejspíš v lepším případě roztrhl nohu, ale v horším má totálně roztrženou tepnu. Běžela jsem jako smyslů zbavená, nekoukala ani nalevo ani napravo, ale rovnou. Nakonec jsem narazila na nějakou budovu!
Kupodivu k ní byl volný přístup. Nevěděla jsem co si počít. Obešla jsem ji a zjistila, že stojím před ústavem. Asi to kde byl, ten ostnatý drát nebyl zákop, ale zbytek ohrazení ústavu. No věděla jsem, že tam bude Thomas, a i když mi to nebylo zrovna po chuti, tak jsem začala bušit na dveře. Otevřel asi na dvacáté zabušení. Neoholený s ručníkem za krkem, v kožených kalhotách a s nahou hrudí. Rychle jsem mu to vypověděla a on neváhal, zabouchl dveře, a přestože byla zima, běžel skoro nahý za mnou. Siola to měla je tak, tak! Skočil přímo do jámy, ničeho si nevšímal a cosi tam vytvářel.
Zachvilku vylezl i se Siolou v náručí a odvedl nás do ústavu. Siolu odnesl na ošetřovnu a mě zavřel k sobě do laboratoře. Čekala jsem, co bude. Nakonec přišel. Slyšela jsem výtah. A pak s rachotem zastavil v patře. Po chvíli se pomalu až strašidelně otevřeli dveře a vešel Thomas.

Prošel okolo záchodu, sprcháče a knihovny a klesl vedle mě na stoličku. Nebyla jsem si jistá co dělat, tak jsem se koukala do země. Protože se mi zdálo, že mlčí už moc dlouho, odvážila jsem se ho zeptat jak je Siole. Zvedl hlavu a řekl mi, že to přežije. Pak jsem zpozorovala, že sevřel pěsti a skrčila jsem se strachem. O minutu později vybuchl! Ječel na mě, že jsem ohrozila něčí život jen z hlouposti a, že netuší, co jsme tam vlastně pohledávali. Prostě mě vinil za všechno, co mu přišlo na mysl. Chtělo se mi brečet, ale z nějakého důvodu to nešlo. Jako kdybych v sobě měla zbytky hrdosti. Nakonec mi přece jen ta slza vyklouzla. Malá, ale vyklouzla. Jako kdyby mu ta slza, něco připomněla, zarazil se, chvíli na mě hleděl a pak se odvrátil. Myslela jsem si, že jsem propuštěna z audience u krále, proto jsem se zvedla a přešla ke dveřím. Ohlédla jsem se, ale jelikož mi nevěnoval žádnou pozornost tak jsem otevřela dveře a odešla.