Nový život - 5. kapitola

Anotace: ...

5. kapitola
Ležela jsem v malé tmavé kobce. Najednou se dveře cely otevřely a já uviděla dva muže nejspíš podle věku bych tipla – otce a syna.
„Tady je. Jsi si jistý? Je to jen legenda.“
„Pět …………., spolu ………….., harmonii.“
„Víš to jistě, že je jedna z nich?“
„Ano proč by ji označkovali? Musel se projevit……..“
„Co když je jako ……..?“
„Nevím budeme to muset zjistit. Ale nejdříve ji musíme dostat pryč.“

Vize skončila a já se octla zpátky v pokoji. Nevnímala jsem okolí, jen jsem se stulila do klubíčka a objala si nohy. Cítila jsem tak velký strach, že jsem se začala třást.
Čísi studené paže mě chytily za ruce a zlehka je položili okolo studeného krku. Přitáhl si mě do náruče a šeptal.
„Pšššt, to bude dobré.“
Ani jsem si neuvědomila, kdy jsem začala brečet. Nemohla jsem jinak a svými slzami máčela jeho košili dokud jsem se trochu uklidnila.
„Moc se bojím.“ Pípla jsem mezi vzlyky a on si mě přitáhl blíž k sobě a pevně mě držel.
„Neboj, nenechám nikoho aby ti ublížil. Slibuji, ne přísahám, že tě ochráním.“ Pronesl svou přísahu tak pevně, že jsem se začala cítit jak mě strach opouští.
„Děkuji za všechno.“ Řekla jsem vděčně. „Promiň, že jsem se tu tak složila. Já snad taková nejsem, nevím.“ Pokrčila jsem rameny a snažila se odtáhnout, ale nešlo to stále mě držel pevně v náručí, avšak ne tak pevně aby mi ublížil.
„To je v pořádku. Rád jsem ti pomohl.“ Usmál se. „Co jsi vlastně viděla, že tě to tolik vyděsilo?“
Při vzpomínce na vidění jsem zesílila stisk svých rukou, obmotaných kolem jeho krku.
Ještěže je upír a nepotřebuje dýchat, jinak by se už dávno udusil.
Trochu jsem se třásla a on mě začal hladit po vlasech, nejspíš, abych se uklidnila.
„Promiň, neměl jsem se ptát.“
„Ne to je v pořádku,“ zašeptala jsem, „chci ti to říct.“ Opřela jsem si hlavu o jeho rameno a pokračovala.
„Byla jsem v tmavé kobce – moc jsem se bála byla jsem slabá, unavená, špinavá, zmlácená a celé tělo mě bolelo, ale nejvíc ruka.“ Ukázala jsem tu zvláštní jizvu.“ „Pak se dveře kobky otevřely a já viděla dva muže, no viděla spíš slyšela, neviděla jsem jim moc do obličeje. Chvíli o mě něco mluvili ale moc jsem nerozuměla. Jeden z nich se odhodlal a vzal mě do náruče a odnášel pryč. Pak ta vize či záblesk skončili.“
Domluvila jsem a bylo ticho, vzhlédla jsem k němu.

Vypadal zamyšleně, celou dobu co jsem mluvila snad ani nedýchal. Nejspíš byl myšlenkami jinde. Pohladila jsem ho po tváři, nejspíš to nečekal a tak trochu ucukl. Když si uviděl, že jsem to já vzal si mou ruku do své a dal mi pusu do dlaně a přitiskl si ji na tvář.
„Promiň chvíli jsem se zamyslel.“ Omluvně se usmál.
„To je v pořádku.“ Ale nedalo mi to a já se musela zeptat. „Nad čím si se zamyslel? Něco tě trápí?“
Mlčel a vpíjel se mi do očí. Naklonil se. Jemně a něžně mě políbil a pustil mou ruku. Jeho ruce zatím putovaly po mých zádech až k pasu, moje ruce se zatím obtočily kolem jeho krku. Otočila jsem se k němu čelem a obkročmo si na něj sedla. Pevně mě chytil za zadek a přimáčkl k sobě.
Uprostřed polibku ztuhl a zavrčel.
„Ona je fakt otravná.“ Sotva to dořekl do pokoje se přiřítila Sar.
„No tak přece nebudete furt zavřený v tvém pokoji Alexi.“ Odpověděla aniž by vzhlédla a když to uviděla tak ztuhla.
„Já…… nevěděla………pardon, jen jsem chtěla….“ Otočila se a zmizela za dveřmi.
Rozesmála jsem se. Chvíli se na mě díval a pak se ke mně přidal.
Když jsem se uklidnila došlo mi že vlastně ani nevím kolik je hodin. Nebo jak dlouho jsem byla mimo.
„Kolik je hodin?“ zvedla jsem obočí a koukla mu do očí.
Zvedl levou ruku odhrnul rukáv své bílé košile a podíval se na hodinky.
„Bude půl páté večer.“
A začal mě zase líbat. S velkými obtížemi jsem se od něj odtrhla. Když jsem to tak udělala koukal na mě smutným pohledem, který říkal: ´Udělal jsem něco špatně?´
„Promiň, ale jinak to nešlo,“ pohladila jsem ho na tváři, nic víc bych si nepřála než být tu s ním, ale vzpomněla jsem si jak musí být Sar, když je tu tak sama a čeká až se jí vrátí George.
„Nepůjdeme na chvíli za Sarah? Prosím.“ Udělala jsem psí oči.
„No tak dobře.“ Povzdechl si a dal mi malou pusu.

Vyšli jsme z pokoje a šli rovnou do obýváku, kde nás čekala Sar. Nedočkavost z ní přímo sršela a byla tak nějak nervózní. Proč?
Koukla jsem se na Alexe a viděla v jeho tváři nesouhlas. Nejspíš se teď spolu v myšlenkách hádali. Po pár minutách jsem to nevydržela.
„Krucinál, co se děje?“ a naštvaně si je oba dva měřila.
„No víš chtěla jsem se tě na něco zeptat a Al je proti.“
Při zmínce jeho jména se na zmiňovaného zamračila a ten ji odpověděl vrčením.
„Dobře, zeptej se mě tedy.“
„No víš, jen jsem tak přemýšlela, nechtěla bys bydlet s námi? Nikoho nemáš, nic si nepamatuješ. Co ty na to?“
To mě úplně vykolejilo. Nebyla jsem schopná slova.
„Vidíš já ti to říkal, ještě ji vyděsíš.“ Zamračil se Alex.
„No tak prosím, prosím, prosím.“ Škemrala.
„No, já nevím. Neznáte mě a já vás. A navíc všechny moje věci mám v penzionu.“ Zakoktala jsem.
„No, řekla bych že už tam nejsou.“ Tajemně se usmála.
„Cože!?“
„No, hned jak jste odešli, tak jsem zavolala do penzionu tvým jménem, zvedla mi to Lisa, jak jsi říkala měla o tebe velký strach. Řekla jsem jí: ´Nemusíš se o mě bát, jsem u svých příbuzných v Seattlu.´“ V tu chvíli jsem ztuhla protože mluvila mým hlasem jako kdybych slyšela sama sebe. „A nadiktovala jsem ji adresu, kam má poslat tvoje věci.“ Nevině se usmála.
??? Tak to je ale číslo, řekla to tak že jsem se na ni nemohla zlobit.
„Tak dobře budu tu s vámi bydlet.“
Oba dva byli tak nadšení, že málem skákali radostí. Sar mě objala a zašeptala.
„Vítám tě doma sestřičko.“
Poté ke mně přišel Al objal mě.
„To ale budeme muset obstarat fůru věcí,“ řekla s až moc velkým nadšením Sar. „Nejdříve budeš potřebovat doklady – řidičák, rodný list, občanský průkaz, možná i pas. Hmm. Na jaké jméno? Anne můžeme nechat a příjmení to by mohla mít stejné jako Georgie, mohli by se vydávat za sourozence co ty na to Ale?“
„Dobrý nápad.“ Mrkl na ni.
„Jak že se to mám vlastně jmenovat?“ nadzvedla jsem obočí.
„Jeeej, my jsme ti vlastně ani neřekli naše přímení. Já a Al používáme Norwood, a George – Carter.“
„To je docela fajn jméno.“ Usmála jsem se.
„Kromě toho budeme mít ještě spoustu zařizování se vším musíme ti zařídit pokoj. Nemůžeš být pořád v pokoji u Alexe, i když by si to určitě přál.“ Odpovědí jí bylo opět …. Vrčení.
„Ale nebudeme si kazit večer. Co se takhle podívat na nějaký film. Třeba komedii?“
„Jasně“ odpověděli jsme unisono a rozesmáli jsme se.

Sar pustila televizi a my si sedli vedle sebe do křesla, on si mě přisunul k sobě a položil na sebe, takže jsem měla hlavu opřenou o jeho rameno.
Když to Sar připravila, sedla si do křesla a pustila film.
Celou noc jsme si pouštěli filmy a moc jsme se nasmáli, mě se kupodivu vůbec nechtělo spát, byl to ten nejúžasnější večer který jsem zažila. Měla jsem po dlouhé době opravdové přátele a to mě hřálo u srdce, kdo by si pomyslel, že po tom co ztratím paměť, málem mě znásilní, získám domov. Ano teď ho mám.
Ráno.
Sar nedočkavě vyskočila a běžela ke dveřím. Prudce otevřela dveře a radostně zvolala:
„Georgi.“
Já a Al jsme se zvedli ze sedačky a následovali ji pomalejším krokem ke dveřím. Tam jsem je viděla. Sar jak radostně vítá Georgie a krásnou dívku, která stála opodál a prohlížela si mě. Jakmile spatřila Alexe, usmála se a skočila mu do náruče.