Nový život - 11. kapitola

Anotace: ...

„Sar mě přesvědčuje, že tě tu mám nechat samotnou a jít na lov.“ Procedil skrz zuby.
„Měl bys jít.“
„Ještě ty, copak jsi neslyšela Iris. Co když přijde a něco ti udělá?“ skoro zařval.
„Já se o sebe dokážu postarat“ Odfrkla jsem si. „A navíc, kdy jsi byl naposledy lovit?“
„Hmmm. Už ani nevím.“
„Vidíš já taky ne, celou dobu co jsem tady si nelovil.“
„A?“ řekl zmateně.
„Když jsem přijde a ty budeš slabý z nedostatku krve, tak si moc nepomůžeme a zabije nás oba.“
Svěsil hlavu a vypadal jako školáček, co se přiznal k zločinu.
„No tak, brzy se vrátíš.“ Chytila jsem ho za bradu a přinutila podívat se mi do očí.
„Máš pravdu.“
„To bych řekla.“ Snažila jsem se zamaskovat smutek úsměvem, ale vyšel z něj škleb.
„Copak?“
„Nic, jen… už se mi stýská.“ Řekla jsem se smutkem v hlase.
„Za chvíli budu zpátky.“
„Já vím.“ Ale já tu nebudu. „Tak honem ať už jsi zpátky.“
Když se oblékl, hrozně dlouho jsme se loučili a pak odešel.

Bylo mi hned jasné co musím udělat. Vzala jsem si svou taštičku přes rameno. Nic víc jsem nepotřebovala v ní jsem měla svoje peníze.
Teď musím napsat nějaký dopis aby mě nehledali.
Nejprve jsem si vzala dvě obálky a nadepsala je jednu pro Alexe a jednu pro Sarah a vložila do ní dopisy umáčené od slz. Ty jsem pak položila do jejich pokojů na postele.

Skoro jsem se vrátila, ale vzpomněla jsem si na dnešek a moje odhodlání zesílilo. Naposledy jsem se rozloučila letmým pohledem a utíkala po cestě směr Seattle – letiště.
S těžkým srdcem jsem nastoupila do letadla.
Za chvíli bude doma. Znělo mi v hlavě a já se rozbrečela. Musím, lásko promiň znělo mi v hlavě…
Letadlo se vzneslo a já jsem byla myšlenkami u něj. A v hlavě mi nevím proč zněly slova písně So close od Jona Mclaughlina – so close and still so far.

Alex

Odjel jsem za Sar a Georgem. Celou dobu, co jsem s nimi lovil, jsem byl duchem nepřítomný. Nějaký hlásek v mé hlavě mi říkal, že bych se měl co nejrychleji vrátit.
A tak když mi v žaludku doslova šplouchalo, rozloučil jsem se s nimi a vracel se domů. Už jsem se nemohl dočkat, až ji zase spatřím.
Když jsem dorazil, čekalo mě nepříjemné překvapení. Vešel jsem do domu a vevnitř bylo ticho.
Co se stalo? Kde je?
Zmatení vystřídal vztek.
Iris jestli jí něco provedeš – těš se na velice bolestivou smrt!!!!
Zaběhl jsem nejprve do jejího pokoje a potom do svého. Zvláštní žádný jiný pach jen její vůně. Šel jsem k posteli a na ní uviděl obálku s mým jménem. Její rukopis jsem hned nepoznal, ale došlo mi to když jsem si přečetl obsah dopisu, na kterém byly vidět, že když to psala, plakala.

Stálo v něm:

Drahý Alexi,
jestli čteš tento dopis už tu nejsem, rve mi to srdce ale musím jít. Teď se určitě ptáš proč. Vzpomeň si na můj poslední záblesk a tvou ruku – nemůžu s tebou být, svoje záblesky neovládám a při příštím bych tě mohla zabít – to bych neunesla jsi mi dražší než můj život a proto tě prosím nehledej a ani mě nekontaktuj.

S láskou Anna

PS. Prosím tě opatruj se a nevyváděj hlouposti.

Když jsem to dočetl, krve by se ve mně nedořezal. Ona mě opustila. Vzal jsem svůj mobil a pokoušel se jí dovolat. Vyzváněl a já ho slyšel z jejího pokoje. Nechala ho doma.
NE!!!!!!!
Zavolal jsem Sar.
„Haló, tak co vy hrdličky jak si užíváte.“ Ozvalo se nadšeně.
„Nevím co si myslíš, ale potřebuji abyste ihned jeli domů.“ rozkázal jsem ji.
„Stalo se něco??“ znělo to dost vyděšeně.
„Prostě se vraťte.“
Zavěsil jsem, lehl si na postel vedle jejího dopisu na který jsem neustále zíral.
Co dál? Ona mě už nechce?
S tím jsem se ponořil do tmy, bolest, kterou jsem cítil mě úplně ochromila. Nemohl jsem myslet, mluvit nic.
Nevím jak dlouho jsem tak ležel, když mě vytrhl z transu známý hlas.
„Alexi, Ale, co se stalo?“
Nezmohl jsem se na nic a jen opakoval.
„Už se mi nevrátí. Odešla.“
„Pšššš, to bude dobré.“
…
Po měsíci

Nevím jak dlouho jsem vegetoval. Když jsem si četl nejmíň po milionté její dopis, něco mi došlo.
Já hlupák. Celou dobu jsem přemýšlel, proč mi lhala a tvrdila mi, že mě miluje. Vybavila se mi vzpomínka a dal jsem si, nevím proč, dohromady dvě naprosto odlišné situace.
Nejprve to jak bloudím NY po ulicích a najednou ve své hlavě slyším výkřiky: POMOC, POMOC tenkrát jsem byl tolik zděšený že jsem si nevšiml, že kolen mě procházejí lidé a jako by nic neslyšeli, žádný zoufalý pláč nic. A spojil jsem si to nevím proč se scénou která se udála hned po jejím posledním vidění – její hlas který mi zněl v hlavě a já ho hlupák nevnímal.
No tak na co jsi myslela?
Ještě že mám dobrou paměť, v tu chvíli se mi to vybavilo:

´Vždyť já ublížila člověku, kterého miluji. Jsem odporná zrůda. Moje záblesky jsou nebezpečné, hlavně pro něho. Co když ho při příštím zabiji? Ne, ne to se nesmí stát!! Odejdu a nechám ho v klidu žít. Sice mu tím zlomím srdce (sobě nevjímaje) – nebudu nic riskovat. Umřela bych kdyby se mu něco stalo.
Třeba jeho láska není tak silná jak tvrdí a najde si nějakou jinou. Sice to bude bolet, ale já se s tím už nějak vypořádám. Bude žít. To je hlavní na mě už nezáleží.
Odejdu a tečka…´

Její myšlenky mi zněly hlavě.
PANEBOŽE.
Jakto že jsem ji slyšel? Já přeci neumím číst myšlenky nebo ano?
Jak si může myslet, že je růda?! Vždyť za to nemohla!
Mohl jsem tomu zabránit, kdybych ji já hlupák poslouchal.
Na nic jsem nečekal a vyběhl na chodbu.
„Sar, Georgi“ zavolal jsem a čekal.
Za pár vteřin byli u mě.
„Ty ses vrátil.“ Objala mě Sar.
„Jsem rád, že si zpátky kámo.“ George
„Nenechala vám Anna nějaký dopis nebo něco?“ zvědavě jsem se zeptal.
„No… vlastně jo. Proč se ptáš?“
„Ukaž mi ho.“

Ahoj Sarah,
Promiň, že jsem tě oklamala, ale muselo to být. Mrzí mě to, jsi moje nejlepší kamarádka a mám tě ráda, ale musím chránit Alexe. Prosím tě dávej na něj pozor ať nic nevyvádí. Nehledejte mě.

Sbohem Anna

Vzhlédl jsem od dopisu a odhodlaně řekl:
„Já ji najdu a přivedu zpátky.“