Už nikdy... 2.část

Anotace: Pokračování mé tragické životní zkušenosti...

Ta tragická zpráva, kterou mi kamarádka toho srpnového pátku volala, zní: Zemřela nám třídní učitelka. V pondělí 3.8. 2009; pohřeb byl ve čtvrtek 6.8. Lezla sama na skálu, spadla a zemřela na následky zranění. Našel ji její manžel.
Tato tragická novina se rychle roznesla mezi mé spolužáky. Věřím, že každého z nás obrovsky zarmoutila. Přesto se i v okruhu našich známých najdou tací, kteří nedokážou naši hroznou bolest pochopit.

Tak mě mrzí, že jsem nemohla být aspoň na pohřbu…Bylo by to to poslední, co bych pro ni mohla udělat… Kolik já už jsem se toho pro naši třídní Soničku nabrečela… Byla tak mladá (čerstvých 27 let); chtěla mít děti, až vyjdeme základku. Byla by z ní úžasná matka…
Tolik nás milovala. Pořád nemohu uvěřit tomu, že už nás nikdy neosloví svými zdrobnělinami děťátka, milánkové nebo koťátka. Že už se s námi nikdy nebude smát. Že už nikdy nebude zachraňovat naši spolužačku, která si chtěla podřezat žíly a po rozhovoru se Soňou si to rozmyslela. Že už za námi nikdy nepřijde o přestávce. Že už s námi nikdy nebude řešit třídní vztahy a problémy s učiteli. Že už s námi nikdy nepojede na žádný výlet. Že už s ní nikdy nebudeme mít pohodovou hodinu zeměpisu ani přírodopisu. Že už s námi nikdy nebude na třídní fotce, na které vypadá jako jedna z nás…
Učila nás 2 roky, jak moc mi za tu dobu přirostla k srdci! Tolik mi chybí!

Nemohu se smířit s tím, že už nikdy neuslyším její hlas. Bojím se, že v mých vzpomínkách vybledne…
V tomhle případě neplatí, že čas všechno zahojí. Bolest nad ztrátou tak výjimečného člověka, který vždy myslel víc na ostatní než na sebe, zůstane v srdci navždy…
Vím, že nejsem zdaleka jediná, kdo truchlí. V naší třídě jsou čtyři holky, Soniny oblíbenkyně, které o ní ví všechno. Takže jistě nesou její ztrátu ještě hůř… A co teprve její manžel!
Ale já už jsem holt taková cíťa a trvá mi HODNĚ dlouho, než se z něčeho takového vzpamatuju. Potrvá mi dlouho, než se naučím žít bez ní.
Samozřejmě na ni nezapomenu nikdy. Jen se snad naučím akceptovat, že už není mezi námi. Byla to ta nejlepší tříďaska na světě. Nejvíc mě na tom mrzí fakt, že nás tolik milovala a mnozí z nás si její lásku vůbec nezasloužili. Neposlouchali ji, jen jí přidělávali starosti. Ale věřím, že třeba i Jakub, který jí pořád něco vyváděl, ji měl moc rád.
Choval se k ní tak, jak se k ní choval, právě proto, že mu na ní záleželo. Pokaždé se spolehlivě postaral o to, abychom všichni věděli, že tam Jakub je…

Teď si ale kladu otázku… Co s námi bude? Jestli naši třídu nedokáže dát dohromady ani tohle, tak potom už nic. A hlavně, kdo bude naší novou třídní? Devítka bez Soni bude k nepřežití… Už nic mě na té škole nedrží, chci pryč. Teď se vyrovnávám s tím, že Soňa už není, ale až přijdu do školy a uvidím, že nesedí na naší učitelské židli… Dolehne to na mě znova a s mnohem větší vervou… Nevím, jestli mě to nesloží…
Zatraceně, proč si naše třída nevážila toho, co má, dokud to ještě měla? Proč je život tak krutý? Proč musí umírat někdo tak hodný a skvělý?

Soňo, mám Vás strašně moc ráda
a nikdy na Vás nezapomenu.

„Jizva v srdci je příliš hluboká na to, aby se někdy zcela zacelila…“