Elena - Prolog a 1. kapitola

Anotace: Co může způsobit hodně četby, všímavost a souhra náhod.

Sbírka: Elena

Tmavě zelená Mazda se řítila po dálnici.
„To je hrůza. Fakt nechápu, proč jsme nezůstali ve Francii,“ porušila po dlouhé době ticho žena na předním sedadle. „Tam, když už nic jinýho, si při jízdě po dálnici nevyklepeš všechny kosti.“
„Už tě to tam přece nudilo,“ s lehkým zasmáním odvětil asi o dva roky mladší kluk, který řídil. Snížil o něco rychlost, otřesy způsobené spoji mezi panely však neustaly. S jednou rukou ležérně položenou na volantu se naplno otočil na svoji sestru.
Usmála se na něj; slunce, pronikající skrz krátké blonďaté rozčepýřené vlasy a odrážející se od zlatých visacích náušnic, kolem jejího jemného kulatého obličeje vytvářelo zlatou aureolu.
„Jsi si jistý, že chceš bydlet sám?“ zeptala se.
„Jsem. Tohle město se mi líbí a nechci mít pořád za zadkem chůvu,“ zašklebil se.
„Jistě, Lucu. Stejně tě ale budu často chodit kontrolovat – a bez ohlášení,“ pohrozila.
Zbytek cesty probírali praktické záležitosti týkající se jejich pobytu.
„Takže asi pojedeme nejdřív k tobě, ne?“ řekl Lucas.
„Určitě – musím dohlédnout na ty gorily, aby mi něco neudělaly s nástrojema,“ potvrdila.
„Jak dlouho jsme tu už nebyli?“
„Hodně dlouho. A přestaň, prosím tě. Teď vážně nemám náladu na nějaké patetické vzpomínání.“
„Dobře, dobře,“ ustoupil a už jen mlčky sledovat, jak se kolem nich mihla černo-bílá cedule s nápisem BRNO.
Za pár minut se propletli provozem až k bytu, před kterým parkoval stěhovací náklaďák. Jen co Lucas přibrzdil, jeho sestra okamžitě vyskočila a běžela zkontrolovat „gorily“ a navigovat je do jejího bytu. Na chodníku před domem vládl chaos, ke kterému přispívali i chodci, bezohledně se ženoucí vpřed.
Lucas zaparkoval, vystoupil a chvíli pobaveně sledoval to hemžení. Potom zalovil rukou v kapse, vytáhl z ní malou obdélníkovou destičku a vydal se směrem ke své sestře.
„Sol?“
„Ano?“ otočila se na něj, držíc jeden z mnoha bubnů tvořících její bicí soupravu.
„Něco pro tebe mám,“ řekl a položil destičku na buben. V odpoledním slunci se jméno Solenne Morhier zlatě zalesklo.
„Díky, bráško.“
„Nemáš zač,“ usmál se. „Chceš s něčím pomoct?“
„Ne, to je v pohodě. Běž se taky zabydlet. Zavoláme si,“ odmítla jeho nabídku.
„Tak zatím,“ naklonil se přes buben, líbnul ji na tvář a nastoupil do auta.

-------------------------------------------------------------

Bylo vedro. Za měsíc končila škola, ve škole začínalo uzavírání známek, ale všichni už větřili osvobozující vůni prázdnin. Spěchala jsem na trénink a tak jsem šla pěšky, protože mi ujel autobus. Doufala jsem, že to tak bude rychlejší. Podpatek taneční boty se mi přes tenkou látku tašky bolestivě zarýval do žebra. Zahnula jsem za roh a odevzdaně vydechla. Tohle jsem vážně potřebovala. Stěhování. Z velké dodávky, přistavené k obrubníku se hrnul nepřetržitý proud bubnů, činelů, kytar a jiných hudebních nástrojů. Opřela jsem se o zeď a potřásla taškou, aby se boty dostaly do nějaké přijatelnější pozice. Uprostřed chodníku stála blonďatá dívka a mluvila s vysokým tmavovlasým klukem. Ten ji potom políbil na tvář, nasedl do auta a odjel. Proklouzla jsem za dvěma namakanýma klukam, kteří nesli piano.
Na trénink jsem sice dorazila pozdě, ale pro jednou jsem byla ušetřena přednášky na téma „dochvilnost je vlastnost králů“ a mohla se v klidu začít rozcvičovat. Tentokrát jsme trénovali jive. Jak já ho nemám ráda! S Martinem, mým tanečním partnerem jsme do sebe při zkoušení nové figury neustále vráželi. Domů jsem jela otrávená a unavená k smrti. Když jsem dorazila, jen jsem se osprchovala a hned padla do postele.

„El, vstávej, už je sedm!“ probudilo mě ráno mamčino volání. Otočila jsem se na druhou stranu a přetáhla si polštář přes hlavu. S tímhle ranním buzením nepřestala ani po tom, co jsem oslavila 18tiny.
Moje mamka, 45letá podnikatelka, se mnou byla do mých 5 let doma. To byl taky důvod, proč jsem chodila do školky jen jeden rok. Potom se vrátila do práce a doma nebyla pořádně ani o víkendech. Taťka byl umělecký truhlář, věčně zalezlý ve své dílně na zahradě. Když mi bylo asi 8, chtěla jsem se naučit vyřezávat zvířátka, která mi vždycky dával k narozeninám. Byl rád, že jsem projevila zájem o jeho řemeslo a tak nechal práce a vysvětlil mi základy bezpečnosti, jako „Nikdy nevyřezávej proti druhé ruce“ a podobně. Podal mi kus měkkého dřeva, nějaký nožík, chvíli se na mě díval, jak spokojeně odkrajuji milimetrové kousky, a pak se věnoval své práci. Za nějakou dobu mě přestalo bavit dřevo jen tak ohoblovávat, a tak jsem si klekla, dala si špalek mezi kolena a zabrala oběma rukama. Chvíli jsem nechápala, jak se nožík ocitl až po rukojeť v mém stehně, ale pak jsem začala samozřejmě ječet a taťka mě okamžitě naložil do auta a odvezl do nemocnice. Naštěstí své nářadí udržoval s úzkostlivé čistotě, takže jsem neměla otravu krve. Na sále mi jen sešili přeťatou tepnu, svaly, a po týdnu pustili domů. Jednou večer jsem uslyšela naše, jak se hrozně hádají. Mamka vyčítala taťkovi, že to dopustil. Vstala jsem, a bez berle sešla dolů po schodech, abych jí vysvětlila, že on za to nemůže. Znovu jsem musela do nemocnice, protože jsem si potrhala povrchové stehy - tepna se už naštěstí zahojila. Od té doby jsme o tom nemluvili, k dílně jsem se moc nepřibližovala a na stehně mi zůstala malá, ale viditelná jizva. Jinak ale byla naše tříčlenná rodina vcelku spokojená. Když jsem byla malá, rozhodně jsem po sourozenci netoužila, i když jsem viděla, jak si ostatní hrají se svými malými bratříčky a sestřičkami. Taky jsem totiž viděla jejich hádky a to v té chvíli převážilo. Asi tak od patnácti jsem si pohrávala s myšlenkou na malý roztomilý uzlíček, který bych si do jisté míry mohla vychovat k obrazu svému, ale pochopila jsem, že je příliš pozdě, a tak jsem se smířila s tím, že budu do smrti jedináček. Plánovala jsem ale velkou rodinu. Popravdě jsem měla vymyšlených tolik jmen pro mé potencionální potomky, že, pokud jsem nechtěla rodit každý rok, budou muset mít každý minimálně dvě jména.
„ELENO!“ zařvala mamka znovu.
„Už vstávám!“ odpověděla jsem. Vylítla jsem z postele a poslepu, jak se mi před očima zatmělo z rychlé změny tlaku, dotápala do koupelny. Jen jsem si rychle stáhla vlasy do culíku, nanesla trochu řasenky a černé tužky – jen pro pocit – a už sbíhala schody dolů. V kuchyni jsem zhltla pár kousků kupované bábovky, zapila je čajem a utíkala na trolejbus. Začátek vyučování jsem stihla jen tak tak.
Zbytek dne ve škole proběhl relativně v klidu. Moje štěkání s Annou, jednou vypatlanou holkou z naší třídy, bylo už na denním pořádku a nikdo, ani já, už tomu nevěnoval velkou pozornost. Odpoledne jsem si skočila na hodku na krátký posilovací trénink a potom už mířila na sraz s Jindrou.
S Jindrou jsem se seznámila na kurzu francouzštiny, na který jsme měli namířeno i dnes. Byl hezkej, zábavnej skvěle se s ním povídalo. Nikomu bych to neřekla, ale nebyla jsem si úplně jistá jeho orientací.
Mířila jsem k místu setkání a ještě kontrolovala, jestli jsem si nezapomněla žádnou z učebnic, které používáme. Pak jsem si ale vzpomněla, že nás dneska bude mít náš nový rodilý mluvčí na konverzaci. Byla jsem na něj docela zvědavá, i když jsem si nedělala velké naděje. Poslední dva byli milí pánové středního věku, se kterými se ale nedalo moc konverzovat, protože toho o našem „puberťáckém“ světě moc nevěděli. Nevadí, no. Tak jsem se s tím tahala pro nic za nic. To už jsem ale uviděla Jindrova svalnatá záda na druhé straně ulice.
„Jindřichu!“ zavolala jsem na něj. Okamžitě se otočil, a přeběhl silnici.
„El, víš přece, že to nemám rád!“ ohradil se.
„No jo, tak promiň,“ řekla jsem a obejmula ho. Věděl, jak ráda si ho dobírám.
„Ty vždycky víš, jak se z toho vysekat, co?“ zamumlal mi do ucha a pak mě pustil.
„Tak kam půjdem? Viděla bych to na nějakou kavárnu s klimatizací.“
„Jo, jasně. Teda, pokud je takovýhle vedro na konci května, tak fakt nevím, co budeme dělat v červenci a srpnu,“ souhlasil. Nakonec jsme zapadli do naší oblíbené kavárny v centru. Objednali jsme si vychlazený shake a tak se zapovídali, že jsme málem nestihli začátek hodiny. Naštěstí byla budova, kde se kurzy konaly, jen pár ulic od „naší“ kavárny.
Sedli jsme si na svá obvyklá místa a bavili se s ostatními, když do třidy vstoupil náš učitel gramatiky s vysokým tmavovlasým klukem. Jeho tmavě modré oči se dívaly přivětivě a trochu nesměle a nervózně. Měl pravidelný obličej pevných rysů a když ho učitel francouzsky představil jako Lucase Morhiera, našeho nového vedoucího konverzace, rty se mu roztáhly do krásného usměvu.
„Bon jour, je m´appelle Lucas,“ představil se ještě jednou, jakmile učitel odešel. S mírným uchechtnutím řekl, že je mu dvacet let, což většina z nás kvitovala povděkem, protože nás už omrzeli „moláci“, jak jsme říkali našim předchozím učitelům konverzace – oba dva totiž vypadali jako napůl prožraní od molů. Také prozradil, že volí pravici, miluje filmy s Jeanem Reno, poslouchá téměř všechno a obdivuje Václava Havla. Zeptal se nás, jestli jsme už viděli „Drž hubu!“ (ve francouzském originále „Merde!“), a hned si nás získal – na tenhle film jsme se dívali předminulý týden a všichni se předháněli, kdo si zapamatoval víc hlášek. Třeba: „Vykradli obchod s žertovnými předměty. Zmizelo dvacet euro, bučící krabička a prdící pytlík.“
Když jsme vyčerpali tohle téma, řekl, že je načase, abychom se mu představili my. Začal z druhé strany, než jsem seděla já s Jindrou a tak jsme měli chvíli na to, abychom si šeptem sdělili své dojmy.
„Je fakt super,“ řekla jsem.
„Jo, asi je, ale mě se zdá trochu jako takovej machýrek,“ odpověděl Jindra.
„Ale prosím tě, vždyť ho ani pořádně neznáš,“ řekla jsem.
„Však ty taky ne,“ odvětil a dloubl do mě, abych dávala pozor. Už jsem byla na řadě.
„Je m´appelle Elena,“ začala jsem. „je mi 18, studuju na Gymnáziu Matyáše Lercha 4letou sekci, závodně dělám standartní a latinskoamerické tance a mám ráda cestopisy, některé fantasy a instrumentální hudbu.“
„Říkala jsi, že máš ráda některé fantasy. Jaké například?“
„No, třeba,“ začervenala jsem se a představila si Jindrovy protočené oči, až odpovím. „Twilight… A tak.“ Určitě jsem byla červená jak rajče, cítila jsem to.
„Zajímavé,“ odvětil a potutelným úsměvem a já si byla jistá, že si mě už zařadil. Rozhodně můj názor „zajímavý“ nebyl, dokázala jsem si představit, že podobně by odpověděla většina dívek i žen. A ten jeho úsměv.. co si o mě musí myslet?!
To už ale Lucas dozpovídal Jindru, kterého oslovoval Henry, což se mu viditelně líbilo, a otočil se na celou třídu. „Tak, pro dnešek to bude vše. Těším se příští týden,“ rozloučil se a odešel.
Okamžitě se rozhořela diskuze, jejímž tématem bylo hlavně rozsáhlé vypočítávání všech kvalit našeho nového učitele, které se teď zúčastnil i Jindra. Od té doby mu všichni říkali Henry („Ánry“). Všichni, kromě mě. Já jsem se tvrdohlavě držela svého „Jindry“ , v horších případech „Jindřicha“.