Elena - 3. kapitola

Anotace: nezdravé okouzlení

Sbírka: Elena

Cítila jsem, že bych měla něco říct, ale naštěstí se k nám nahrnuli ostatní „společáci“.
„To bylo super! El, představíš nás?“ vychrlila ze sebe Marťa, jedna z tanečnic.
„Jo, jasně, tohle je Lucas, bratr naší nové Djky,“ řekla jsem a s výmluvou, že se musím jít napít, jsem ho ponechala ve spárech holek, kterým jeho nesporné charisma už stihlo učarovat. Uchechtla jsem se. Tohle je mnohem lepší, než ukázat, že neumí tančit. Uvědomila jsem si, že kdyby můj plán vyšel, ztrapnila bych se mnohem víc já, než on. Ale byla jsem vážně ráda, že jsem se o to alespoň pokusila, protože jinak bych si takhle skvěle nezatancovala. Už jen pomyšlení na to mi opět vhánělo krev do tváří.
„Nečervenej se,“ ozvalo se za mnou.
Otočila jsem se. „Jak jsi viděl, že se červenám?“ zeptala jsem se hloupě.
„Zdrcadla,“ osvětlil mi to jedním slovem.
„Jasně,“ začervenala jsem se znovu.
„Co si dáváš?“
„Vodu. Po tom tanci mi pořádně vyschlo v krku,“ přiznala jsem.
„Jo, tak to já si dám taky vodu,“ kývl na procházejícího barmana.
„Kde ses naučil takhle tancovat?“ odvážila jsem se konečně položit otázku, která mi vrtala hlavou od té chvíle, co vkročil na parket.
„No, pár let jsem chodil do tanečního klubu.“
„Aha. A kde?“ zajímala jsem se dál.
„Tak různě,“ odvětil a tím to uzavřel.
Barman donesl objednanou vodu v originálních sklenicích a Lucas se s tázavým pohledem se natáhl ke sklenici s různobarevnejma brčkama.
„Červený, prosím,“ usmála jsem se. „Díky.“
Mlčky jsme upíjeli.
„Solenne říkala, že vaše mamka byla Češka a taťka Francouz,“ řekla jsem nakonec, protože mě to ticho už hrozně štvalo.
„Správně.“
„Takže jste se narodili ve Francii?“
„Jo, na západě Ile-de-France,“ upřesnil, ale bylo vidět, že mu tohle téma není moc příjemné.
„A co tvoji rodiče?“ zeptala jsem se, snažíc se manévrovat na nějaké méně nepříjemné téma.
„Oba jsou mrtví,“ řekl suše. Kousla jsem se do rtu. Tak tohle se mi moc nepovedlo.
„Promiň,“ položila jsem mu ruku na předloktí, na které se vyrýsovaly svaly, jak pevně sevřel sklenici.
Pomalu vydechl. „Nevadí, nemohlas to vědět,“ uvolnil se a otočil se plně na mě.
„Ale i tak,“ snažila jsem se mu nějak přijatelně omluvit.
„Už o tom nemluvme, prosím,“ řekl.
„Jasně,“ souhlasila jsem.
„Co kdybychom si šli zatancovat?“ navrhl najednou.
„Myslíš jako svíjet se na parketě?“ připomněla jsem mu jeho vlastní výrok.
„Jo, přesně to,“ přisvědčil.
Seskočila jsem ze židle.. „Tak jdeme na to!“
Usmál se, ale v jeho pohledu byl ještě vidět smutek.
Zařekla jsem se, že ho přivedu na jiné myšlenky a po první písničce jsem mohla říct, že se mi to povedlo. Blbli jsme jak malý děcka. Pak tam Dj, který převzal před chvílí otěže od Solenne, pustil ploužák. Podíval se na mě a pak mi bez ptaní ovinul ruce kolem pasu. Položila jsem mu ruce na ramena. Mlčeli jsme a dívali se stranou. Z davu se ozvaly podrážděné výkřiky – odhadla jsem, že se Marťa s Honzou opět předvádí a „pivotujou“ o stošest bez ohledu na ostatní tančící páry. Jakmile jsem si tohle stačila uvědomit, šeptl Lucas „Pozor, nebo nás porazí!“, o krok ustoupit a stáhl mě na sebe. Nečekala jsem to, zavrávorala a prostě mu spadla do náruče.
„No, od tanečnice bych čekal lepší rovnováhu,“ řekl ironicky, když se ti dva přehnali kolem nás.
Jen jsem pokrčila rameny. „Hlavně, žes mě chytil.“
„To jo,“ přitáhl si moji hlavu na svůj hrudník. Nebránila jsem se. Zavřela jsem oči. Když písnička skončila, zvedla jsem hlavu a zjistila, že nás nenápadně navigoval ke kraji parketu.
„Už budu muset jít,“ omluvně se usmál.
„Škoda,“ řekla jsem, sama překvapená silou svého zklamání.
„To jo,“ odpověděl. „Uvidíme se na kurzu.“
„Jasně, tak na kurzu.“
Sehnul se a líbnul mě těsně pod lícní kost. I přes to, jak moc jsme tancovali, pořád nádherně voněl.
„Ahoj,“ rozloučil se a odešel.
Ještě chvíli jsem tam stála a zírala do blba, ale pak jsem se přidala k ostatním, kteří už tam na mě čekali, aby ze mě vytáhli podrobnosti o mém tanečníkovi. Řekla jsem jim to, co jsem o něm věděla, ale oni pořád nebyli spokojení.
„Ještě, že to neviděl Martin,“ řekl Marťa. „Začal by se bát o svoji partnerku.“
„To spíš aby se Honza začal bát, podle toho, jak ses na něj dívala,“ odvětila jsem.
Martina to spolkla a tím jsme to ukončili.

Večer skončil stejně skvěle, jako začal a probíhal. Doma jsem byla pět minut po druhé – jedna z mála vyjímek z pravidla „kolem půlnoci doma“, udělená rodiči, se vztahovala i na tento večer. Naši už spali a tak jsem se jen v tichosti vysprchovala a zalezla do postele. Když ze mě spadl všechen ten adrenalin, byla jsem vážně unavená, ale přesto jsem ještě rozsvítila lampičku a otevřela deník. Věděla jsem , že bez toho, abych si vyčistila hlavu, bych dneska vážně neusnula. Ještě, že druhý den byla sobota.
Vyspávala jsem až do jedenácti hodin. Když jsem se nasnídala a trochu si uklidila v pokoji, sedla jsem si do houpací sítě k okna a otevřela učebnici francouzštiny.
Můj pokoj byl zvláštní směcisí nového a starého. Vedle obyčejné dřevěné postele stál mnou vlastnoručně sbitý noční stolek, a na něm lampička se stínítkem s cirkusovými motivy, které jsem kdysi vyhrabala u tety na půdě. Hladkou bílou skříň doplňovalo zrcadlo s tepaným rámem, pověšené na stěně vedle tmavého dřevěného stolu, který měl po obvodu vyřezané malé růžičky, na němž stála dvojice futuristicky vyhlížejících reproduktorů, které jsem podle potřeby zapojovala do notebooku nebo mobilu. Ergonomická kancelářská židle černé barvy stála momentálně před krychlemi z obarvené dřevotřísky asymetricky připevněnými na stěně, které sloužily jako knihovna. Pravdou bylo, že většina knížek byla v mamčině pracovně v přízemí, protože se mi tam vešlo jen několik momentálně oblíbených titulů. V mezeře mezi touto improvizovanou knihovnou a francouzským oknem s výhledem na zahradu visela houpací síť. To bylo přemlouvání, než se mi podařilo rodiče přesvědčit, že skoby, potřebné k jejímu připevnění, nerozhodí statiku domu, že z ní nespadnu (byla dost vysoko) a nebudu v ní spát (nezdravé pro záda)! Ale nakonec jsem prosadila svou a zjistila jsem, že mírné houpání pozitivně stimuluje mozek. Od té doby jsem se u mého krásného stolu skoro neučila – pokud jsem zrovna nepotřebovala napsat něco načisto.
Ležela jsem ve své síti a nepřítomně zírala pořád na jednu stránku, zatímco se mi v hlavě promítaly události předchozího večera. Zaplašila jsem už klíčící naději, protože jsem ze zkušenosti věděla, že to většinou nevyjde. Zatřásla jsem hlavou, zaklapla francouzštinu a konečně se pořádně pustila do učení. Ve škole jsme finišovali a já jsem si rozhodně nechtěla pokazit známky na poslední chvíli kvůli nějakýmu napůl francouzovi, co krásně tančí a má úžasný oči a… Dost! poručila jsem si.