Elena - 16. kapitola

Anotace: sami doma

Sbírka: Elena

Nakonec vytáhl sadu na pétanque.
„Slyšel jsem, že je tady někde volně přístupný hřiště,“ poznamenal.
„Jo, to je,“ vstala jsem a oklepala ze sebe lístky.
Až pozdě mi došlo, že hrát pétanque s klukem, který je napůl francouz, není moc moudré. Pokud jsem několik her vyhrála, bylo to jen proto, že mě nechal. Rozhodla jsem se ale, že nebudu jemu ani sobě kazit radost, a tak jsem to nijak nekomentovala.
„Nebolí tě ruka?“ zeptal se mě asi po hodině hry.
„Trochu,“ přiznala jsem.
„Tak jo,“ řekl a uklidil koule. „Zmrzlina?“ navrhl, když si strkal černou krabici do tašky.
„No,“ podívala jsem se na hodinky. „Už asi půjdu. Chtěla bych se s mamkou ještě rozloučit, než odjede.“
„Jasně. Odvezu tě,“ oznámil.
Už jen ten tón ve mně vyvolal snahu o opozici. „Ne, pojedu sama, díky.“
„Myslím, že tohle jsme už probrali. Moje přesvědčovací prostředky, pamatuješ?“
Dělala jsem, že hledám v paměti. „Jo, myslím, že jo…“ Ve skutečnosti jsem si uvědomila, že bych chtěla, aby mě zase přesvědčoval. Zvlášť ten polibek… „Ale tady nemáš žádnou příhodnou střechu,“ poznamenala jsem.
„Hmm, to ne,“ připustil. Pak pomalým krokem obešel lavičku, která nás oddělovala a stoupl si těsně ke mně. Odhrnul mi rukou vlasy dozadu. Ano, ano, ano, chtělo se mi křičet. Přesně v tohle přesvědčování jsem doufala.
„Jsem přesvědčená,“ prohlásila jsem, když jsme se, po hodné chvíli, od sebe odtrhli.
„Já vím,“ usmál se, znovu mi podal kytku, kterou jsem předtím položila, a vzal mě za ruku. „Tak pojď.“

„Takže Solenne s Petrem teď spolu jako… chodí?“ zeptala jsem se nejistě, když už mě vezl domů.
„Asi. Mluvil jsem s ní jenom párkrát, takže o tom nevím o moc víc, než ty.“
„Takže ona s vrátí až v srpnu… A pak bude pracovat tady?“ Uvědomila jsem si, že se Lucas, stejně jako jeho sestra, může kdykoli sbalit a odjet do Francie. A nechat mě tady. Rychle jsem podobné myšlenky zaplašila. Otočila jsem se na něj a dívala se, jak si mu vítr, proudící dovnitř z pootevřených okýnek, pohrává s černými vlasy.
„Kdy teda mám přijít?“ připomněl se po chvíli.
„Nevím… tak kolem 8? Ještě bude světlo, můžeme sedět na zahradě. Možná máme doma i nějaký sýry. Teta se před týdnem vrátila ze Švýcarska a něco přivezla.“
„Jsem pro. Takže v 8 jsem u tebe,“ řekl a zastavil mi u obrubníku.
„Těším se.“
Jen se usmál. „Tak zatím ahoj,“ rozloučil se a, těsně před tím, než jsem vystoupila, si ještě mě ještě přitáhl, aby mě mohl políbit.
„Ahoj,“ odpověděla jsem a napůl ve snách vylezla z auta. Když jsem zabouchla dveře, měla jsem co dělat, abych nezavrávorala. Nechtěla jsem, aby si myslel, že jsem z něho nějak moc na větvi. Což jsem byla, přirozeně. Myslím, že Bella ty kecy o obluzení ani moc nepřeháněla, pomyslela jsem si a hned se sama sobě vysmála. Srovnávat živého kluka a působení románového upíra na literární postavu je prostě na hlavu. Netřpytí se na slunci, připomněla jsem si. Ale vypadá trochu jako Damon. To je přece jedno! Vypadá jako Damon! Vždyť je to herec! Proboha! Musela jsem vypadat, jak idiot, když jsem si to šinula domů a cestou jsem se sem tam pobaveně chichotala. Můj smích ale pomalu začínal dostávat mírně hysterický nádech. Navíc, ten česnek! Přestaň, poručila jsem si; věděla jsem, že ve skutečnosti tuhle možnost ještě budu později promýšlet. Teď jsem se musela soustředit na to, abych se chovala normálně, až bude mamka odjíždět.
Než jsem zazvonila na naše vchodové dveře – mamka zase nechala klíč zevnitř v zámku – už jsem se naštěstí docela uklidnila, takže jsem dokázala mamce pomoct nanosit tašky do přistaveného taxíku jen s mírným úsměvem, který by se dal snadno vysvětlit i tím, že jsem si třeba něco hezkého koupila. No, nerada jsem nakupovala, ale to bylo vedlejší. Taťka přijede tak kolem půlnoci. Rozloučila jsem se s mamkou a vyslechla pořád dokola omílané, dobře míněné rady typu „Nezvi cizí lidi do domu“ a podobně. Když zmizela za zatáčkou, šla jsem do domu, ale zastavila se na prahu. Chvíli jsem hodnotícím pohledem zkoumala předsíň a pak jsem bleskovou rychlostí urovnala boty a několik – hlavně těch taťkových – jsem zastrčila do botníku. Stejný proces jsem opakovala u většiny ostatních místostí. Uklidila jsem koupelnu. Když jsem omylem pustila sprchu, zrovna, když jsem umývala vanu (ani jsem vlastně nevěděla, proč to dělám; velká pravděpodobnost, že ji Lucas použije, nebyla), a celá jsem se zmáčela, začala jsem si nadávat, že jsem ho vůbec pozvala. Koukla jsem po hodinách. Bylo půl sedmé. Začala jsem trochu panikařit. Ještě jsem potřebovala uklidit ve svém pokoji – tady by se hodila stejná poznámka, jako s tou vanou – a nachystat ty sýry, co jsem slíbila.
A taky, v neposlední řadě, nachystat sebe, samozřejmě. S tím jsem si začala lámat hlavu o půl hodiny později, když jsem stála v pokoji. Příliš velká perfektnost rozhodně nebyla žádoucí, protože jsem nechtěla, aby bylo vidět, že jsem kvůli němu uklízela. Takže jsem strávila asi pět minut tím, že jsem na posteli a na houpací síti aranžovala polštáře a deku tak, aby to vypadalo co nejležérněji neuklizené. Chvíli jsem přešlapovala před skříní a pak z ní vytáhla volné saténové tříčtvrťáky, které se daly použít k snad každé příležitosti od pyžamového večírku, přes večeři v restauraci až po návštěvu Národního divadla. K nim jsem si vybrala karmínově červené tričko bez ramínek v podobném odstínu, jako moje chlupaté papuče (myslela jsem opravdu na všechno). Když jsem se znovu, po tom vyčerpávajícím rychlouklízení, upravila, bylo už půl osmé. Snažila jsem se zhluboka dýchat a příliš nespěchat; když jsem nestíhala, většinou jsem totiž něco rozbila.
Otevřela jsem ledničku a oddechla si. Byly tam. Zastrčené vzadu od té doby, co je teta přivezla. Taťka na sýry moc není a mamka potom, co jsme vychloubačnou tetu s velkými díky vypoklonkovali ze dveří, prohlásila, že jí hrozně smrdí, a že je jíst nebude. A já, abych jedla sama sýry, jejichž ušlechtilý původ a zápach, který je určitě znamením nejvyšší kvality, jsem neuměla patřičně ocenit? Vytáhla jsem z šuplíku několik plochých talířů a sýry na něj naaranžovala. Odnesla jsem to na malý pojízdný stolek u prosklených dveří do zahrady spolu s malým prkýnkem a nožem. Z francouzských filmů o kuchtění (na které jsem se dívala z větší části kvůli krásným moderátorům) jsem se naučila, že každý sýr se má krájet jinak. Tyhle byly sice švýcarské, ale co na tom. Raději počkám na Lucase. Ve spíži jsem našla nějaké tyčinky a sáček brambůrek, kterými jsem naplnila další dvě misky. I se sklenicemi na víno jsem je přidala na stolek k sýrům.
Nahoře začal zvonit mobil. Brala jsem schody po dvou s jediným přáním: ať to není prateta, která si vždycky chce hrozně povídat. Bylo za pět osm a já na žádné sáhodlouhé rozhovory neměla čas, ani náladu. Ani jsem se nepodívala na displej.
„Ano?“
„Ahoj, Eleno, to jsem já,“ ohlásil se Lucas.
„Ahoj, děje se něco?“
„No, asi se zpozdím,“ řekl.
„Aha. A jak moc?“ zeptala jsem se udiveně.
„Asi tak o hodinu, ale nevím přesně,“ odpověděl.
„Aha,“ zopakovala jsem a snažila se neznít moc zklamaně.
„Poslyš, vážně mě to mrzí, ale musím tady ještě něco zařídit. Nevadí?“
„Ne, nevadí,“ zalhala jsem. Jasně, že vadí! Už jsem se na něj tak těšila…
„Tak po deváté jsem u tebe, jo?“
„Jasně,“ souhlasila jsem. „Zatím,“ řekla jsem a položila telefon. Povídavá prateta by mi v téhle chvíli byla milejší.
Sešla jsem dolů, ze stolku vzala misku s brambůrkama a se skříženýma nohama se posadila k televizi, ve které právě běžela nějaká kriminálka. Když hlanví detektiv prohlásil, že vyslýchaná „Buďto lže, a nebo kryje vraha“, hrozně jsem se rozřehtala a málem se udusila brambůrkama. Chvíli trvalo, než jsem uvědomila, že jsou česnekové. Tak tuhle „vůni“ nedostanu pryč ani do zítřka, pomyslela jsem si líně a odložila misku, abych si mohla jít vyčistit zuby. Zrovna jsem stoupala na první schod, když někdo zazvonil u dveří. Pokrčila jsem rameny a vydala se neznámému otevřít. Odemkla jsem a pootevřela dveře. Nad kyticí bílých růží se na mě usmívala Lucasova tvář. Zasmála jsem se a otevřela naplno. Černé džíny doplňovala tmavě modrá košile, která mu až neuvěřitelně ladila k očím. Opřela jsem se jednou rukou o rám dveří a s úsměvem se mu dívala do očí. Asi minutu jsme tam jen tak stáli a dívali se na sebe, ale pak mu to došlo.
„No tak, El, pozvi mě dovnitř,“ poprosil. Asi je příliš starosvětský, pomyslela jsem si. Čekala jsem, že se prostě vecpe do dveří. A nebo… začala moje fantasmagorická část – ihned jsem ji umlčela.
Za normálních okolností by mě neodolatelný výraz, který připojil ke své prosbě, ihned odzbrojil, ale já jsem byla pěkně naštvaná. Tak v devět, jo? Nic jsem neříkala, jen jsem mu pořád dívala do očí.
„Jen jsem tě chtěl překvapit,“ ospravedlňoval se. Když jsem nic neříkala, položil dvě láhve vína i kytici ke květináči, stojícímu u dveří, obrátil se, jako by chtěl odejít, a moje odhodlání na chvíli zakolísalo.
„No, tak…“ zopakoval.
„Tak pojď dál, teda,“ svolila jsem nakonec.
Jakmile jsem otočila klíčem v zámku a otočila se, cítila jsem, jak mě bere za pas a přitahuje k sobě. Políbili jsme se. Jen na vteřinu, protože jsem od něj hned zase odskočila.
„Počkej!“
„Co se děje?“ zeptal se poplašeně.
„Měla jsem česnekový brambůrky,“ vysvětlila jsem a začervenala se.
„Fakt?“ zeptal se a znovu si mě přitáhl. Nechápala jsem, co dělá, ale moje rty s ním bez průtahů spolupracovaly.
„Zdá se, že mají umělé aroma,“ podoktl.
„Asi,“ přisvědčila jsem a ustoupila. Snažila jsem se chovat jako správná hostitelka. „Tak tedy,“ usmála jsem se. „Pojď dál.“
Rozesmál se. „Tohle mi ještě nikdo nikdy neudělal, víš to?“
„Jsem ochotná tomu uvěřit,“ souhlasila.
„Ještě jednou se omlouvám, chtěl jsem tě jen překvapit,“ řekl znovu.
„Dobrý,“ mávla jsem nad tím rukou (ve které jsem měla láhev, kterou mi radši hned odebral). Netřeba dodávat, že už jsem na něj naštvaná nebyla ani trošičku. Když se sklonil k botám, aby si je vyzul, se škodolibým výrazem jsem mu podala šedé papuče velkou, špatně vyvedenou hlavou Edwarda. Na chvíli se zarazil, ale pak se po mě pobaveně podíval a bez protestů si je nasadil.
Vedla jsem ho kolem kuchyně přes obyvák na zahradu. Opatrně jsme vytlačili vozík na malé dlážděné prostranství, kde stál dřevěný stolek a tři židle tátovy výroby. Kdysi byly čtyři, ale mě hrozně rozčilovalo, když byla jedna pořád prázdná, a tak jsem ji „uklidila“ do sklepa. Vyskládala jsem talíře na stůl a podala mu otvírák na víno.
„Za chvíli bude skoro tma,“ poznamenal, když zavrtával špičatý hrot do korku. Až příliš pozdě jsem si uvědomila, že taťka ještě pořád nespravil venkovní osvětlění.
„Počkej tady,“ vyhrkla jsem a rychle hledala v kuchyni něco, co by ho mohlo nahradil. Našla jsem obrovskou nevkusnou a podezřele vonící svíčku a petrolejovou lampu, ve které ještě k mému údivu zbyl olej. Pak jsem někde splašila zápalky a pospíšila si zpátky ven. „Mám světlo,“ pochlubila jsem se a zamávala svíčkou.
„Skvěle,“ podával mi jednu skleničku s červeným vínem.
„Tak na co?“ zeptala jsem se.
„Na dobrodružství,“ odpověděl bez váhání.
„Na dobrodružství,“ zopakovala jsem a přiťukli jsme si. Dokonce mi řekl, co přesně je to za víno, ale mě stačilo, že mi chutná. Vinařství jsem vůbec nerozumněla.
Chvíli jsme jen tak upíjeli, ale pak jsem se natáhla po sirkách. Svíčku jsem zapálila na první pokus, ale s lampou to bylo o něco těžší.
„Nechceš pomoct?“ zeptal se Lucas, když se mi to nedařilo.
„Ne, díky,“ řekla jsem. Chtěla jsem to zvládnout sama. Nic nenamítal, jen si založil ruce na prsou a s pobaveným pohledem mě sledoval.
„Víš, já bych to měl asi tak za dvě vteřiny. Mám s tím větší zkušenosti, než ty,“ poznamenal, když už nejistý plamínek blikotal do blížícího se stmívání.
„O tom nepochybuju,“ odvětila jsem a sáhla po skleničce.
Chvíli jsme se bavili o všem možném, až se rozhovor stočil k rodině. Když jsem dovykládala jednu velmi vtipnou historku o tom, jak strýc Pepa tahal z vody domnělou štiku před 4 hodiny – a uhnal si vyhřezlou plotýnku – jen proto, aby nakonec zjistil, že chytil jen velmi starý, škaredý, modrý a proděravělý hrnec naplněný bahnem.
„A co tvoje rodina?“ zeptala jsem se.
„Moji rodiče zemřeli,“ řekl.
„Aha, tos vlastně říkal,“ vzpomněla jsem si a nadávala si do zapomnětlivých netaktních blbců. Podívala jsem se na něj; zdálo se, že by o tom rád mluvil, ale já nevěděla, jak ho popostrčit, a tak jsem prostě mlčela, a čekala až začne.
„Jsem o dva roky mladší, než Solenne,“ promluvil nakonec. „Naše matka zemřela několik měsíců po mých třetích narozeninách. Otec ji za rok následoval. Moc si je nepamatuju. Starali se o nás příbuzní.“
Lucas se náhle odmlčel. Trošku upil ze sklenice. Sledovala jsem větve malého stromku za jeho hlavou, povívající v osvěžujícím večerním vánku, pomalu se rozplývající do tmy, které se rozsvícená svíčka a petrolejka snažily bez úspěchu vzdorovat.
„To je mi líto,“ vydechla jsem.
Mávl odmítavě rukou. „Nemusí. Je to už hrozně dávno.“
Měla jsem pocit, že bych měla něco říct, ale nic mě nenapadalo. „A co budete dělat teď?“ zeptala jsem se nakonec.
Dolil si a jeho postoj se trochu uvolnil. „Předpokládám, že Solenne půjde na nějakou hudební školu, a já ještě nevím. Ale rozhodně na na doktora. Mám hrůzu z krve.“ Hrůzu z krve? pomyslela jsem si pobaveně.
„Ale pojďme se bavit o něčem jiném,“ navrhl. „Tahle vážná témata jsou už docela nudná.“
Přikývla jsem, i když jsem se nenudila ani trochu. Dopila jsem druhou sklenku a postavila ji na stůl. Připravené sýry ležely netknuté na talířích.
„Dáš si sýr?“ nabídla jsem, abych přerušila tíživé ticho, které se začalo stupňovat.
„Rád,“ odpověděl. Ukrojil si tenký plátek – viditelně si nedělal hlavu s tím, jak vede řez, takže moje obavy byly zřejmě zbytečné.
„Tak co, chutná?“ zeptala jsem se.
„No, že by to bylo dobrý asi říct nemůžu,“ zašklebil se.
„Takže to ani nemám zkoušet, jo?“
„Ale jo, třeba budeš mít jinej názor,“ řekl a podal mi další plátek. Musela jsem mu dát za pravdu.
„Tyjo, musím to něčím zajíst,“ natáhla jsem se po brambůrkách. „Chceš taky?“ Naklonila jsem k němu misku.
„Jasně,“ nadšeně souhlasil. „Už hodně dlouho jsem česnek neměl.“
„Děkujme chemickému aroma a éčkům,“ přikývla jsem a položila mu misku do klína. Zachytil moji ruku a naše prsty se propletly.
„To jo,“ řekl a vzal si jednu brambůrku. „Hmm, jsou vážně dobré. Vlastně mě to předtím ani nenapadlo, že chemický česnek mi neublíží.“
Jen jsem pokývala hlavou. Kolem sýrů poletovaly muchy a tak jsem se zvedla, abych je odnesla do ledničky. Všiml si mého pohybu a vstal. „Asi bych už měl jít.“
„Ne, to ještě nemusíš,“ zastavila jsem ho.
„Měl bych. Přece jen se tvůj táta už brzy vrátí,“ připomněl mi. „Je už skoro půlnoc.“
Měl pravdu, ale já jsem tvrdošíjně trvala na svém. „Říkal kolem půlnoci, takže přijede tak v jednu.“
„Určitě?“
„Jasně,“ odvětila jsem, i když tak jistá jsem si nebyla. A taťka by asi nebyl moc nadšenej, kdyby doma našel cizího kluka, aniž bych se předtím zmínila, že s někým chodím. Vlastně jsem většinou takhle nikoho domů nezvala – natož krásné kluky.
Pomohl mi se stolkem dovnitř a pak se vrátil pro svíčku a lampu.
„El, ta svíčka se tak trochu roztekla,“ upozornil mě.
„Cože?“ vylítla jsem ven. Měl pravdu. Stála asi příliš blízko petrolejky jejíž teplý kov ji zboku roztavil. Teď vypadala jako máslo, do kterého praží slunce. Fialové máslo se třpytkama. Které teď budou na taťkově stole, zděsila jsem se. Až Lucas odejde, budu to muset uklidit. Lucas zatím oba plamínky sfoukl a mě nezbylo nic jiného, než to nechat na později a odejít zpátky do kuchyně.