L+L(4) - Dopis

Anotace: Mezi Rossií a Miguelem to začíná pěkně jiskřit. To by nebyla ale naše hlavní hrdinka, kdyby se v tom nejlepším všechno nepokazilo... Další pokračování kapitolovky L+L.

Sbírka: L+L

V kozačkách se probrodím záplavou kaluží v naší zahradě a opatrně navrátím obrácenej deštník do původní podoby. Studenej podzimní vítr mi hravě rozcuchává vlasy. Zrzavý lokny mi brání ve výhledu na cestu, vidím jen rozvířený listí všech barev, jak se pomalu snáší k zemi a pak po chvilce zase jako papírovej drak vstoupá někam k našedlým obláčkům.
„Ahoj, mami!“ pozdravím automaticky při vstupu do vyhřátýho domova. Přiběhne však akorát jen Pirát. Plnej touhy po láskyplným podrbání za ušima se mi začne jako stroj lísat o černý kalhoty, na kterejch se okamžitě vytvoří hustej nános kontrastujících bílejch chlupů.
Z obýváku se ozývá podivný šuškání. Zdá se, že máma s někým diskutuje po telefonu. Moc dobře tuším, o koho se v tu chvíli jedná. Sladká slůvka a chichotání mou domněnku jen silně potvrzují. Od matčiny plastický operace uběhl už skoro měsíc. Tetina předpověď se vyplnila do týdne. Začalo to nesmělým pozváním na večeři ze strany pana fotografa a hned pár dní nato přitáhla máma na oplátku jeho k nám domů, aby zde nafotil pár vyzývavých fotek pózující vychrtliny Katharine. Ve společnosti jeden druhýho teď tráví v podstatě víc času, než je vůbec zdrávo. Máma oslovuje pana Lashnella zlato, nebo v horším případě i broučku, což mi většinou úspěšně dokáže obrátit žaludek na ruby.
Vypustím ty dvě hrdličky okamžitě z hlavy a vyšlapu mechanicky po schodech k sobě do pokoje. Službu mi poctivě prokazuje dokonce i poraněná noha. Ono zlepšení mě konečně po několika týdnech ujistí v přesvědčení, že jde jen o vyvrtnutej kotník. Z chirurgů mám totiž již od malička hrůzu – nejspíš díky sérii příběhů z nemocničního prostředí a taky operací v některých epizodách Doktora House – tím pádem mi nezbývalo nic jinýho, než vsadit na obvaz a prášky proti bolesti.
Ohlasy na předešlou módní přehlídku byly díkybohu z větší části kladný, jen máma mi vytkla mojí chůzi, do který prý vkládám příliš moc zbytečný křeče. Táta se raději ani neozval.
Pustím se do úkolů z francouzštiny. Na stole se mi hromadí hory papírů, zpod kterých vykukují růžky sešitů lapajících marně po dechu. Pokoj si žádá zase jednou pořádný úklid. S provinilým výrazem rozložím učebnice na desce stolu a začínám vyplňovat jednotlivý cvičení.
Venku se ozývá havraní křik. Nedokážu se soustředit. Slyším vítr, jak prudce naráží do oken, s touhou prorazit je a znovu mi rozcuchat vlasy. Rozházet papíry po pokoji, pohrát si s bílou záclonou a vnést do mýho úkrytu trochu podzimu v podobě nazlátlýho listí a spousty ulámanejch větviček.
Větrnej koncert prolíná zvuk našeho zvonku. Prochází tichounce kuchyní k obýváků, plazí se po koberčících, stoupá do schodů a sílí. Přírodní živel nad jeho mocí slábne a jeho šum se pomalu vytrácí do neznáma.
Probudí mě další ostrý zadrnčení. Z obýváků ke mně dolehne mámin uvolněnej smích. Zvonek stále zvoní. Láska nejen oslepuje, člověk po ní možná i dočasně ohluchne, pomyslím si sarkasticky.
Nakouknu z okna do zahrady. U vrátek se choulí pošťák Colvins a netrpělivě vyhlíží, zdali mu někdo vyjde z vily naproti. Spěšně si navlíknu kabát a vyběhnu zpátky do mlhavý krajiny. Vidím, jak mi z dálky přátelsky mává. Oplatím mu pozdrav, nahmatám v kapse klíče a opustím zahradu.
„Ahoj, Ross, jak žiješ?“ poplácá mě potom přátelsky po rameni, tak jak to má ve zvyku.
„Skvělý,“ ucedím ironicky, „máma si našla přítele fotografa.“
„A…?“
„Ten pracuje s většinou zdejších modelek a ze mě si akorát tak dokáže střílet. Čím dál tím víc si připadám, jako bych byla naprosto nepotřebná…“
Pošťák zarytě mlčí. Snad poprvé dává mimikou najevo svý pocity a soucítí se mnou.
„Proboha, slib mi, že tohle už víckrát neřekneš!“ okřikne mě vyděšeně.
„Jsem looser. V očích všech navždycky zůstanu jako naprostá nula,“ rozhodím přesvědčeně rukama.
„Tomu nevěřím. Možná by ses neměla zabývat modelingem… Hledej něco, co tě bude bavit. Něco, v čem najdeš postupem času smysl života,“ poradí mi po kratší odmlce.
„Máš snad nějakej nápad?“
Příliš mu nevěřím.
„Na, vezmi si tohle,“ strčí mi do rukou pomačkanej letáček. „Můj kámoš jezdívá každoročně na Novej Zéland, odkaď si vozí všecko možný. Suvenýry, fotky, trička… Úplně čirou náhodou jsem u něj včera objevil tohle.“
„Pozvánka na jedinečné vystoupení australské skupiny Antilopa?“ přečítám udiveně tučně vytištěnej nadpis.
„Ale ne, otoč to,“ vybídne mě pobaveně.
Na druhý straně mě však čeká ještě větší překvapení.
Hůlkovým písmem je zde ručně naškrábaná nabídka na brigádu v odlehlý vesničce kdesi tisíce mil odsud na novozélandským ostrově. Majitel shání schopnýho pasáka a hlídače ovcí.
„Promiň, ale jezdit za prací se mi vážně nechce takovou dálku…“ namítnu bez váhání.
„Ross, poslyš, vidím ti na očích, že slávy už máš prostě po krk. Mohla by sis dopřát trochu svobody a odpočinku.“
„Pojedu až na jižní polokouli jen kvůli tomu, abych tam pásla ovce nějakýho místního dědy? Vždyť ho navíc ani vůbec neznám!“ vykulím na něj nevěřícně oči. Snažím se, aby má reakce nevyzněla příliš kousavě.
„Zkus o tom popřemýšlet,“ vrhne po mě prosebnej pohled a předá mi krabici plnou dopisů.
„Dobře,“ přikývnu krátce s předstíraným zaujetím a vydám se zpátky do zahrady.
„A mimochodem,“ zastaví mě ještě, „myslím, že je v té krabici taky obálka adresovaná přímo tobě.“
„Mně?“ zopakuju po něm trochu vyvedená z míry. „Ale mně skoro nikdy dopisy nechodí…“
„Asi nějaký fanoušek,“ mrkne na mě přátelsky a zmizí u protějšího domu.
*
Zastavím se v kuchyni a vysypu změť dopisů na stůl. Důkladně prohlížím každou obálku, až najednou úplně vespod zahlídnu vyčnívající červenej růžek.
Napjatě ho vysvobodím ze zajetí sněhově bílejch psaní, který jako by ho sama odsoudila až na úplný dno tý celý hromady jen kvůli jeho odlišnosti. Stejně tak jako odsoudili mě.
Do očí mě uhodí mý vlastní jméno, krasopisně a pečlivě napsaný v červeným růžku obálky. S překvapením v očích ji pomalu otevřu. Na stůl vypadne maličký přáníčko.
Zmateně pohledem dekóduju přední stranu. Na papíře se rýsuje zvláštní fotka televize obklopena ze všech stran skleničkami vína. Na obrazovce televize se velkým ozdobným písmem tyčí odporně růžovej nápis v podobě cukrový vaty „100 let výročí TV World‘s Reports“. Zhluboka se nadechnu a s napětím začnu číst.

Drahá Rossie,
s radostí bych Vám rád oznámil, že letos 23. listopadu v neděli oslavuje populární televize TV World’s Reports své již stoleté výročí. Byl bych mile potěšen, kdybyste si společně s Vaši matkou udělaly výše uvedeného data čas a společně s námi prožily nezapomenutelné chvilky v podobě velkolepého ohňostroje, hostiny a slavnostního přípitku.

S pozdravem,
Miguel

Trochu zklamaně odložím dopis zpátky na hromadu a probodávám ji zlostnýma pohledama, jako by za všechno mohla právě ona.
„Jen pitomá pozvánka,“ ulevím si. Nic osobního. Jen jeden hloupej vzkaz, kterej dnes pravděpodobně obdržela spousta dalších Miguelových známých. Ledabyle pozvánku poskládám a bez jediný kapky citu si ji neurvale nastrkám do kapsy od džínsů.
„Mami! Mami, přišly ti dopisy!“ zahulákám směrem do obýváků, odkud se stále ozývá tichounký šepotání plný sladkejch slov a lichotek. Moje otázka zůstává dlouhou dobu bez povšimnutí.
„Hoď mi je na postel do ložnice, buď tak hodná, ano?“ uráčí se máma laskavě přerušit hovor a vystrčit svoji hlavu do kuchyně.
Roztřesenými prsty, který mocně ovládá můj vztek, poskládám dopisy do krabice a vyběhnu po schodech až k matčině ložnici. Úmyslně dupu a cestou krabicí shazuju všemožný, co mi stojí v cestě. Třeba si mě máma konečně všimne a dojde jí, jak se cítím. Surově prásknu s krabicí o postel a sleduju, jak se obálky rozsypávají všude po pokoji. Na chvíli se zastavím a naslouchám matčiným zamilovanejm slovům.
Nevšimla si mě.
*
Další den po škole procházíme s Monicou a Sabine nejrůznější obchody s oblečením. Na oslavu TV World’s Reports je třeba se dobře oháknout, nechci, aby na mě Miguel třeba kvůli oblečení změnil názor ve špatným slova smyslu. Fakt je, že kluk, kterej vás soudí jen podle toho, jestli máte na sobě zrovna tričko od vietnamců nebo luxusní džíny z nejnovější kolekce moji matky, za moc stát nebude, ovšem holky jako já, by měly být vděčný za každou příležitost, která se jim naskytne.
Sabine je prý čerstvě zamilovaná do jakéhosi pana dokonalýho, s nímž se nedávno setkala na diskotéce a on ji zve zítra na rande. Sabine to má v hledání lásky jednoduchý, vystřídala již něco přes čtyřicet partnerů. Krásná a atraktivní je ve srovnání se mnou dost a kluky tudíž přitahuje v nespočetným množství. Velkou roli tu však hraje taky její poměrně nízký IQ, což je právě jeden z hlavních důvodů, proč s ní nikdo nevydrží déle než týden. Monica je taky ve vztahu, ale zatím nám nic prý nechce prozrazovat. Ona už to má v povaze - odjakživa si všechno nechává pro sebe a i přes svoji přitažlivost a úspěšnost bývá spíš k okolí uzavřená.
Procházíme se kolem výlohy jednoho obzvlášť předraženýho obchodu, když vtom si Sabine jako náhodou odkašle a promluví ke mně s potlačovaným úšklebkem: „Hele Rossie, a nechceš nám třeba toho tvýho kluka nějak podrobněji představit?“
Tělo mi na místě téměř zamrzne, ale snažím se to nedat navenek znát. Že já jsem se před nima o Miguelovi vůbec zmiňovala…
„Není to můj kluk,“ opravím ji nejprve. „Jen kamarád.“
„A odkud se vlastně znáte? Pověz nám konečně něco víc!“ dobírá si mě Monica.
„Nechci vám hned všechno najednou vyžvanit. Mám právo na tajemství,“ ucedím skrze zaťatý zuby.
„Jsme přece kámošky…“ namítne dotčeně Sabine.
„Nemám chuť se o tom bavit. A už vůbec ne tady a teď,“ pronesu rozhořčeně. „Přišli jsme sem s úmyslem nakupovat, nebo snad máme v plánu rozebírat to, kdo se komu líbí?“
„Normální holky ale o takových věcech během nakupování obyčejně mluví, nemám snad pravdu, Sab?“ přeruší mě překvapeně Monica.
Sabine horlivě přikyvuje a dál mě pobízí, abych se neostýchala a všechno jim o svém kamarádovi dopodrobna vylíčila.
„Jenže já nejsem normální holka,“ zamumlám tiše.
„Tvoje věc. Já se s tebou příště taky nepodělím o svý zážitky,“ rozhodne nakonec Monica uraženě a nechá mě posléze na pokoji.
„Pokud vím, to ty ani příliš ve zvyku nemíváš,“ uzavřu nakonec debatu.
Dále kráčíme mlčky a tiše sledujeme výlohy obchodů. Po třech hodinách úmorný chůze se mi naskytne pohled na ucházející černý společenský šaty. Tmavý barvy zeštíhlují, tak proč je nevyzkoušet, pomyslím si a vejdu do obchodu. Sabine s Monicou mě beze slov následují.
„Co myslíte? Nejsou špatný, že?“ nasměruji rukou jejich pohledy k figuríně, která je má oblečený na sobě.
„A nechceš si raději koupit barevnější? Ty azurově modrý ti na přehlídce fakt hrozně sekly…“ vzpomene si Monica a její pohoršení je ten tam.
„Jenže to by Rossie musela najít ten správnej střih. Být jí, raději vsadím na něco méně nápaditýho. Odvede to od ní celkovou pozornost a nikdo si tím pádem nevšimne těch jejich špíčků na rukou,“ pronese Sabine své další cenné moudro.
„Ty vždycky dokážeš potěšit,“ zakroutím nevěřícně hlavou a odkráčím do zkušebních kabinek.
Šaty mi vcelku sedí a skutečně opticky zeštíhlují. Naposledy se nemotorně otočím párkrát před zrcadlem a vyrazím k pokladně zaplatit.
„A on… ten kluk… tě jako fakt pozval sám od sebe na rande?“ vrátí se najednou Sabine k tomu mě tolik nepříjemnému tématu.
„Ehm… ano,“ odpovím stručně a předstírám silné zaujetí pastelově modrým tričkem za výlohou.
„Ty jo. Víš, Rossie, promiň, ale ty totiž vážně nejsi žádná krasavice,“ vmete mi do obličeje jako by nic. Chvíli zarytě sleduju její výraz. Křečovitě se usmívá a připitoměle pokyvuje hlavou ze strany na stranu. Cítím, jak mi hoří tváře a ruce se mi bezmocně klepou.
„Tak víš ty co? Alespoň mu teď zavolej!“ pobídne mě plná nadšení.
„Jasně! Proč bys mu nemohla zavolat? Nebudeme vás přece rušit!“ přidá se k mýmu zděšení nakonec i Monica.
Zhluboka se nadechnu.
„Jakej má hlas? Mluví jako drsňák nebo je to spíš romantik?“ vyzvídá dál Sabine a úplně přitom přehlíží můj otrávenej výraz.
„Používá slova jako „hustý“ a „mazec“? Nebo mluví formálně a vždycky si napřed rozváží to, co se chystá říct?“
„No…“
„Je hodně ukecanej? A mluví zajímavě?“
Srdce mi buší jako na poplach.
„DOST!“ zařvu nekontrolovatelně a vysíleně se opřu o zábradlí po mé levici.
Pozoruji stupňující se zděšení ve tvářích obou spolužaček.
„Tak dobře mě teď poslouchejte. Obě dvě,“ ucedím popuzeně, když se Sabine automaticky otočí směrem k zženštilýmu kolemjdoucímu s bohatou blonďatou kšticí, „do toho, jací jsou moji přátelé, vám vážně nic není. Představte si situaci, kdy vám dopodrobna vyklopím všechny informace. A co uděláte vy? Povíte to okamžitě ostatním!“
„Pořád nechápu, co v tom vidíš za problém,“ ohradí se vzápětí Sabine.
„Že nechápeš?“ zasměju se strojeně. „Povíte to ostatním a to se pak během neskutečně krátký chvíle donese přímo k Amandě! A jakmile ví něco Amanda, neostýchá se s tím seznámit rovnou celý Státy! Poslyšte, nechci, aby se moji přátelé kvůli mně třeba dostali do bulvárního tisku. Přeci jen lidé na ulici mě obvykle poznávají, je to riskantní,“ vysvětluju neklidně a pracně od sebe přitom odlepuju malýho chlapečka, kterej ke mně žadonivě natahuje ručky a neoblomně prosí o podpis do památníčku.
„Jak myslíš,“ ucedí dotčeně Sabine, načež se jedna po druhé v rychlosti vymluví na důležitou schůzku a nenápadně splynou s davem lidí okolo, míříce k eskalátorům. Nikdo je neprosí o podpis, proplouvají houfem nakupujících jako nenápadný stíny. Sem tam jejich atraktivitou očarují oči kolemjdoucích opačnýho pohlaví, jindy za nimi dokonce užasle vydechne skupinka puberťaček, toužících po stejně dokonalý postavě. Lidé se automaticky neotáčí právě proto, že jste dcera nejslavnější módní návrhářky, ale proto, že jste výrazní.
Navleču si na hlavu kapuci od mikiny a ukryta pod svým nic nezmohoucím brněním se proplížím davem až k východu nákupního centra.
*
Je neděle, dvacátýho třetího listopadu a slavnostní zahájení oslavy stoletýho výročí TV World’s Reports se neúprosně blíží. Na jednu stranu se těším, až znovu spatřím Miguela a jeho nezaměnitelnej úsměv plnej sympatie a laskavosti. Na druhou stranu se mi taky děsně klepou kolena, abych zase náhodou něco zase nezvrtala, a když ještě ke všemu pomyslím na to, že jako doprovod mám po boku matku s fotografem Peterem Lashnelem, jehož zrak upřeně směřuje po celou dobu jen na jedno jediný místo (kterým je matčino uměle vyvinuté poprsí), chce se mi zvracet.
Přichází sám ředitel, hosté vstávají a uznale tleskají. Nevědomky jejich chování kopíruju, mý oči však směřují kamsi k rohu stolu, kde stojí reportérka Camargová, Miguelova matka. Miguela téměř nevídím, sem tam se mihne v mým zorným poli jeho snědá ruka. Jenže to mi nestačí. Zklamaně si povzdychnu.
„Co je zas? Vadí ti snad Peter?“ oboří se na mě polohlasně máma, když už po dvacáté zkormoutím obličej do těžce ztrápenýho výrazu. Úmyslně mlčím a zasedám na pokyn ředitele ke stolu.
Nalívá se šampaňský, číšníci přináší předkrmy a lidé se postupně ponořují do horlivý diskuze. Vzniká ta správná atmosféra oslav, všechno probíhá hladce. Jakmile dojíme poslední chod, pobídne nás ředitel k tanci, který má celej večer nakonec završit. Jedinej, kdo se pro takovou aktivitu po jídle nadchne, je máma s fotografem. Ostatně máma za celou dobu snědla jeden malej dietní dortík, list ledovýho salátu a plátek sýra, aby náhodou ředitele úplným odmítnutím večeře neurazila.
Většina z hostů se od stolu zvedá až po uplynutí několika hodin dlouhého klábosení. Hrají flamengo. Odhodlaně vstanu od stolu a mířím k Miguelovi. O něčem se nadšeně baví s fotografem Lashnellem. Máma sedí v rohu místnosti obklopena hloučkem žen a hlasitě se směje přes celou místnost, jako by snad dočista úplně zešílela.
„Ahoj,“ pozdravím ho. Fotografa úmyslně přehlížím.
„Á senora!“ vydechne, „sluší vám to.“
„Díky,“ zadrmolím a přitom cítím ten známej nával horka, kterej mívám pokaždý, když se zrovna pobryndám rajskou omáčkou před zraky novinářů.
„Bavíte se dobže?“ ptá se starostlivě.
„Skvěle, d-díky za optání,“ opáčím nejistě plná rozpaků.
„Nepůjdeme si zatancovat?“ nahodí rychle.
„Jistě… s radostí,“ vypísknu.
„Omluvte nás na chvíli,“ promluví k němu naposledy Miguel a vytáhne mě na parket do vedlejší místnosti. Všimnu si, že místnost je téměř prázdná. Toho taky Migue ihned využije a energicky se mnou lítá z místa na místo, až mám pocit, že se se mnou všechno příšerně točí.
„Umírám žízní,“ postěžuju si nakonec a vyčerpaně se svalím do rohu místnosti.
„Hned vám pžinesu džus! Un momento, senora!“ nabídne se. Sleduju, jak nezkrotně kličkuje mezi tančícími páry, jen aby mi obstaral něco k pití. Mám chuť křičet radostí, ovšem vyčerpání mi nedovolí vydat ani hlásku. Miguel je v cuku letu zpátky a ochotně mi podává skeničku ledově vychlazenýho džusu s příchutí osvěžujícího pomeranče. Jeho chuť je poměrně zvláštní, ale žízeň mi nad tím detailem nedovolí dlouho přemýšlet.
„Díky mockrát,“ špitnu. Točí se mi hlava, a když se zvedám, mám pocit, jako bych znovu padala. Skoro mě to překvapí, ale jakmile si vybavím školní maraton, kde jsem hned po prvním kilometru upadla do dlouhýho bezvědomí, dojde mi, že se nic zvláštního vlastně neděje.
„Pojďte potžebujete na vzduch,“ chytne mě za ruku a vede starostlivě mě ven.
Zakopávám o svoje vlastní nohy a motám se ze strany na stranu jako opilec.
„Sorry,“ zahuhlám, když do Miguela již asi po dvacáté prudce vrazím.
„Vy jste mi teda číslo,“ směje se. Není v tom ani kapka vynucení, což mě udivuje. Každej normální kluk by teď jistě přede mnou vzal do zaječích. Jeho výroku se hlasitě zasměju a pevně ho chytnu kolem ramen.
Venku vane příjemnej osvěžující vítr. Posadíme se na lavičku v okolí a mlčky nasloucháme nočnímu tichu. Stisknu pevněji jeho ruku. Zpozoruju, jak se mu na tváři rozzáří roztomilej úsměv.
„Miluju tě,“ zašeptám neovladatelně. Ruce i kolena se mi silně třesou, mám chuť tu větu ještě alespoň třikrát zopakovat a začít ho vášnivě líbat. Nic však dělat nemusím, věci se spolehlivě ujme sám. Naše rty se k sobě pomalu blíží jako v romantickým filmu, až jsou u sebe nakonec úplně blizoučko. Zavřu oči, přestanu na chvíli dýchat a vychutnávám si ten zvláštní pocit, kdy se Miguelovy hebký rty zlehka dotknou těch mojich. Rukama ho nevědomky chytám kolem ramen a nemotorně se k němu tisknu. Nikdy jsem se ještě nelíbala.
Na pár vteřin otevřu oči, do kterých mi někdo v ten moment neohleduplně zasvítí bleskem profesionálního foťáku. Vyplašeně se odtrhnu od Miguela, kterej plnej zděšení bolestně zařve a rukou si zakryje svůj krvácející ret, do kterýho jsem ho úlekem kousla.
Prudce se zvednu z lavičky a bez sebemenšího rozloučení utíkám pryč temnou ulicí. Znovu se mi zamotá hlava, načež zakopnu o zlomenou větev a zřítím se po hlavě k zemi.
„Debilové!“ ulevím si a jen stěží potlačuju slzy. Zdálky stále září blesky foťáků. Chudák Miguel, pomyslím si lítostně. Zvedám svý roztřesený tělo ze země a přestávám se bránit slzám. Těžkej knedlík v krku se pozvolna vytrácí a já můžu konečně zvolna dýchat.
„Migueli, odpusť mi to,“ zašeptám zdrceně. Odpoví mi jen šum listí v korunách stromu, lemujících kamenitou cestu, po který vysíleně kráčím.
„Odpusť mi, vždyť… já tě miluju.“
Naposledy se ohlédnu za sebe a dám se na cestu domů.
*
Je pondělí, dvacátýho čtvrtýho listopadu, tři hodiny ráno. Ležím v posteli u sebe v pokoji a tiše sleduju Piráta u okna, jak zasněně civíe hvězdy na temný noční obloze. Jestlipak právě přemítá o sousedovic rozmazlený kočce Yumy? A vůbec, jak kočky prožívají smůlu v lásce?
Mý další neovladatelný vzlyknutí Piráta přinutí, aby se konečně protáhnul, několikrát zívnul, skočil ke mně do postele a pěkně po pirátsku mě praštil prackou přes hlavu. Po dlouhém zírání do prázdna se konečně zvedám, natáhnu ruku k psacímu stolu a zašátrám po nejbližší propisce. Ze zásuvky vytáhnu mírně pomačkanou nabídku brigády od pošťáka Colvina, rozsvítím si lampičku a odhodlaně se pustím do vyplňování informací.
Hned se cítím líp.