Kapitola 1.

Anotace: "Vládcovi synové nepotřebují klíč k žádným dveřím."

Sbírka: Slzy Mirelle Bloom

Divadlo stálo přímo v areálu paláce, takže nemuseli ani vycházet do výjimečně nevlídného počasí a houstnoucí tmy. Nabubřelý komorník je tam odvedl, hned co se celí zmatení z nečekané přízně osudu vypotáceli z provizorní šatny. Většinu svého majetku hravě unesli na zádech a na kárce schované v blízkém lese nebylo nic co by stálo za námahu plahočit se čerstvými závějemi uprostřed noci.
Dovedli je přímo do zadního traktu divadla, kde byli ubytovaní herci, ke kterým se měli připojit. Nebylo tu teď ani živáčka, protože Vrchní mág byl znám svou štědrou povahou a obdivem vůči všem umělcům a tak byli členové jeho herecké společnosti pravidelně zváni na všechny palácové večírky. Mirelle se zatetelila blahem při představě, že příště budou možná pozváni i oni.
Pokoje už měli připravené, jako by tu na ně přímo čekali. Každý měl pro sebe svůj vlastní malý kousek světa a toulavým tanečníkům připadalo zařízení tak honosné, jako by jim jejich nový mecenáš vyklidil vlastní ložnici.
Mirelle se natáhla na postel tak jak byla – oblečená s bolavými kotníky od příliš utažených špiček a vyčesaným drdolem obepnutým žíněnou síťkou, který ji tlačil do zátylku.
Přesto usnula jen co se dotkla polštáře a když ji ráno Gregor probudil stále ještě tak docela nevěřila, že to všechno okolo není sen. Tím spíš, když snad poprvé za dobu co ho znala vyslovil slovo „snídaně“.

...

Sál opět vířil barvami a ze stěn sálalo horko, zatímco se od podlahy zvedal známý chlad. Za okny sněžilo, což byl jediný úkaz, který jim počasí v posledním měsíci nabídlo.
„Nemusíš se tak klepat, vypadáš krásně Mirelle.“ Ujišťoval ji po sté Aberthon mírně se chvějícím hlasem. Hrdě při těch slovech vystrčil bradu a bylo vidět, že sám úspěšně zdolává vlastní nervozitu. Měli dávno za sebou prvních několik představení a žili si jako ve snu. Mirelle se s ulehčením zavěsila do nabídnutého rámě a druhou rukou si přidržovala širokou nabíranou sukni z nákladného hedvábí barvy nejhlubšího moře. Vrchní mág jim opravdu královsky vynahrazoval každou kapku potu na parketě.
„Nejsem si jistá, jestli....prostě…je tu tolik lidí.“ Zamumlala a roztržitě si zastrčila pramen za ucho. Mladík jí zamyšleně poklepal po ruce, ale mlčel. Jinak skupinka hučela živým hovorem. Celé osazenstvo divadla bylo zváno, žádný div, jen pro členy nově vzniklého baletního souboru přišla dnes večer společenská premiéra.
Do sálu vešli společně přesně hodinu po setmění. Koncipiér je díkybohu neohlašoval konkrétními jmény, takže mohli brzo opustit úhel pozornosti ostatních a uvolnit místo dalším hostům. Ples začal záhy po jejich příchodu. Parket se bleskurychle zaplnil páry, v tu chvíli popadl Mirelle takový nepochopitelný děs, že doslova utekla před Aberthonem a zmizela mu v davu postarších dam, které s podrážděným přezíráním sledovali rej mladých.
Nechtěla se chovat tak zbaběle ani ji nelákalo tančit v tlačenici ostatních párů. Nakonec se spokojila s nenápadným postáváním u okna. Číšník v saténové livreji jí nabídl sklenku bílého vína kterou s povděkem přijala. Není lepší výmluva, než žízeň, pomyslela si spokojeně a hned se napila.

„Ale předstíraná žízeň bohužel tak šťastně již nefunguje.“ Zvalo se odněkud mimo její zorné pole, ale tak blízko až nadskočila překvapením. Sklenka jí vyklouzla z prstů a rozprskla se o podlahu na tisíc střípků. Otočila se a hned o krok couvla. Poplašeně zalapala po dechu. Sotva pár kroků od ní stál nejmladší Vládcův syn. Jeho jméno si nedokázala vybavit, ale v hlavě se jí promítla vzpomínka na ten večer, kdy ho viděla poprvé. I dnes mu rozcuchané vlasy padaly do očí. Díval se na ní se špatně skrývanou dychtivostí před níž poplašeně ucouvla o další krůček.
Na její zaražené mlčení reagoval pohozením hlavou, které se s přimhouřenýma očima dalo považovat za poklonu. V tu chvíli se Mirelle konečně vzpamatovala a bez dalšího otálení vysekla to nejelegantnější pukrle, kterého byla schopna. Nevěděla, jestli mu odpovědět, nebo jestli říci něco jiného, jen tam tak stála a tiše před ním klopila oči.
„Smím prosit?“ otázal se, ale už k ní natahoval ruku a svou otázku pronesl s okázalou samozřejmostí tázací věty. Na sotva znatelný okamžik zaváhala, ale nebylo by moudré takovou nabídku odmítat a tak nabízené rámě spěšně přijala.
Odvedl ji od okna až téměř do středu sálu, tam si jí přitáhl do náruče a vedl jí s nonšalantní jistotou mumrajem ostatních párů. Nikdo se na ně nelepil, jak se obávala, spíše všichni couvali, aby jim uvolnili cestu. Byl o dobrou hlavu vyšší, takže mu do obličeje neviděla, ale přes jeho rameno měla dobrý výhled na obdivné až závistivé pohledy ostatních dam. Především díky jejich reakci si konečně plně uvědomila rozsah té prazvláštní situace.
„Zapomněla jste mi prozradit své jméno.“ Poznamenal její tanečník po chvíli. Na okamžik uvolnil své sevření a roztočil dívku, aby ji posléze zase přivinul k sobě ještě o něco těsněji.
„Mirelle.“zašeptala v rozpacích jen co popadla dech.
„Krásné.“ Zabroukal jí přímo do ucha. Dívka se zoufale snažila vybavit si jeho jméno, ale dokázala se rozpomenout jen na jméno nejstaršího z bratrů. Najednou se ozval jeho smích, jako by ho snad její myšlenky pobavili.
„Snad se dalo předpokládat, že na vás Duncan udělá největší dojem. Měl jsem se představit.“ Prohlásil se smíchem. O krok ustoupil a na pár vteřin sklopil hlavu v pravé dvorné úkloně: „Elasias, k vaším službám.“ Pronesl obřadně a políbil jí hřbet ruky
„Slyšíte snad mé myšlenky pane?“odhodlala se konečně, když už zas v obětí proplouvali sálem.
„Ano, ale není na tom nic pozoruhodného“ kývl směrem ke svému otci a Duncanovi, kteří netečně sledovali sál ze svých honosných křesel v jeho čele: „Co se týče našeho rodu, je to naprosto běžná vlastnost.“ Dodal hlasem přetékajícím sebejistotou. Sledovala jeho pohled. Duncan se právě v té chvíli zvedl a odešel pryč dveřmi skrytými ve stěně. Třetího bratra nikde neviděla.
„Ach čím to jenom je, že se zabýváte vším jiným okolo, jen ne mnou?“ zamumlal na oko ublíženě: „Udělal jsem snad tak pomíjivý dojem?“
„Ne to ne..“odpověděla překotně a pak se zarazila, po tvářích se jí rozlil ruměnec.
„Snad byste měla přemýšlet o tom, co nastane až tanec skončí.“ poradil jí a jeho dlaň přejela zlehka po dívčiných zádech, až jí pod šaty naskočila husí kůže. Jeho ruka se zastavila až příliš nízko, než aby to mohla přejít bez uzardění a nepříliš přesvědčivého nesouhlasu. Chtěla něco namítnout, ale on se na ni usmál podivně děsivým úsměvem, takže jí všechny takové myšlenky rázem přešly.
Odněkud se ozval cizí hlas, který přetrhl čistou linku hudby i zvuk tichých hovorů ostatních párů: „Tohle už stačí.“ Ta slova přišla tak neočekávaně, že se dívka lekla a spěšně od svého tanečníka odskočila. Měla absurdní pocit, že dělá něco špatného, když si dovoluje tančit s Vládcovým synem. Něco v tom hlase jí navíc připomnělo Gregora, který podobným tón používal, kdykoli měl vztek, ale nechtěl ho dávat příliš najevo.
„Teď bude tančit se mnou.“ dodal příchozí nesmlouvavě a nabídl Mirelle svou vlastní ruku. Z jeho slov odkapával chlad, nepodíval se na ni, jen nasupeně zíral na jejího Elasiase, jehož ruka stále ještě spočívala kolem dívčina pasu.
Otočila se k němu a nepříjemně napjatá čekala na odpověď. Na chvilku se v jeho tváři zračil takový vztek, až si pomyslela, že situace vyústí v souboj, ale pak se ovládl. Políbil jí ruku a s dvornou úklonou uvolnil místo bratrovi. Téměř okamžitě pak splynul s okolním davem, ani se neotočil.
Nesměle pohlédla na prostředního z bratří, celá se topící v trapných rozpacích. Je vůbec možné, aby se ten zázrak stal dvakrát za jediný večer? Proč ona, když sál praskal ve švech díky všem těm urozeným dámám okolo? On tam, ale přesto stál - až příliš reálný než, aby to mohl být sen či noční můra a stále ještě k ní natahoval ruku. Byli si oba neuvěřitelně podobní, ale Elasias se na ni usmíval zatímco tenhle měl obličej vytesaný z ledu a rty zkroucené do krutě pohrdavého úšklebku. V tu chvíli si nic nepřála víc, než aby ji nechal odejít, dokonce před ním o krůček ucouvla, ale neodvážila se nechat ho tam jen tak stát a utíkat pryč jak jí velel instinkt. Byl přece jen synem Vládce, takže nemohla odejít dokud ji sám nepropustí. Ač to bylo absurdní téměř jí mrzelo, že se na ní tak dívá, zraňovalo ji to a znovu si musela klást tu otázku, proč ona, když on nemá očividně jediné potěšení z vyhlídky na společných pár minut.
Umínila si, že se hned potom pokusí najít Elasiase, ale jen na to pomyslela zrudla až ke kořínkům vlasů. Kousla se do rtu a potřásla hlavou, aby se trochu probrala, nebylo vhodné na takové věci vůbec myslet.
Znovu k němu zvedla oči, právě včas, aby jí neušel zkoumavý pohled, který vyslal jejím směrem. Měřil si ji však s neskrývaným nesouhlasem, pod kterým její ruměnec jako na povel ustoupil mrazivým záchvěvům vystupujícím podél její páteře. Nemohla si pomoci, ale když na ní takhle zíral, cítila se malá, zranitelná a ztracená. Ze světa se pro ni v tu chvíli vytratilo všechno teplo, hudba utichla a světlo se proměnilo v šeď, zalitovala, že prve neutekla, ale teď už bylo pozdě. Beze slova si slíbila, že bude rozumná.
Zamyslela se nad jeho jménem. Reagoval okamžitě drobnou úklonou: „Mathias.“ Řekl jen, což dívce nevadilo, protože o jeho služby rozhodně nestála.
„Mirelle.“ Odpověděla stejně stroze a vysekla mírné pukrle. Měla přitom pocit, že se jí nohy proměnily v beztvarý sulc, třesoucí se pod její vahou.
Držel ji v náručí nepřirozeně odtaženou od vlastního těla, aby se dotýkali co nejméně. Nebyla si jistá, jestli jí to vyhovuje, nebo jestli by ocenila méně nepřirozenou a prkennou pozici a snažila se na to nemyslet. Cítila se v tom sevření jako v kleci. Jako ve svěráku svého vlastního chladného strachu, který jí obklopoval jako dusivá mlha.
„Až hudba dohraje měla byste odejít.“
„Nemám v úmyslu odcházet tak brzo, byla jsem pozvána na celý ples.“Odpověděla mu a počáteční překvapení se proměnilo v nepřeslechnutelně nepřátelský tón.
Zadíval se na ni se zvláštní směsicí emocí, které v jeho nehybných očích nedokázala rozpoznat. Hlavou jí prolétla myšlenka, že nikdo jiný na světě nemůže mít oči, které by se těm jeho byť jen blížily. Bylo to jako by na ni shlížela sama bouřka: mraky kouřové mlhy i ocelově modré šedi s odstíny matného stříbra lemované černou noci a žlutavými záblesky blesků či snad jen skrytých slunečních paprsků odrážejících se v kapkách přicházejícího deště. Nedokázala se do takových očí dívat déle než pár vteřin. Kdo by to vůbec mohl dokázat? Měl jeho bratr taky takové oči a ona si jich prve nevšimla nebo vše záleželo spíš na samotném pohledu než na barvě?
„Je to pro vaše dobro.“ Řekl, ale vyznělo to dutě jako naučená fráze, které by sotva kdo uvěřil.
„Dovolte mi o tom pochybovat...pane.“ Téměř zavrčela a zamračila se, až jí u kořene nosu vznikla jemná vráska.
„Moje slovo vám snad nestačí?“ i jemu se teď trochu zatřásl hlas potlačovanou zlobou. Mirelle přesto sebrala odvahu a vzdorovitě k vzhlédla němu vzhlédla.
Bouřku v jeho očích protínaly další a další blesky, jak se v nich odráželo světlo tisíců svic nad jejich hlavami. Vlasy měl pečlivě sčesané dozadu a uhlazené, přesto mu do čela padalo pár pramenů a když odhalil zuby ve zlostném úšklebku vypadal tak děsivě, že se okamžitě pokusila vytrhnout z jeho náručí. V pravém uchu se mu zablýskla smaltově černá náušnice jejíž povrch brázdily klikaté spirály a runy. Cítila jak jí drtí ruku svojí, aby ji odradil od další neposlušnosti.
„Dotančíme, pak vás odvedu k jednomu z postraních východů.“zavrčel a odsekával slova strohým hlasem, kterým jistě poroučel nechápavým sluhům: „Nepokoušejte se sem dnes už vracet a...“ zaváhal a pohlédl jí do očí, chtěla se tomu vyhnout, ale najednou od něj nedokázala odtrhnout zrak: „již nikdy byste se neměla bratru připlést do cesty.“ dodal, znělo to jako by si sotva znatelně povzdychl napůl pro sebe napůl pro ni. Napůl rozkaz a napůl nevyřčená prosba schovaná na samém dně nekonečné hloubky těch slov i pohledu.
Přesto Mirelle v tom okamžiku letělo myslí tisíc neuctivých až zle urážlivých myšlenek na jeho adresu. Věděla, že ji slyší, snažila se ten příval zastavit, ale nedokázala vlastní mysl ukáznit a po chvíli to vzdala docela a jen se dál mračila.
„Nečekal jsem, že byste to pochopila, ale jak už jsem řekl, dělám to pro vaše dobro.“
„Nemám žádný důvod věřit tomu co říkáte. Vašemu rozkazu se podrobím, ale jsem ráda, že jste nečekal pochopení či vděčnost a nejste teď zklamán.“ Zabodla do něj ublížený pohled odhodlaná k tomu, neříct už ani slovo. V koutku duše se udivila nad svým chováním. Nedokázala si vybavit jakoukoli jinou vzpomínku, kdy by si dovolila chovat se tak nestoudně a drze vůči někomu výše postavenému. Co jí dodalo takovou sebedůvěru pro urážení syna Vládce celého města? I tyhle rozumné otázky brzo smetla další vlna ublíženosti, hrdosti a vzdoru.
„Nepřehánějte, Duncan je dědic.“ Ušklíbl se kysele. Když k němu překvapeně vzhlédla zdálo se jí, že žlutavé záblesky v jeho očích matně pulzují v rytmu tepu jeho srdce, ale dost dobře to mohl být jen klam a ona od něj byla příliš daleko, než aby si to mohla ověřit. Rychle se zadívala na stříbrnou sponu spínající jeho plášť a po zbytek tance už ani jeden z nich nepromluvil.
Když hudba dohrála okamžitě jí nabídl rámě. Všimla si, že se otočil směrem ke svému otci, taky se ohlédla, ale Elasiase nikde neviděla. Kvapně je odváděl z parketu. Blízko okna, kde se prve setkala s Elasiasem byla podlaha ještě stále pokryta drobnými střípky. Pohlédla na ně a věnovala mladíkovi pár něžných myšlenek. Mathias se jako na povel napřímil a s odporem si prošlapal cestu skleněným popraškem. Ušklíbla se a pomyslela si něco o trpné žárlivosti.
Pod jeho dotekem se na hladké květinové tapetě okamžitě objevil rám dveří. Mirelle poděšeně uskočila tak daleko, jak jí jeho paže dovolovala. Dobře si všimla jiskřiček, které mu ještě stále poskakovali mezi prsty. Dveře se otevřely, jak do nich zatlačil, za nimi zela tmou tmoucí je kamenná chodba. Odněkud se přihnal vítr, ledový závan ze skryté prázdnoty za tenkou zdí honosného sálu.
„Dovede vás přímo do divadla. Nezastavujte se a nevracejte se.“ Sevřel jí paži, až to zabolelo a jeho hlas zněl naléhavě: „Mějte laskavě na paměti mé varování.“ Rozkázal a pak dívku nevybíravě postrčil skrz dveře, které za ní urychleně zavřel.
Mirelle se ocitla v téměř úplné tmě. Světlo, které prosvítalo skrze spáry dveří zmizelo v další vteřině, jak za ní chodbu neprodyšně zapečetil. Dívka paralyzovaná strachem strnula, když se vzpamatovala naprosto nevybíravě a nahlas zaklela na adresu prostředního syna Vládce města.


Dlaněmi šátrala po stěnách a každý krok byl krokem do neznáma. V chodbě stále mrazivě táhlo, až jí vítr srážel vlasy z čela. Po celém těle jí brzy naskočila husí kůže, že ani mnohé vrstvy látky jí neuchránily před mrazivým třesem.
V duchu se dívka zaobírala událostmi poslední hodiny. Dostala se snad do nějakého střetu zájmů mocných bratrů? Nebo šlo jen obyčejnou žárlivost, kvůli které viděla v Mathiasových očích tolik zloby. Pouhopouhé zraněné ego, rozhodla nakonec a z podvědomí se opět o slovo přihlásila salva urážek. Před očima jí vytanul jeho obličej, stačilo však přidat lehký úsměv a z jednoho bratra byl druhý. Ani vzpomínka na něj, ji však na dlouho nezahřála.
Stále nevěřila vlastnímu štěstí, že s ním tančila. Čím ho mohla upoutat? Možná si ji pomatoval z nějakého představení, ale neměla pocit, že by ho v nejvyšší loži kdy zahlédla. Na představení chodil Vládce většinou bez doprovodu, jen Duncan si liboval v klasických tragédiích, které se pravidelně objevovali v repertoáru divadelníků.
Náhle rukou narazila na roh. Zašátrala ve vzduchu, byla t odbočka od hlavní cesty. Opatrně ohmatávala stěnu, chodba se tu rozdělovala na tři další. „Detail o kterém se někdo, zřejmě zapomněl zmínit.“ Zamumlala si pro sebe.
Nestálo jí to příliš přemýšlení nad další cestou. Zdaleka nejjednodušší bylo jít stále vpřed. V koutku mysli sice tušila, že divadlo bylo od sálu východním směrem, tedy vlevo, ale příliš se bála, že kdyby udělala chybu, příliš by ji to zmátlo, než aby se dokázala vrátit. V chodbě mohlo být takových odboček desítky. Počítala s tím, že ať na světlo vyleze kdekoli v paláci, do Divadla si cestu najde.
Než narazila na konec chodby trvalo to věčnost. Stěna však byla hladká, pouhá slepá ulička. Když potisící ohmatala každý kámen zoufale klesla na kolena do prahu. Nezáleželo jí na tom, v jakém stavu budou její nádherné šaty až konečně vyleze z téhle díry. Cítila se tak strašně unavená, že už nemohla jít dál. Nohy kvůli chladu dávno promrzly a znecitlivěly. Když si teď prsty objala štíhlé nárty bylo to jako držet nohy mrtvoly. Rozklepala se. Seděla tam ztracená ve tmě, opřená o drolící se zdivo. Ztracená. Opět jí zachvacovala ublíženost. Nebrečela, ale neměla k tomu už příliš daleko.
Trvalo jí dlouhé minuty, než se sebrala natolik, aby pokračovala v cestě. Mezi zuby drtila to jméno, v touze rozmetat jeho nositele na kousky. Namáhavě se vyškrábala na nohy.
Zaklela, v touze vykřičet svůj strach, do očí se jí draly slzy. Křičela až jí přeskakoval hlas a celá se třásla. Stěna za jejími zády se najednou prudce hnula. Do chodby pronikly první paprsky světla. Dveře se pod její vahou otevřely a ona po zádech spadla na vykachlíčkovanou podlahu pokrytou drobky

…

Nečekaný pád nazad jí vyrazil dech a několik předlouhých vteřin byla tak oslněná, že si nic nedokázala srovnat v hlavě. Okolo ní se ozývalo spousta hlasů za doprovodu syčení a tlumeného pobublávání. Něčí pohotové ruce jí tahaly na nohy. Konečně zaostřila a s překvapením zjistila, že se musela propadnout přímo do palácové kuchyně. Byla to velká místnost bez oken, jen s větracími průduchy, kterými se valila pára. Všude stáli sporáky, z obrovských kamen sálalo horko. Ve vzduchu se vznášela vůně míchaných vajíček a právě dopečeného chleba, vůně snídaně.
„Je celá zmrzlá…ach holčičko moje!“spráskla nad ní ruce hubená žena, které zpod bílého šátku vykukovali černé kudrny. „Ach drahoušku no tak, pojď se posadit. No tak, no.“ tahala jí za ruku, ale Mirelle byla stále ještě v šoku a nechtěla se hnout z místa „Musíš se ihned napít něčeho horkého!“ Dívka ostýchavě přikývla a konečně se nechala odvést na stoličku a zabalit do bílého prohřátého ubrusu.
Postarší kuchařka si sedla k ní, přinesla s sebou i velký hrnek horkého čaje. Hodiny na stěně ukazovali něco po půl páté ráno, takže musela v té chodbě opravdu strávit několik hodin. Žena se představila jako Becy, a přestože byla na svou profesi podivně kostnatá a vyhublá chovala se přívětivě a s mateřským ochranářstvím obskakovala dívku, dokud se jí do zmodralých rtů opět nevrátil původní jemně růžový odstín.
Péče a horký čaj rozvázaly Mirelle jazyk a nikdo ji už nemusel pobízet do povídání. Vyložila Becy všechno, jak se to událo a kuchařka pozorně poslouchala. Nic neřekla, dokud dívka nedomluvila až pak si nevěřícně povzdychla.
„To k mladému pánu vůbec nesedí, že by se k vám takhle zachoval.“ Zamračila se pochybovačně. „Znám ty hochy od malička, nechce se mi věřit že by vás Pan Mathias jen tak bez vysvětlení poslal na takovou cestu.“ Zavrtěla hlavou.
„Byl to on! Bez jediného slova za mnou zabouchl dveře, ani mi neřekl, jak se odtamtud mám dostat ven!“ postěžovala si.
„Ale vždyť jste říkala, že patříte k Divadlu! Každý přece ví, že tam je to myšími dírami prošpikované, kvůli měnitelnosti scény.“zvolala Becy překvapeně a teatrálně spráskla ruce. „Na otevření dveří potřebujete klíč, ale aby jste se dostala ven, stačí jen vyslovit jméno toho, kdo dveře otevřel. Copak to nevíš ty má zkřehlá holubičko?“ vysvětlovala Becy a dívce se vrátila vzpomínka jak zlostně křičí nadávky na Mathiasovu adresu, že by vyslovila i jeho jméno se jí nevybavovalo, ale muselo to tak zřejmě být.
„Ale on žádný klíč v ruce neměl, prostě se té stěny dotknul!“ protestovala okamžitě.
„No jistě, je to syn svého otce ne?“ Dívce to stále nedocházelo, zajímala se o tyhle věci pramálo a trávila příliš času tréninky, takže palácové historky šly mimo ni.
„Umí číst myšlenky.“vzpomněla si náhle.“ Oba dva, Elasias říkal, že je to v jejich rodě běžné.“
„Však oni toho umí mnohem víc děvečko moje.“ Mirelle se zdálo, že na ní žena šibalsky mrkla, „Vládcovi synové nepotřebují klíč k žádným dveřím.“ Zeširoka se usmála a odhalila vyražený špičák v horní čelisti. Dívka nevěděla co na to odpovědět, hlubokým douškem vyprázdnila hrnek a postavila se. „Určitě mě všude hledají, musím jít.“zamumlala a podávala Becy ubrus, který jí sloužil jako deka.
Kuchařka ukázala Mirelle cestu a vybavila jí ještě jedním hrnečkem horké tekutiny. Dívka ho s vděčností přijala, v duchu si umiňovala, že musí Becy její pomoc v budoucnu nějak oplatit.
Palác byl tichý a když se za ruchem kuchyně zavřely dveře připadal dívce téměř strašidelný. Šedé svítání se ještě neproměnilo zlatými paprsky v den a prázdný prostor vypadal, jako kdyby tu nikdo nežil. Mirelle rychle pospíchala skrz křídlo služebnictva na druhou stranu paláce. Staré dlaždice se brzy změnily v mramorovou podlahu pokrytou rudými běhouny jak se blížila k cíly. Brzy však s hrůzou zjistila, že se jí nejspíš ve spěchu povedlo špatně zahnout, protože místo toho, aby potkávala známá místa nepoznávala jediný obrázek na stěně. Zastavila se v chodbě s řadou bíle natřených dveří, kde naprosto jistě neměla co dělat.
Odněkud se ozvalo zavrznutí dveří, tak nenadále, až se dívka zcela instinktivně vrhla za štukovaný sloup a skrčila se tam jako vyplašený králík. Něco jí radilo, že by ji zde raději neměl nikdo najít, i když vůbec nic neprovedla snad by se jí to povedlo vysvětlit. Zavrznutí se však ozvalo znovu. Dívka zpoza bohatého zdobení sledovala jak se klika nejbližších dveří pomalu posunuje, dokud se neozvalo cvaknutí západky. Dveře se potichoučku otevřely, vyšla z nich cizinka asi Mirellina věku, možná o rok, dva starší. Ebenově tmavé, téměř černé vlasy měla zacuchané a na sobě plesovou róbu, která v ní prozrazovala jednu z dam, která se předešlé noci bavila na plese. Byla bosá, střevíčky si nesla v ruce a opatrně, potichoučku popošla pár krůčků od dveří. Za ní se k Mirellinu nevýslovnému překvapení objevil bělovlasý Vládcův syn - Duncan.
Měl rozepnutou košili a po rtech mu pohrával úsměv, když se natáhnul, aby dívku políbil. Chvilku tam tak spolu stáli, nakonec jí něco pošeptal a hned na to se rozloučili dalším polibkem. Dívka pak odspěchala a její lehké kroky brzo zanikly v tichu, ani Duncan na chodbě neotálel, Mirelle dobře viděla, že se za ním dveře neslyšně zavřeli, aniž by se jich dotknul. Vládcovi synové nepotřebují klíče k žádným dveřím. Celá scéna netrvala ani pět minut, ale zanechala v nechtěné svědkyni velký zmatek a Mirelle nepochybovala o tom, že možná narazila na něco, co ji ještě bude hodně mrzet.


Nakonec přece jen narazila na známé rozcestí a brzy na to se už zamykala u sebe v pokoji. Za okny se objevovali první záblesky slunce, všichni ještě spali. Trochu jí vyděsilo, když našla Aberthena spát na židli v předpokoji, stáhla si přehoz z postele a přikryla ho jím, jak nejlépe dovedla. Neprobudil se, jen něco z polospánku zamumlal. V samotě pokoje se chvatně vysvlékla z špinavých, zmačkaných šatů. Opláchla si nad umyvadlem tváře studenou vodou a pak padla na postel. Dlouho však nemohla usnout, přestože se cítila zoufale vyčerpaná. Žádný spánek nemohl utišit ten řvavý zmatek, který se jí usídlil v srdci i hlavě.
Znovu si vzpomněla, jak uctivě mluvila Becy o Mathiasovi a jak ji udivilo, že se zachoval, tak jak se zachoval. Mohla mít pravdu? Jaké svědectví je spolehlivější než slovo počestné služebné? Sloužící vždy hodnotí své pány nejpřísněji, i když je pravda, že proti někomu kdo dokáže číst v lidské mysli si nikdo netroufne zhřešit jedinou myšlenkou. Možná je jen zastrašená! Dobře si spočítala, že by Mathias později mohl kritiku na svou osobu zaslechnout ve vzpomínkách ostatních.
Dívka se hořce rozesmála. Jak by ji mohl zaslechnout? Má se přece vyhýbat jeho bratru, bylo nanejvýš jasné, že si nepřeje ji ještě někdy vidět, řekl to víc než jasně. A ji to v jeho případě rozhodně vůbec nemrzelo, mnohem víc jí v žaludku ležel ten usmívající se bratr. „Elias“ zašeptala a pousmála se nad tím, co by asi řekl, kdyby ji teď slyšel oslovovat ho tak důvěrně. Troufala si odhadnout, že by to jistě ocenil úsměvem. Taky se usmála a překulila se na bok.
Vzbudila ji chladná ruka přitisknutá k jejímu podivně žhnoucímu čelu. Ani si neuvědomila, kdy zavřela oči. Stále ještě ležela na posteli, ale přikrývku ze sebe musela setřást a celá se teď třásla zimnicí. Noční dobrodružství patrně nemělo zůstat bez následků. Skláněl se nad ní Gregor, v pokoji byli i další. Všichni se tvářili starostlivě, zdáli se jí unavení a pobledlí. Aberthen jí chvatně podával vlněný přehoz, kterým ho předtím přikryla.
„Kde si u všech všudy byla? Celou noc jsme tě hledali, kam ses to vypařila. Viděl sem tě tančit s…a pak si zmizela.“ Lamentoval Gregor a přitiskl jí na čelo obklad, který mu někdo podal. „Kde si byla?!“
„Zabloudila jsem...“ Cítila se celá malátná a jektala zuby. Nikdo se pak už na nic nevyptával. Nanosili jí na postel hned několik přikrývek až Mirelle znovu usnula zastlaná těžkými vrstvami prachového peří. Spala přerušovaně a z nočních můr, kde znovu bloudila chladnou temnotou, křičela strachem.