Stín 1.

Anotace: ...

Silvii v hlavě zvonil smích. Chladný a bezcitný. Smích krutého vládce nad snahou otroka, smích fanatického vraha nad prosbou oběti, smích grázla nad pláčem zkopané lidské trosky.
Podívala se zatrápeně po učiteli, který cosi bezmocně gestikuloval a vykřikoval.
Smích jakoby gradoval. Každý tón, každý decibel ji probodával jako dýka, jejíž ostří se zabořuje hlouběji do těla – jako nůž šílence, který svou oběť pomalu vraždí a vyžívá se v tom.
Ona se nesmála. Ona ne.
,Proč musejí být takoví?‘ ptávala se často. ,Proč to nedokáží pochopit? Něčeho si vážit? Proč jim na ničem nezáleží? Proč být poctivec znamená stát se obětním beránkem v očích kolektivu? A proč snaha o nápravu sama sebe znamená posměch, nenávist a proud jedovatých plivanců?‘
,,Tak dost!“ konečně přehlušil učitel rozjaření třídy. ,,Tak dost.“ Opakoval tiše.
,,Řeknete mi laskavě, kdo vydává ty zvuky?“
Hurónský smích propukl na větší intenzitě.
,,Novotný?!!!“ zeptal se podezíravě.
,,Co já?!“ ohradil se dotčeně.
,,Žákovskou.“
,,Proč já?!“
,,Dej mi žákovskou knížku!“
,,Nejdříve mi řekněte, co jsem udělal.“
,,Jsi drzý.“
,,No jasně, ale tady řvou všichni – já nemůžu za to, že nemáte autoritu!“
,,Tak to jsi přehnal chlapečku!“ šeptal nenávistně učitel: ,,To jsi přehnal!!!“
,,Já nejsem žádnej chlapeček!“
Třídou otřásla další vlna řehotu. Silvie zavřela oči. Kéž by teď mohla být někde jinde a tyto zážitky nemusela denně snášet.
,,Jdeme za paní ředitelkou.“
,,Nejdu.“
,,Tak ty budeš po tom všem ještě drzý, jo?!“
,,Jo.“
,,Zvedni se z té židle…“
,,Na to nemáte právo!“ zahřímal Jáchym Novotný.
,,Ty mě ještě budeš poučovat?!!!“ zvýšil hlas výhružně.
,,Vždyť je to pravda! Kdykoli někdo něco udělá, hned za to můžu já! Jak se mám bránit tomu, že jsou na mě učitelé zasedlí?!“
,,Protože jsi to většinou ty!“
,,Pchá.“
,,Já jdu pro paní ředitelku!“
,,Jo, jen jsi klidně jděte.“
A v tu ránu zazvonilo. Spása!!! Smích ustal, všichni bez rozloučení naházeli tašky na záda a vyřítili se ze třídy jako stádo dobytka k šatnám…

Silvie ležela v posteli, ruce v týl. Otevřenýma očima pozorovala pavouka splétajícího síť na stropě jejího pokojíku. Tma zahalovala koruny stromů za oknem i pouliční svítilny pro dnešek ukončily službu. Ticho. Ani jeden automobil neprojížděl v tu chvíli pod okny, žádný pes si nestěžoval, žádný opilý zpěv, žádné spěšné kroky. Silvie přemýšlela . Úporně pátrala v mysli po vodítku. Po nějaké odpovědi, co by ji vysvětlila spletitou situaci.
,Naivko pesimistická,‘ nadávala sama sobě: ,snad si nemyslíš, že dokážeš změnit svět?! Vymazat nenávist a bezohlednost, minimalizovat egoismus, zničit agresi a prolomit předsudky? Jenže ten Svět, o němž sníš – ten nikde není! Smiř se s tím a neokrádej se o čas pošetilým sněním!‘
Zavřela oči.
Octla se v jakési místnosti. Zakrývalo ji šero, prosvětlované plameny ohňů v pravidelných intervalech 5-ti vteřin. Na kamenné zdi visely obrazy postav. Vyobrazení lidé byli zahaleni tmavými hábity a tvář jim zakrývala kápě. Připomínali ji trošku středověké mnichy. Ale teď ji na tom nezáleželo. Nezáleželo ji ostatně na ničem.
Svezla se na studenou podlahu a zabořila si tvář do dlaní. Bolela ji hlava. Bylo ji hodně špatně.
Tu uslyšela kroky. Zatrnulo jí. Slyšela, jak se ten zvuk blíží pořád blíž k ní a pak ustal. Opatrně vymanila unavené oči z dlaní. Stál před ní muž navlas podobný tomu na obraze.
,,K-kdo jste?“ vykoktala ze sebe ustrašeně.
,,Na to samé bych se mohl zeptat já tebe. Měl bych na to ostatně i větší oprávnění – pomineme-li věkový rozdíl – a budeme se věnovat čistě příslušnosti k této komnatě. A ta patří – nemýlím-li se- mě.“
Silvie si ho přeměřila zaraženým pohledem.
,,Poskytneš mi teda tu odpověď či tady budeme na sebe celou dobu zaraženě zírat?“ řekl přátelsky.
Silvie nechápala, jak někdo může být přátelsky naladěn, když jí do smíchu rozhodně nebylo. Nepociťovala chuť se s tímto neznámým individuem přátelit. Odvrátila od něho oči.
,,Hele, já nevím, co jste zač a taky mi je to jedno. Nehodlám se s vámi bavit, tak mě laskavě nechte bejt.
,,Já taky nemám formálnosti moc v lásce, nepovažuji je za nevyhnutelnou součást lidského setkání – avšak takové představení asi moc neublíží a vyřeší mnoho neshod a trapnosti při oslovovaní. Či snad trváš na tom, abych se představil první, protože je proti tvému přesvědčení bavit se s někým, koho neznáš?“ vychrlil se sebe poněkud pobaveně.
,,Vás vůbec nemusí zajímat, co je mé přesvědčení! Vy- vy přece o mně nic nevíte – nechápete…“
,,Co nechápu?“
,,To je fuk! Jděte pryč! Chci bejt sama.“
Jelikož mu neviděla do tváře, nemohla posoudit pravdivost svého mínění, ale zdálo se jí, jakoby zvážněl. Po tváři ji nechtěně ztekla slza. Proč pro ni nemá nikdo pochopení?
,,Co tě trápí?“ zeptal se už vážně, ale přitom laskavě.
,,Vám se tak budu svěřovat! Vám, hloupému snu, co mě okrádá o ten kraťoučký čas, kdy má mysl není obtěžkána přemýšlením a řešením problému, jenž se nedá prakticky vyřešit.“
,,Já a sen?“ zašeptal. ,,No může se to tak jevit a ve své podstatě je to pravda, ale…“
Odmlčel se a Silvii se zatajil dech.
,,…jde pouze o tom čemu věříš. Na tom se staví celý pomíjivý svět. Víra ti otevírá neskutečné možnosti! Nic není věčné – klíč k nesmrtelnosti drží každý ve svých dlaních. Stačí jen otočit, uvěřit a objevíš hodnoty, jež sou všem věcem nadřazené. Které nepovalí vítr, které nezlomí nemoc, které nelze rozbít dynamitem. Ano, i ta skála se jednou promění v prach, jež bude rozmetán po okolí, i ten statný lev jedou podlehne stáří a bude sežrán supy. Jedině víra ne. Tu nelze zašlápnout ani rozkopat. Můžeš věřit pouze fyzice a považovat mě pouze za výplod spící mysli, ovšem – budeš-li chtít a budeš-li hlavně věřit, poznáš, že jsem víc než to.“
Zmateně na něj pohlédla. Nerozuměla tomu, co ze sebe zapáleně sypal. Co má tohle všechno sakra znamenat?!
,,Jak se vlastně jmenujete?“ otázala se, aby odvedla řeč jinam.
,,Víš, že ani nevím? Ale říkají mi Stín.“
,,Stín? To je zvláštní jméno.“
,,Vždyť říkám, že to není jméno, nýbrž – dá-li se to tak říci – jakási přezdívka.“
Silvie kývla.
,,A jak říkají tobě ctěná návštěvo?“
,,No, Silvie.“
,,Dobře Silvie, ale odbočili jsme od tématu. Co se tedy stalo?“
Dlouze se na něj zadívala. Lze mu věřit?
,,Tak jo.“ Vzdychla a dala se do líčení svých problémů se spolužáky, svého mínění o nespravedlnosti světa a zlobě společnosti, čekajíc, že se jí Stín vysměje. Ale to se nestalo. Pokojně vyčkal, až své vyprávění skončí.
,,Tak co tomu říkáte? Sice tady vážně stojíte, jenže já vím, že v duchu se smějete mé pošetilosti a naivitě. Banalitě mých problémů.“
,,Proč bych to dělal?“ zeptal se hlasem, v němž nebylo ani stopy po posměchu či ironii :
,,To, co mi tady vykládáš je krutá pravda o realitě – vždyť já bych o tom měl něco vědět, když…“ najednou se kousnul do rtu a větu spolkl.
,,Když co?“
,,Na tom nesejde. Hele, prostě to překousni. Nevšímej si toho. Svět holčička jako ty nezmění a změnit ho nedokážu ani já ani nikdo jiný. Těmihle úvahami se nezatěžuj. Kdyby sis připouštěla veškeré starosti zblázníš se.“
,,Ale jak to překousnout? Vy neumíte pochopit , jak mě to mučí vidět tu bezohlednost. Je mi zatěžko sedět s rukama v klíně.“
,,Že nedokážu? To by ses divila.“
,,Divila. Vždyť vy jste jenom sen. Vymyšlený přízrak, který zmizí tak rychle, jak se objevil. Zapomenu na vás, možná mi zbude nejasná vzpomínka s neurčitou tváří a neurčitým obsahem. I když je pravda, že když jste sen, tak to možná víte.“
,,Vždyť jsem ti už říkal, že musíš věřit. Musíš mi věřit! Na tomto faktu staví celá moje existence v tvé společnosti!“
,,Věřit?! Jak můžu věřit něčemu, co odporuje zdravému rozumu?!“
Stín bezmocně pokrčil rameny:
,,Tak v této otázce ti nápomocen být nemohu. Dokud mi neuvěříš, budu pro tebe pořád jenom výplod mysli. A dokud neuvěříš, nenalezneme ani společnou řeč. Dobře si to nech projít hlavou a pevně doufám, že se zítra opět potkáme.“
Najednou Silvie pocítila tlak, jenž ji dopravil opět do vyhřáté postele. Usnula.