Saskie - pozemští andělé (14. díl)

Anotace: -

14.
Včerejší učení mi bylo celkem k ničemu. Sedím nad papírem a z pěti příkladů vypočítám dva. A ani těma dvěma si nejsem jistá. Snažím se soustředit. Vzpomenout si, cože to v tom sešitu bylo napsaný. Nakonec mi jako rozumnější řešení přijde, nenápadně nakouknout k Cilce. Jenže jsem přistižena při činu a s varováním, že příště mi bude sebrána písemka a dostanu rovnou za pět, radši hlavu stočím zpátky k sobě na papír.
X NA DRUHOU MÍNUS DVA
Cože?
TO BUDE NULA. NE MÍNUS JEDNA
Zakoukám se na příklad. No jasný. Ihned vyplním výsledek. Že mě to nenapadlo dřív. Uznávám, že číst cizí myšlenky není ta nejčestnější věc, jenže když je nouze, tak co. Zaposlouchám se dál a postupně vyplním všechna řešení a ty která mám, si jen překontroluju. Když odevzdám písemku, jsem spokojená. Stoprocentně budu mít za jedna! A to stačila jen malá nápověda. Zářím na celé kolo.

„Uvidíme se příští týden,“ rozloučím se s Cilkou a razím se sestřičkou na vlakáč.
„To bude zajímavé, že přijedem stejným vlakem co?“
„Ohromně. Náhodička.“ Zazubí s Majka.
„Docela mě děsíš, co se z tebe stává.“
„Jak to myslíš?“
„Už nejsi ta malá hodná sestra.“
„To ty jsi spíš ta hodná.“
„Co?“ Nechápu jí.
„Vždycky děláš, co ti rodiče nakážou.“
Ha, ale to nevíš o mých tajných nočních útěcích z domu. „Jsou to rodiče.“
„Právě.“ Pokrčí Majka rameny. „Stejně se o tomhle mém výletu nedozví.“
Taťka je nadšenej, že nás na vlakáči může rovnou nabrat obě a už se nemusí pro žádnou z nás vracet. Přece jenom kazit si páteční podvečer jízdou sem a zpět není zrovna jeho koníček. Mamka se s námi potká ve dveřích.
„Zlatíčko, jak se ti daří?“ Uspěchaně mě líbne na čelo.
„Mami, kam jdeš?“ Všimnu si jejích nových šatů.
„Máme sraz. Třídní. Z gymplu.“
„Páni. Nějak vymóděná.“ Utrousí Majka troufalou poznámku.
„Nech toho.“ Uklidním ji. „Vypadáš super, mami.“
„Děkuju.“ Usměje se naše rodička. „Musím letět, užijte si večer. V lednici je těstovinový salát.“ Mávne nám ve dveřích.
Odložím si věci do svého pokoje. A co teď? Jsem doma a nevím, co se sebou. Nenapadne mě nic lepšího, než si lehnout a zkusit tak trošku vyjít z mého těla. Doma jsem to ještě nezkoušela, tak co. Pustím si relaxační hudbu, oblíknu pohodlný oblečení a jsem připravená. Z těla se dostanu celkem lehce a bez problémů. Můj pokoj najednou vypadá jinak. Ne úplně. Ala vidím ho v jiných rozměrech. Nebo jak to říct. Páni. Co zkusit zajít dál? Udělám krok směr dveře, když tu mě něco jakoby popadne mé nehmotné tělo a já mám pocit, že se zardousím. Jenže to je přece blbost ne? Když tady vlastně vůbec nemusím dýchat. Jsem totálně vyděšená a v tu ránu jsem zpět ve svém fyzičnu. Fuj. Divnej pocit. Radši se seberu a jdu dolu za taťkou k telce. Pro dnešek mám toho dost.

„Vejlet? Vážně?“ Dloupne Majka znudeně do vločkové kaše, kterou pro nás připravil taťka k snídani. Ujal se této činnosti, protože mamka přišla večer lehce společensky unavená. A protože tatík si myslí, že má doma furt dvě malé holčičky, keré se o sebe neumí postarat.
„A kam?“ Zkusím nabrat hroudu tuhé hmoty. Ups, to se mému otci moc nepovedlo.
„Dáš si med?“ Nabídne mi papa. „Tůru. Do hor. Dnes je krásný den. Takových se na podzim moc nevidí.“
„Hory? No děs. Tam bude zima jak prase.“ Vypustí moje sestra páru a já jen valím očí. S ní to teda tříská.
„Tak fajn.“ Pokrčím rameny. Stejně nemám žádné ale vůbec žádné plány. Táta je ze mě nadšenej. Je to přece jenom sportovní typ a vždycky si přál spíš kluky než holky. Jenže příroda si z něj vystřelila a má místo toho holčiny.
„To bude crazy den.“ Zaťuká si Majka na čelo a já na ní udělám výhružnej pohled. „Ale přidávám se k vám.“ Přikývne hlavou.
Po snídani si skočím připravit baťoh s jídlem a pitím a jinou nezbytnou výbavou do hor a pak za taťkového neustálého povzbuzování, ať přidáme na tempu s tím balením, nasednem do auta a vyrazíme. Sestřička si zabere místo v zadu, dá si na uši sluchátka a má v plánu nás celou cestu ignorovat. Mně nezbývá nic jiného než místo vedle řidiče a taťkovi věčné otázky ohledně školy, intru, kamarádů.
„Už mě bolí panty, tati. Dám trošku hlasitěji muziku, jo?“ Navrhnu a zesílím rádio. Taťka na rovince lehce přidá, nikde žádné auto, jen lesík, tak proč nebýt na místě dřív. V rádiu hrajou děsně, zkusím přeladit stanici.
„Tati, pozor!“ Vykřikne Majka. Zvednu oči od rádijka, uslyším skřípání brzd. Pocit, že se srážce nevyhneme. Náraz. Tma. Ticho. Žádná bolest. Vůbec nic. Jenže něco bych přeci cítit měla. Ale tady je příjemně. V nabouraném autě by to přeci bylo jiné. Nebo ne? Klid.
„Saskie?“ Uslyším ten nejvíc příjemnej hlas.
„Tade?“ rozhlédnu se kolem. Aspoň to chci udělat, jenže já asi nemám tělo. Aspoň né to fyzické. Zvláštní pocit.
Tadeáš se u mě objeví a asi září. Nevypadá jako vždy, ale vím, že je to on.
„Myslím, že jsem mrtvá.“ Uvědomím si. Neměla bych teďkon panikařit?
„Ne. Nejsi. Neměla bys tu být.“ Řekne harmonickým hlasem, ale v podtextu cítím trochu nervozity.
„Já…co mám dělat?“ Nevím si rady.
„Vrať se.“
„Ale tady je tak dobře.“
„Sas, běž zpátky. Soustřeď se na své tělo. Pomůžu ti.“ A pak mě zvláštním způsobem chytí za ruku a mnou projede příjemná, hřejivá vibrace. Zavřu oči.