Život za život 5. kapitola

Anotace: -

 

„Nepůjdem do kina?“ ozval se hlas Angely z telefonu, který jsem unaveně držela. Měla jsem po velmi těžké šichtě a to poslední, co jsem chtěla, bylo jít někam ven. Poslední týden mi splýval. Od koncertu BFTC jsem pendlovala mezi nemocnicí a postelí. „Ang, jsem strašně unavená, nemůžem to nechat na zítřek?“ „Ne, je pátek a v pátek večer nemůžeš sedět doma, si snad nějaká stařena?“ „Ne, jen jsem hrozně utahaná,“ snažím se vykroutit. „Neodmlouvej, prostě se mnou půjdeš, neviděly jsme se dva měsíce. Po kině si můžeme zajít na noční svačinku, protože ti musím něco důležitého říct.“ Ach jo, když si Ang něco usmyslí, musí být prostě po jejím. „Tak jo, kvůli té svačince,“ nechám se přece jen překecat. „Fajn, v osm před letním kinem.“  „Na co to vlastně jdem?“ optám se. „Na Piráty z Baham, hraje tam Orlando a ty víš, jak zbožňuju Orlanda. „Fajn, zase to bude nějaká konina, ale fajn, čau.“ Položila jsem sluchátko a unaveně zavřela oči.

 

Měla jsem toho právě dost. Dneska mi na oddělení zemřeli tři lidé. Celá jedna rodina. Matka, otec a holčička. Přivezli je v dost špatném stavu, nemohla jsem se ale ubránit výčitkám. Možná jsem mohla udělat víc. Měla jsem chuť zalézt pod peřinu a vyplakat se. Když si znovu vzpomenu na tu čtyřletou holčičku, slzy se mi derou do očí. Mohlo ji být tak čtyři. Měla černé vlásky a hnědé oči. Potřebuju panáka. Místo toho jsem si vzala kafe. Domů se mi nechtělo, tak tu místo toho sedím v nemocnici a čučím do blba. „Měla byste jít domů,“ ozve se ode dveří. „Nechce se mi,“ odvětím. „Není to vaše vina, že umřeli.“ Podívám se na Matta, který je opřený o futra dveří. „Nemáte nic na práce?“ obořím se na něj. „Ne, zrovna je tu klid,“ nenechá se zastrašit a místo toho si sedne vedle mě. Koukám do hrnku kafe. Je pět hodin a Ang jsem slíbila, že půjdem v osm, to mám ještě dost času. Periferním viděním vidím, že se na mě Matt dívá. „Chcete mi něco?“ viletí ze mě. „Ne, jen si myslím, že byste teď neměla být sama.“ „To je od vás opravdu šlechetné.“ Ironicky se usměju. „Já jsem šlechetný, teď vám to musím jen dokázat.“ Mile se usměje. „Nechápu proč byste mi měl něco dokazovat.“ „Asi proto, že mě nemáte ráda a to já nesnesu, že mě někdo nemá rád,“ odvětí. Stále ještě s úsměvem. „Možná bych vás měla ráda, kdybyste nebyl takový idiot.“ Usměju se zase já.

„Proč jsem takový idiot? Proč mě nemáte tak ráda?“¨

„Protože si zahráváte se ženami, nejdřív se s něma vyspíte a potom je odkopnete jako týden staré odpadky.“ Tahle moje řeč ho asi dost namíchla, protože začíná nebezpečně rudnout. Já si ale nemůžu pomoct. Musím si na někom vybít svoji flustraci. A on byl nejblíž a ještě k tomu mě dost vytáčí. „Nedělám jim nic, co by se jim nelíbilo. Já s nimi jednám na rovinu, vědí, že mi nejde o dlouhodobý vztah. Tak nechápu, co máte za problém,“ oboří se. „Takže takhle dopadne i Annette? Můžu vás ubezpečit, že ona o krátkodobé vztahy nestojí,“ vyjedu na něj. „Přiznávám, že s Annette jsem si vyšel, jen abych vás naštval, což jak vidím se povedlo.“ Zvedne se, hodí na mě jeden ze svým arogantních úsměvů a odejde ještě dřív, než bych po něm skočila a vyškrábala mu oči. Je mi z něj fakt na blití. Jak si může myslet, že bych o něj mohla mít zájem? Idiot, debil, arogantní spratek. Myslí si, že dostane všechno co chce, ale to se teda spletl.

S těmahle myšlenkami se dopravím domů, abych se přepravila na dnešní dámskou jízdu.