Magionův příběh (3) Procitnutí

Anotace: Příběh jednoho chlapce, který je donucen utéci až za hranice tohoto světa, aby objevil neuvěřitelné věci.

Když se pomalu a celý ztuhlý probral k vědomí, pocítil příšernou bolest, jako by ho něco těžkého praštilo do hlavy. A co hůř, všude byla tma. Chvíli jen ležel na chladné kamenné podlaze a přemýšlel, co se vlastně stalo. Pamatoval si útěk, a pak najednou nic.
Vůbec netušil, kde vlastně je. Zmatek v myšlenkách a rozporuplné pocity vystřídalo jakési tupé odhodlání.
Šmátral rukou kolem sebe. Cítil holý a studený kámen. Náhle narazil na něco kulatého, leželo to na podlaze. Byla to koule s hladkým povrchem, ona křišťálová koule, která mu předtím svítila na cestu. Když ji uchopil mezi prsty, ucítil příjemné teplo. Sledoval, jak se uvnitř křišťálu zažehla malá jiskřička světla. Byl to nástroj plný podivných sil, kterých bylo třeba se obávat. Na tom teď ale nezáleželo - pokud ji mohl využít ke své záchraně, udělá to.
Předmět zapulzoval hřejivou vlnou moci a temnota se propadla do oslnivé záře bílého světla. Jakob oněměl úžasem.
Síň měla stěny ze zlata a vysoký klenutý strop. Vše kolem něj se lesklo teplým zlatavým přísvitem, připadal si jako ve snu, jako v hodně živé noční můře.
V každé ze stěn místnosti byla zasazená těžká bronzová vrata. Jenom jedna z nich byla otevřena.
Jakob opatrně sesbíral všechny svoje věci z podlahy. Vak, stejně i pochvu s mečem. Kožené popruhy si uvázal na záda, co nejpevněji to šlo. Musel být na pozoru. Někde v tomhle podzemí se po něm pídila inkvizice a navíc, jak se právě ukázalo, byly tu i jiné nástrahy. Rozumem nepochopitelné - čarodějnické, které jej zjevně mohly přemisťovat, jak se jim líbí.

Vydal se tedy otevřenými dveřmi. Se zavřenými ani nehnul.
Procházel chodbou se stěnami ze zlata, pokrytými rudými kresbami neznámých symbolů. Ničemu z toho nerozuměl.
Byly tu taky odbočky a kamenné portály ve stěnách, vedoucí doprava i do leva. Připadal si ztracený v labyrintu jakéhosi nereálného světa. Možná je to jen sen a až se probudí, zjistí, že se mu zase rozutekly ovce. Možná jen zase zaspal na pastvině pod teplým odpoledním sluncem a otec ho najde a vzbudí ranou holí nebo pár fackami a vyhubuje mu, jako vždycky.
Ale zatím je tu ten sen.

 Všude bylo ticho. Stíny v temných koutech se občas pohnuly. Bál se vstupovat do bočních chodeb, kde cítil tmu, chlad a marnost. Šel přímo a doufal, že se odsud brzo dostane, že to skončí.

Chodba pokračovala další bronzovou branou s vyrytými ornamenty, které mu připadaly jako spleť svíjejících se úponků. Měl pocit, že se hýbají a vlní. Raději to nezkoumal. Vrata byla lehce pootevřena.
Chlapec se protáhl tou úzkou škvírou mezi veřejemi. Před ním se naskytl pohled na obrovskou místnost, která se stáčela do kruhu. Stěny tu už nebyly ze zlata, ale z mramoru. Bylo to tu tak divně chladné. Naskočila mu husí kůže.
A viděl tu sochy. Zlaté sochy lidí v nadživotní velikosti stály podél stěn ve výklencích. Každá z nich třímala meč. Strážci, napadlo ho. Vypadali jako strážci. Co mohli střežit?
Že by tu obrovskou zavřenou bránu na druhé straně síně? Něco ho k ní táhlo. Musel utíkat.
Najednou měl pocit, že jestli k bráně nedoběhne včas, něco hrozného se stane. Běžel, běžel jako o život.
Pak ho náhle zamrazilo v zádech. Ucítil to. Ucítil ten pohled. Doběhl k bráně. Něco tu bylo s ním, něco jej sledovalo. Bál se otočit do středu místnosti. Věděl, že tam něco je, že tam na něj něco číhá. Bylo to tak hmatatelné.
Přišel jsi. Ozval se hlas v jeho hlavě. Cítil, jak mu cizí vůle vklouzla do těla a nutí pohnout svaly a obrátit se od brány. Nemělo smysl se bránit. Nemělo smysl bojovat. Chlad prostoupil jeho tělem.
Uviděl, že uprostřed místnosti, přímo ve středu černo zlatého kruhu, stojí anděl obklopen zářící bílou mlhou. Byl vysoký, více než tři sáhy a měl bledou protáhlou tvář. Jeho oči žhnuly modrou zlobou, svůj pohled upřel přímo do Jakobových očí.
Smrt není konec. Ani začátek.
Chlapec se nemohl hýbat. To stvoření k němu pomalu doplulo.
Pak Anděl vytasil obrovský zářící meč a s rozmachem jej vrazil do chlapcovy hrudi.
Vše zaniklo.

„Hej, hej, hola! Haló, vstávat.“
Něco ho plesklo po tváři.
„Tohle se sakryš nedělá, tohlencto, chrápat tady, když máme tolik práce!“