Ohniví andělé – Kapitola 15 – Pátrání

Anotace: „Je to tvoje vina. Venku je válka a ty hloubáš nad mrtvou babičkou. Super. Takže si ty oběšené kuřata užij. Já budu svědek – přeživší svědek. Drake je prostě geniální,“ hulákala cestou ke dveřím.

Sbírka: Ohniví andělé

>Sejdeme se na cvičišti.<

Lísek prošel hladce pode dveřmi. Alex ho zvedl a hloubal nad tím, kdo mu ho mohl poslat. Zvláště, když na cvičišti trávil každý den. Nakonec ho s pokrčením ramen položil na stolek u dveří. Raději šel překážet Storm při oblékání. Neupřímné odstrkování se změnilo ve společný smích a odchod na snídani se značně opozdil.

Když pak vycházela ze dveří, Storm si ho všimla.

„Kdy to přišlo?“ zeptala se.

„Když ses převlékala. Nevím, kdo to dal pod dveře,“ odpověděl nepřítomně, zatímco hledal druhou botu.

„Já jo. Asi snídani vynechám.“ Storm se vrátila do šatny a znovu se začala převlékat. Alex ji překvapeně sledoval, jak si místo žlutých šatů obléká košili a přiléhavé kalhoty. Ty zasunula do vysokých bot. K pasu si připnula vlastní gixar. Letmým polibkem na tvář se s ním rozloučila a spěchala ze schodů, přes sál, ven na cvičiště.

Než seběhl na poslední schod, slyšel, jak na něj pokřikuje Drake.

„Holky jdou cvičit?“

Alex jen otočil dlaně vzhůru a pokrčil rameny. „Vypadá to tak.“

„Skvěle. Honem tam,“ zavýskl Drake a hnal se ven. Alex ho následoval.

Na place určeném pro trénink bojovníků se už začaly tvořit hloučky zvědavců. Uprostřed stály proti sobě Flame a Storm. Víc než jindy bylo poznat, že jsou dvojčata. Obě byly stejně oblečeny, vlasy stažené do copů zastrčených za límce košilí. Nehybné, se zavřenýma očima, ruce spjaté kolem rukojetí svých mečů.

Pohly se. Zvolna se rozcvičovaly pomalými pohyby. Dokonale synchronizované. Propracovaný tanec sehrané dvojice. Alex na ně hleděl jako u vytržení. Hloučky se mezitím roztáhly do nestejnoměrného kruhu kolem sester. Obrovského kruhu.

Alex dloubl do Drakea. „Co to všechno znamená?“

Drake se uchechtl. „Kamaráde, taková podívaná se člověku nenaskytne často. Dva trénovaní suuti v boji proti sobě? Jen si počkej.“

Nevěděl, jak dlouho na ně fascinovaně hleděl. Úvodní tanec skončil v okamžiku, kdy se špičky gixarů sešly a odlétla od nich drobná jiskra. Flame i Storm otevřely oči a zapřely se pohledy do sebe. Přísahal, že vzduch kolem nich zhoustl a začal se vlnit jako v parném dni na slunci.

Dál jen přihlížel, jak na sebe útočí, kryjí se a vzájemně předvídají pohyb té druhé. Chvílemi si ani nebyl jistý, která je Storm, která Flame. V jeden okamžik je intenzita boje změnila v neurčitou rozostřenou jednolitou siluetu doprovázenou zvoněním kovu o kov. Boj nabíral na rychlosti. Rozrůstající se obecenstvo vzrušeně povzbuzovalo a muži se sázeli, která zvítězí. Drake s Dirkem se vedle něj bouřlivě dohadovali o výši sázky.

Alex dál sledoval jako přimražený scénu před sebou. Jen jediný další muž jim věnoval srovnatelnou pozornost. Neúčastnil se dohadování ani přihazování. Stál a bez dechu hleděl do středu kruhu.

Najednou se silueta rozpojila a sestry kolem sebe kroužily s větším odstupem. Na paži jedné z nich byl vidět šrám, látka se jí barvila do ruda a látka se lepila na kůži. Alex se napjal a okolí ztichlo. Všichni upírali zrak na to jediné místo, na Flame. Storm proti ní lehce svěsila špici meče a vyčkávavě pohlédla na sestru. Flame jen zavrtěla hlavou a provedla nový výpad.

Boj pokračoval.

Ne tak rychlý jako předtím, ale zdálo se, jako by se s prolitou krví přiostřil. Od začátku bylo těžké poznat, že se jedná jen o cvičení – nyní si už nikdo nic takového nemyslel. Bez ohledu na uplynulý čas, nebyla ani na jedné znát únava. Slunce už zářilo přímo nad jejich hlavami a teplota stoupala. Znovu se od sebe vzdálily a tentokrát zčervenala Stormina pravá nohavice. Na vnější straně stehna měla drobný šrám. Menší a mělčí než ten, na Flamině ruce. Téměř se zdálo, že k němu přišla jen náhodou.

Alex podrážděně zasyčel. Storm přimhouřila oči a pohlédla na svou nohu. Pokývala hlavou. Jen tak – pro sebe. Znovu zaútočily. Rychlý sled pohybů splynul, aby se po překvapivě krátké době zastavil na výjevu oznamujícím konec. Storm stála nad svou sestrou, špice gixaru přitisknutá na Flamině krku. Ta se šťastným úsměvem pustila vlastní zbraň.

Storm se zakřenila a místo meče k Flame natáhla ruku, aby jí pomohla vstát. Ozval se sborový potlesk. Několik jásajících se dralo k Dirkovi, aby si vybrali svou výhru. Jelikož se úporně šklebil, Alex snadno uhádl, na koho Dirk vsadil. Drake před ním stál s napřaženou dlaní a vítězným výrazem ve tváři.

Dál si jich nevšímal. Protlačil se ke své ženě a popadl ji do náruče, až se zajíkla. Aniž by vzal na vědomí kohokoli kolem sebe, prohnal se sálem, vyběhl schodiště a zastavil se až v okamžiku, kdy za sebou kopnutím zavřel dveře jejich pokoje. Položil Storm na postel a začal jí stahovat kalhoty. Když se nadechla k otázce, přikryl jí ústa dlaní.

Storm s úžasem sledovala Alexovo počínání. Tvářil se jako bubák. Chtěla – toužila – se ho zeptat, co to vyvádí, ale jeho ruka jí to nedovolila. Zamumlala na protest, ale poslal jí tak výhružný pohled, že jen rozhodila rukama a nechala ho, ať udělá cokoli, co si zamanul. Ještě jednou ji podezřívavě přejel pohledem a sundal ruku z jejího obličeje.

Dál se věnoval kalhotám. Látka už stačila přischnout k pokožce, takže jejich stažení nezbytně znamenalo, že vytvořený strup bude muset strhnout. Což si vzápětí uvědomil i Alex. Zvedl se a prstem zabodnutým nad jejím hrudníkem ji varoval, ať se ani nepohne. Vedle hlavy jí přistála mísa s vodou. Namočeným plátýnkem začal strup zvlhčovat s nadějí na méně bolestivé okrytí rány. Pracoval systematicky a v naprostém tichu.

Storm ho pozorovala zpod přivřených víček. Začala na ni doléhat únava z přestálého boje. Nejspíš by ji mělo znepokojovat, jak rychle se vyčerpala, jak moc vyšla ze cviku během posledních několika týdnů. Z nějakého důvodu jí to bylo jedno. Chtěla jen spát. A spát. Zbytek léčebné procedury už nevnímala. Zatímco usnula, Alexovi se podařilo skutečně bezbolestně stáhnout nohavice, omýt, ošetřit ránu a převázat ji plátěným obvazem, který mu prozíravě donesla jedna ze služebných.

Přesunul Storm do středu postele a přikryl ji. Pohodlně se usadil do křesla nedaleko. Několik následujících hodin žárlivě střežil její spánek. Pohnul se pouze jednou, když mu přinesli jídlo pro dva. Poslal Velvet poděkování, než tiché klapnutí dveří znova uzavřelo jejich malý svět.


Mezitím…

Flame sledovala Alexovy záda, jak mizí se Storm v náručí v budově. Někde v hrudi se jí rozlévalo teplo a bublavý smích. Nakonec se prodral až nahoru a ona se začala smát, až ji rozbolelo břicho. Její výbuch veselí nejdříve přivodil minutu ticha, jak na ni všichni nevěřícně hleděli. Brzy se přeneslo na ostatní. Jako první podlehl Drake a Dirk. Každý ji z jedné strany objal – Dirk ji navíc počastoval bolestivým šťouchancem za to, že díky ní prohrál. Společně se vydali do sálu. Pohled na čekající a supící Velvet jen přivodil další salvy smíchu.

Flame se usadila u krbu a nechala sestru, aby ji ošetřila paži. Rána nebyla nijak hluboká a navíc se už začala pomalu uzavírat. Nejnáročnější bylo odtržení rukávu z kůže. Velvet neměla žádné slitování a nemínila jí to nijak usnadnit. Rychle Flame potřela ránu mastí a převázala. Zbytek masti a obvazů poslala po Kerin Alexovi do pokoje.

O hodinu později – jakmile bylo jasné, že se ani jeden z nich už dole neukáže – také nějaké jídlo. Flame se zatím zdánlivě spokojeně usadila u stolu a snědla všechno, co před ní neuteklo.

Velvet jen žasla. Měla by být z toho šťastná. Ale všechno bylo příliš podezřelé. Flame – právě Flame – přišla o svá křídla, prošla si únosem a … světe div se – začala flirtovat se svým zachráncem. Buďto se chystá konec světa, nebo sní svoje střevíce. Nechápavě potřásla hlavou a šla se postarat o stálý přísun jídla na stůl.

Flame si toho všimla až po chvíli. V raněné paži jí cukalo, ale rozhodla se to ignorovat. Jako spoustu dalších věcí. Z předchozího večera si toho pamatovala jen málo...

- - -
… Probrala se ve své posteli vprostřed noci. Do rána přemýšlela. Ještě dlouho před svítáním se vydala ven z hradu. Hledala Sada. Rozhodně si s ním potřebuje něco vyjasnit.

Před ubytovnou zaváhala. Neměla nejmenší ponětí, kde spí. Zatímco bezradně přešlapovala, zaslechla nad sebou pohyb vzduchu. Tichounce, až to bylo při jeho velikosti neuvěřitelné, se snášel k zemi.

Přistoupila k němu… s netušenou touhou pohlédla na křídla, které úhledně složil podél svého těla. Okouzleně přejela dlaněmi po jeho krku, kam až dosáhla. Šupiny byly na dotek hladké jako porcelán a vysílaly do jejího těla vlny energie. Zavřela oči pod přívalem slasti. Ten pocit byl jako poklidný večer u krbu s dobrou knihou… byl jako noc strávená divokým tancem pod hvězdnou oblohou. Jako let v půlnoční bouři.

Pokračovala ve svém průzkumu. Sad čekal. S přivřenýma očima ji pozoroval a vy-chutnával si každý její dotek. Obešla ho, až se přiblížila zpět k jeho hlavě. Chvíli jen objímala jeho krk s obličejem zabořeným pod uchem. Teprve po nějaké době si uvědomil, že tiše pláče.

„Dnes v noci chci cítit vítr ve vlasech. Prosím, dej mi vzlétnout…,“ šeptala mu do ucha.

Sad jen roztáhl křídla a nechal ji usadit se. Vylétl mocným mávnutím, nabíral výšku a rychlost tak dlouho, dokud nezaslechl její smích. Ten úžasný pocit za-plavil jeho hruď i hrdlo a nutil ho bláznit. Zvedal se a klesal v obloucích, točil se ve vírech vzduchu.

„Víc, …výš, …ještě,“ znělo do noci.

Svítání je přistihlo zadýchané na cestě zpět k hradu. Na nádvoří hladce sklouzla z jeho hřbetu a políbila ho přímo na čumák. V rozjařené náladě vyběhla schody. Cítila se nabitá energií. Potřebovala ji někde vybít. Rychle se převlékla a cestou dolů vložila pozvánku pro Storm pod její dveře. Nebo spíš pod JEJICH dveře. Ještě když dobíhala ke cvičišti kroutila hlavou na zjištěním, že její sestřička je nyní vdaná paní. Zvláštní…
- - -

„Nad čím uvažuješ?“ Otázka ji vytrhla ze snění. Flame zvedla hlavu a setkala se s Dirkovým pohledem. Na zlomek vteřiny přelétla nervózně očima po stole.

„Kam stále mizí moje snídaně?“ odtušila bezprostředně se zdviženým obočím.

„Já myslel, že se budeš kát, že jsi mě vyšplouchla. Kvůli tobě jsem prohrál sázku,“ zahrčel Dirk, sedl si naproti a přitáhl k sobě jeden z talířů.

„Líbí se mi, víš? Oba se mi opravdu zamlouvají,“ zamumlal Dirk s plnou pusou. Jako by toto sdělení bylo tak důležité, že nepočkalo, než polkne sousto. Místo toho zhluboka polkla Flame. Čistě preventivně, aby se nemohla zakuckat. Ale nepokusila se předstírat, že neví, o kom mluví. Jen to ignorovala… částečně.

„Alex je fajn. Budou spolu mít pěkné dětičky.“

Teď se zakuckal Dirk. „Dětičky. Šmarjájosef, to bude nadělení. Doufám, že budou velké po tatínkovi, jinak se budou špatně hledat. S tou genetickou výbavou po mamince pravděpodobně nevydrží ani minutu v klidu.“

„To si pleteš s vlastními dětmi.“

„Pořád se mám alespoň na co těšit. Zato Drake by se měl raději krotit. Rozmnožit jeho by byl skoro zločin proti lidskosti. Zvláště, pokud bude mít kluky,“ mávl rukou.

Flame se rozchechtala na celé kolo. O minutu později z kuchyně doběhla Storm, z pracovny vykoukla Satin a z nádvoří se ozvalo zaklení. Jak se pak prokázalo, byl to Drake, který se hnal podívat, co se stalo a cestou narazil do Sada, který dostal týž nápad.



Storm se zavrtěla v peřinách. Nasála do sebe vůni, která ji obklopovala. Alex ji sevřel pevněji a zachrápal jí do ucha. Znovu se uvelebila v jeho náručí. Za víčky ji provázely obrazy vzpomínek, představ… Znovu se zavrtěla a čekala, až jí Alexovo tělo odpoví.

Nezklamal.

Když se znovu probudila, svítalo. Otevřela oči a nachytala Alexe, jak se na ni dívá ustaranýma očima. Zamračila se a posadila.

„Copak se stalo?“

Alex se usmál. Ale v koutcích očí dál zůstaly stíny předchozích chmur. Potřásl hlavou.

„Nic. Jen jsem si říkal, jak šťastný s tebou jsem. Všechno je dokonalé.“ Pohladil ji po tváři a přitiskl se k ní v polibku. Na několik minut se mu podařilo ji rozptýlit.

„Když je to tak strašně dokonalé, tak proč ses tvářil jako hromádka neštěstí?“ vysypala ze sebe rychle, než ji začne znova uklidňovat.

Alex si povzdechl. Stále zapomínal, že jeho mladá manželka je jako pes, co se zakousne a nepustí. Jenže nevěděl, jak jí to přesně vysvětlit, aby nevypadal jako blázen. Sám sobě tak připadal. Storm na něj dál hleděla - trpělivost sama.

„Bojím se.“

Storm jen cukla obočím. Nedokázal jen tak sedět vedle ní. Vyskočil z postele a začal přecházet po místnosti. Storm se pohodlněji opřela, protože bylo zřejmé, že tohle chvíli potrvá a než si taky začne dělat starosti, tak se může alespoň kochat tím pohledem.

„Prostě mi to přijde příliš … všechno. Nemám z toho dobrý pocit. Jako by to byl klid před bouří.“

„Chápu…“

„Ne, nechápeš,“ vztekal se Alex. „Už je to dávno. Kdysi - v jiném životě - jsem si na krátký čas myslel, že jsem šťastný. Bylo to skoro dokonalé. Skoro. Jenže to nedopadlo dobře. Za tu chvíli jsem zaplatil léty bolesti. Tentokrát to prostě nehodlám dopustit, rozumíš? Ale jsem bezmocný. Nepřítel není na dohled a já nevím, s kým si to štěstí mám vybojovat.“

„Já jo,“ vydechla Storm po chvíli ticha. „Je to největší nepřítel, jakému se můžeš postavit. Bojuj se sebou.“ Přitáhla si jej za ruce k sobě. Donutila ho pohlédnout jí do očí. „Já chápu, čeho se bojíš. Samotnou mě to už mnohokrát zastihlo. Já nikdy dřív tohle nezažila… ale dívala jsem se na Flame, jak ji vlastní bolest ničí po celá desetiletí. Dívala jsem se příliš zblízka, aby mě to nezasáhlo…“

Díval se, jak se Storm rozostřuje zrak vzpomínkami: „Tohle všechno už jednou zažila. Okamžik dokonalosti a všechno šlo tehdy do háje. Zbožňuju, jak teď vyvádí kvůli Sadovi. Zbožňuju to, protože to znamená, že konečně vidí i svět kolem sebe. Ale i tak, když na ni pohlédnu, vidím, jak ji to změnilo a třesu se hrůzou, že bych tě mohla ztratit. Jakýmkoli způsobem. A právě ten strach tu dokonalost zabíjí. Je dobrý, když nám připomíná, že si ty chvíle máme vychutnat – ale nesmíme mu podlehnout. Jinak to ztratíme úplně zbytečně a vlastní vinou.“

Přitáhla si jeho hlavu na hruď a dlouho ho objímala. Během uklidňujících slůvek a vískání ve vlasech dovolila svému vlastnímu strachu, aby jí sevřel nitro. Myslela na tajemství, které zatím nebyl čas odhalit. Jen se modlila, aby tohle nebyl ten slabý článek, co to všechno zbortí.

Hořkost na patře ji pronásledovala ještě cestou do jídelny. Uklidňovalo ji, že alespoň Alex vypadal líp.


O několik dní později se Storm plížila chodbami a opatrně nakukovala za každý roh. Vycházelo jí to až do chvíle, kdy hlavou narazila na Drakea, který činil totéž, jen z opačné strany.

„Vzduch čistý?“ zasyčel na Storm.

„Jižní křídlo ano – zrovna odtamtud jdu. Jak to vypadá dole?“

„Slyšel jsem hlasy ze západu, ale pohybuje se rychle. Je třeba být obzvláště obezřetný.“

„Jo, díky za radu. Hledám Flame – neviděl jsi ji?“

Drake si odfrknul. „Je zalezlá v knihovně. Ani se neschovává, přitom se tomu dokázala zcela vyhnout.“

„Neuvěřitelné... Drž mi pěsti, pokusím se za ní dojít beze ztrát.“
Než to dořekla, ozvala se nedaleko rána a zaklení. Storm i Drake se přikrčili a hnali se dál a pryč.

„Jsme zbabělci, víš o tom?“ funěla Storm.

„Kdepak, nejsme zbabělci – takovým jako my se říká přeživší. Jsme svědci. Takže hodlám plnit pouze pozorovací povinnost.“

„Pozorovací povinnost? Co to sakra je?“

„Pokud mám být přeživší svědek, tak musím za 1. přežít a za 2. mít co dosvědčit.“

„Fikané,“ mumlala si Storm už jen pro sebe poté, co se Drake opatrně proplížil kolem a zmizel za dalším rohem.

Divoké zavrčení ji popohnalo, aby urychleně zmizela. Cestou se vyhnula krvavé kaluži a pro jistotu ignorovala oběšence nad svou hlavou. Do dveří knihovny vpadla jako na místo poslední záchrany. Flame seděla u velkého stolu prohýbajícího se pod desítkami knih.

„Můžeš mi, laskavě, vysvětlit, co pořád hledáš v těch knížkách. Celý týden do nich čučíš a není s tebou kloudná řeč. Víš vůbec, co se děje za těmi dveřmi? Zuří tam válka.“

Flame rozmrzele zvedla hlavu.

„Co víš o babičce? Nebo o plánovaném sňatku? Nikdy tě nenapadlo, proč to vlastně starý kníže udělal?“

Storm na ni vytřeštila oči. Od okamžiku, kdy ji vyvedli z Podsvětí, byla k nepoznání. Snad na to měl vliv i Sad, ale tak moc ji zas změnit nemohl. Tohle vypadalo spíše na stádium šílenství.

„Co je s babičkou?“

„No, přemýšlej. Po tom fiasku s domlouváním sňatku naší máti je zcela nelogické, aby se o něco takového pokoušel znovu. Ztratil tenkrát vnuka i dceru. A poučil se? Ne! On to dokonce dovedl do extrému. Riskuje, že se proti němu postavíme – se Satin v čele. Navíc, co až na to přijde máma?! Vždyť ho stáhne z kůže, nechá ho zahojit a začne zase od začátku. Takže se zamysleme – co Dravenu Llavyonovi I., tomu všemocnému knížeti, může stát za ty potíže? Kdo ho dohnal tak daleko, že se postavil proti vlastní rodině? Opakovaně!“

„Na tom něco bude,“ škrábala se Storm. „Zkusila ses zeptat Satin? Třeba jí řekl proč. Vždyť se nevzteká proto, že jí domluvil svatbu. Zuří jen proto, že ji rovnou provdal za někoho, koho v životě neviděla a řekl jí to až potom. Ačkoli ‚řekl‘ je poněkud silné slovo.“

„Satin. Není s ní rozumná řeč. Sedí si na očích, uších a na vedení. Co s ní tak chceš probírat,“ odfrkla si Flame pohrdavě. „A můžeš mi sakra říct, proč se pořád drbeš po celém těle?“

„Asi mám blechy,“ odtušila Storm nevzrušeně. „Ale blechy jsou pořád lepší, než oběšenci na dveřích. … Králíci. Králíci ušli. Dokonce i prase. Ale kuřata už jsou příliš… docela určitě. Blechy přežiju,“ žbrblala dál Storm, zatímco se snažila dosáhnout si mezi lopatky.

„Ztratila jsi mě ve druhé větě. Co to žvaníš?“ vyvalila oči Flame. „Koho oběsili? A proč jsou blechy lepší než kuřata?“

„Je to tvoje vina. Sedíš tady a kašleš na všechny,“ obořila se na ni Storm vztekle. „Venku je válka a ty hloubáš nad mrtvou babičkou. Super. Takže si ty oběšené kuřata užij. Já budu svědek – přeživší svědek. Drake je prostě geniální,“ hulákala cestou ke dveřím a práskla s nimi při odchodu.

Flame jen užasle rozhodila rukama. „Něco mi ušlo?“

Když se za dveřmi ozvala rána a zaklení nevydržela to. Otevřela a užasle zírala na nadávající Storm obalenou v krvi. Ta se pracně zvedla na nohy, ale provaz se jí zamotal kolem kotníků. Nejdříve ho chtěla odmotat, ale vůbec se jí to nedařilo. Probodla smíchem se dusící Flame vražedným pohledem a pochodovala pryč. Mrtvé kuře na konci provazu se cukalo s každým jejím krokem a zanechávalo za nimi krvavou stopu.

Flame zase zavřela dveře a snažila se zhluboka dýchat. Hlavně dýchat. Pokaždé, když už se začala uklidňovat, znovu se jí za víčky promítl obličej vzteklé Storm s kuřetem u kotníku a málem se rozchechtala nanovo.

Neměla sice tušení, čí přesně je tohle práce, ale v jejich bláznivé rodině to ani nebylo podstatné. A ona se musela soustředit na to podstatné. Ne na vtípky svých sourozenců. Byla už blízko - cítila to.


„Babička,“ Storm se prudce posadila na posteli. Alex vedle ní rozmrzele zamručel.

„Co se děje?“

„Nic-nic. Jen spi dál,“ šeptala Storm a vylézala z postele. Zabalila se do deky a na nohy si natáhla první boty, co jí padly do ruky. V tichosti se vytratila z pokoje a vydala se černou chodbou ke knihovně.

S povděkem zaznamenala, že stopy po dnešním Dirkově útoku s kuřaty, už jsou uklizené. V knihovně našla Flame s obličejem schovaným do jedné ze starých kronik. Klidně si odfukovala a ani nepůsobila dojmem, že by jí takové spaní bylo nepohodlné.

Storm se po špičkách proplížila kolem. Zašla až do zadní části místnosti ponořené do tmy. U zdi tam postával starý sekretář s odřenými rohy. Přidřepla si k němu a dala se do prohledávání zásuvek. Byla si jistá, že někde tady to bylo…

Pátý šuplík měl právě ten zvláštní cvakavý zvuk při vysunování, který si pamatovala. Vytáhla ho celý ven. Obsah vyložila na horní desku a obrátila jej dnem vzhůru. Kovovými úchytkami bylo dole připevněno několik listů a obálek. Velice opatrně se pokusila je uvolnit. Šlo to pomalu, ale byla trpělivá – nechtěla na sebe nijak upozornit. Jakmile se to povedlo, uložila obsah zásuvky zase zpět a vrátila ji na místo.

Svůj úlovek si odnesla do pokoje. Jakmile ho ukryla, zavrtala se k Alexovi pod pokrývku. Probral se jen tolik, aby jí vypeskoval za studené nohy, ale okamžitě ji ochotně přitiskl do hřejivé náruče. Usnula s úsměvem na rtech.


Ráno procítěně přežvykovala čerstvý chléb se sýrem a nějakou zeleninou. Zrak měla pevně zapřený do knihy před sebou. Po probuzení nejdříve kontrolovala knihovnu, ale zdálo se, že Flame ještě dlouho nikdo neprobudí. Dole seděl jen Drake a klimbal nad snídaní. Ani se příliš nezdržovala ranními frázemi. Jen ho poplácala po rameni, usadila se naproti a otevřela knihu. Prozatím si přinesla jeden z románů, co se jí povalovaly v pokoji. Ani si neuvědomovala, jestli ho už četla či ne. Ale jako zástěrka byl dobře použitelný. Hodlala se později s ním vytratit, aby si jej mohla „dočíst“ a místo toho se chtěla někde schovat s deníkem.

„Dobré ráno kvítečku, jsi tady nová?“ zašveholil najednou čilý Drake.

Služebná strnula se džbánem ovocného moštu v ruce. Storm zvedla hlavu a užasle přeskočila mezi nimi pohledem. Nešlo přehlédnout záplavu emocí v dívčiných očích.

„Klidně mu to rozbij o hlavu, jestli se ti uleví,“ povzbudila dívku, když viděla, jak se jí roztřásla ruka a v očích definitivně usadila zlost.

„Co zas?“ divil se Drake. „Vždyť jsem se jen zeptal, to snad můžu, ne?“

Dívka kmitla pohledem ke Storm a v zápětí se Drake svezl v bezvědomí ze židle.

„Teď mi prosím pošli někoho s novým pitím a hadrem na uklizení toho svinčíku. A neboj – on se z toho vzpamatuje,“ mrkla na služebnou. „Nejspíš dřív, než by měl…“ dodala ještě pro sebe. Postřehla ještě uctivou úklonu a Leela zmizela ze sálu.

Drake se začal probírat.

„Co to bylo?“ zaskučel, když se snažil vyhrabat na židli.

„Boží mlýny,“ odtušila Storm. Na vražedný pohled zareagovala pokrčením ramen. „Tak jo – byl to džbán. Detailisto. Zasloužil sis to.“

„Za co?“ pořád nechápal Drake. „Odkdy se dobré ráno trestá ránou do hlavy?“

Storm na něj chvíli jen tak hleděla, ale nakonec se smilovala.

„Za to, že jsi ve své honbě za každou sukní doběhl tak daleko, že si už nepamatuješ tváře a jména těch, které jsi už chytil a vzal do postele, troubo.“

„Sakra,“ zaklel Drake procítěně.

„Jo.“