Návštěvnost
kapitola I. - Vzhůru do Paříže!, část 8. - Slavnostní průvod jede městem
kapitola I. - Vzhůru do Paříže!, část 8. - Slavnostní průvod jede městem
Anotace: - Trampoty malých občanů aneb Ať žije Republika - Knížka o klucích z francouzské revoluce, která vzniká na přání pro mého "malého občana" jímž je bráška Pavlík a který pravděpodobně asi jako jediný z osmiletých dětí jí porozumí.
Protože onoho majitele krávy popadly mdloby a byl odveden do nejbližšího obchodu, aby jej mohli vzkřísit čpavkem, starosta, nevěda co s lapenou krávou dělat, ji svěřil nejblíže stojícímu děvčeti a přikázal mu, ať dovede krávu tam, kam patří.
"Ale.. ale já.." kroutila se holčička a nechtěla nikam jít, když vtom se ozvalo: "Ty, Florino, neštvi mě a švihej! To se dělá, odmlouvat panu starostovi?!" Byla to její babička - a ta se musí vždycky poslechnout, takže průvod mohl nechat krávu, i se starostovou šerpou, svému osudu.
Když se potom zdárně dojelo až na radnici, měl mít podle stanoveného pořádku proslov nejdříve občan Bastiaque a potom až starosta, ale vzhledem k nenadálým událostem se slova ujal nejprve starosta.
Pravda, ti, kteří se neúčastnili incidentu s krávou byli trochu vyvedeni z míry starostovým zjevem - byl celý zpocený, vlasy měl rozcuchané, klobouk promáčknutý, trochu se belhal a snažil se co nejméně otáčet se zády, aby nebyly vidět dvě trhliny ve fraku, odkud mu nyní lezla košile, ale protože starosta požíval ve městě veliké vážnosti, nikdo se mu nesmál a spustil se veliký potlesk.
Tu starosta, povzbuzen tak velikým potleskem, začal řečnit. Popřál novému poslanci šťastnou a bezpečnou cestu do Paříže a hodně zdaru v Konventu, mluvil o svornosti, která musí panovat mezi občany v této těžké době, hřímal a lál na všechny nepřátele Republiky, kteří se před námi nikde neskryjí a nezapomněl přitom až do nebes vychválit práci zdejší radnice, vyzdvihnout spravedlnost a neohroženost lidí z radnice či srdnatost a odvahu všech dobrých občanů, čímž nepřímo myslel i sebe - a chvály přitom nešetřil.
"Nuže, chlapci, pozorně poslouchejte!" zvedl ukazováček jistý profesor latinské gramatiky, historie a rétoriky ke svým studentům, "Právě slyšíte v plné kráse Cicerona."
Občan Bastiaque byl také obstojným řečníkem, ale protože byl ze včerejšího dne celý nevyspaný, jeho proslov nebyl nic moc a - jen si to představte - jeho vlastní syn u něj dokonce usnul!
Necháme ho tedy mluvit a raději se podíváme na zoubek tomu, proč sebou spící Gérard tolik škube - právě se mu totiž zdá, jak se urputně brání píkou proti celému regimentu vzteklých býků, které omylem rozdráždil tím, že měl na hlavě čapku svobody, která je, samozřejmě, celá červená...
* * *
Poté, co nový poslanec složil slavnostní přísahu - "Přísahám pod záštitou nejvyšší bytosti" - že bude vždy ctít svrchovaný lid, jehož je služebníkem a že bude věrný Revoluci i Republice, převzal konečně z rukou komisařů z celého departementu Gers pověřovací listinu, kterou si pečlivě složil a převelice důstojně zastrčil do vnitřní kapsy svého redingotu. Gérard všechno zaspal a probudil se až teprve, když se dal průvod i s hudbou opět do pohybu.
V čele pochodovali již zmiňovaní sansculotti s píkami a vedle vozu gardisté, kteřé zjednávali tolik pořádku, kolik ho jen v tom zmatku byli zjednat schopni, následovaly hrdě si vykračující Auchské děti, vybrané za odměnu, nesouce vlajky, standarty a obecní symboly, za nimi majestátně kráčeli vyslanci měst gerského departementu, po nich starosta bez šerpy, který byl důstojnost sama, za ním ctění pánové z radnice, kteří se po sobě dívali, uculovali se a pokukovali po dvou dírách ve starostově fraku, pak následoval orchestr a dvacítka zpěváků - nejstaršímu, herci Garcíovi, bylo pětasedmdesát a nejmladšímu, děvčátku se slavíky v hrdle, necelé čtyři roky - všichni byli oblečeni ve stejnokrojích a zpívali Marseillaisu; za nimi už jel kočár a jako poslední uzavíral průvod oddíl národních gardistů s mušketami, jednak pro ozdobu a jednak pro každý případ.
Celé to vypadalo velice majestátně, tak, až se poslanec Bastiaque hambil, že jako jediný jede na voze a připadá si jak nějaký král.
"Stůjte!" zavelel najednou rázně. Hudba přestala hrát a když se všichni ptali, co se děje, zvolal : "Tož ale občané, já si tu jedu jak nějaký monarcha nebo uctívaný bůh! Takhle to dál nejde! Hej, občané, kdo je sláb a nemocen ať si jede na voze, žádné takové, máme rovnost - hybaj, rodino, zvedejte se, půjdeme pěšky!"
"To snad nemyslíš vážně, mon chéri?!" rozhorlila se jeho manželka, ale on jinak nedal. Jako veřejná osoba byl hlavou rodiny on. Ale sotva se manželka poslancova stane opět manželkou Gérarda Etiena Bastiaqua, pak běda mu! Ta mu to ještě doma, vlastně na cestě, vytmaví, že ji "znemožnil" před celým městem! Ale opak je pravdou - drbou jenom drbny, lid je dojatý a davem šumí : "Tak jsme přece vybrali správně."
Průvod se blíží k branám města, kde už čeká obyčejný poštovní dostavník, do kterého naše rodina co nevidět přestoupí a vydá se na cestu. Hudba je nádherná.
Lidé alespoň na chvíli přestávají myslet na všechny své všední strasti a starosti.
Ale není to totéž, co za antického říma chléb a hry! Císař nechává strojit skvělé slavnosti, aby lid ohromil a zabavil, čímž se pojistí proti vzbouření. Tady si své slavnosti pořádá lid sám a sám v nich účinkuje. Císařské hry ukazovaly lidu nedosažitelnou krásu a okázalost, která rozněcovala jejich tužby po všech exotických nádherách světa a když bylo po všem, zbylo jen marné povzdychnutí: "Tohle nikdy mít nebudeme...Ale těšíme se aspoň, co neuvěřitelného uvidíme příště.." Jaký je to rozdíl oproti našim slavnostem, například oproti této, kde si člověk řekne: "Oslavujeme všichni to, co tu máme! Není to dokonalé, ale od toho jsem tu já, jsme tu my, abychom usilovali o zlepšení! Těším se, že náš poslanec, kterého jsme tak slavně vyprovodili, to udělá také tak!"
"Nuže vzhůru, děti vlasti, dnes nadešel váš slavný den.." zní nad městem a Gérard si pobrukuje do taktu.
Učitel jménem Arnaud-Régis Lizé ukazuje prstem a povídá svým žákům: "Podívejte se pořádně, takto nějak vypadal vítězný vojevůdcovský triumf ve starém Římě!"
A žáci vojají: "Jéé a kde jsou sloni?"
"A občane učiteli, kde chodívali váleční zajatci?"
"Před vozem, Pierre." odpovídá učitel.
"Jéé! Naši páni..teda občané.. z radnice jsou váleční zajatci, to je legrace!"
"A tak to je musí popravit jako Vercingetorixe, že ano občane učiteli!"
"Uškrtí je v dolním vězení?"
"Mondieu, mlčte, vy kvítka!" okřikl je rychle učitel a poděšeně se ohlížel - naštěstí je nikdo neslyšel.
"Hmm.. nic bych za to nedal, že tak jednou stejně skončí, tedy, jaksi, s hlavou v koši..." zamumlal si v duchu.
"Jó, jó, časy se mění, jeden vládne, druhý ho svrhne, jeden den máš vliv, moc postavení a davy tě oslavují a druhý den po tobě házejí bláto a tvé postavení je leda tak na popravčí káře, ani se nenaděješ…Jsme občané a nebojíme se zemřít pro Republiku, Svobodu, Rovnost a Bratrství. Hrozivá je ta naše doba, ta naše Revoluce, hrozivá, ale přece krásná. Mrazí vás v zádech z toho, jak velké věci povstávají a z popela se rodí úplně nový svět, srdce hoří, oči planou, žár je veliký, často spálí i to, co nemá ale přece - taková už je jeho podstata.. Člověk na to hledí a je ohromen velkolepostí toho započatého díla!
Je to však život, ne divadlo, tudíž nevíme dopředu, zda to bude tragédie či komedie. Nádech tragédie to má, obrovské a mistrovské a komedianti jsme my všichni. Jak dopadnou hlavní postavy? A kdo to vlastně je? Život není jedno, ale obrovská plejáda divadelních her, které následují bezprostředně za sebou - kdy jedno končí a druhé začíná většinou umí posoudit až historikové - jednou končí tragicky, podruhé šťastně, jindy překvapivým zvratem a občas zasáhne jakási nenadálá skutečnost, takový Deus ex machina a vše, co jsme si mysleli, že je stálé a neotřesitelné se mění a mizí v propadlišti dějin a hra se začne odvíjet úplně novým směrem, kdy však ani my herci sami netušíme zda povede dál nebo do slepé uličky, či jestli vůbec dojdeme…"
Tohle si tedy říkal bývalý Bastiakův učitel, který byl sice poněkud zmatený, ale myslelo mu to velmi dobře.
To Bastiaquovi mladšímu se v hlavě honily úplně jiné věci. Očima v davu hledal Florinu. "Kde je? Co když musela zůstat doma?" strachoval se, "Musím jí předat dopis! A rozloučit se… co kdybych ho po někom poslal?"
"Helemese," probíhalo hlavou prozměnu jeho matce, "Ono to funguje, i když jdu pěšky. Herrnandezová, ta se šklebí a támhle, Gossetka - závistí může puknout, jedubába!"
Gossetová byla opravdu závistí bez sebe, ale Hernandezová to nesla daleko hůře - vždyť i její manžel se ucházel o funkci poslance! To, že při volbách propadl bylo částečně způsobeno jeho blekotavostí, ale velkou měrou se na tom podílela také občanka Bastiaquová a její "drbací sesterstvo", které, ačkoli proti tomu místní výbory podnikaly, co mohly, ovlivňovalo veřejné mínění daleko inenzivněji než všichni řečníci z náměstí a noviny dohromady.
"Drbací sesterstvo" s krycím názvem "Klub přítelkyň Republiky", to je jakoby celá masa kolportérů plus hlásná trouba plus všechny podřadné noviny Francie plus revoluční propaganda to celé umocněno na druhou. Co se ovšem pravdivosti a věrohodnosti těchto informací týče, museli bychom použít asi tak desátou odmocninu.
Pozor, to není údaj vycucaný z prstu! Jeden nadaný student - shodou okolností Gérardův starší bratr César Bastiaque se jednou na přednášce tak nudil, že na to dokonce sestavil jakousi rovnici a nazval ji hrdě Bastiaquova věta. Bohužel, od osobností Francouzské akademie zůstal nepochopen a o to horlivěji teď zarputile bojuje v Paříži za její zrušení.
* * *
Hudba dohrála, vůz se zastavil. Byli u městské brány. Byli u městské brány a Florina nikde! Na rodinu Bastiakovu, stojící po boku slavnostního kočáru, čekal na silnici poštovní dostavník, který měl namířeno do Paříže.
Komentáře (0)
Doporučit
TiskKomentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.