DENÍK SEBEVRAŽEDKYNĚ

Anotace: 13. kapitola

13. KDO JE MUŽ A KDO CHLAP.

Sedm hodin. Ticho, jak o půlnoci a to je sedm hodin večer. Nuda. Hodiny odbíjí další minuty a je to tu jak ve cvokárně. Vlastně my jsme ve cvokárně. Tak na co si stěžuju? Kývnu na Moniku, na znamení toho, že odcházím pryč.
"Můžu jít s tebou?"
Přikývnu.
"Jdeme na terasu za ostatníma?"
Neodporuje, takže zamířím na známou trasu nahoru.
Holky už jsou tady, na terase u horního oddělení v šeru si u zábradlí pokuřuje Sam. Jak jinak. Poslední dobou kouří v jednom kuse. Markéta stojí opřená o zábradlí, oči upřené do dálky a nevnímá okolí. Asi se připojím. Mám chuť být na chvíli mimo. Kdyby Sam kouřila marihuanu, asi bych si taky dala. Někdy je lepší být mimo. Když už jsem u toho, zítra můj věčně upracovaný mozek bude mít relax. Elektrorelax. Nový typ lázeňské terapie na psychiatrický způsob. Přistihnu se, že se dokonce těším. Budu mimo. Oddechnu si. Zhluboka se nadechnu a pomalu vydechuju vzduch pusou, bedlivě pozoruju vydechovaný vzduch vytvářející jemný opar. Je chladno. Nezvykle.
"Ahoj Kláro." Pozdraví mě Sam smutně. Co se děje? Tady se neděje vůbec nic a zároveň všechno. Odříznuti od okolního světa, píšeme své vlastní příběhy nad propastí beznaděje. Odpovím na pozdrav a neptám se. Možná v tom je ten problém. Možná Sam potřebuje, aby se někdo zeptal.
Přikývnu na pozdrav. Ruce založím na prsou a dlaněmi masíruju paže. Je chladno.
"Děje se něco?"
"Ne." odsekne zprudka.
Mlčím. Co na to říct?
"Chtělo by to nějaké židle." prolomí Markéta ticho.
"Souhlasím, ale nemůžeme si je jen tak odnést z tělocvičny."
"Aspoň by nebyly na tu příšernou skupinovou terapii." řekne Sam.
"Skupina není tak špatná. Mnohem lepší, než elektrošoky." špitne Markéta.
"Náhodou elektrošoky tě úplně zblbnou a na chvíli jsi úplně jinde."
"Tebe se ty elektrošoky nějak zalíbily." rozesměje se Sam nadšeně.
Neodporuju, však má taky pravdu. Jsem zvrhlá. Líbí se mi elektrošoky.
Ale to nikdo nemůže pochopit. To osvobození od vlastní mysli, od zarytého utrpení, které si sama vytvářím. Mám poruchu. Teď nemyslím psychickou, ale fyzickou. Má poruchu imunity. Moje imunitní buňky ničí moje vlastní tělo, asi jako teď má mysl ničí myšlenkami mou osobnost. Bojuju sama proti sobě a používám výborné zbraně. Destrukce zajištěna. Moje mysl vytvořila dokonalý koncentrák pro mě samotnou. Bojím se všeho, bojím se všech, protože se bojím miniaturních bacilů. Ano, mikrobi jsou všude, na všem, celá země je jimi prosáklá a pak kdo by se mi divil, že se bojím v konečném důsledku všeho. Jenže co taky mám dělat. Porucha imunity se na roky zlepšila a revmatologové mi vtloukli, nechtěně přímo vrazili do mysli varování: vyhýbej se bacilům. Vzala jsem to doslova. Možná až příliš doslova. Jak se mám vyhýbat něčemu co je vlastně všude? Co mám dělat? Nechci být nezodpovědná k vlastnímu zdraví, ale jsem ve slepé uličce. Ano, přiznávám, ve většině případů se bojím zbytečně, ale jak mám vědět, kde je to nutné a kde ne? Jsem na minovém poli.
"Jsi nějak zamlklá." probere mě Sam z mého až příliš aktivního vlastního rozjímání.
"Nemám náladu na pokec."
"Stalo se něco?"
"To jsem se ptala před chvíli já tebe."
"No jo, já taky nemám náladu na pokec, ale mám o tebe starost."
"Nemusíš, já se starám o sebe za dva."
Sam se rozesměje, ale mě to vtipné nepřijde. Já se hlídám, jak ostříž a už mě to pěkně štve. Přiznám se, nenávidím sama sebe, ale to už snad pro nikoho není novinka.
"Štve mě to tady."
"To asi všechny." prohodí odměřeně a z cigarety odklepe trochu popele.
"Chodíš kouřit i na kuřárnu?"
"Ne. Tam je to o ničem. Ty báby a i chlapi tam celou dobou nedělají nic jiného, než to, že pomlouvají nepřítomné."
"Nesnáším pomluvy, když tam člověk není a oni ho drbou, nemůže se chudák ani bránit."
"Proto tam taky nechodím."
"Ale to pak možná drbou právě tebe."
"Tak ať. Pitomci, mají se starat sami o sebe."
"Mluvili tam někdy o mě?"
"Asi jo, vím jen, že jsem tam jednou přišla, když mluvili o tobě, ale pak náhle zmlkli. Asi se báli, že ti to vykecám."
"Je to hrozné jen pomyslet na to, co si o mě asi povídají."
"Neřeš to. Jsou sami zamindrákovaní."
"Já se nad to neumím povznést jako ty. Štve mě fotr."
"Co ti udělal?"
"Vcelku nic.." odmlčím se, chvilku koukám do prázdna, pak suše polknu. Mám slepené rty a ne a ne je otevřít.
"jen mě celý život terorizuje. Teď ví, jak je pro mě důležité, aby si myl ruce a fláká to."
"Nediv se, chlapi jsou prasata." Přemýšlí, kouká do dáli a mlčí. "ve všech směrech." dodá značně tišeji.
"Nepůjdeme se projít do parku?" optá se.
Souhlasím, brzy bude zapadat Slunce a na naší vyhlídce na kopci je západ Slunka nejkrásnější.
Cestou si skočím do pokoje, pro zelenou bundu a vyrazíme do rozlehlého parku. Samantha pořád kouří. Nevadí mi to. Jen občas, když vítr blbě zafouká mi kouř přímo do tváře. Ale ji kouření uklidňuje, takže nenamítám.
"Víš co nechápu?"
Zakroutí hlavou na důkaz toho, že myšlenku mám rozvinout. "Gabku."
"Proč?"
"Odešel od ní chlap a místo, aby se radovala, tak brečí na psychiatrii. Odejít takhle fotr, mamka uspořádá oslavu, o které by se vědělo široko daleko." řeknu nadneseně a usměju se při té představě. Opravdu krásná představa, ale v mém životě se krásné věci často nepřihodí. Jsem snad prokletá? Někdy mám dojem, že jsem.
"Brečí pokaždé, že? Taky jsem si všimla a taky ji nechápu." To jsme už dvě a myslím, že nás bude víc. víc lidí co nechápe, jak může krásná žena brečet kvůli primitivnímu druhu jako je chlap.
"Možná to byl muž."
"Cože?"
"No muž."
"Nechápu."
Rozesměju se. "Dělím je na dvě kategorie muž a chlap." Sam se na mě podívá tak nechápavě, že neudržím záchvat smíchu, ke kterému se vzápětí přidá.
"Muž je ten civilizovaný, který ví co je hygiena, umí se chovat, je přátelský a příjemný společník. Chlap je vše co nesplňuje popis muže."
"To znamená, že chlapi jsou vlastně všichni. Protože všechny co znám jsou prasata, s drzou hubou plnou sprostých slov. Potkala jsi už muže?"
"Jo spočítám je na prstech jedné ruky."
"To jich teda příliš hodně není."
"Ty máš co říkat, ty neznáš ani jednoho."
"Počkej, zamyslím se." řekne spiklenecky a vzápětí se tak rozesměje, že se po nás další lidé otáčejí. "Já fakt nikoho neznám." vyfoukne oblak dýmu a mě při jejich slovech připadá svět ještě škaredší a zkaženější, než před pěti minutami.
"Ale třeba doktoři tady by to vcelku splňovali, takže znáš někoho."
"Možná to jenom hrají."
"To by mě nenapadlo."
"Nemůžou být celý den s blázny a zůstat normální."
"Možná berou taky prášky."
"Beztak, a možná jsou větší blázni, než my."