Koneckonců... a na tenkém koberci

Anotace: ... pokračování ...

Sbírka: My Immortale…

...

Vracím se tedy k našemu projektu, respektive k mým hudebním začátkům. Moc toho asi nebude, protože  něco už jsem započal vlastně v kapitole č.2  a navíc více a poněkud podrobněji o tom píši sem tam zcela někde jinde na jiném místě.

Původně jsme měli název DHD, jako Dejme hlavy dohromady, později nám to přišlo fádní anebo nějak jsme nechtěli zkratku, i když jsme pak někdy v roce 1994 měli nějaké ty koncerty. Moc jich nakonec nebylo. No a nakonec jsem ten název změnil na zcela jiný, na Konceckonců… s tím, že to jako má další pokračování a další jiné souvislosti.

Vím také, že spousta lidí dává i na jiné věci a prý, protože někdo prý je pověrčivý a někdo ne, ale prý to má něco i do sebe, tak často každý dává i na jiné věci, jako je numerologie a vůbec, protože prý jméno je důležité a jestli se to potom tak ukáže, tak to už ukáže jen čas. Každopádně Koneckonců… se tedy, jak dnes mohu hodnotit, neslo ve vibracích:

 

Činné číslo: 3 (podstata dané bytosti, jaký je člověk uvnitř)

Dědičné číslo: 8 (ukazuje přínosy našich předků naší fyzické, duševní i duchovní stránce)

Intinmí číslo: 9 (vnitřních nebo skryté ideály a touhy)

Číslo realizace: 2

 

 No, a protože doba jde kupředu a jistá pravidla, kterých se někdo musí držet, potom, nějak nedovolují, ten název prezentovat, jelikož se zcela nezávislé shoduje s jiným, byť shodný není. Navíc vzhledem k tomu, že se již jedná o nějaké to pohřebiště, napadlo mne to přejmenovat potřetí na  Safraporte… což by mělo nést nějakou vibraci typu:

 

Činné číslo: 9 (podstata dané bytosti, jaký je člověk uvnitř)

Dědičné číslo: 7 (ukazuje přínosy našich předků naší fyzické, duševní i duchovní stránce)

Intinmí číslo: 9 (vnitřních nebo skryté ideály a touhy)

Číslo realizace: 7

 

Ale vrátím se zpět do té doby trochu, k jistým ideálům a snům.

Po delší době hledání a střídaní různých bubeníků jsme nakonec našli toho pravého, který byl docela dobře technicky a vlastně který nám vyhovoval i co by člověk a v podstatě zapadl mezi nás.

Dále jej budu zde nazývat Luigi, vážně to byl klasik a skvěle uměl napodobovat Jiřího Vimra.

Konečně jsme se stabilizovali a mohli jsme začít novou hudební kapitolu. Vybrali jsme si skladby Sami, kterou jsem zde prezentoval někdy na počátku, se kterou nám aranžerský pomohl Honza Sami Samiec, po němž jsme tu skladbu nakonec jednoduše pojmenovali, který hrával tehdy v docela známé skupině na Ostravské avantgardní a undergroundové hudební scéně, pak jsme vybrali ještě jednu mou skladbu s názvem Stačí a Já-chymovou skladbu V tranzu a zbytek jsme prostě proměnili na brak a hodili do koše minulosti. S tím jsme šli do studia nahrávat.

Ani nevím přesně jak dlouho jsme celkem zkoušeli, ale tuším, že to byly asi tak dva roky a mezitím, jsme právě natrefil v ostravském obchodním domě LASO na kazetu skupiny Matyáš Gali, která mne vyšla na pouhých deset korun a mohu v této chvíli klidně říct, že tohle byl pro mne kup století, takovou muziku za pár peněz to jenom tak nenajdete, prostě štěstí a to jsme ještě vůbec, ale vůbec netušil jak moc mne poslouchání této hudby ovlivní.

No a jak už to Já-chym někde dobře na netu napsal je to prostě dokonalé soukolí hudby a textů, prostě hrající orloj. Tedy býval, jen škoda, že těch skladeb je již na You Tube málo, nevím, proč to lidi ruší a mažou.

Také jsme proto zkoušeli jejich skladbu V neděli odpoledne někdy kolem šesti a dodnes tuto skupinu poslouchám v mp3 přehrávači.

Vlastně mne tato skupina svou skladbou Ostrava-město inspirovala svým způsobem k tvorbě textu a skladby Stačí tuším, že to bylo někdy v roce 1992.

Ono, ten rok 1992 byl opravdu zajímavý i ten rok po něm, protože ono se děly i věci neskutečné, podivné, které měly vliv na mou kreativitu. Zjevila se mi totiž jedné noci múza a nebyl to sen, sedla na mne, byla celá nahá, ale ony někdy ty vidění tak bývají, kolem půlnoci. Před anebo po, to je jedno. Ale tu tvář nezapomenu ani ty oči, jen vím, že to bylo to první, prvotní a taky na základě nějakého přání nikoli nějaké drogy anebo tak, tehdy mne napadla i skladba s názvem Na tenkém koberci:

Na tenkém koberci

Tak málo Ji znám

a srdce bije jako zvon když Ji vidím.

Ležím a nemohu spát,

jsem, jako když mne do vody hodí.

Někdy, uprostřed noci,

na tenkém koberci.

 

Pomalu zavírám oči,

chci zavřít za sebou den, co mne sžíral.

Dobře znám ten pocit,

když člověka chytne a uvnitř svírá.

Někdy, uprostřed noci,

na tenkém koberci.

Možná jsem už blázen, ale vidím Ji před sebou,

je nahá.

Srdce chce vyletět z kůže, Já chci se Jí dotknout.

Jen do tmy sáh jsem.

 

 Snad se mi to zdálo,

snad to byl jenom sen, asi se mýlím.

Před sebou mám obraz,

co v noci viděl jsem, co po něm šílím.

Někdy, uprostřed noci,

na tenkém koberci.

 

Možná že jsem blázen, ale vidím Ji před sebou,

je nahá.

Srdce chce vyskočit z kůže, Já chci se Jí dotknout.

Jen do tmy sáh jsem.

 

Tak málo Ji znám

a srdce mé bije jak zvon

když Jí vidím.

 

Jen podotýkám, že nejde o klasickou báseň, ale o text k písni, která má svou melodii a také svůj původ. To zde píši ovšem na základě toho, že nic, co se děje v životě není pouhá náhoda a z něčeho to pramení, z jisté vnitřní touhy a taky se to pak nějak odvíjí tím časem i v životě.

No a Já-chymova skladba V tranzu zase vznikla na základě jednoho vandru a jedné prožité zábavy

Takže tyto tři skladby jsme jednou nahráli na demo v tehdejším nahrávacím studiu KRAB pana Petra Vitáska u něj doma v Ostravě-Bobrovnikách a chvíli poté se naše soubor Koneckonců... na základě nějakých nesrovnalostí rozpadl.

Docela to byla škoda, jelikož jsme si prožili mezi sebou docela dost skvělých okamžiků jako různé výlety, vánoce a sezení u babičky Kříbkové a těch prosezených chvil v hostincích U Zlatého lva, U mámy anebo U táty.

Chci zde vyjádřit dík všem jmenovaným za to že bylo to co bylo a popřát jim hodně štěstí i když vím, že své štěstí již našli a říct jim, že je mám velice rád a v neposlední řadě chci to samé říct Pavlínce, momentální Džibové ženě (_{už se rozvedli pozn. 2011)}, jelikož vím, že jsou šťastní anebo jenom spokojení a říct jim, že je mám pořád rád.

 

 

Nicméně skladba jako taková, je nyní uložená v šuplíku. ( taky někdy období 1995) Vím jen, že tehdy se ten text i ta skladba Já-chymovi hodně líbila  a chvíli jsme ji s Luigim hráli ve dvou na zkušebně ale pak to vzalo zcela jiný ráz tehdy.

Tedy, je to psáno v červnu roku 2008 a od té doby se toho změnilo hodně v životě a životech, ale nemíním měnit historii a dělat ze Slezska Severní Moravu, mazat nepříjemné věci, jak to dělaly mnohé velké enklávy v minulosti. Už jen proto, že vše má  mít a také má nějaké své kořeny.

Ano, je to jako ten strom života. Což mi připomíná dobu, kdy mi bylo tak zhruba 15, 16 let a úterky, čtvrtky a soboty jsem trávil v kavárně Interhotelu Palace v Ostravě při tanečních zábavách s kapelou, ve které hrával i můj otec a já se zrovna učil na kytaru, k které mne, také kvůli holkám, přivedl jeden můj spolužák z učiliště, kdy se Jirka Bertok, skvělý to saxofonista mimochodem, vždycky tak jednou za hraní na mne podíval a zapěl tu starou známou lidovou:“ Ty jsi Martinéé, strom zelený, Tebe nebylo treba ženy…

Zvláštní, když vlastně každý kluk touží po nějaké te své, třeba vysněné ženě anebo tak nějak. Obzvláště v té době vyspělosti, dospělosti ještě ne. Takže určitě je v tom opět láska.

…