Fleur De Li I.

Anotace: Je to jen takový malý pokus ... ;) S brzkým pokračováním ;)

Sbírka: Fleur De Li

Nasazuji si černou krajkovou masku, s ladícími peříčky. Perfektně mi padne - Bodejť by ne, když jsem za ni utratila téměř veškeré své jmění! - je slušivá a přitom mi zakrývá část obličeje. Vždy jsem milovala škrabošky ... zvlášť tu anonymitu, kterou sebou přinášejí. Nikdo nikdy nezjistí, kdo jsme. Opravu doufám, že mi ta maska dnes k něčemu bude. Moje nejlepší přítelkyně - z oboru - mi vždy moc pomáhala už od začátku co jsem to začala dělat ... Je to už rok... pomyslím si, a právě dnes mi doporučila zajít do jednoho klubu v Londýně. Abych byla přesná, je to klub pro vyšší třídu - neboli šlechtu. Pro obyčejnou šlapku ze západní ulice je to opravdu moc velké a drahé,... ale pokud půjde vše podle plánu dají se tady vydělat i pěkný prachy. 

Znovu se na sebe podívám do toho již popraskaného, sešlého zrcadla. Znovu si ještě trochu upravuji tmavě kaštanové vlasy, zapletené v  jednoduchém drdolu s jednou volnou lokýnkou, která mi spadá přes rameno. Na ruce si natahuji dlouhé, černé, krajkové rukavičky - které mi jsou, až k loktům - a jsou zaháknuté za moje prostředníčky. Pak pohledem putuji po svých dlouhých červeně sametových šatech, zase s černou krajkou. Jsou perfektně dlouhé - od země je dělí půl centimetru. Mají šněrovací zapínání. Nemají žádné rukávy což dává prostor, k odhalení mých ramen. Jejich živůtek je opravdu nehorázně prostopášný - ale potřebuji ho abych tam zapadla a dostala se k těm nejlepším mužům - a je pravda, že mi ty šaty dělají perfektní dekolt. V místech, kde mi korzet, společně s látkou rudých šatů nadzvedají a zpevňují ňadra se po červené látce line černá krajka dál po hrudi, která se uvolňuje v místech mých boků a táhne se dál až k zemi. 

Rty si ještě přejíždím tmavě červenou rtěnkou. Tak! Je to dokonalé... pomyslím pro sebe úlevně. Beru si svou malou taštičku, do které si házím zbytek svých liber a odcházím ze svého bytu. Rozhlížím se po cestě. Venku se už začalo stmívat, než dorazím do středu města, bude už ebenová tma. Povzdechnu si. Snad mi pojede nějaký dostavník. 

Najednou mi před očima někdo tleskne. 

Překvapeně zamrkám. 

"Valenty? Vypadáš překvapeně." podotkne Elisen. 

Omluvně se usměji. "Jen jsem se trochu zamyslela." 

"Tak přesně tohle nedělej. Nikdy! Zvlášť ne mezi těmi muži. Musí si vždy myslet, že ti jde jen o ně a že se zajímáš jen o ně. Když je přestaneš vnímat a všimnou si, že myslíš, naštvou se. Vždyť to víš."

"Já vím. Omlouvám se. Doufám, že mi pojede nějaký dostavník do města." 

"To jsem už zařídila. Nesmíš tam nikdy přijít jako nějaká podřadná děvka.! Musíš být jako oni, sváděj pohledy - navazuj oční kontakty - každý tvůj pohyb musí být pro ně skličující. Donuť je slintat a toužit. A tvá slova musí být omamná na to taky nezapomeň."

"Neboj se." polknu. "Nejsem tak sebevědomá a chytrá a znalá jako ty. Já zapadnu jen tady. Možná bych tam nemě..."

"Tak na to rychle zapomeň. Vždyť jsi krásná a mladá. Máš nádhernou postavu a oni budou po tobě slintat. To si pamatuj. A ty šaty a škraboška a všechno ... Prostě vypadáš k nakousnutí."  

"Děkuji. Začíná mě přepadat nervozita."

"Hlavně nezapomeň chodit... Jo a vezmi si tohle."řekne a podá mi černý vějíř. Občas je hodně panovačná .. ale má pravdu. I ona je moc krásná. Má dlouhé černé vlasy, modré šaty s výstřihem o troch menším než já a na ruce má přidělaný vějíř.¨

"Co jsi to říkala s tím odvozem?" ptám se.

Pomalu mě otáčí a já před sebou vidím v celku pěkný kočár se dvěma hnědými koni. U dveří stojí kočí a rukou mi ukazuje, abych vešla. "Přesně tady. A už jdi! Ať si seženeš ty nejlepší." žene mě ke dveřím. Rychle nastupuji dovnitř, kočí za mnou zavírá dvířka. Vykláním hlavu z okénka. 

"Počkej ... Já to ale nemám čím zaplatit." 

"Neboj." mrkne na ně, "Už jsem to vyřešila." 

Aha. 

"Moc děkuji."

"Nemáš zač." odpoví, zářivě se na mě usměje, odstoupí od kočáru a mávne na kočího, který se okamžitě rozjíždí dopředu, směrem k městu. 

S pomalým výdechem se propadám víc do sedačky, v hlavě se mi míchají částečné obavy, zároveň s natěšením. Co tak hrozného se tam může stát? Nic, na co bych nebyla připravená. Ale i přes to ve mně převládá neklid.

Ne.

Teprve teď si uvědomuji, že tyhle šaty nezakrývají všechno. Odlepuji se od sedačky a jednou rukou si pátrám po pravé lopatce a snažím se nahmatat cejch. Naštěstí nahmatávám je jemnou látku. Díky! Lilie je dobře schovaná pod korzetem i látkou šatů. Znovu se opřu o opěradlo a zavřu oči.

Ze skleničky plné brandy upíjím další hlt. Je opravdu velmi překvapující, jak tato jantarová věc dokáže člověku úplně rozhodit chuťové buňky. Odkládám sklenku zpět na stůl. Sleduji, jak William vyndává z náprsní kapsy dva doutníky, okamžitě mi jeden podává a já si ho hned zapálím.

„Koho máš v plánu ulovit dnes, Sebastiáne?“ ptá se mě, ale nespustí pohled z děvky, co nám tu něco předvádí a zároveň dolévá pití.

„Já jsem vévoda, Wille. Nikoho kromě zvěře lovit nemusím – obzvlášť ne ženy…. Ty mi do náruče padají sami a dobrovolně.“  Odpovím mu, podívám se na tu blonďatou ženu a pohledem ji ukážu, aby si mi sedla na klín. Není ošklivá. Má dlouhé blond vlasy, co jí v kudrlinkách spadají na ramena. Tvář má čistou a neušmudlanou s oříškově hnědýma očima. Na sobě dlouhé růžové šaty co zvýrazňují její křivky a vyvyšují její dekolt. Šaty co má na sobě vypadají draze. Z nějakého – ne prvotřídního – ale i tak velmi dobrého saténu protkávané drahými nitěmi. Někdo si ji musel dlouho vydržovat.

Všímám si, že se na mě Will mračí. „Ty prostě získáš každou.“

„V tom máš naprostou pravdu.“zahledím se blondýnce do oříškových očí. Rukou ji putuji pod látku šatů a po noze nahoru.

„Přeci se už musí najít nějaká žena – či šlapka – co ti do té náruče neskočí.“

„Já si nestěžuju.“ Dodám a políbím ženu na krku. Zatne mi ruku do vlasů.

Will si znovu dolívá sklenku a znovu z ní upíjí.

Najednou dveřmi dovnitř vchází nějaká žena. Je v rudém. Částečně zahlédnu černou krajku, která nejspíš zdobí přední stranu jejích šatů. Vlasy má tmavě hnědé – poměrně zářivé. Je malá – hodně malá … přijde mi. Postavu má opravdu velmi hubenou a titěrnou. Je to spíše takové vyžle.  A její obličej… No to sad ne! Ona má opravdu přes obličej masku? Tak to je opravdu skandální. Co tím jako sleduje? Nebo co skovává? Bože tak to je opravdu víc než zvláštní.

Pomalu a nemotorně přechází k baru. Nejspíš si objednává nějaké pití, jelikož si sedá na jednu barovou židličku. Opravdu zvláštní.

„Co si myslíš o téhle buchtě?“

Zamyslím se. „Je to jen malá podřadná žába co sem přišla dělat něco co vlastně ani neumí … nebo alespoň ne v našich vrstvách. Co myslíš ty zlato?“ podívám se na blondýnu.

„Je to koketa. Ta by nevydržela ani pět minut.“ Odpoví. Oba se okamžitě zasmějeme – vlastně všichni tři.

„To máte pravdu…“ uzná Will.

„Se na ní podívej. Možná ji to jde mezi balíký ale je to strašný dřevo. Tady neuspěje ani, kdyby tu začala tančit nahá.“

„Co ty víš. Nemusela by být tak špatná… Nemyslíš?“

„S malými holkami si nezačínám.“

„Byla by to výzva, nemyslíš?“

„Výzva k ničemu.“

„Chtěl by ses vsadit? Když se na ni podíváš, nevypadá tak ošklivě. Má v celku pěknou tvář.“

„Jak můžeš vědět, jakou má tvář, když ji má zakrytou tou stupidní směšnou maskou, Wille? Nechápu, na co si s ní hraje?“

„Jo ta maska je zvláštní … Ale za jeden malý hřích by to stálo, nemyslíš? Je to jen děvka.“

Podívám se na holku, co mi sedí na klíně. Nechávám ji vstát. Vyndávám si pár liber a zandávám ji je do výstřihu. „Pa puso.“  Dotčeně odchází jinam.

„Wille co budu mít z toho když si to zkusím s tou koketou?“

„Potěšení…“

„Když se ti to tolik líbí, proč za ní nejdeš sám?“

„Nemám, takoví prachy jako ty. A je to výzvy rád ne? Nebo snad dáme sázku?“

„To zní líp. Vsadím cokoliv, že ta buchta je prkená.“

„Budu ti oponovat a dám cokoliv, že není zase takové dřevo.“

„Tak dobře ,jdu o vyzkoušet ale pokud bude tak prkená jak si myslím, tak mi zaplatíš nějakou pořádnou a to alespoň na celou noc. Jasný!“ vrhnu po něm vážným pohledem.

„Jasný ale kup mi mezitím nějakou další láhev, ať se mezitím zabavím.“ Řekne naprosto do pohody.

Otočím se a podívám se na mladou neznámou.

„Kruci. Neměl jsi váhat příteli. Nejspíš ta její metoda přece jen někoho zaujala.“ Řekne a pohledem ukáže na nějakého mladíka, co stojí vedle ní – vášnivě si s ní povídá a ruku má na jejích zádech. Možná že přece jen není takoví dřevo… pomyslím si.

„Nějak se to udělá.“ Přece jen musím jako první okusit zakázané ovoce já.

„Fajn, zkusím ho nějak zabavit a aby pak až s ní skončí, šel za námi a trochu nám ji popsal. Ty si s ní zatím zkus alespoň trochu promluvit. Třeba bude chtít ještě.“  Řekne Will rozhodně, vstane a zamíří přímo za tím chlapem. Po posledním loku se také zvedám a mířím přímo k ní.