Arcon 4. - Pobřeží v Avery

Anotace: ...na cestě...

V Městské nemocnici panoval nepředstavitelný chaos. Dlážděné prostranství před vchodem obkroužené kovaným plotem s nízkou kamennou podezdívkou bylo už plné nosítek se zraněnými, které rovnali do dlouhých řad. Ti, kdo byli schopni přijít po svých, jen tak posedávali na zídkách a krajnících, balili se do vypůjčených dek a snažili se všemožným způsobem upoutat pozornost té hrstky lékařů, která pobíhala mezi nosítky a pokoušela se o nemožné. A sanity stále vozily další a další, jejich řidiči troubili a navzájem se nervózně překřikovali:

„Sem už ne, tady už je plno, koukej vycouvat!“

„A kam, ty chytrej! To mám jet zase přes to zatracený centrum zpátky?! Jsem rád, že jsem živej!“

„Sklapni, Wilsone! Zkoušeli jste Vojenskou?“

„Jo, ale tam taky neberou, parchanti!“

„Kurva, mám tu holku s roztrženým břichem, nemůžu ji smýkat někam jinam!“

Do rozrušených hlasů se začínala vkrádat beznaděj. Před malou chvílí přivezli na náklaďáku na třicet těžce zraněných lidí z Quai Royal, samé tříštivé zlomeniny a zhmožděniny, a řidič zoufale křičel do vysílačky, že nemocnice už spotřebovala všechny zásoby krve, aby proboha něco dovezli z armádních zásob.

Anna se proplétala mezi zraněnými a snažila se na chvíli ignorovat jejich bědování a křik. Hledala někoho, kdo by jí řekl, jaký je systém. Je-li vůbec nějaký... Na schůdkách u hlavního vchodu seděla mladá žena, zabalená do deky. Blonďaté lokny měla slepené krví, z rozbité hlavy jí stékala po čele, srážela se v obočí a po kořeni nosu skapávala dolů. Žena hleděla apaticky do země a nereagovala na Anniny otázky ani mrknutím oka. Jen dva metry od ní poskakoval pihovatý zrzoun s blokem v ruce. Přidržoval si u krku bílý plášť, do něhož se mu opíral studený březnový vítr a pisklavým hlasem vykřikoval: „Neodkladná zranění červená! První patro, řiďte se podle čísel! Těžká zranění žlutá – chodba přízemí, levý koridor! Středně těžká zranění zelená! Chodbou v přízemí do pravého koridoru! Řiďte se podle čísel!“ Teprve teď si Anna všimla, že lékaři označují zraněné barevnými pásky. Červená bohužel začínala převažovat. „Promiňte, poslali mě sem z Vojenské, můžete mi říct, kde se mám hlásit? Mám nulu, er há negativní.“ Zrzek na chvíli přestal vyvolávat a jeho vodnaté oči ulpěly na její tetované tváři: „Zase… No jistě – co se jim nehodí… Budete určitě z meše, co?“ Hrubý a povýšený tón se Anně nikterak nezamlouval:

“Šestadvacátá polní, pane, vrátili jsme se před čtrnácti dny. Chci dát krev, mám univerzální skupinu.“

„Sestra?“ –

„Na sto procent. Na sále i v terénu.“

„Vaše jméno?“

„Desátník Anna Chevrierová …slyšel jste, co jsem říkala?“

„Eh…hm… jo, jasně... Máte nějaká doporučení? Dokumenty?“

Anna na chvíli oněměla: „Promiňte, ale řekla bych, že teď není čas na formality.“

„No ale, kdo mi zaručí…“

Anna nechápala, proč se s ním vůbec baví. „Jdi do háje, blbe,“ řekla otráveně. Zbytečně tady ztrácí čas. Obešla zrzka velkým obloukem a konečně se dostala do vestibulu Městské nemocnice, kde chytila za rukáv první sestru, kterou uviděla. „Promiňte, hledám práci a -“

„Zdá se vám, že je jí tu málo?!“ vyštěkla na ni sestra a dál pospíchala někam do pravého křídla budovy. 

Pak se v recepci hned naproti vchodu zvedla ohromná černoška se silnými rty a monumentálním hlasem zavolala: „Haló, poslouchejte mě všichni! Páni nahoře si konečně uvědomili, že tahle nemocnice není nafukovací, a proto si dnes večer uděláme příjemný piknik na pláži! Tady zůstanou jen ty nejvážnější případy, které nesnesou další transport, všichni ostatní se budou postupně stěhovat! Pacienty se žlutým štítkem připravte na heliportu, dopraví je do nemocnice svatého Davida. Ó ano, přátelé, armáda se velkoryse vzdala své zotavovny a znovu ji slavnostně vrátila městu!“

O dvě hodiny později už i Anna nasedala do speciálně upravené korby nákladního auta, aby patnáct zraněných doprovodila na pobřeží. Nebe bylo temné a začínalo krápat. Přesun byl obtížný. Podle hlášení se v centru města stále ještě urputně bojovalo a riskovat průjezd bylo nemyslitelné. Nakonec řidiči všech aut a sanitek zvolili západní výpadovku, která je dovedla až na rozbitou silničku, lemující pobřeží. Cesta, která by za normálních okolností trvala pouhých třicet minut, se tak protáhla na dvě hodiny. Anna seděla na kraji korby a dívala se, jak se tvář města postupně mění. Jak ubývá výškových budov, jak ubývá lidí i obchodů a jak se horší vozovka. Pak se dostali do zóny, kde nebylo nic, jen prázdné, vybydlené domy a rozbité chodníky, a postupně začalo přibývat divoké zeleně. „Už jsme v Avery,“ poznamenal řidič do pošmourné večerní tmy, „tímdle směrem je přístav. Kdysi jsem tu byl…“

Projekt pro stavbu supermegapole Arconu si před lety vybral tu nejvýhodnější polohu, těsně vedle malého přístavního města Avery, a od samého počátku se počítalo přirozeně s tím, že časem se tento přístav stane součástí arconského monstra. Ale jako kdyby obyvatelé Avery svoje malé město začarovali. I když se Arcon rozrůstal, bobtnal a kynul do všech okolních stran, až nakonec městečko sevřel do kleští a přimáčkl k pobřeží, Avery jako by bylo odděleno nějakou nepřekonatelnou neviditelnou hranicí. Do jeho starých čtvrtí se začali stěhovat ti, kteří nový životní styl nepřijali, pro které Arcon zůstal pokusnou, ne příliš vyvedenou obludou, a kteří se nedovedli přizpůsobit jeho hektickému životu v rudohnědé betonové džungli s minimem zeleně.

Přestože bylo mnoho záměrů, jak připojit Avery k Arconu, přestože megapole drze nazývala přístavní město svou čtvrtí, Avery si uchovalo značnou autonomii a stalo se jakýmisi přímořskými lázněmi, kde místo mnohapatrových luxusních hotelů prosperovaly spíše malé penziony, fitcentra, kavárny a hospůdky ve starém francouzském stylu… Snad guvernér arconského distriktu nakonec pochopil, že zničit toto poetické místo by nikomu nepřineslo užitek, protože po čase přestal o anexi usilovat. A pak – přišla válka.

Už nebyl, kdo by jezdil k moři trávit dovolenou, a penziony osiřely. Trajektová doprava a obchodní lodě vystřídalo válečné loďstvo, které po pár týdnech skončilo tak jako tak v troskách a zanechalo za sebou jen mořskou hladinu, na dlouho znečištěnou ropnými skvrnami. Rybářské čluny zmizely. Rybáři odešli. Obchodní a námořní společnosti přes noc přestaly existovat a Quai Colbert, dříve honosná hlavní tepna přístavního města, zpustla. Zbyly jen oprýskané fasády, obložené ulamujícím se mramorem, ruiny budov, patřících kdysi obchodním společnostem a řada pokřivených ocelových konstrukcí, které lemovaly ulici jako výtvory nějakého šíleného modernistického umělce. Bývalé sídlo Společnosti pro trajektovou dopravu si stále ještě zachovalo tvar lodi, ale v tomto kdysi tak ambiciózním architektonickém skvostu dnes bydlely jen pouliční kočky. Cihly, sklo a kusy betonu, které jako bariery zůstávaly ležet v ulicích a pěších zónách Avery, budily dojem, že je tam snad obyvatelé zanechali schválně, aby zabránili Arconským v dalším rozpínání města. Anna sledovala se smíšenými pocity, jak ruiny kdysi výstavních domů začínají zarůstat travou a parkovou zelení. Quai Colbert byla mrtvá. „Vypadá tak i zbytek přístavu?“ přemýšlela v duchu, když projížděli pustou ulicí. Ale na úvahy nebyl čas.

Pláž přístavního městečka byla jediným místem, kde se daly postavit obrovské vojenské stany. Na jihu byl Arcon obehnán divokými slumy a skládkami odpadků, které se hemžily krysami a hadráky. Když se po úmorném kodrcání konečně dostala kolona na severní konec Špitální ulice, stálo už na pobřeží stanové městečko, kde se pracovalo na plné obrátky. Armádě bylo snad možné vytknout ledacos, ale tentokrát musel každý uznat, že zapracovala skvěle. Celý kilometrový úsek pláže byl nasvícený, záložní agregáty napájely i sálová světla, topná tělesa ve stanech a autoklávy a všechny potřebné přístroje. Navzdory zimě a hustému dešti všichni pracovali naplno, aby zajistili suché prostory pro ošetření tolika raněných. Bylo vidět, že nemocnice dobře věděly, koho mají na pobřeží poslat. Během první půlhodiny dala Anna znovu dohromady téměř celý svůj starý tým, který byl před dvěma týdny rozptýlen po celém Arconu, a hned se zapojili do práce na chirurgické ambulanci.

Kolem deváté dorazili zdravotníci, kteří byli v Arconu jako doprovod zásahových jednotek EA. Pod ochranou vojska, pročesávajícího planoucí ulice, projížděli městem a sbírali zraněné, kteří potřebovali ošetření. Když Anna uprostřed skupinky vojáků zahlédla robustní dvoumetrovou postavu, málem zavýskla radostí. „Tome, ty prevíte jeden! Tys věděl, že seš poslední, kdo schází, tak jsi přišel, co?!“ Obrovský blonďatý Texasan ji sevřel do hrozivě vyhlížejícího medvědího objetí: „Anno, holka moje, rád tě zas vidím!“ - „Stýskalo se ti po mým tetování, co?“ smála se šťastně a rukou mu cuchala slámově žluté lokny. „Kdy jste přijeli, kámo?“ – „Vlakem v půl vosmý,“ zaburácel a plácl ji po zádech, div ji nepřerazil. „Au, sakra…!“ syknul a třepal pravicí. „To jsem v životě neviděl! Chyběla mu noha, ale do nemocnice nechtěl! Rval se se mnou jak nepříčetnej a eště mě, hajzl, pokousal! Takovou verbež smradlavou jsem ani v Albánii nepotkal!“ – „To byl hadrák, Tome, tady jim říkají hadráci. To je takovej… novej živočišnej druh, víš? To se nedá logicky vysvětlit, ještě nejsou vědecky probádaný,“ vysvětlovala mu Anna, s kým měl tu čest. „Jáu, a eště todle!“ zaúpěl obr, když mu píchala tetanovku. „Bolí, já vim, že bolí. Ale tetanus by byl horší,“ napodobila legrační hlásek slavné předválečné komičky a Tom se halasně rozesmál. Měla toho hromotluka ze srdce ráda. V poli se za něj každý den modlila a připadalo jí neuvěřitelné, že ho při té mohutné rozloze jenom jednou jedinkrát postřelili. „Máma vždycky říkávala, že mám tři strážný anděly,“ vysvětloval jí to Tom mnohokrát a očividně na tom něco bylo.

Zatímco světlomety helikoptér šacovaly ulice megapole, která smrděla kouřem a sírou jako samo peklo, její oběti hledaly pomoc ve stanech na pobřeží. Noc jako by tentokrát nic neznamenala - zraněných stále přibývalo. Mezi mnoha přišel i muž s dívkou na zádech. Nesl ji tak dobrých deset kilometrů, než se dostal do Centra a zachránil jí tím život. „Tuhle těhotnou dejte do stanu číslo pět, ať se na ni doktor Morgan podívá, je v šoku!“ udílela Anna energické rozkazy a lidé kolem ní tikali jako dobře sehraný tým. Bylo třeba myslet na všechno, všímat si všeho a všech. Třeba černošky v modročerveně pruhovaném oděvu, která bezcílně bloudila stany pobřežního centra, v bílé dlani fotografii svého manžela, maličkou jako kartičku z pexesa, a po tisící se vyptávala všech okolo, jestli ho neviděli. Nebo ženy, která seděla na zelené dece před stanem č.5, ruce, složené na prsou, úzkostlivě tiskla k tělu a zírala do prázdna. V jejím klíně spala holčička v červených šatech s puntíky, ale ona to nejspíš ani nevnímala. Anna u ní chvíli dřepěla a pak pověřila jednoho z  dobrovolníků, aby ji pohlídal. Vyskytlo se jich tu najednou celé hejno, všichni ve strakatém oblečení ve stylu hippie, s náramky a barevnými čelenkami vypadali jako papoušci, a všichni celí žhaví pomáhat. Zřejmě tady někde poblíž bydleli, v komunitě jako za starých časů. Lékaři byli nejdřív ostražití, ale nakonec jim nezbylo, než těm pestrobarevným „hastrošům“ důvěřovat. I Anna se s nimi obezřetně seznamovala. Byl to ten oheň, hořící ve vysokých plechových barelech, který ji tak fascinoval, že prostě neodolala a čas od času se vmísila do hloučku těch divných lidí s korálky ve vlasech, kteří si u barelu ohřívali ruce. Sotva se přiblížila, pokaždé se rozestoupili a udělali jí místo ve svém magickém kruhu, aby se mohla s nimi dívat do ohně.

Ano, v pobřežním lazaretu se Anna zase mohla cítit jako doma, tam byla ve svém živlu. V takovém prostředí dokázala pracovat na maximální výkon, zvládala několik věcí naráz a všechny stoprocentně, když nemusela dbát na společenské konvence a dovolili jí spát na polním lůžku s nohama v botách. Od té doby, co se její rodiče ztratili během pokusu o útěk do Spojených států, a od Pierra přestala chodit pošta, byla armáda tou jedinou „rodinou“, která jí zůstala, a která se o ni dosud starala s jistou pečlivostí. „Plážový život“ ve stanovém městečku jí však vydržel jen tři dny. Sotva nápor zraněných maličko povolil, odeslali Annu do nově otevřené nemocnice sv. Davida.