Babiččin dům - Prolog

Babiččin dům - Prolog

Anotace: Příběh se odehrává v roce 1986, ale jeho kořeny sahají mnohem hlouběji do minulosti, o čemž nemá hlavní hrdina, osmnáctiletý Martin, samozřejmě ani tušení. A o tom, že jeho prázdniny "za trest" budou ve finále úplně jiné, než si představoval, už vůbec ne.

Sbírka: Babiččin dům

 

 

 

1934

 

 

 

 

 

 

 

Stromy v potemnělé zahradě ohýbaly koruny pod náporem větru, který se zdvihl kolem jedenácté hodiny večerní. Spustil se liják a nelítostně bičoval květinové záhony. Voda se proudem valila po pískem vysypaných cestičkách a hloubila si v nich pro rychlejší cestu stružky.

 

Těžké kapky dokázaly ve chvíli naplnit i kamennou fontánu s rustikální soškou venkovské dívky se džbánkem v rukou. Přepadová nádržka nestíhala odvádět rychle přibývající vodu a jako průsvitný závoj přetékala přes okraje.

 

Zablesklo se a téměř okamžitě následoval hrom. Bouře byla skutečně velmi blízko. Další a další blesky křižovaly oblohu ve zkracujících se intervalech a každý z nich ozářil na okamžik celou zahradu i honosnou dvoupatrovou vilu, celičkou obrostlou popínavým břečťanem.

 

Na jedné ze zahradních laviček, téměř ukrytých v houštině jasmínových keřů poblíž fontány,  seděla mladá žena. Nevnímala promočené šaty ani studený vítr. Apaticky hleděla směrem k domu, obě ruce volně položené v klíně. Po bledé tváři jí stékaly proudem slzy a mísily se s dešťovými kapkami. Voda se řinula i z dívčiných dlouhých světlých vlasů a ona sama se monotónně kývala dopředu a dozadu.

 

Náhle se k ní mezi dvěma údery hromu donesl od domu zoufalý ženský výkřik. Ukrývalo se v něm tolik bolesti a zoufalství, že se sedící dívce sevřelo srdce zlou předtuchou. Bezděčným pohybem přiložila ruku k hrdlu, jako by se jí najednou špatně dýchalo. Další výkřik byl snad ještě děsivější a pronikavější.

 

Mladá žena sklonila hlavu ke kolenům a přitiskla dlaně na uši. Dlouho tak setrvala, nehybná, jako ta socha na fontáně. Když se konečně znovu napřímila a  zaposlouchala, kromě neustávajícího hřmění a stromů, sténajících v poryvech větru, už neslyšela nic.

 

 

***

 

 

Uvnitř vily si šedovlasý muž v brýlích s kostěnými obroučkami stáhl gumové rukavice.

„Je po všem," prohodil unaveným hlasem. Než vyšel z pokoje, oslovil mladého muže, stojícího trochu stranou: „Dalo se to čekat. Udělej, co je třeba."

 

 

***

 

 

Uplynula další půlhodina. Bouře pomalu doznívala, déšť ale nepolevoval a růže na záhoně poblíž přetékající fontány byly pocuchané od silného větru.

 

Světlovlasá žena už neplakala. I když se její štíhlé tělo chvělo zimou, zdálo se, že nepohodlí nevnímá. Už se nedívala k domu, skláněla hlavu k sepjatým dlaním a byla natolik pohroužena do svých myšlenek, že když tmu rozčísla světla reflektorů a kdesi před domem utichl zvuk motoru, vůbec nereagovala.

 

Neviděla proto, jak z auta vystoupil urostlý mladý muž, letmým pohledem přelétl potemnělý dům a potom rychle, aby příliš nepromokl, vyběhl po širokém schodišti ke vchodovým dveřím. Vytáhl klíče a pak překvapeně zakroutil hlavou, když zjistil, že je odemčeno. Na okamžik zaváhal, ale potom vstoupil dovnitř.

 

Déšť pomalu slábl.

 

 

 

 

 

***

 

 

 

 

 

 

 

Autor church.666, 01.07.2014
Přečteno 392x
Tipy 2
Poslední tipující: Amelie M.
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí