Babiččin dům - Kapitola 26

Babiččin dům - Kapitola 26

Anotace: Zdravím a omlouvám se všem, kteří tak dlouho marně čekali na pokračování tohoto příběhu. Nebudu zastírat, že pravou příčinou je autorčina lenost, ale věřím, že nikdy není pozdě na nápravu. Ani v poslední den roku. Šťastný a veselý, přátelé!

Sbírka: Babiččin dům

 

 

Neviděla jsem ani tenhle, ani žádnej jinej obraz Kateřiny," prohlásila totiž Viola.

Zdálo se mi o ní. Dost často. Vlastně se mi o ní zdá pořád. Předtím jsem ale netušila, kdo to je. Myslela jsem, že je to nějaký moje alter ego. Ze začátku mi to ani nepřišlo nijak divný. Prostě sen. Někdy přece bývají dost bláznivý, ne? Jenže ty sny byly pořád živější. Strašidelný. Kdo by to doopravdy mohl být, mi začalo docházet, když jsem si přečetla ten deník. Dost věcí do sebe zapadlo. Protože když teda není můj táta syn Evelíny, ale Kateřiny, dává konečně ta naše podoba smysl. Nemyslíš? Hele, já neznám tvýho tátu, ale předpokládám, že to nebude žádnej tmavej typ. Je to tak?"

Jo, táta je blonďák. Teda spíš byl, než začal šedivět. A máma vlastně taky, i když trochu tmavší blond, asi jako já. Ale s tou podobou bych to nebral jako nezvratnej důkaz. Podobu můžeš klidně zdědit i přes koleno."

No tak vidíš. Ty a tvůj otec jste zkrátka podobní babičce Evelíně. Jen můj táta jako by do toho hnízda nezapadal. Teď už teda vím, proč. Ty dvě holky byly každá úplně jiná." Mou poznámku o záludnostech genetiky ignorovala. Poznal jsem, že nemá smysl jí cokoliv vymlouvat. Byla jako pes, který už ukořistil kost a nehodlá ji pustit ze zubů.

 

Viola se tvářila, jako by právě rozlouskla nějaký zapeklitý oříšek. Já se v tom ale šťoural dál: „Hele, to je sice hezký, žes odhalila záhadu rodový podoby, to ale nevysvětluje ty sny. Jak se ti může zdát o někom, o jehož existenci jsi neměla ani páru?"

Zamyslela se. To ji očividně nenapadlo. Zřejmě nebyla zvyklá přemýšlet v hlubších souvislostech. Jako já.

Co doma? Tam se ti taky zdálo o Kateřině?"- pokračoval jsem ve výslechu.

Mračila se na mě: „Copak ty si pamatuješ všechno, co se ti zdá?"

Jasně, že ne. Ale ty si speciálně na tyhle sny očividně vzpomínáš, ne? Nezajímá mě, co se ti zdálo, jen jestli se ti o ní zdá i jinde, než tady." To jsem trochu lhal. Zajímalo mě to. Nebyl jsem si ale jistý, jestli by se chtělo Viole zrovna teď o tom mluvit. Snad na to ještě dojde.

Vlastně... asi ne. Ne. Určitě ne. Co by to mohlo znamenat?"

To kdybych věděl."

 

A pak jsem konečně pověděl Viole, co se zdálo mně ve starém křesle na půdě. Ukázal jsem jí i tu zmačkanou písanku, která v tom figurovala. Koukala na ty obrázky jako zjara.

Vůbec jsem nevěděla, že táta takhle kreslil. To je nádhera!"

To je. Škoda, že s tím přestal. Myslím, že mohl bejt i slavnej. Měl fakticky talent. A vlastně není divu," ukázal jsem na obrazy, které namalovala Kateřina, jeho matka.

Taky bych to chtěla takhle umět," povzdychla si.

Jen se nepodceňuj. Pořád tě vidím někde něco čmárat. Kdyby ti to aspoň trochu nešlo, nedělala bys to."

V tom jsem měl jasno. Jenom masochista by se trápil s něčím, na co by neměl buňky. Aspoň já to tak měl.

 

Krátce se zasmála, ale bylo na ní vidět, že je myšlenkami někde jinde. Když jsem na ni promluvil, nevnímala mě. Trochu jsem s ní zatřásl: „Haló, jsi tady?"

Promiň. Musím pořád myslet na tátu. Jestli to s tím tvým snem bylo jako s mým, něco na tom určitě bude. Třeba jsou tady ty věci nějak zakonzervovaný. Špatný věci. Víš, jak to myslím? To, co se stalo, tady možná zůstalo ve formě nějaký energie. A ta se potom může projevovat ve snech. Nebo i jinak."

 

To bylo i na mě kapku krkolomné. Neříkám, že jde vždycky všechno vysvětlit, ale takovéhle spekulace mě většinou unavovaly. Zastupoval jsem v naší malé partě takový ten střízlivější způsob uvažování. I když jsem to tedy před klukama s tím skepticizmem moc nepřeháněl. Nač jim kazit radost, že? Největší nadšenec byl samozřejmě Riči. Napadlo mě, že by se k sobě s Violou perfektně hodili. Byli očividně naladění na stejnou vlnu.

 

Nevím, fakt nevím. Jasný je, že to jsou všechno jenom dohady. Jestli se chceme dozvědět něco konkrétnějšího, budeme muset za babičkou. A řekl bych, že by nebylo moc od věci vyzpovídat taky doktora Vágnera. I on toho ví spoustu, jeho táta byl zdejší rodinnej doktor. A syn mu už od mládí asistoval. Jsou s babičkou kámoši hafo let. Připadají mi občas jako spiklenci. Každopádně před náma některý věci tutlali už dost dlouho. Máme přece právo vědět, co se v tomhle baráku stalo, ne? Je to naše rodina." Spravedlivě jsem se rozčílil. Na to nemohla Viola říct ani popel. Byla to pravda.

 

Vstala. Robertův sešit ještě pořád držela v ruce. Bylo mi jasné, že už ho zpátky nedostanu. Ale nevadilo mi to. Nic jiného bych ani nečekal. Patřil přece jejímu tátovi. I oni dva si toho budou muset dost vyjasnit. Stejně jako já s tím mým. A tajně jsem doufal, že i oba naši tátové spolu. Všem by se ulevilo.

Jsem unavená. To courání po nocích člověka utahá, i když přitom chrní," usmála se mdle. „Půjdu se na chvilku natáhnout. Řekni babičce, že se najím později."

 

Dveře se za ní potichu zavřely. Chápal jsem ji. Bylo toho na ni moc najednou.

Ani já neměl hlad. Vždyť jsem snídal docela nedávno. Zůstal jsem sedět a nepřítomně zíral do rohu místnosti. Po chvíli, kdy jsem nemyslel absolutně na nic, mi hlavou prolétla myšlenka. Bohužel byla pryč dřív, než jsem na ni stačil zareagovat. Co to jenom bylo? Něco, co se stalo v noci? Nemohl jsem si vzpomenout. Bylo mi, jako by ze mě někdo vyluxoval veškerou energii. Že by Viola? Ale ne, ani ona nevypadala moc svěže. Byla somnambulik, ne nějaký energetický upír.

Nakonec jsem došel k závěru, že i já mám právo na odpočinek. Koneckonců... taky jsem coural po nocích. Navíc jsem byl přitom vzhůru. A ještě k tomu zraněný a s břemenem.

 

Natáhl jsem se na postel. Jen tak, jak jsem byl. Ani jsem neodhodil stranou přikrývku. Spánek, který přišel téměř okamžitě, byl jako malá smrt. Těžký a bezesný. Krátký. A vzbudil jsem se z něho stejně náhle. Srdce mi tlouklo a i když jsem nic neslyšel ani neviděl, v tu chvíli bych přísahal, že ještě před okamžikem v mém pokoji někdo byl. A že kdybych otevřel oči jen o chviličku dřív, mohl jsem zahlédnout kliku dveří, jak se zvolna vrací do horizontální polohy. Naskočila mi husí kůže a několik minut jsem ani nedutal. Žádné kroky na chodbě ale slyšet nebyly.

 

Samozřejmě to byl nesmysl. Co by tu taky kdo hledal? S Violou jsme zakopali válečnou sekyru a k mým nálezům měla nyní volný přístup. Nepotřebovala by je krást. Obě staré dámy tuplem nepřicházely v úvahu. Že by tedy zapracovala ta divná paranoia, která se mi nejspíš zabydlela v podvědomí a projevuje se nepříjemnými pocity pokaždé, když jsem nějakým způsobem odstřihnutý od racionálního myšlení? Připadalo mi to jako celkem slušné psycho.

 

Všude bylo ticho. Uvnitř i venku. Ani ptáky jsem neslyšel. Trvalo to jen pár okamžiků, ale byl to dost divný pocit. Jako bych byl izolovaný od okolního dění v nějaké zvukotěsné místnosti. Naštěstí to netrvalo moc dlouho. Pak se zvuky vrátily a já uslyšel hlas pana Aubrechta. Volal na psa. Ztěžka jsem polkl a konečně ze mně ten divný pocit spadl. A sakra! Téměř zároveň mi došlo, co musím neprodleně udělat, než svérázný zahradník přijde na to, že mu někdo za jeho nepřítomnosti loupal v revíru perníček.

 

Je třeba vrátit na místo mříž od sklepního okna. Něco mi říkalo, že se tam budu muset vypravit ještě jednou. Spoléhat jen na vstup z kuchyně by bylo neprozíravé. Vždycky je lepší mít v záloze nějakou tu alternativu. Krom toho by vysazené okno vzbudilo nežádoucí pozornost. Nepotřeboval jsem, aby mé vloupání vyšlo tak brzy najevo. Babička se zatím chovala mile a vstřícně, ale i ona má jistě svoje limity. Sklep jistě nebyl tabu takovou spoustu let pro nic za nic. Kdyby opravdu chtěla, mohla ho babička už dávno nechat otevřít a nechat tam vybudovat něco smysluplného. Zjevně nechtěla. Takže bych taky bych mohl být šupem odeslán domů a zase bych věděl pendrek.

 

Hodil jsem na sebe mikinu a vyšel na chodbu. Ani v domě už nebylo tak mrtvo. Z kuchyně vyhrávalo rádio a sloupkové hodiny v obýváku právě začaly odbíjet dvě hodiny.

Na něco jsem si vzpomněl. Byla to ta myšlenka, kterou jsem předtím propásl. Něco, co se mi na chvíli úplně vykouřilo z hlavy.

Vrátil jsem se do pokoje a vydoloval ze zadní kapsy kalhot řetízek s přívěskem, který jsem našel ve sklepě. Byl malý, oválný a plochý. Asi proto jsem na něj zapomněl. Když jsem si zvykl, že ho mám v kapse, nijak mi nepřekážel. A při vhodné poloze ani netlačil. Přišel čas trochu ho prozkoumat.

 

Byl jemný a jednoduchý. Oválný přívěsek vypadal jako medailonek. Podobné jsem vídával ve filmech pro pamětníky, na které jsme občas koukali s mámou. Některé byly celkem koukatelné ( rozhodně lepší, než Okres na severu, ten jsem prostě nedal ).

Otáčel jsem přívěsek v prstech a přitom zjistil, že je opravdu dvojitý. Na zadní straně byla vyrytá droboučká písmena. Jen jedno slovo. Chvíli mi trvalo, než jsem ho rozluštil. Pímenka byla zašlá a těžko čitelná. „Memento", to bylo to slovo. Latinu jsem samozřejmě neovládal, ale tohle zas nebylo tak těžké pochopit.

 

Zkusil jsem medailon otevřít. Šlo to ztuha. Nakonec se ale oba vypouklé oválky z tenoučkého kovu přece jen rozevřely a odhalily své tajemství. Překvapilo mě, že už v té době existovaly takhle maličké fotografie, ovšem je pravda, že jsem se o podobné věci nikdy dřív nestaral. I teď mě zajímal spíš obsah, než forma. Na červenou knihovnu si tedy zrovna nepotrpím, ale tohle jako by vypadlo přímo z nějakého románku Vlasty Javořické nebo Fan Vavřincové, mamčiných oblíbených autorek. Když jsem byl o dost mladší, bez ztráty kytičky jsem ustál sérii jejích pokusů přimět mě k jejich četbě. V mých očích se to tehdy téměř rovnalo tortuře. Už do smrti si ovšem budu pamatovat, že někdo takový existuje ( tady bych měl poctivě přiznat, že druhou ze zmíněných autorek jsem vzal částečně na milost po zjištění, že „Taková normální rodinka" pochází z její dílny).

 

Samozřejmě to byly fotografie milenců. Nic jiného jsem stejně nečekal. Vlevo Kateřina, vpravo Filip. Přesně dle očekávání.

Křehká černovláska se na miniaturní, jemně kolorované fotce usmívala tentokrát jen maličko, skoro posmutněle. Mladík se tvářil vážně a zasmušile. Z obou obrázků vyzařovalo napětí, tak to alespoň na mě působilo. Ale možná by se našel výstižnější výraz, na tyhle jemné nuance zrovna moc velký expert nejsem. Ale když jsem se tak na ně díval, bylo mi z nich smutno. Proč, proboha, takový usvědčující důkaz? Stačilo by, aby tohle někdo zahlédl a bylo by sakra zle. Nebo že by to tak opravdu bylo? Vždyť jsem našel tu věc na bezpochyby podivném místě.

 

Opatrně jsem medailonek zaklapl a v duchu přemítal, jak se asi ten kousek stříbra dostal pod hlínu ve sklepení. Co když se tam ukrývá ještě něco dalšího? To, kvůli čemu se tam vydala náměsíčná Viola. Krev se mi zahřála vzrušením jako lovci, který kápne na čerstvou stopu. Zároveň jsem si uvědomil, že kdybych zrovna v tu chvíli nebyl ve sklepě a sestřenku nechytil, mohla si taky zlámat vaz. Pokud tedy opravdu existovalo něco mezi nebem a zemí, nevyrazil jsem včera do terénu jen tak náhodou. Rozum někdy asi musí ustoupit do pozadí, protože kdybych dal na něj a ne na svoje pocity, bylo teď všechno jinak. Samozřejmě to mohla být i ta náhoda, ale nejsou vlastně náhody zas jen převlečeným osudem? Tyhle úvahy byly na trochu dlouhé lokte a k ničemu nevedly. Jen k dalším planým úvahám.

 

Uložil jsem přívěsek do zásuvky nočního stolku, až úplně dozadu, kde nebyl hned na očích... kdyby se mi tedy někdo cizí prohraboval věcmi, což nebylo dvakrát pravděpodobné. Pokoje v poschodí představovaly v domě, kde se kromě mě a Violy vyskytovali už jen samí starci, nezanedbatelnou výhodu.

 

Měl jsem v úmyslu vlézt do sklepa hned teď. Nač to odkládat? Mám přece klíč, který jsem ukořistil v noci. Sáhl jsem pro něj, abych ho zkontroloval. Kapsa byla prázdná. Cože? Věděl jsem naprosto jistě, že jsem ho strkal k tomu přívěsku. Že by mi někde vypadl? Nebo... Jedině že by se mi to nezdálo a v pokoji opravdu někdo byl. Viola sice už nic krást nepotřebovala, ale náměsíčnost a logika jsou dvě různé věci. No nic, jestli klíč čmajzla sestřenka, není to zas taková katastrofa. Zase mi ho dá. Nebo si ho vezmu sám, kdyby se cukala.

 

Při těch úvahách jsem došel až ke kuchyni. Tam se ukázalo, že bych momentálně ten klíč beztak nemohl použít. Babička i paní Elsa seděly u kuchyňského stolu a vykládaly si karty. Nevšimly si mě, což jsem uvítal. Pokračoval jsem ke vchodovým dveřím. Na to, abych čekal, až mi dá Viola klíč a v kuchyni bude čistý vzduch, mnou příliš cloumala netrpělivost.

 

Doufal jsem, že si ještě pan Aubrecht vysazené mříže nevšiml. Do té části zahrady chodil málokdy a do karet mi hrálo i to, že práci, kterou tu měl, už dávno dokončil. Nebyl vůbec žádný důvod, aby tam zabrousil zrovna dneska. I když jisté riziko tu samozřejmě pořád bylo. Co je ale život jiného, než jeden velký risk? To se prostě nedá nic dělat. Vyrazil jsem.

 

Byl sice den, ale mně bylo jasné, že ve sklepě to nebude žádná legrace. Okénko bylo malé jako od staré šatlavy a tak vysoko nad úrovní podlahy, že se jím moc světla neprodralo ani za nejjasnějšího odpoledne. Krom toho to dnešní mělo do jasného dost daleko. Už od rána sice nepršelo, ale mraky se pořád honily sem a tam, jako by se jim nechtělo pokračovat v cestě za další štací. Budiž. Dnes jsem byl připraven.

 

Baterka, nalezená v kumbálu pod hlavním schodištěm ( tam, kde měla babička uskladněné věci k trampování), byla úplně jiný kalibr, než to moje pestrobarevné blikátko. Na první pohled velice výkonná, bytelná a těžká, takže mohla klidně zastoupit i nouzovou ruční zbraň. Ne že bych předpokládal, že ji budu potřebovat, ale člověk je hned o něco klidnější.

 

Pro další důležitou věc, kterou jsem plánoval přibrat do své výbavy, bylo nutné nenápadně zabrousit do garáže, alias skladiště zahradního náčiní. Když jsme tam onehdy s klukama řešili nějaké naše důležité věci, všiml jsem si takové šikovné lopatky. Původně mohla sloužit k vyhrabávání děr pro sazenice, nebo tak podobně. Byla dost těžká, masivní, nejspíš železná. I já ji hodlal použít k hrabání, ovšem ne na záhonu. Naděje na ukryté poklady ve mně stále sílila. To nářadí, které jsem viděl ve sklepě, by se mi nejspíš rozpadlo v ruce. Nehodlal jsem to riskovat.

 

Cestou od garáže, rozjařen úspěšným lupem, zvedl jsem hlavu k Violinu oknu. Teprve teď mě napadlo, že by sestřenka určitě chtěla jít se mnou. Po chvíli váhání jsem ale tu myšlenku zavrhl. Za prvé spala a za druhé nebylo vůbec jisté, že tam kromě drobné havěti něco najdu. A pokud přece, o svůj nález se poctivě podělím. Tím předsevzetím bylo mé drobné dilema vyřešeno.

 

Bylo nutné držet se podél zdi, mimo dosah výhledu z oken. Dveře na kuchyňskou terasu byly zavřené, jelikož bylo chladno, což jsem uvítal. Poslední roh a budu u cíle.

Tam na mě ovšem čekala zrada. Nepravděpodobné se stalo skutečností a pan Aubrecht něco kutil právě u mého sklepního okénka. No super! Hned mi došlo, co to asi může být. Nedalo se nic dělat. Ani nenápadně zmizet, protože už mě zahlédl. Nasadil jsem tedy neutrální výraz a doloudal se až k němu.

 

Pokoušel se vsadit zpátky mnou uvolněnou mříž a tvářil se přitom jako bůh pomsty. Když si mě všiml, nasupeně si odplivl: „Vidíš to, mladej? To by mě zajimalo, jak je todlenc možný. Takový bytelný železo. A vono si najednou jen tak mýrnix týrnix vypadne. Nejni todle sakra divný?"

To jo, pane Aubrecht. Je to fakticky záhada. Asi už ta mříž byla moc stará, ne?"

Takovádlenc mříž by měla něco vydržet. To je eště poctivá kovářská práce nebožtíka Koudelky. A to byl ňákej kabrňák!"

 

Pan Aubrecht si tím usilovným divením div nevykroutil hlavu. Nenapadlo ho, že ten Koudelka sice vyrobil mříž, ale ne zeď, do které byla zasazená. A ta už tak trvanlivá nebyla, o čemž svědčila hromádka vydroleného zdiva.

Prozíravě jsem ale mlčel. Společnými silami se nám tam nakonec podařilo tu mříž narafičit, co nejvěrohodněji to šlo.

Tak. Zejtra bude potřeba koupit ve městě pytel cimentu. Nejdřív se ale mrknu do kůlny, esli tam nezůstalo něco vod posledně. Že bych to jako spravil hned. A dyž to nepude, todlenc by mohlo zatím ty zloděje vodradit. Co myslíš, mladej?"

Vykulil jsem oči: „Jaký zloděje, pane Aubrecht?"

Zase si odplivl: „Dyk to znáš. Čert nikdá nespí. Celý léta nic a pak jednou vypadne mříž a von sem jako na potvoru zrovna někdo vleze. To je zákon schválnosti, mladej. A ten šlape jako švýcarský hodinky, to by ses divil."

Nenápadně jsem si oddechl. Člověk by si skoro myslel, že ten stařík něco tuší. Naštěstí ho vůbec nenapadlo, že už tu mříž někdo vysadil a taky tam doopravdy vlezl. Pan Aubrecht byl čistá duše a taky měl trochu delší vedení. Naštěstí pro mě.

 

A co Dita, pane Aubrecht? To je dobrej hlídač, ta by každýmu chmatákovi natrhla zadek."

Lidi sou zlí. Klidně by byli schopný tu němou tvář votrávit." Tak jsem zjistil, že i pan Aubrech je expert na katastrofické scénáře. A taky mi bylo jasné, že dneska mi tady pšenka nepokvete.

 

Viola stála ve dveřích a očividně mě vyhlížela. Sotva jsem se objevil v jejím zorném úhlu, začala na mě mávat. Kristovy hřebíky! Po období demonstrativního přehlížení se snad rozhodla, že se mi pro změnu pověsí na krk, kdykoliv to bude možné. Ale nějak jsem se na ni nemohl zlobit. Dokonce mě to i trochu potěšilo. Přece jen... krev není voda, jak praví jedno staré moudro.

 

Kdes byl? Všude tě hledám," pravila vyčítavě, když jsem se doloudal až k ní.

Fakt? Stalo se něco?"

Ani ne, jen jsem myslela, že si spolu dáme oběd."

Violo, uvědomuješ si, že ještě včera bys mi nejradši vyškrábala oči?" Zdálo se mi to, nebo se opravdu trochu začervenala?

To je možný. Ale jak sám říkáš, to bylo včera. A včera není dnes."

Otočila se ke mně zády a vážně, téměř vznešeně vplula do domu. S rezignovaným povzdechem jsem ji následoval.

 

 

 

 

 

 

 

Autor church.666, 31.12.2014
Přečteno 376x
Tipy 2
Poslední tipující: Lůca
ikonkaKomentáře (5)
ikonkaKomentujících (2)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

Super, já myslela, že už se snad nikdy nedočkám. Doufám, že na rozhřešení nebudu čekat zase až do Silvestra :)

31.12.2014 17:42:13 | Lůca

Kdepak, slibuju, že už to dotáhnu do konce :-)

31.12.2014 17:53:14 | church.666

To čtu moc ráda. Budu se těšit :)

31.12.2014 17:53:43 | Lůca

Jsem strašně ráda, žes na mě a hlavně na Martyho s Violou nezanevřela. Doufám, že konec nezklame.

31.12.2014 17:57:16 | church.666

Až konec přijde, dám ti vědět jestli zklamal nebo ne ;)

31.12.2014 17:59:35 | Lůca

© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí