Důvod

Anotace: Proč tu teď sedím? Nejsem já ten špatný? Nejsem já ten,koho by měla pomlouvat?

Jmenuju se Daniel. Je mi třicet let. Když vidím mladé teenagery venku popíjet, připomíná mi to, jak jsem starý, ale když projíždím kolem domova důchodců, před kterým dědoušci s drahými polovičkami hrají pétanque, připomíná mi to, jak moc jsem ještě mladý. Sám sebe bych popsal snad jen třemi slovy. Hubený, s andělskou tváří a ďábelským humorem, kudrnatý. Vlasy mi trčí do všech stran a s brýlemi na čtení vypadám, jako naprostý ichtyl.
Bydlím v malém, skromném, ale úžasném bytě v Praze. Ani bych netušil, jak
strašně nádherné místo, přecpané lidmi, to je. Prahu mám moc rád, ale přestěhoval jsem se sem, teprve před třemi lety, takže si ještě zvykám. Amanda. Už jen to jméno, překrásné samo o sobě. Miluju jí. Celou. Od jejích konečků vlasů, až po rudě nalakované nehty na nohou. Zbožňuju její vůni. Ostrá a vášnivá. Stejně tak, jako jsme se potkali. Bylo to na večírku jednoho mého kamaráda z dětství, představil nás. Mě, jako oddaného architekta a ji jako překrásnou prodavačku v krámě s hudebninami. Naučila mě hrát na klavír. S červeným francouzským sestřihem a kraťoučkou ofinou se semnou začala bavit a nepřestala, dokud jsme nepostřehli, že slunce vychází.
Naše první pusa. Jo, tak na to si moc nevzpomínám. Ten večer se toho stalo
opravdu hodně. Namíchala nám silný ovocný koktejl, který ke konci už moc ovocný nebyl, a tak jsme se pořádně opili a naše pusa se trochu ztratila v omámení alkoholem, ale i přesto byla úžasná.
A pak, když jsme odjeli do Francie za jejími rodiči. Musím se přiznat, třásl
jsem se, jako ratlík, ale strach opadl, když jsem zjistil, že její rodiče jsou v pohodě lidi. Její maminka, mlaďounká hubená blondýna s francouzským přízvukem a její otec, typický Čech s tlustými brýlemi na nose.
Vzali jsme se v obrovském chrámě, z části proto, že její rodiče jsou napůl
věřící, z části proto, že odtamtud bylo blízko do haly, kde se konala oslava a kousek do baru s výborným tuzemským rumem. A že to byla velká svatba a ještě větší oslava.
Teď jsme spolu dva roky a možná že bych měl vysvětlit, proč tu povídám o
naší svatbě, jejích rodičích, prvním líbání a o všech sladkých pitomostech. Jaksi se teď nacházím v docela složité situaci. Poslední dva měsíce byly vážně těžký, zejména pro mě, tolik se toho stalo a mám strach, že se toho ještě hodně stane. Sedím v autě a čekám, až moje manželka vyjde z nemocnice. Mám podezření. Možná, jsem horší, než kterákoliv žárlivka a stíhačka, ale to ona mě vlastně postavila do tak složité situace. Tak, že ji teď doslova musím špehovat. Vím. Je to pod moji úroveň. Přeci jenom jsou to dva roky, 730 přenádherných dnů. Páni, divím se, že jsem to vůbec spočítal. Jo. Správně. Dnes, 30. Června máme slavit výročí. A co já? Já místo toho sedím v autě a potím se tu, takové horko snad ještě nebylo. Sakra. Nikdy jsem nechtěl dospět do téhle situace, ale ty okolnosti! Ty okolnosti jsou přímo do očí bijící! Je tohle problém snad každého manželství? Protože mně se zdá, že už vymřela, vyhořela, neb úplně zmizela šťastná manželství. Naši přátelé vystřídali slavení výročí svatby za slavení výročí rozvodu. Ale já nechci! Nechci o ni přijít. Pořád jsem stejně bláznivě zamilovaný, a jestli ona ne, tak jsem selhal na celé čáře. Tohle přeci nemůže být budoucnost našeho společného soužití.
Stává se ze mě ušlápnutá hlava naší rodiny a nelze v tuhle chvíli říct, jestli mi
To vadí, nebo ne. Jak se to vůbec stalo? Přehlédl jsem něco? Něco, nad čím jsem jen mávl rukou, ale ve skutečnosti to bylo nesmírně důležité? Normálně se s ní totiž domluvit nedá, už ani nevím, jestli mi lže, nebo ne. Buďto jsem tak hrozný v odhalování lží, nebo je ona tak dobrá lhářka, nebo mluví pravdu a já jen přeháním. Histerko! Tak mě nazvala, když jsme se naposled hádali. Já nejsem histerka! Spíš se chovám, jako holka, co právě dostala krámy. To je ostatně teď jedno. Zajímalo by mě, jak to vlastně začalo.
Já nechci být jeden z mnoha manželských párů, jejichž manželství šlo vlastně
k šípku, jen kvůli takové malé prkotině. A já už nevím, jak to mám řešit, toť důvod, proč sedím v přehřátém autě a snažím se přijít na to, co bylo vlastně špatně.