Stojatá voda

Anotace: Pokus o psychologickou novelu z období normalizae. Přesněji řečeno je to momentka z první poloviny 70. let. Mladá dívka, na hranici dětství a dospělosti, hledá sama sebe a klade si otázky, odkud a kam směřují naše životy.

                                               I.

                Byla to divná doba. Stojatá, zatuchlá voda.

Je pozdní podzim nebo časná zima?  Ono je pořád stejně: vlhko a deštivo. To by mi ani tak nevadilo, vždyť tyhle krátké dny jsou plné tajemství a očekávání. Hloupé je, že není kam jít.

Michala je v Praze na koleji a stejně má teď v hlavě jenom toho svého Dušana. Na mejdan mě nikdo nepozval. V kině už zase dávají sovětskej film, to je totéž, co nic. Ještě že jsem stihla zajít na Hry lásky šálivé, s Marcelou. Škoda, že ne s Petrem…

Není ani kam zapadnout na kafe. Ve Dvoře, to znamená v hotelu Podbrdský Dvůr, je akorát nuda, pár strejců vysedává u piva a bábinky donekonečna míchají vychladlý lógr. Pokud ovšem na ten šálek kávy mají. Víc jich vysedává na nádraží, na popraskaných sedačkách, co z nich leze špinavý molitan. V čekárně je totiž jakž takž teplo. Někdy si přinesou termosku s čajem, aby se zahřály a neseděly jen tak na sucho. Restaurace na koupališti je krásná, vypadá jako výletní parník. Na co nám to ale je, když má otevřeno jen v létě. Škoda. Dřív to tak určitě nebylo, vždyť jsou tam radiátory, ovšem takové těžké, staré a rezavé. U náhradního volna mají už tradičně zavřeno. Kovárna je putyka.

Zbývá Formanka. Až na druhém konci města, za sídlištěm, na výpadovce na Prahu. Původně starobylá hospoda, kde zastavovaly formanské vozy.  Dnes je hned vedle benzínová pumpa. Nakonec se ani tak moc nezměnilo. Jen místo přepřahání a krmení koní se tankuje benzín. Je to snad až takový rozdíl?

Stoly jsou ovšem docela nestarobyle umakartové a ten můj je čímsi politý. Je to jediný volný stůl. Papírové ubrousky jsou asi úzký profil, vrchní v umolousaném saku na mě totiž kouká jako na zjevení, cože to po něm chci. No nic, ta skvrna je už skoro suchá.

Ne, kafe si nakonec nedám. Tady ne. Stačí mi, co vidím u vedlejšího stolu. To je snad rozředěnej lógr. Doma máme jinou kávu. Z kávovaru, filtrovanou.  A ještě lepší je rozpustná káva, v granulích. Dostáváme ji ze západního Německa, od Richarda a Slávky, maminčiny sestry. Škoda, oni sem nesmí a nás tam nepustí! 

Zahřívám si ruce o šálek. Snad se mi po tom čaji nebude hned chtít na záchod, to si ani nechci představit, ten zdejší hajzlík. Sáček se louhuje a pára příjemně voní. Najednou mi ta zaplivaná hospoda připadá docela útulná. U vedlejšího stolu je živo, sedí tam parta tiráků, podle všeho z Maďarska. Musí to být nádhera, takhle jezdit po krajině, tak dál a dál po silnici a zastavovat v městech a městečkách.

Do Maďarska se určitě někdy podívám, to by neměl být problém. Slyšela jsem, že Budapešť je podobná Vídni. Do Vídně se hned tak nedostanu, kdo ví, jestli kdy vůbec, ale do Budapešti ano, i k Balatonu, tam to podle fotek vypadá jako u moře a taky skoro jako na Západě. Naši říkají, že v Maďarsku to neutáhli tak moc jako u nás.

Ale především bych se chtěla podívat mnohem blíž. Jen na druhou stranu Brd, za Plešivec, kde má Fabián svou zahrádku, tam, kde bydlí ten hodný pan farář, co mu maminka nemůže přijít na jméno. Proč, to nechápu. Ostatně je více věcí, co nemůžu pochopit. A ani zdaleka to nejsou jen věci mezi nebem a zemí.

Upíjím čaj a postupně mě proniká teplo. Padá na mě lehounká únava, stačí přivřít oči a už se přede mnou pootvírá branka, průchod kamsi, někam daleko a přece tak blízko, do tajemné a přesto tak známé země, do světa, který jsem ztratila, spolu s babičkou a s dětstvím. Naše město se mi teď zdá sice pořád nudné, ale tak nějak útulně nudné Držím se ouška šálku, usilovně vnímám jeho hladký povrch. Snad přece… snad se najde někdo, kdo by se mnou prošel brankou od kostela dolů k náhonu a neptal by se, co tam a co z toho budeš mít…Stačí tak málo, jen zavřít oči a hned vidím krajinu pod letním nebem – nevím proč, ale takovou, jako v Plzni, pod Chlumem, kam jsem tak ráda chodívala s tátou.

Mezi obilím kaplička plná květů. Na schůdku usedla mladá maminka s dítětem.

 Na Velehradě bratři ze Soluně Cyril a Metod hlásali nám spásu, ochranu skytli v církve svaté lůně, učili národ znáti ctnosti krásu…

I paní Kantorová k nám přišla z Moravy. A ještě zažila takový svět, po kterém nám dneska zbylo už jenom něco jako závan větru, jako ozvěna. A já bych tolik chtěla zachytit aspoň jeho cíp, aspoň kousíček, než zmizí v nenávratnu jako sen.