Stojatá voda III

Anotace: další část - retrospektiva

 

Odkudsi z hlubin komory se už vynořil zaprášený kufřík s cedulkou "Vánoce". Otevírám ho s dychtivostí, ale i s podivnou tesknotou. Když jsem byla docela malá, bývalo mi všech těch ozdob líto, že musí celý rok prospat. Tehdy mi maminka vysvětlila, proč je to tak a nejinak: jsou v nich uzavřené vzpomínky a příběhy, které nám nesmí zevšednět.

Opatrně vybírám z dřevité vaty jednu kouli po druhé.  Tahle je modrá a zlatá, zrovna taková, jako bylo nebe letos v létě.

Ano, tak modré a zlaté až se mi z toho točila hlava. A když potom zrůžovělo od červánků, vytřepala jsem písek z deky. Vůbec jsem nepospíchala domů, jako bych měla ještě někoho nebo něco potkat. Hned u lávky stojí kaplička. Napadlo mě, abych se na ni podívala zblízka. Už dávno jsem to chtěla, ale nikdo nemohl pochopit, co by mě na ní mohlo zajímat. Vždyť je to jenom taková stará bouda! Co mám komu co vysvětlovat, to si radši popovídám s tím zpívajícím potokem. A o čem? Tak třeba o tom, jestli v Třebíči má svatý Jan pořád ještě tu svoji kapličku, tam vzadu na Mlýnském potoce, u Janova mlýna. Nespadla mu? Co já vím, když na Moravu už dávno nejezdíme! Naštěstí se mi nemusí ani tak moc stýskat, tady pod Brdy je to dost podobné Vysočině a stejně jako v Třebíči je i tady kaplička, lávka přes potok a kamenitý břeh plný rozkvetlých slziček, co mají docela stejný odstín jako večerní červánky.  Neříkalo se jim tenkrát v Třebíči slzičky Panny Marie? Mohla bych se zeptat maminky, jenže ona už to vědět nebude. Vždyť dávno a dávno zapomněla celou spoustu těch krásných věcí, co kdysi tvořily náš svět. Mně z toho naštěstí něco málo zůstalo. Tak třeba chlad městských zahrádek a dvorků, co v poledním žáru neočekávaně zavane z pootevřených vrat průjezdu. Je to zvláštní, ale táta s mámou kdysi rádi poslouchali o tajemných zákoutích pod psím vínem. To až později mě začali stírat, co že tam hledám. Nejspíš prý včerejší den!  Ale jo, rodičové, vystihli jste to: já opravdu chci najít zaniklý okamžik, něco jako poselství času nebo možná těch, kdo už mezi námi nejsou a přesto nám mají hodně co povědět.

Prázdninové město si mě podivně přitahovalo. Dlažba dlouho do večera vydechovala horko, letní den se loučil pomalu a vyprovázeli ho cvrčci. Až přišla letní noc. To jsem už koukala z balkónu na tu spoustu hvězd. A najednou mě napadlo, kam asi vede Mléčná dráha. Do jakého rozměru.

 

Den na to se kluci maličko odvázali, stáhli si plavky a předváděli se na Adama. Měla to být sázka!  A aby toho nebylo dost, tak jeden z těch kluků se jmenoval Hugo! Jak a kde na takový jméno jeho máma přišla, to teda nevím…  Právě tenhle Hugo na mě zavolal „co čumíš, kočko” a potom, už oblečený do vojenského, mě pozval na kofolu. Správně odhadl, že bych se nenechala pozvat na panáka. Seděli jsme spolu dost dlouho, přihnala se totiž bouřka a nám se nechtělo z bezpečí restaurace. To je zvláštní, ta hospoda má tvar lodi, dokonce s horní i dolní palubou! Moc se mi to líbilo. Jako bouře na moři. Po hladině koupaliště se proháněly špičaté vlny, na ztmavlém nebi se co chvíli zaklikatil blesk, doprovázený třísknutím hromu. Hugo mě držel za ruku a já se musela všemu smát. Ale on se na mě najednou upřeně zakoukal a v očích se mu objevilo cosi zvláštního. „Ty jsi panna“, řekl a nebyla to otázka. Zahučelo mi v hlavě, jako kdybych nepila jenom tu kofolu. Chutnala nějak divně. Hugo tam nejspíš zazdil fernet nebo myslivce. Všechno mi to přišlo k smíchu, ta přiblblá sázka, ti kluci bez plavek i Hugův postřeh. Marcela vhodila minci do přehrávače. Ozvalo se „Má láska je za velkou louží, je nádhernej ten oceán...“

             V tu chvíli se mi zatočila hlava. V té kofole byl myslivec docela určitě, nejmíň jeden. Hugo se přisunul blíž, dýchal mi do obličeje, prudce a horce. Ještě jsem se stačila podivit, že mi to nevadí, když mi sdělil „Stojí mi“. Mám dlouhé vedení, došlo mi to, teprve když si mě posadil na klín. Horempádem jsem vyběhla ven.

„Co se ti děje“, nechápal Hugo. Ve dveřích jsem se srazila s Marcelou, volala na mě „co blbneš“ a zaťukala si na čelo. Vedle ní stál Jarda a vypadal vykuleně. Přeběhla jsem písčitou pláž, nechala za sebou řadu kabin a chatiček. V  korunách stromů těžce pleskal déšť. Mezi prkny lávky jsem zahlédla proudící vodu, potok hučel pod tím nadělením, přívaly deště sprchovaly zašlé zdi kapličky. Vyběhla jsem mezi ploty zahrad. Na asfalt dopadaly s plácnutím těžké šplíchance.  Pantofle jsem měla zanesené pískem, popadla jsem je do ruky a moje bosé nohy vypleskávaly rytmus v loužích. Ulice je dlouhá, všude jenom zahrady a zahrádky, hospodě se říká U náhradního volna, nikde nikdo. Napůl zanesený náhon hučí, zdola se vyvalilo bahno. Kostel se zvedá proti temnému nebi jako tajemný hrad v Karpatech. Parčík s kašnou bez vody, otevřená tepaná vrata, závan těžké vůně. Rozklepala mě zima. No nic, už jen pár kroků a zapadnu do Dvora, dám si kafe.

Nakonec jsem se ale schovala v kostele. Nevím, proč mě to napadlo, normálně bych  asi přeběhla náměstí a pak rovnou do Dvora (do toho místního Ritzu, jak říká tatínek). Na těch pár metrech už nezáleželo, promoklá jsem byla tak jako tak. Ale já vlítla do kostela. Než jsem se stačila rozhlédnout, s někým jsem se srazila. Bum!

„ Jéé, promiňte – Já nerada…“

Pan farář se podíval, napřed udiveně, potom pozorně a a najednou se na mě usmál. Já na něho taky, jako bych ho už dávno a dávno znala. Chviličku jsme tak na sebe jen pohlíželi. Koukala jsem, že je vysoký jenom tak jako já, snad i o maličko menší! Ale nevadilo to, kdepak, ani trošku ne. Tomuhle panu faráři totiž slušelo všechno, i to baculaté bříško a dokonce i bradavička po straně ostrého nosu. Skoro by se zdálo, že se mračí, ale ne, to dělalo jenom to husté obočí, co se sbíhá uprostřed v kolmé vrásce. A přimhouřené oči se na mě dívaly tak laskavě, opravdu, jako by do nich dostal střípek nebe a už tam zůstal.

Ještě nikdy jsem s žádným knězem nemluvila. Myslela jsem, že oni se pořád jenom modlí a brečí nad nějakými hříchy, ale tenhle teda určitě ne. I když je to už starý pán. Chviličku jsme se tak na sebe dívali a mně se začalo zdát, že se to bouřkové šero projasnilo. No jistě, vždyť ten jeho pohled by snad prozářil i noční tmu! Vzpomněla jsem si na rozkvetlou letní zahrádku a bylo mi dobře.

”Vítám vás, děvčátko.”

Vlídný hlas probudil nějakou vzpomínku, škoda, že nevím na co. Jistě, jako bych slyšela maminku:   co ty můžeš mít za vzpomínky, když máš celý život před sebou, ale já je přesto mám a zdají se mi hodně dávné, jakoby zahalené v mlze. Ano, na něco jsem si vzpomněla a došlo mi, že tenhle pan farář má rád všechno to, na co moji rodiče už asi docela zapomněli.

Přála jsem si jenom jedno jediné: aby tohle setkání nebylo poslední. Právě pro to jsem ukecala pana Kantora, aby mi ukázal varhany. To bylo totiž tak: naši chtěli, abych i o prázdninách chodila k němu na klavír. Nebyla jsem z toho moc odvázaná, on je totiž tak trochu rapl, děsně nervózní a tak netrpělivý, že mě nenechá dohrát snad ani jeden takt. Ale stačilo projevit zájem o varhany a hned úplně ožil.

„Varhany jsou královský nástroj, víte, Janičko? A na kostelních kruchtách se dělala muzika, nejenom církevní” a to už spustil celý výklad. Vyšli jsme po schodech na kůr. Pohladil mě laskavý chládek, ve vzduchu voněly kytky a ještě něco, asi kadidlo. Kam se poděla uprášená dlažba a tekoucí asfalt, to tam bylo rozpálené náměstí s okoukanými výlohami, tohle byl jiný svět.

”Janičko”, zeptal se mě pan Kantor, „chtěla byste hrát na varhany?

Když se to tak vezme, ani jsem nevěděla. Nebo spíš věděla, jako by nebylo dost klavíru. Jenomže… Jako bych viděla tu kapličku u potoka, dřevěnou lávku a břeh plný slziček. Do toho se rozeznělo polední zvonění, docela zblízka, zvony přece visí hned vedle, ve zvonici věže. Zdi i klenba se lehounce rozechvěly a mně se najednou chtělo brečet, jen tak… Protože jsem strašně moc chtěla, aby si hvězdy doopravdy zpívaly, aby za Mléčnou dráhou a všemi galaxiemi bylo ještě něco a aby z babičky nezbyla jenom ta hromádka popela v urně…

A tak jsem řekla ano, já chci hrát na varhany. Zlatá brána otevřená, napadla mě dětská říkanka. Objevila jsem bránu do jiného světa. Jiného, ale určitě normálnějšího než ten, který mě obklopuje.

Pan Kantor mě jaksi obřadně políbil na čelo, což mi ovšem moc normální nepřipadalo.