Stojatá voda VIII.

Anotace: pokračování (konec listopadu)

Kdo je to Bůh?

Vypadá to, že na tuhle otázku dostanu odpověď nejspíš až po smrti. Tedy pokud je po smrti vůbec možné něco vědět.

Mrtví prd ví - tak mi to řekla paní Masáková, co k nám ještě v Plzni chodila uklízet. Načapala mě totiž v ložnici za záclonou, jak mluvím do okna s babičkou „v nebíčku“. Tehdy mi ovšem bylo osm. Jenomže dnes je mi dvakrát tolik a chci vědět něco víc. A to se, docela logicky, dozvím nejspíš v kostele. Což ovšem není tak snadné, jak by se mohlo zdát.

Začíná to už tím, že v neděli po ránu je město jako vymetené. U nás na předměstí sice někdo tu a tam uhrabává podzimní zahrádku, ale ulice patří jenom větru, který honí spadané listí. Mám neodbytný dojem, že se na mě ze všech stran upírají udivené oči   Podle všeho je v tom cosi nepatřičného, v neděli dopoledne pospíchat do města. Co tam? Vždyť je všude zavřeno! Nahoře nad naším obývákem se odhrnula záclona naprosto bez okolků. Paní Uhrová musí mít přehled a ani se nenamáhá to skrývat.

Podchod pod nádražím je nepříjemně prázdný. Ještě že to mamince nedošlo, to by mě určitě nikam nepustila. Moje kroky se dunivě rozléhají ve tmě, spoře osvětlené jedinou zadrátovanou zářivkou. Noc ze soboty na neděli tady zanechala kyselý zápach a střepy. Musím dávat pozor, abych nešlápla do blitků. Naštěstí je to jenom pár kroků a už jsem zase na denním světle. Nádražní ulice je nezvykle tichá. Domy mají zavřená okna, a tak z nich nepronikají ani obvyklé zvuky nedělního dopoledne. Jedinou známkou života je televizní obrazovka, co se tu a tam skoro strašidelně modrá za záclonou. Jako v zakletém městě.  Hledím našlapovat tiše, ale ta liduprázdná ulice vrací každý můj krok hlasitou ozvěnou.   Hodiny na radnici odbíjejí deset a jejich údery dunivě padají dolů, jako by někdo shazoval srdce zvonů na tu opuštěnou dlažbu.

Mše začala už o půl desáté. Abych vyšla z domu o tu půlhodinku dříve? - Kdepak, to se nedalo. Vždyť podle maminky mám jít až na samý závěr, jenom odevzdat vypůjčenou desku.  Protože v kostele je přece zima! Podle maminky přímo vražedná zima.

„To je k neuvěření – po takovej chřipce!“

Námitku, že to nebyla chřipka, ale prachobyčejné nachlazení, common cold, jak jsme probírali v angličtině, nevzala na vědomí. Tyhle náramné starosti o moje zdraví si dělá teprve od toho vstupu vojsk. Dříve – a to jsem byla malá holka! – brala všechno tak nějak normálně, v pohodě.

Nakonec mě musela pustit. Ono totiž bylo opravdu potřeba přinést ty Vánoce ve zlaté Praze. Pan Kantor s tím napevno počítal.  Sám si to elpíčko vypůjčil a ještě dnes ho musí vrátit.

„Vážně by to nemohlo počkat?“, zeptala se maminka unaveně. „Co mám s tebou dělat,“ vzdychla. „Doneseš mu ji po mši“, doložila nekompromisně.

Já ovšem nechci dorazit až po mši. Proto kašlu na ozvěnu i udivené oči za kterousi záclonou. Sloup s Pannou Marií obíhám už skoro bez dechu a schody na kůr beru po dvou. Pan děkan, tlustý a přísný, říká něco, čemu nerozumím. I když je to česky a ne latinsky, jako to prý bývalo dřív.

Lidi dole to asi fakt berou vážně, tu mši, tu bohoslužbu. Zato tady nahoře se to zrovna moc nežere. Je to podivné zákulisí, tenhle kůr neboli kruchta… Tehdy v létě, napoprvé, jsem tady cítila takovou nějakou úctu a bázeň, kde že to ale teď je. Pan Kantor dokáže až na doraz využít každou chvilku, kdy varhany mlčí, protřepat všechno možné. Kdo s kým spal, kdo zraje na rozvod, co se kde šustlo, kdo kde co sehnal, komu se co podařilo propašovat z NDR, mejdany na hvězdárně, drby z města i nebezpečné novinky „z vokresu“. Je to podivný varhaník. Nebo není? Třeba je  naopak normální nebrat to všechno vážně?   Vždyť i ten zbožný pan učitel Kolář mu dělá neděli co neděli velmi ochotného posluchače. Že by ani on neprožíval to všechno, co se odehrává dole v kostele? Že by tatínek už zase měl pravdu? Vzpomínám si, jak vysvětloval:   „V dnešním světě už jde jen o určitou tradici, o formu, co přetrvává jako takový soubor zvyklostí.“ A to mluvil o svobodném světě. Ne o tom, jak je to u nás, v tom „kachním rybníku, zvaném Československo“

Napadá mě, proč vedle varhan nikdy nenajdu Petrovy medové kudrny. To tak, tady je k vidění jenom sněhově bílá hlava pana učitele Koláře.  Radši se podívám dolů. Pan Kantor se uráčil mi prozradit, že tomu pultíku se říká ambon. A právě tam teď jakoby nic přišla holka. Vypadá tak na šestou třídu a zdá se mi taková usměvavě vážná. Líbí se mi ty její tmavé vlasy sepnuté dozadu - konečně žádná bílá nebo šedivá barva! A vůbec, jako by sem, na samý konec listopadu, zabloudil kvítek odněkud z letní louky.

 „Šišoláková“, kývl pan Kantor na vysvětlenou.

 „Pff, co je to za jméno“, vyprskla jsem, ale spíš jen z rozpaků, ne že by mi to neobvyklé příjmení přišlo až tak k smíchu. Akorát nechci dát najevo, že cítím něco, co nedokážu pojmenovat.

 „Její táta je Slovák”, vysvětluje pan Kantor, ” přišel sem na vojnu a oženil se tu. Jeho ženu znáte z lékárny na náměstí, dělá tam laborantku.”

Pohlédl jaksi podmračeně dolů.

„To děvče neví, co čte!“

„To jsou přímluvy, víte, prosby“ vysvětluje mi pan učitel Kolář.

„Ta holka houby ví, za co se přimlouvá“, upřesnil pan Kantor a zatvářil se znechuceně:  „Děkan si ovšem vede svou. A rodičové to považují za vyznamenání. Mají ještě jednu žabku, ta půjde do školy teprve napřesrok, ale do náboženství by ji posílali už teď, kdyby mohli, představte si to!”

„A to je snad špatně???”, nevyznám se v tom.

„No prosím vás! Hustit dogmata do děcka, co ještě neumí ani číst! Šišolák je ovšem Slovák. Pro něho je náboženství vším, u nás v Čechách se tohle nevidí. A na Moravě už jenom někde. Ta malá nebude vědět, čí je! Až přijde do první třídy, bude z toho janek.”

Mávl rukou. „Jenomže jim sklaplo. Naše rodná strana si teď vzpomněla, že se nikdo nesmí učit na faře. Výhradně ve škole, aby ho měli hezky pod dozorem.“

Pan děkan dnes mluví nějak déle než obvykle.

„Dnes je konec církevního roku”, vysvětluje pan Kantor. „Příští neděle bude už první adventní, víte, advent, to je období před Vánocemi.”

„Já vím, advent znamená latinsky příchod. Ale tohle jsem nevěděla – to teda znamená, že dneska je něco jako Silvestr! Budete slavit?”

Pan učitel Kolář ke mně obrací hlavu bílou jako mléko a v očích má úsměv: 

   „Janičko, to bych musel být takové mládě jako vy.  V osmdesáti se už člověku nechce slavit vůbec nic!”

    „Dřív byl tenhle svátek v říjnu. Takže žádný konec církevního roku“, vysvětluje dál pan Kantor, „oni po tom jejich koncilu všechno převorali a s odpuštěním podělali. Zmizela latina a tím i světovost církve. Zrušili oltář a vymysleli támhleten ponk.” Otráveně pohnul bradou směrem dolů.

     „A proč?”, ptám se.

   „Museli do toho rejpat,” rozohnil se, „víte, samí takoví páteři, co se rádi poslouchají. Před koncilem si farář sloužil mši u oltáře, latinsky a netočil se jako holub na na báni. Zato byl  prostor pro muziku. Mnoho inteligentů chodilo do kostela a jenom proto, aby si poslechli něco povznášejícího. Tehdy totiž mše mohla být koncertem duchovní hudby. Ale tohle, co tu vidíte, to je děs. Darmo mluvit!”

Pak najednou jako by si na něco vzpomněl.

    „O to teď nejde,“ řekl docela jinak, s podivnou naléhavostí. „Janinko, poslechněte: neměla byste sem chodit zrovna v neděli. Víte, pro jistotu. Dají se čekat jenom další represálie proti církvi.“

     „Co se děje“, hrklo ve mně.

     „Ále, tak, je toho víc, všude něco. Tak třeba v Nepomuku, mše pro děti, bylo zle. Víte, Nepomuk, tam to nestojí za nic, soudruzi se bojí i toho svatýho na mostě.“

To nezní hezky, přemýšlím. Ale copak se tohle týká i mě?

A tak namítám:

   „Vždyť já akorát přijdu v neděli do kostela, občas zahraju při mši. To se snad smí."

   „Ach, dívenko! Víte, v tom to je: ono se smí všechno, ale když na to přijde, nesmí se nic. A v každém případě“, zvedl varovně ukazováček, „v každém případě se dostanete na jejich index. Mám o vás starost, Janičko. Můžete mi věřit, mám zkušenosti. Věřte mi, chtěl bych vás ušetřit zbytečných nárazů a životních komplikací.“

Kdyby řekl aspoň průšvihů – ale kdepak, on musí mluvit tak spisovně. Je to s podivem, jak mi všichni chtějí nezištně předat svoje těžce nabyté životní zkušenosti! Když oni už všechno za mě vyřešili, chudinkové obětaví. A já jim za to nejsem dost vděčná!

      Do mých úvah se rozezněly varhany. Ježíši, Králi nebe i země, založils církev, pravdy své chrám, aby nás vedla v nebeský domov, který jsi z lásky připravil nám.

       Zní to jako hymna a já se připojuji k lidem dole.

       Nebeský domov… Ale, co tam? Vždyť přece je tak hezky tady, na Zemi! Lepší by bylo, kdyby se mohl zastavit čas. Nebo se vracet v čase zpátky. Ovšem umřít a přestat existovat, nebýt… to ne! Ne!!! Vždyť to by znamenalo, že život nemá žádný cíl. Směřoval by totiž odnikud nikam…