Stojatá voda X.

Anotace: pokračování: prosinec, advent Doplněno o zásadní odstavec!

Je sobota. Vánoce za dveřmi a v  kostele svatba!  To prý dřív nesmělo být, před tím koncilem – proč?  Tehdy se to v adventě prostě nedělalo, ale teď jsou „samý novoty“, jak poznamenal pan Kantor. A že mu ten koncil leze krkem.

„Církvi je to stejně houby platný“, dodal škodolibě.

„Nezájem“, odpověděl na můj tázavý pohled. „To akorát Slováci“, ukázal bradou dolů.

Nicméně krásně hraje Schubertovo Ave Maria. Paní Helena Vránová zpívá. Hezky, o to nic, nicméně tomu něco chybí. Karel Gott to zazpíval úplně jinak, v těch Vánocích ve zlaté Praze.

Poslední akord. Zpěvačka si zhluboka oddechla a poznamenala, že v kostele je zima jako v psinci. A že na radnici by se jí zpívalo líp.   Pan Kantor si posteskl, že na varhany pro obřadní síň zatím nejsou peníze. Snad je ale dají rychle dohromady, vždyť pro národní výbor je to priorita, aby nebyly svatby v kostele.

To už se obrátil ke mně:

  „Pak to budeme mít vyřešeno, Janičko, pěkně v teple a nic kolem kostela.“

Tahle svatba ovšem vypadá docela jinak než na radnici, nejenom na té zdejší, ale i na Staroměstské, a dokonce kam se hrabe i Karlštejn!  Ono to totiž není v té načinčanosti, ani v historických kulisách. To mi už došlo – a ne včera, ba ani předevčírem.

Je to báječná náhoda, pan děkan musel kamsi odjet, a tak oddává ten „můj“ pan farář. A říká jim - no fakt, slyším snad dobře - říká jim, že by si měli každý den dát upřímnou pusu a vůbec aby se v manželství hodně líbali…Až mě napadlo, že to s tím dědičným hříchem přece jenom není tak zlé. Všude jsem totiž slyšela, že podle církve je tohle děsně sprostý, že i v manželství se „to“ smí dělat jenom kvůli dětem. A tu knížku s názvem Zpovědní zrcadlo, co jsem našla tady na kůru, tu jsem radši honem zaklapla, jinak bych se snad vážně musela bát, že jednou zahučím rovnou do pekla.

Ale pan farář klidně mluví dál, o lásce mezi mužem a ženou, až se nestačím divit. Nastražila jsem uši. Ovšem pan Kantor se nějak podivně šklebí, aby se nakonec posupně uchechtnul:

  „Ten toho ví!“

  Taky mě to napadlo, o to nic, co o tom kněz může vědět, vždyť on má přece ten celibát. Jenomže pan farář i tohle uvedl na pravou míru: jako kněz prý nemá, nemůže a nesmí mít manželské zkušenosti.

To už varhaník nevydržel a doslova vyprskl:

    „Chachá, on je snad fakt panic!“

A já, v hloupých rozpacích, najednou nevím, kam s očima. Ten smích se mi vůbec nelíbí, připadá mi nemístný, urážlivý a hrozně hrubý. Pálí mě uši, musely mi zrudnout snad ve vteřině! Ale protože jsem zbabělá blbá husa, nasazuji nucený úsměv.Jen aby, pro všechno na světě, se na mě pan Kantor přestal tak divně koukat!

A co by tomu řekla maminka? To bylo nějakého rozčilování, tehdy v létě, kvůli Hugovi! Myslela jsem si, že se zasměje. Pitomost je slabé slovo. Dobře mi tak, měla jsem si to nechat pro sebe.  Ještě teď je mi na nic, když si vzpomenu na ty lamentace. Jenom si už nemůžu vybavit, co že mi to  víc hrozilo - komise nebo rovnou vražda z vilnosti? Asi ta vražda, když už, tak už, že jo, maminko. Na co to teď myslím, v kostele! No ale snad při svatbě to není zase až takový hřích. Je to záhada. Asi jsou dvě možnosti: buď to… no to milování v manželství už není tak zlé, anebo právě tohle je ten dědičný hřích, o kterém se tady slyším skoro pořád. Doma jsem kdysi našla příběhy z bible, ta kniha má název Biblická dějeprava a byla to tátova učebnice ze školy. Oni totiž měli náboženství zrovna tak jako my občanku! Adam a Eva si dali jablko ze zakázaného stromu. Byl to strom poznání. Takže docela logicky něco poznali. Došlo jim, že se spolu můžou vyspat. Ale kdyby to neudělali, tak by neměli žádné děti a nemohli by splnit příkaz: množte se a zaplňte zemi. To je teda divný! Možná by se pak lidi množili třeba jako kytky, kdo ví. Takže milování je dědičný hřích. A manželství by  podle toho mělo být jen nutné zlo, protože se musí rodit děti…

Když ale tak poslouchám tohohle pana faráře Prokopa, zdá se mi, že to všechno nebude tak divné a smutné. Že je to maličko jinak. Zato pan děkan… Ten sice pokaždé mluví spisovně a krásně, ale jako by žil v nějakém jiném světě, v říši jakési přísné víry a v normálním životě byl mimo mísu. Co by asi tak řekl těm našim debatám s Marcelou? Aby tak tušil, co jsme už všechno probraly, s cigaretkou na záchodě…. 

Pan Kantor na závěr rozezvučel varhany tou líbeznou Tosselliho serenádou. Musela jsem si protřít oči, abych se přesvědčila, že bdím.

"Janičko, nezapomeňte na ten večerní koncert", zavolal za mnou už na schodech. Kývla jsem, že nezapomenu a netušila jsem, že si budu muset protírat oči znova. A to  rovnou dvakrát.

 Přesněji řečeno třikrát. Ten koncert se totiž docela klidně, ba drze, nazývá adventní a ne předvánoční a nekoná se v kulturáku na Střelnici, nýbrž v evangelickém kostele. Tedy on to kostel vlastně není, je to Karafiátův sbor CČE. Chvilku mi trvalo, než jsem si tu zkratku dala dohromady: církev českobratrská evangelická. Zato jméno Karafiát mi říká hodně. Jan Karafiát, autor Broučků. Moje snad nejmilejší dětská knížka, provázela mě od malička a pomohla mi překousnout  můj úděsný stesk po babičce: viděla jsem ji v každé sedmikrásce s červeným okrajem, protože odešla zrovna tak, jako ti broučci a berušky. (A musím přiznat, že  ji v těch sedmikráskách vidím dodnes.)

Ale ten zdejší evangelický kostel jsem nijak nevnímala, chodila jsem okolo do spořitelny a na poštu a nikdy mě nenapadlo kouknout do zasklené vývěsní skříňky. Je to normální dům, jen s kalichem na omítce, bydlí tam farář s rodinou (evangelický kněz se kupodivu může oženit) a pro bohoslužby je velký sál. Oltář tam není, jen vysoký černý holý kříž nad vyvýšeným pultem. Nahoře nad vchodem je stejně jako v  kostele kůr a na něm varhany. U vchodu stojí paní a vítá každého příchozího.

  "Janinko, dítě -  to mám radost, že jsi tady!"

Nezdá se  mi to takhle náhodou? Vždyť je to paní Žalanská!

Lidi se sesedli, vejdu se ještě pohodlně na kraj lavice a pro pana Kantora se už nese židle. Tedy nenese se sama. Nese ji Petra! Ano, Petra Žalanská, Péťa se sametově hnědýma očima, moje tichá a klidná spolužačka z osmičky a devítky. Teď chodí do céčka, denně ji potkávám na chodbě a v šatně, ale moc slov jsem s ní nikdy neprohodila, což se musí napravit, a to hned!

„Péťo – ahoj!“

Jenomže to už je mezi námi pan Kantor, který důležitě usedl na přinesenou židli, přistavenou těsně k lavici. Až do prvních tónů hudby do mě cosi hustí, ale má smůlu, já ho nevnímám.

„Danielis prophetia praedixit nobis gaudia“, zpívá sbor mladých hlasů, napřed latinsky a potom česky: „Již proroctví Daniele hlásá nám zvěsti veselé…“

„Středověká koleda“, šeptá mi pan Kantor. Za vysvětlení jsem ráda, za jeho dech v mém uchu už méně.

K refrénu se postupně přidává celý sál: „Jásot, jásot zní, přišli dnové spásy, a potěšení, svoboda nám vzchází…“

Pan Kantor do mě šťouchl:

„Měli by si dát pozor na tu svobodu, nejsou tu sami“, pošeptal mi. Mám z toho takový až blicí pocit, vždyť on mi to ucho skoro olizuje.

Ještě jeden opožděný host, tiše otevřel dveře a čeká až dozní pulcher dulceus… nám dán z růže květ. A potom už ho vítá pan Žalanský i jeho paní, zatímco Petra běží pro další židli a staví ji před naši řadu. Koukám, že Petru pohladil po vlasech s náznakem žehnání – no jo, vždyť je to pater František! Zdraví se s panem Kantorem a mně podává obě ruce a já jemu taky!  Lekla jsem se, co mě to napadlo, ale nic se neděje, naopak, on tiskne moje ruce ve svých a lehce je hladí.

Paráda – až bude konec, musím s ním mluvit, už vím, co bych mu chtěla říct: že varhany asi nejsou moje parketa, aspoň ne tak, jak to pojímá pan Kantor a že mě to jeho… to jeho olizování vůbec nebaví a že o víře toho vím žalostně málo.

            Z koncertu si budu pamatovat jen ta Danielova proroctví, další program jde už mimo mě, čekám na konec. Jenomže marně. Ještě ani zdaleka nedozněly poslední tóny, když se pan Kantor zvedá: „Janičko, už je pozdě, vaši by měli starost. – Pojďte“, naléhá, když se nezvedám. Co mi zbývá, nemůžu s ním tady diskutovat, ale já počkám někde venku. To jsem se ovšem přepočítala. „Děvucho, doprovodím vás až domů, je tma a pro takové děvčátko není bezpečno“.

Obklopena „komplexní péčí“ jdu chtě-nechtě rovnou domů. A tuším, kam především ta jeho starostlivost směřuje:

„To máte tak, Janičko. Děkan musel ukázat aspoň trochu ekumenismu, a tak vyslal Prokopa, aby se neřeklo.“

„Co je to ten ekumenismus?“

„Děkan evangelíky nesnáší, nicméně musí ukázat dobrou vůli. Jako že jo.“

„Ale ten pan farář…Petře požehnal a mně vlastně taky…“

Ohlížím se zpátky.

„Děvuško, musíme si pospíšit, je pozdě – a tohle vás přece nezajímá!“

       V pondělí jsem se nemohla dočkat velké přestávky. Už abych se mohla domluvit s Petrou! Ale pak jsem se zmohla jen na úsměv,a to dost rozpačitý úsměv. Převálcovala mě zoufalá nejistota. Včera ve sboru, v tom jejich kostele, jsem si přišla normálně, ale teď, na školní chodbě mám najednou  mindrák, přímo obrmindrák - vždyť  Petra je někde úplně jinde než já, ona může s tátou a mámou docela normálně mluvit o víře! Snad jako já kdysi dávno s babičkou, pokud tedy dětské modlitbičky znamenají víc než pohádky,  stejně časem vyšuměly, a já už dávno nejsem malá holčička... Já nevím, proč u nás je víra a církev tabu  a proč se stydím i před věřící Petrou už jenom za slovo "Bůh"... Koukám, že mnohem líp se mi jen tak plácá s Marcelou, a to o věcech, které naprosto nejsou mezi nebem a zemí, naopak, jsou třeskutě přízemní.

Marcela připomíná jablíčko k nakousnutí. Je malá a všechno na ní je hladké a kulaťoučké. Už vzdala různé zázračné diety, ale nevadí to. Marcele sluší všecko.

„Ty ještě napůl chrápeš, viď? Dáme si čouda, to tě probere.“

Jak jinak, je to přece Marcela Zátková, lvice záchodových salónů, jak ji nazývá matikář. Zahlédl krabičku Spart v zadní kapsičce těsných džínů, ale neudělal z toho průšvih. Kdyby tak načapal mě, to by bylo něco úplně jiného. Já totiž nemám Marcelin neodolatelný úsměv.

 „Já už nekouřím“, začala jsem, ale vtom mě něco napadlo. “Ale vlastně jo. Dám si. Nabídneš mi cígo?“

„No jasně. Za ten tahák z latiny“

A už se hrneme k záchodům.

„Ty, Marcelo,“ vysoukala jsem ze sebe po prvním zatáhnutí, když se mi podařilo překonat chvění žaludku, „jak ty jsi vlastně začala chodit s Jardou?“

Marcela labužnicky pokuřuje a očividně se baví.

„No tak – normálně. Zakecali jsme se spolu a už to bylo!“

Rozesmála se, ale hned se na mě koukla zkoumavě: „Ty se o to ale nějak zajímáš! Tak co – kterej kluk???“

Určitě jsem celá rudá: „Toho ty neznáš.“

„Ty jsi tajemná jako hrad v Karpatech“, směje se Marcela.

Smích jí kouzlí dolíčky v tvářích, má je zrovna tak zaoblené a svěží, jako bývají ojíněné broskve. Mimovolně si musím přejet špičkami prstů obličej. To se ví, hmatám hrbolky poťouchlých pupínků, které vždycky vyraší v nejnevhodnější čas. Čím to je? Jen dospíváním? To už ale trvá nějak dlouho! Jestli je snad pravda, že…

Marcela některé věci pochopí okamžitě a beze slov.

„Jano, koukej, aby tě ten tvůj tajemnej Romeo rychle dostal do postele,“ vpadla přímo do mojí nedokončené myšlenky, „aby tě odpanil – ať už si konečně vyléčíš ty beďary!“

Asi koukám polekaně a navíc ne moc chytře. Není divu, že Marcela tu svou převahu ani neskrývá:

 „Snad není takovej trouba, aby ti hned udělal dítě.“

Je mi jasné, že za svými vrstevníky zaostávám. Mám totiž staré, přísné a úzkostné rodiče. Z rozpaků se chytám jména, které kamarádka náhodně vyslovila:

„Ty, Marci, víš… Já si vždycky představovala Romea a Julii. Viděla jsem to v Plzni, v Komorním divadle, a pak ten film, víš, ples u Kapuletů - oni dva tam najednou stojí proti sobě a už na sebe jenom tak koukají. No a ten film, to přece..."

Vypadá to, že i Marcela se zasnila. Že by přece? Ale kdepak, najednou vybuchla smíchem: „Janko“, šťouchla do mě, „vzpomínáš, všimla sis toho, jak tam Romeovi byla vidět prdel?“

Už o ničem nepřemýšlím, protože Marcela mě musí praštit do zad, abych zase popadla dech. Budu se asi smát ještě celou hodinu matematiky. A Kurc mi to dá sežrat.

Tragický příběh veronských milenců - a jediný záběr kamery ukáže, že šlo o docela normálního kluka a holku! Kdyby tak Petr…Ale já asi nejsem normální. Když on mě přehlíží jako velké širé rodné lány. Na rozdíl od svého dědečka.  Takže výbuch smíchu při matice mi nehrozí. Protože to, co se děje mně, to je spíš k pláči.