Stojatá voda XVIII.

Stojatá voda XVIII.

Anotace: pokračování

    Vysvobodil mě konec přestávky. Pokud se tedy dá mluvit o vysvobození. Zvonek totiž odstartoval hodinu matematiky.

    Prasklo to. Ve spěchu jsem při opisování přehodila dva řádky, takže z toho vyšel nesmysl. Na otázku, jak jsem se dohrabala výsledku a kde jsem vzala „ty hausnumera“, jsem radši mlčela. Abych neshodila Vladěnu.

     Kurc rád pouští hrůzu. S těmi černými vlasy a vousy vypadá jako čert, i obroučky jeho brýlí jsou černé. Moc dobře to ví a vyžívá se v tom. Klidně by mohl jít s Mikulášem za čerta a ani by se nemusel převlékat. Dětičky by se podělaly strachy. A já teď se nepodělám jenom proto, že mám tak sevřený zadek , až bych s ním mohla scvakávat spisy. Matika mi totiž může zkazit průměr - a co potom???

        Okenní tabulky se rozdrnčely, pan profesor hulákal jako na lesy. Seřval mě tak, jako snad ještě nikdy nikoho. Že rozkládám morálku celé třídy, ignoruji matematiku  a domnívám se, že mi všechno projde. Dělám z něho blbce, kvůli mně je před celou sborovnou za umanutce,  co mi zkazí vyznamenání, jenže to si na něho nepřijdu, kdepak trojka, ale ani  čtyřka není zadarmo, a tak klidně můžu mít i reparát...

        A jak už byl v akci, obořil se i na dvě rozchechtané holky v lavici za mnou. Dorážel, co je jim tak k smíchu.

        „Nestíhá kvůli varhanům – ona hraje na varhany“, vyprskla Laděna.

         Matikář nechápal, co je na tom tolik k smíchu a podotkl, že na varhany přece hrál i F.L. Věk.

           „Ona ale hraje v kostele, při těch jejich mších“, upřesnila Laděna.

          „...panu děkanovi a těm jeho babkám“, doplnila Dáša a zakuckala se smíchem.

           Matikář se viditelně zarazil. Rozpačitě na mě zíral. Co mi jen v té chvíli šlo hlavou! Už dlouho jsem trnula, že se mě ve škole někdo zeptá, co  dělám v kostele. Zoufale se mi nechtělo zapřít víru – tedy spíš to moje hledání víry. Napadlo mě, že to bych pak už mohla zapřít cokoli a kohokoli, třeba nos mezi očima, když už, tak už. Nebo vlastní mámu! Ona taky přece nezapírá svou sestru Slávku. I když musí poslouchat kde čí moudré rady, aby jí nepsala tak často, aby brala ohled aspoň na mě, když už kašle na sebe, na možnost slušného zaměstnání – vždyť mi to přece bude škodit, copak to neví? Maminka těm otázkám uhýbá, krčí rameny a odmítá se o tom bavit, Maminka nezapře Slávku.  A já mám zapřít Pána Boha?

           Nejpitomější je, že nevím, jak moc jsem si jistá jeho existencí. A co kdyby – to je děs! – kdyby kvůli tomu, tedy kvůli někomu nebo něčemu, co třeba ani neexistuje,  vyhodili tatínka, že on, pedagog, profesor,  tak blbě vychoval vlastní dceru...

     A aby toho nebylo dost,  vzpomněla jsem si na tu kryptu plnou nebožtíků. Ty kosti nejsou vidět, jsou hluboko pod podlahou, pod dlaždicemi. Nahoře v kostele vůně, kytky, obrazy, sochy – a dole hniloba. Není to všechno jenom taková hra, takové vše prostupující divadlo? Stačí vlézt za kulisy a hned je vidět, jak je to doopravdy. O tom jsem se přesvědčila právě včera: koho by napadlo, že varhaník doprovázející vznešenou a tajemnou bohoslužbu, považuje kůr za ideální chambre séparé, jak říká Marcela – ona chodí na francouzštinu a určité výrazy si zapamatuje hned a jednou pro vždy.

     Matikář zapomněl řvát. Zůstal  koukat. Trvalo to několik nekonečných vteřin.  Nakonec se rozpačitě, nuceně zasmál:

     „Prosím tě, nevykládej mi tady, že věříš v Boha. Já bych tě musel přesvědčovat, že není. Mám to v popisu práce. Tak neblbni! – Je ti to jasný?“

     Je mi jasný především to, že musím něco podniknout. Že musím vyhledat toho hodného patera Františka.

     A v neposlední řadě mi došlo, že  Kurc vůbec není zlý.

Autor Anna Magdalena, 20.02.2017
Přečteno 364x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí