Stojatá voda XVIIII

Stojatá voda XVIIII

Anotace: Pokračování - ještě doplnění (23.3.)

      „Byl tady Kantor“, pronesla maminka jaksi váhavě a zahleděla se na mě.

      Nabrala jsem lžíci polévky a snažila se soustředit na to, že je hovězí.

     „No, to teda byl pofírunk jak se patří“, pokračovala maminka.

    „Au“, usrkla jsem horkou polévku. Vím, že ta moje máma musí být naprosto vytočená, když promluví nespisovně a navíc po plzeňsku.

     „No jo, mami! To bylo něco! Bábu naložili a svištěli s ní rovnou do Fodrmajeráku! Ta smradlavá, naftalínová  ježibaba - “

     „Tak dost!“ Maminka bouchla do stolu – jen tolik, aby nenadskočil talíř s polévkou.

     "Ale mami…Copak to není sranda? Představ si…“

    „Povídám dost! A neříká se sranda, to ať si říká ta tvoje Marcela. A k smíchu tady není vůbec nic.  Dej si pozor, abys nedopadla taky tak nějak.“

   „Ježíššmarjá –a jak???“  (Takže už zase jméno Boží nadarmo. Ale co na tom teď může záležet, po tom znesvěceném kostele).

    „Aby ses tam s ní neshledala. Na psychiatrii."

    „Ale mami…“ Nejsem schopná slova.

    „Blbneš dobře“, pokračuje maminka, „lidi si toho už všímají. Do půl ledna vyhráváš koledy, brousíš po cizích pohřbech, pak si dvě hodiny na kůru říkáš o zápal plic a o bůhvíco ještě.“ Konec věty zdůraznila.

     Napadlo mě, že je smutné vyslovit slovo Bůh jenom ve spojení bůhvíco. A že vážně jen Bůh ví, co ten dědek mamince napovídal. Podle všeho se moc dobře pojistil.

    „Políbit tě neměl, to se tedy opravdu nehodí,“ řekla maminka zamyšleně, „chápu, že jsi se lekla. Ale měla jsi se  odtáhnout a neječet na celý kostel.“

    Podívala se na mě trochu znepokojeně: „Nesnažil se už dřív o něco? Nelíbal tě už někdy předtím?“

    "Ne-e, to ne."

     Už mám své zkušenosti, mamince není radno všechno vyklopit. 

     „Těmhle kumštýřům občas rupne v hlavě“, vysvětluje maminka, „berou to trochu bohémsky. Chápu, že maloměsto mu leze na nervy, ani na ty varhany si nemůže zahrát jen tak, nějaký koncert. Smí hrát jenom při mši. Těm bábám, řečeným nebeský kozy".

     Odmlčela se. Načež se nadechla k nové otázce:

      „Můžeš mi vysvětlit, proč jsi potom zvonila na děkanství?“

     „Ale maminko! Chtěla jsem akorát říct panu děkanovi, co se stalo, co ta Skřivanka – aby se to nedozvěděl od někoho jinýho.“

     „Prosím tě! Co tě to zajímá? Nebo jsi chtěla rovnou za tím druhým, za tím jezovitou? A máš to snad zapotřebí, aby tě před farou sbírala ta magistra?  – No, zkrátka a dobře: Domluvili jsme se s Kantorem, že varhany teď necháš být. Počkáš, až budou konečně na radnici.“.

     Dojedla jsem. Pouštím se do nádobí.  Nahoře už zase neteče voda, a tak běžím na třikrát  do sklepa.  Nesmím totiž natočit úplně plný kbelík, abych necmírala po schodech. Paní Uhrová kráčí pomalu dolů proti mně a tváří se neproniknutelně.                „Dobrý den“, zdravím.

 Několik vteřin na mě upírá ty svoje vodové oči a teprve potom mi jaksi vyčítavě odpovídá dobrý den a pokyvuje přitom hlavou.

Když jdu po třetí, slyším lehké klapnutí v přízemním bytě. Paní Brodské nestačí špehýrka, musela maličko pootevřít dveře.

Mám sto chutí otočit se  k těm dveřím  čelem a vypláznout jazyk. To se ví, že nakonec nic takového neudělám. V poslední chvíli  odvracím hlavu a koukám odevzdaně jenom na ty schody. Kbelík držím oběma rukama a sotva přes něj vidím. Je to tak lepší.  Někdy je lépe nevidět. A nevědět, jak mě poučila paní magistra. 

 Maminka se nervózně rozkašlala a vytkla mi, že používám příliš mnoho písku, kdo to má dýchat. A že jsem líná pořádně vydrhnout hrnce a kastroly drátěnkou.  Konečně jsem všechno utřela a uložila, ve finále vyčistila i sporák a mohla se utáhnout do pokoje. Na psacím stole jsem okázale rozložila sešit s matikou.

Tak, teď už mi zbývá akorát vyhrabat nějakou propisku, která neteče. Jenomže, co dál ?  Jak začít?  Důstojný pane… 

Je to divné, někoho takhle oslovovat. Ovšem já jsem ještě nikdy, fakt nikdy žádnému knězi nepsala! A co mu mám napsat? Jak mu to všechno mám sdělit? Vždyť to přece nejde, jen tak hodit na papír něco jako představte si, že jsem včera znesvětila kostel, s panem Kantorem, bába Skřivanka to viděla a slyšela, měla z toho na náměstí záchvat, odvezli ji do blázince, pak mi  paní-slečna Lorencová před nosem zabouchla dveře fary, pan děkan nechtěl nic slyšet, magistra Vránová mě naložila do trabantu a cestou mi držela přednášku, že je lepší nic nevědět a s vámi se nemám co bavit, neboť vy nejste vhodná společnost pro mě.        

Musím se zasmát, i když tady k smíchu není ale naprosto nic.  A je to vůbec možný, že tohle je můj příběh? A kdybych ho takhle sepsala, musela bych být za blázna , zrovna tak jako ta Skřivanová.

A tak jsem nakonec vypotila jen tohle: Důstojný pane, musím s Vámi nutně mluvit. Prosím, nikomu to neříkejte, bylo by zle.  Jana Nováková.

            

Autor Anna Magdalena, 08.03.2017
Přečteno 476x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí