Rony

Anotace: Seděl tam v autě a cize se usmíval. Znala jsem ho dobře, moc dobře. Ještě před měsícem jeho tvář vypadala jinak. Vždycky měl tak jiskrný úsměv a oříškově hnědé oči, které měnily barvu na slunečním světle.

Kapitola I.


Seděl tam v autě a cize se usmíval. Znala jsem ho dobře, moc dobře. Ještě před měsícem jeho tvář vypadala jinak. Vždycky měl tak jiskrný úsměv a oříškově hnědé oči, které měnily barvu na slunečním světle. Když mu do nich zazářily paprsky slunce, zazářila jantarová, hřejivá barva. Kdykoliv jsem viděla ten pohled, cítila jsem, jak mě objímá a srdce mi taje v rytmu swingu.
Vlasy ho nikdy neposlouchaly. Pravděpodobně mu je v porodnici nastřelili pistolí do lebky a ty se rozhodly, že svou pozici již nikdy nezmění. Mnohokrát jsem mu je kartáčovala svými prsty a těšila se z toho, že se vždy mohu zanořit do toho houští a mohu tak pokračovat donekonečna. Do dnes si ten pocit mé neurony pamatují.
Poznali jsme se v jedné partě. Byla to děcka z našeho bloku. Nijak zvlášť jsem k nim sympatie nepociťovala. Prostě jsme tak posedávali na lavičkách, žvýkali žvýkačky, kouřili, pili, poslouchali muziku, později zkoušeli drogy. Z nudy jsme se posmívali kolemjdoucím. Joffrey vykřikoval neslušné věty a vyzývavě hvízdal na slečny našeho věku. Joffrey se považoval za našeho bosse, prostě jsme ho nechali mít vůdčí slovo. Občas jsme se vydali na noční tah. Měli jsme na svědomí pár obchodů a ukradených aut. Občas někoho z nás chytili, ale zase onoho výtržníka pustili na podmínku. Dávali jsme si majzla, abychom na stanici nebyli moc často. To stačilo, abychom nešli do pasťáku. Nebyli jsme nijací zvláštní sígři, tak to u nás prostě chodilo. Rodiče ve vytížení při zabezpečování rodinného hnízda, navraceje se pozdě večer domů, na nás nedosáhli. Proklouzli jsme jim mezi prsty a jejich unavené oči na nás v zoufalství hleděli z poza novin a kuchařské zástěry. Prostě jsme se odcizili. Tudíž nuda a odpor spojovaly naše světy. Nosila jsem tehdy krátké modré tričko s nápisem Lucky strike a džínové kraťasy. Tehdy jsem si na hlavě tvořila tupírované variace vrabčího hnízda, matce jsem kradla make up. Když si na sebe vzpomenu, přemýšlím, jestli jsem to vůbec byla já. S odstupem času se moje vzpomínka proměnila v prapodivné individuum krčící se mezi kožené bundy kámošů.
Rony se k nám přistěhoval v létě roku 1987, tehdy mi bylo čerstvých patnáct. Seděli jsme v parku na lavičkách a on s rodinou vynášel krabice kamiónu a nosil je do domu přímo naproti nám. Vůbec se na nás nedíval, měl nervózní pohyby. Vypadal, jako by mu někdo do zadku píchnul tyč a ta vykukovala někde za jeho hlavou. Kluci na něj koukali a po chvíli se s ufrknutím odvrátili. Nebylo moc těžké uhodnout, co toho nováčka čeká.
Ve škole nastoupil do stejného ročníku jako já, jen do jiné třídy. Byl odněkud z Wisconsinu a kolovaly zvěsti, že jeho rodiče jsou feťáci a předávkovali se. Prý sem přijel s jeho tetou a rodinou. Zaujala jsem vůči němu netečný postoj, proč se taky zajímat o nějakého nového kluka bůh ví odkud.
Poprvé vešel do třídy s mokrými vlasy 14 dní po svém příjezdu. Všichni jsme to věděli. Stejně tak, že Joffrey a Robin (jeho pravá ruka) mají své praktiky pevně v malíku a jen tak se neunaví. Přesto se incident kupodivu neopakoval a dva dny na to jsem šla na naše tradiční působiště a ten kluk tak seděl mezi ostatními. Rubby vedle něj nedůvěřivě seděla. Zvedl zrak, když mě uslyšel přicházet. Měl na sobě, totéž červené tričko zastrkané v džínách s páskem, jako při příjezdu. Zastavila jsem se u nejbližší lavičky a uhnula pohledem ke klukům.
„Jo, to je Rony, vzali jsme ho na kus řeči, vždyť víš, jak to tu nováčci nemaj jednoduchý..“, řekl Joffrey.
Neřekla jsem na to nic. Jen jsem se sesunula na lavičku a urputněji přežvykovala žvejku. Z nějakého záhadného důvodu jsem byla šíleně nervózní. Měla jsem pocit, že ať se pohnu jakkoliv, ostatní to na mě poznají. Nemohla jsem se do té bledé tváře ani podívat. .
„Víš, jak jsme mluvili o tom, že tady Robin zná týpka, co to prodává. Tadyhle milej Rony nám to prý sežene za polovic a kvalitní matroš. Co ty na to?“, pronesl Joffrey.
„A? Tady prodává každej týpek na rohu, stačí jít na kouřovou a přitáhnu ti toho sem tolik, že budeš zpívat jako Bob Marley, tak vo co de?“
„Uklidni se, tady jen mladej tvrdí, že to poprvé bude gratis.“
„Netvrdím, je to gratis, dva gramy, jak jsem slíbil.“
Překvapilo mě, jak pevný má hlas. Jeho pohyby vůbec nenasvědčovaly, že by měl být sebevědomý. Joffrey se spokojeně uchechtl a vytáhl cigarety ze zadní kapsy kalhot. Koupené místo v partě ani začátek drogové kariéry mých kámošů mě nevyvedly z míry tolik, jako jeho samotná existence. Zvedla jsem se a odešla. Kluci na mě volali, ať nejsem blbá, ale já nemohla zůstat, neměla jsem dost kyslíku. Zapálila jsem si cigaretu a vyrazila k domovním dveřím, které jediné v tuto chvíli mohly utišit svět.