Feadorův příběh

Anotace: První kapitola příběhu o mladém drakovi jménem Feador, zemi jezer a hor Sartinii a mocných lidech onoho světa.

Kapitola 1. První zážitky, veverky a let…

První dny svého života stejně prospal a nic si nepamatoval. Když konečně otevřel oči uviděl kde se narodil.Byla to prostorná kamenitá jeskyně vystlaná slámou a trávou.Průzorem ve skalní stěně sem prosvítal úzký paprsek světla.Nikde nikdo.Feodor žalostně zakňoural-nic jiného neuměl, nic se nedělo zkusil to žalostněji, volal o pomoc, v odpověď mu zaburácel ohlušující řev. Jeskyně se celá zatřásla jen tak tak se nezřítili na Feadora padající kameny. Paprsek světla na okamžik zastínilo něco obrovského. Pak to zadunělo a jeskyní sem něco přicházelo. To „něco“ pak to vyšlo ze stínů, nejprve hlava porostlá trojúhelníkovými šupinami s tlamou plnou krátkých zubů, s malým rohem na čumáku a jiskřivými dvojitými nozdry a zelenými oči s hadí zorničkou. Pak se odhalil krk s řadou tupých rohů , pak tělo s obrovskými tlapami s drápy a dlouhými křídly porostlé blánou. Nakonec se sunul ocas zakončený třemi rohy. Všechno tohle stanulo před dráčkem. Feador se však nebál - věděl, že je to jeho máma.
*
Feador byl drak, nebo spíše dráček, horská červená odrůda. Většina populace žila v rozlehlém údolí jménem Sartinia, až na samice s mláďaty ty měli dočasná hnízda u jezera Siarti, kde připravovali potomky na život, to byl případ našeho dráčka. Jeho matka Feniia byla u jezera již půl roku-tak dlouho totiž u tohoto druhu trvá těhotenství.Feador však nesměl ven kvůli bezpečnosti, jak mu řekla Feniia, ale stejně pro jistotu zavalovala jediný vchod balvanem.
Jinak jí viděl jen na večer, kdy mu přinesla mršinu nějakého zvířete. Celé dny prohledával jeskyni, jestli nenajde něco užitečného-nenašel, jeskyně, až na ohlodané kůstky byla úplně prázdná. Prohlížel si taky své tělo, byl až na černé břicho měl na sobě šupiny zbarvené různými odstíny červené. Rohy mu ještě nerostli jen tam, kde měli být byli tvrdší šupiny.
Zkusil také roztáhnou maličká křídla, povedlo se, zkusil s nimi mávnout, šlo to, ale nebyla ani stopa po nějakém létání zkusil tedy znovu a znovu.Feniia ho našla spícího s roztáhnutými křídli.jednoho dne, museli to být alespoň dva týdny po Feadorově narození, přiletěla jeho máma, řekla: Schi’z tach (poj’d se mnou) a vedla ho ke vchodu.Feador byl nadšený konečně uvidí svět !.Feniia odvalila kámen a vedla ho úzkým tunelem tak akorát na draka.Když vykoukl otvorem na konci tunelu ven jen očarovaně koukal.koukal z díry ve skále která musela být nejméně 100 metrů vysoká a z které vedla jen úzká cestička Feadora však zajímala krajina její hlavní částí bylo obrovské jezero-jen klidná ocelově šedá plocha, konec jezera se ztrácel za obzorem.Okolo vody se rozprostírali nekonečné zelené lesy.To vše obklopovali hory-obrovské hory, vrcholky pokryty sněhem čnící vysoko k nebesům. Feador najednou zatoužil vznést se až k té nejvyšší hoře na obzoru, letět těsně nad vodní hladinou jezera. Zpátky do reality ho vrátil matky hlas „tach! tach! (pojď).Feador poslušně šel, matka ho vedla úzkou pěšinkou dolu. Když dorazily dolů k okraji lesa Feniia řekla: schi’z tach far (pojď těsně za mnou). Vstoupily do lesa, nad nimi se nakláněli tlusté stromy s tlustými větvemi. Pokud si to Feador dobře pamatoval, šli směrem k jezeru, jako by se jich všichni báli cestou nepotkali živou duši. Jen občas se Feadorovi zdálo, že uviděl něco podobné veverce poskakovat v korunách stromů. Čím blíž byli k jezeru tím víc se příroda měnila, stromy už vůbec nebyli bachraté ale štíhlé a vysoké. Taky zvířat přibylo na stromech se honili hnědé veverky s bílými ocásky a občas nějaká myška zašustila ve křoví. Když už bylo jezero vidět mezi stromy, zkřížila jim cestu mršina, nad kterou lítali mouchy, Feador v ní poznal tu kterou mu matka nosila každý den, protože ještě dnes nejedl vrhl se k mršině , Feniia ho však zastavila zasyčením csstr (ne). Pravý důvod zákazu pochopil Feador vzápětí, z křoví se vyřítil obrovský černý vlk s vyceněními zuby a hnal se na Feadora, ten se neúmyslně seznámil zblízka s jeho dlouhými zuby, ještě než se mohl vlk zakousnout, udeřila ho Feniia obrovskou tlapou do čenichu až vlk odletěl do blízkého křoví. Feniia zasyčela, vlk se zvedl a kulhavým během odběhl pryč, Nem’tech ? Starala se Feniia, ne, nic mu nebylo, byl jen hodně vyděšený a už věděl, proč mu matka zatarasovala vchod z jeskyně. Když došli k jezeru Feniia se vrhla do vody-kapky dopadli i na Feadora a ten se jen otřás, voda byla hrozně studená. I přes mnohé pobízení Feador nešel do vody a radši sledoval podivné brouky chodicí po hladině jezera. Když měli odcházet Feador se jen napil, voda měla sladkou příchuť. Stejnou cestou se vraceli zpátky do jeskyně, Feador, se radši nikde nezdržoval a cupital za matkou. V jeskyni se svalil na bok a usnul, ten den to na něho bylo moc.
*
Ráno ho matka vzbudila brzo, měl s ní jít na lov, nechtělo se mu, ale musel. Venku slabě mrholilo, byla mlha a zima. Slunce se jen pomalu plazilo na obzor. Sestoupily jako včera po pěšince dolů ale nevydali se k jezeru ale na opačnou stranu-dál do lesa. Jeho matka mu poradila, že se má hýbat at‘se zahřeje. Feador se snažil poslechnout, ale docílil tím toho, že v běhu zakopl o kořen a ted‘ ho bolel čumák. Po pár minutách nejspíš došli k cíli, protože se Feniia zastavila. Feodor chvíli nevěděl, kam matka kouká, ale pak si všimnul velkého stromu se spletitými kořeny, mezi kterými byl otvor. Feniia k němu došla, chvíli čekala a pak hmátla packou dovnitř, zevnitř se ozval podivný vřeštivý zvuk a pak matka vytáhla podivné zvíře podobné přerostlé veverce s krysím ocasem, zvíře již nevřeštělo, protože jej Feniia usmrtila drápy na tlapě a ted‘ na něm začala hodovat, Feodor se k ní rozběhl že si taky kus veme ale matka si jen zvíře k sobě přitáhla a kývla směrem k doupěti. Feador chvíli váhal, ale pak si řekl, že to nemůže být nic těžkého a strčil dovnitř tlapu. Nic se nedělo, pokusil se zašmátrat, ale jen se mu něco škrtlo dráp,pak něco zase zvláštně vřísklo a pak ho něco kouslo. Bolestivě stáhl ruku zpět a podíval se na matku, ta se jen pobaveně usmívala a zase kývla směrem k doupěti. Feadorovi nepomohl ani žalostivý pohled. Tak začal lov zvířat.
Když už slunce vystoupilo vysoko nad obzor Feniia Feadora přerušila , ten dosud chytil jen dalších pár kousanců . vydali se k jezeru kde se Feniia opláchla a Feador zase jen napil a pak se vydali do lesa kde mu matka ukazovala jedlé bylinky. Pak se zase vrátily k doupěti a lov pokračoval. Slunce už zapadalo když Feniia zavelela k odchodu, nebilo na ní vidět sebemenší zklamání,bud‘ to takhle bylo normální nebo uměla zklamání dobře skrývat.
Další den to pokračovalo stejně: Doupě-Jezero-Les-Doupě, takhle i další měsíc. Když chytil Feador svojí první podivnou veverku byli mu přesně dva měsíce.
*
Feador se matky jednou zeptal kde jsou další draci, řekla mu že mají velké skalní město Sartinia za horami a že než se tam podívá musí se nejprve naučit létat. Když mu tohle matka řekla byli v jeskyni už půl roku a i Feador se hodně změnil, zaprvé vyrostl, byl už dvakrát větší než se narodil, také se mu zvětšila křídla,zuby a pomalu mu vyrůstal roh na čumáku. Drápy na tlapě měl už perfektně uzpůsobené k lovu, veverky lovil velice dobře a málokdy se zmýlil a žádnou nechytil. Ten den kdy se měl začít učit létat ho Feniia nevzala k doupěti a vedla ho ke skalnatému výběžku na svahu hory, přímo naproti jejich jeskyni.
Výběžek se jmenoval v dračím jazyce „Létavka“ protože to byl jeden z mnoha vrcholu kde se každoročně cvičily mladí draci k létáni. Byl tam klidný vánek který létání nemohl nějak narušit.Feador nejistě postupoval po výběžku,dole byl mírný svah ale s kamením, mohl si tedy pěkně natlouct. Feniia ho postrčila at‘ jde dál.Feador roztáhl křídla a protahoval se-bylo to velice důležité protože nerozhýbaný by okamžitě sletěl dolů, a to Feador opravdu nechtěl.Napjal svaly na nohou, odraz je důležitý,napjal křídla, mávnu a odrazil se.Noha mu však uklouzla po kraji římsy a Feador spadl dolů, dost ošklivě si natloukl na kamenech. Feniia však na něj zavolala at‘ se zvedne a znovu. Feadorovi to až nápadně připomínalo lov veverek v doupěti.Stejně jako s veverkami se mu to nedařilo a ustavičně padal na kamení ,a až při západu slunce se otlučený Feador s mnoha modřinami a Feniia vypravili domů, do jeskyně.Druhý den mu dala matka „volno“, procházeli se po lese a ona mu vyprávěla o různých důležitých bylinkách a o zvířatech žijících v lesech, o nebezpečných i o těch mírumilovných. Feador se taky často ptal na ostatní draky ale Feniia mu řekla že je uvidí, že si musí počkat , nejspíš to brala jako motivaci proto aby se naučil létat. Příští den byli zas na „Létavce“ a Feador se snažil létat, Feniia mu to věčinou osobně ukazovala, vzlétla ze skalní stěny stoupavě se vznesla do výše, chvíli poletovala a pak se střemhlavým letem snesla dolů, když ladně přistála na všechny čtyři jen se usmívala a říkala:Ras’ta tear (vždyť je to tak jednoduché).
Jednou se Feadorovi povedlo prudkým mávnutím křídla vznést do vzduchu vzápětí ale samým nadšením zapomněl mávat křídli a snesl se neohrabaně dolů. Tyto skoro dotažené pokusy se objevovali jen zřídka.Neúspěchy převažovali nad úspěchy.
*
Pak jednoho dne, to už byl měsíc co poprvé stáli na „Létavce“, Feador poprvé vzlétnul.
Nejprve to vypadalo jako vždy, protáhnout se, roztáhnout křídla napnout svaly na nohách.
Feadora už nebavilo natloukat si čumák na kamení tak se rozhodl že se mu musí podařit alespoň na okamžik vzletět.Odrazil se a mávnul křídly a, a vznesl se do vzduchu.A podařilo se mu udržet, začal zběsile mávat křídli aby nespadl ale příliš brzy se unavil a klesl zase dolů.
Avšak nevzdal, se povzbuzen úspěchem se vydrápal nahoru a připravil se.Feniia mu poradila at‘ tak nemává křídli ale plachtí a zavěsí se na nějaký vzdušný proud.
Napjat svaly, odraz a byl zase ve vzduchu tentokrát párkrát mávl křídli a vodorovně je nepjal.
Letěl.Vítr fičel okolo něj a Feador si ho užíval, mávl ještě párkrát křidly a vznesl se výš. Vyděl jak se Feniia vznesla za ním. Rozhlédl se, vyděl mnohem větší kus jezera, táhlo se velice daleko, takže i přes výšku ve které byl nebylo vidět protější břeh. Feniia prolítla okolo něj a řekla že ted‘ už nesmí spadnout. Letěli okolo hory ve které měli jeskyni, nad lesy a nakonec i nad jezerem. Feador se dotkl zadní tlapou vody už se mu nezdála studená.
Ted‘ už se jen naučit chrlit oheň a byl by praví drak.“ Ted‘mysli na létání, nic jiného než létání ted‘ není “,to se okolo něj prohnala Feniia, která měla očividnou radost že se mu to povedlo.
*
Slunce se sklánělo k obzoru. A stejně jak slunce se nad mapou skláněl rytíř v lehké zbroji s dlouhým mečem připnutým k opasku, Cassan, generál královské pěchoty. Tábořil s několika oddíly v údolí kvůli ovládnutí situace nad spourou rolníků, vysoké daně, generál se jim nedivil, ale muselo to tak být, už dlouhou dobu trpělo království nedostatkem drahokamu Rubikonu, tento drahokam byl velice důležitý, vyráběli se zněj zbraně a platilo se sním.
Generál se ted‘ snažil nějak situaci vyřešit. „A co hory na sever odtud’“, řekl jakoby sám sobě, „tam by se nadalo najít žádné ložisko?“. Zdánlivě do větru řečená otázka směřovala na staršího muže, který seděl naproti Cassanovi a pozoroval mapu před stolem. Byl to Kardif, kartograf, zeměpisec a alchymista v jednom. „Hory jak o nich mluvíte se nazývají mračné a jsou dosud neprozkoumané“, začal mluvit kartograf, aniž by pohlédl na Cassana, „pochybuji, že by tam mohlo být nějaké ložisko Rubikonu, hory jsou také nepřístupné a skalnaté, opravd-
„ Pokud nejsou prozkoumané, měl byste je prozkoumat“, skočil mu do řeči generál, „tohle je přeci tvoje práce Kardife“. Ve stanu bylo tíživé ticho, jen zvenku se ozývali zvuky vojska. Generál pokračoval, „Půjdeš zítra do hor zmapuješ je a prozkoumáš, potom podáš hlášení, nemůžeme čekat“. Kardif však řekl „ Pane obávám se, že to nepůjde“. „A můžeš mi říct důvod proč?“otázal se Cassan. Kardif nespěchal s odpovědí „Draci, draci pane, žijí tam obrovští draci, osobně znám několik svědků kteří je viděli na vlastní oči“. Na okamžik bylo ticho ale pak se generál rozesmál „Tak draci, těch se bojíš, blázne, draci vyhynuli před pětapadesáti léty a ten poslední padl rukou našeho minulého krále, ty tvoji svědkové chtějí být jen zajímaví, to je vše, a ted‘ jdi musíš se připravit na cestu, dám ti sebou jeden oddíl aby ses nebál, i když se mi to zdá jako mrháni vojskem, a ted‘ zmiz, chci tě vidět jen s výsledky pátrání“. Kartograf se pomalu zvedl a odešel. Cassan zaklel, tohle potřeboval, ted‘ když ho potřebujeme nejvíc začne šílet s draky.. Nenáviděl ustrašence. Sklonil se zpátky k mapě a pohladil zeleno-modrý kamínek na rukojeti svého meče, Rubikon to jediné co ted‘ království potřebovalo.
*
Feodor udělal ještě poslední kolečko okolo „Létavky“ a pak pomalu sestupoval dolů, stmívalo se, né že by drakům tma vadila, ale Feador byl již dost unavený. Zamířil k jeskyni, Feniia tam letěla také. Létání se mu líbilo jako nic jiného, řekl si že bude lítat každý den a jednou doletí až na druhý břeh. Byl už blízko skály tak před sebe natáhl přední tlapy. Nevšiml si však své vysoké rychlosti. Minul otvor do jeskyně a praštil se hlavou o skálu, pak začal padat. Před kolizí se zemí mávl křídli a to alespoň trochu zmírnilo jeho pád. Když dopad začal se kutálet a zastavil se o mladší stromek který svojí vahou vyvrátil. Zpod kořenů vyběhly se svým typickým vřeštěním veverky s krysími ocasy a zmizeli hlouběji do lesa. To už u něj byla Feniia a starala se o něj. Když shledali že až na pár odřenin je Feodor v pořádku řekla Feniia jen že ještě potřebuje doladit přistání. Feodor si jí však nevšímal,díval se na skálu, vystupovala na ní zeleno-modrá žíla. Nemusel nic říkat, Feniia odpověděla i bez otázky, „Rubikon“.
*
Matka mu později v jeskyni vysvětlila že Rubikon je drahokam,důležitý pro lidi a že v údolí je ho spousta.Feodor nevěděl co jsou to lidi Feniia řekla že si musí vystačit s tím že je to druh zvířat, který si myslí že jsou nejsilnější na světě. A Feodor se zeptal proč si pro Rubikon nepřijdou. A Feniia odpověděla: Csstr’st (nejsou nejsilnější) a vycenila zuby.
*
Mokro a bláto a večer otravní komáři a po Rubikonu ani stopa.
*
Z Feadorova plánu létat každý den nic nebylo, už týden pršelo.Ne že by drakům déšt‘ vadil ale mládě jako Feador mohlo snadno chytit rýmu, a rýma mohla být pro draka smrtelná.
Feador celý týden tedy trávil v jeskyni a nudil se. Matka mu řekla že až skončí měsíc deště, poletí do dračího města Sartinia. Feador s toho měl obrovskou radost, konečně uvidí jiné draky a krajiny. Feador zjistil že mu ve spodu čelisti tvrdnou šupiny. Matka mu řekla že chrání rostoucí ohňové kanálky, až ty mu narostou bude moc chrlit oheň. Jak tedy Feador zjistil, má před sebou krušné dny. Zatím však jen pršelo a pršelo.
*
Pršelo. Čím dál tím víc. Už jsme v horách týden. Vojáci si stěžují a mají špatnou náladu. A Rubikon nikde.

Kapitola2.Loučení a dlouhá cesta…

///-/.Když nepřestávalo pršet, Feniia Feadora učila písmo draků, nemusela ale chtěla Feadora něčemu nsučit, aby uměl něž příjde do dračí školy. Dračí písmo se skládalo převážně z čar, písmo se psalo drápy a ty moc ukázkově nepíší. Feadorovï šlo učení celkem dobře, jen si často pletl názvy bylinek. Dalo by se říci že ho učení i bavilo. Feniia zůstávala v jeskyni a odlétala jen když potřebovali něco sníst. Feadora ale i učení brzy přestalo bavit a netrpělivě vyčkával dobu kdy přestane pršet a oni poletí do města draků. Dočkal se.
Toho dne se Feador vzbudil brzy, probudilo ho světlo. Feador zamžoural očima a chtěl se pokusit ještě spát ale pak si to uvědomil. „Mami, mami světlo,už neprší můžeme letět“,budil matku. Ta se zvedla zívla, a podívala se průrvou ven. Obloha byla modrá bez mraků. „Tak pojď ven, musíme se nejprve najíst. Když vešli ven přivítalo je opravdu nádherné počasí. Vzduchem proudil mírný vánek, který rozháněl dusné teplo. Dole pod nimi v lese se honily veverky a nad nimi kroužily dravci. Feniia rozepjala křídla a vznesla, Feador jí následoval. Feador měl trochu ztuhlé svalÿ z toho jak dlouho nelétal ale brzy bylo všechno v pořádku. V lese ulovily pár veverek a s nimi se na létavce. Pak Feniia řekla „Pozorně si všechno zapamatuj, tohle údolí již nikdy neuvidíš“.Feador se na ní nechápavě podíval.Odpověděla:„Samci mají do údolí vstup zakázán“. Mlčeli a jedli veverky.
*
Už se blížilo k poledni když se vznesli, kroužili chvíli nad lesem a pak se vydali nad jezerem na západ. Dlouho kroužily nad stříbrnou hladinou a Feador zadoufal že poletí až k druhému břehu. Zmýlil se, jakmile přeletěli malinký ostrůvek ve prostřed jezera, kde hnízdily labutě vydali se na jih. Letěli mezi horami, mezi skalnatými svahy hor se občas zableskla Rubikonová žíla. Prolétaly vedle obrovských hor kterým se vyhýbali, ale taky kolem pahorků které přelítávali. Pod nimi se klikatila říčka. Na jih ale letěli krátce, tam kde se říčka ztrácela
v lesním porostu , se vydali na východ. Feadorovi připadalo divné že se vracejí a tak se zeptal matky. Zjistil že kdyby letěli přes hory museli by kličkovat mezi vrcholy a bylo by to mnohem pomalejší než ted‘, kdy letí v údolí říčky Sirsiasi. Letěli klidním tempem, Feador na začátku dělal ve vzduchu akrobatické kousky, spouštěl se střemhlav dolů jako šíp nebo se pokoušel letět pozadu, brzy ho to unavilo takže si museli odpočinout ne svahu jedné velké hory. Potom už Feador letěl klidně. Do zad jim pražilo zapadající slunce, brzo se bude stmívat. Našli si vhodné útočiště v údolí řeky, pod košatými stromy. Ještě než padla úplná tma šli se k řece napít, neměla takovou chut‘ jako v jezeře, tady měla voda chut‘ sladčí a byla mnohem studenější. Potom už šli spát, Feador usnul okamžitě.
*

Feador se probudil. Feniia vedle něj neležela. „Mami!,kde jsi“,zavolal. Nic se však nestalo. Feador se tedy zvedl a zařval zplna dračího hrdla. V odpověď mu přišlo hluboké zamručení. Feador se zaposlouchal a uslyšel někoho mluvit dračí řečí, bylo to ale asi moc daleko, takže ničemu nerozuměl. Vydal se k říčce odkud řeč vycházela. Prodíral se vysokým porostem lesních bylin které ještě nevyděl. A přes cestu mu přeběhl zajíc s krátkýma ušima. Mluvení teď bylo mnohem blíž
Odhrnul vysoký keř s červenými bobulemi. Vykoukl na mýtinku a ztuhl. Kromě Fenii a svého odrazu ve vodní hladině zatím Feador neviděl jiného draka. Tento byl nádherný, alespoň z pohledu draka, úzké šupiny se leskly a dávaly na obdiv svůj zlatý odstín. Blanitými křídli prosvítaly brzké ranní paprsky. Krk byl štíhlý, stejně jako hlava s velkými jantarovými oči, stejnými jako měla Feniia, Feodor podle toho poznal že se jednalo o samici. Drak se vybavoval s Feniiou o něčem tak horlivě že si Feadora ani nevšimly, až když vyšel na mýtinku a rozepjal křídla, „Nádherný východ slunce, přeju“, pozdravil slušně po-dračím způsobu. Feniia i s dračicí sebou škubli, „to se nedělá snad jsem tě to učila!!!“, vyštěkla matka. Feador udělal krok dozadu. „Ale no tak“, řekla dračice směrem k Feniie, „ještě si ho nepředstavila a už ho káráš“,Feador se na ni usmál. „To si zaslouží, je od té doby co jsme vyletěli nějaký až moc aktivní“,řekla matka, ale usmívala se při tom, „ k tomu představování je to můj první syn, Feador“. Neznámá se na Feadora podívala „tak to ti musím gratulovat, máš opravdu nádherného syna, abych se i já představila jsem Catria, s tvojí mamkou jsme dlouholeté kamarádky“. Poté se neznámá natočila směrem k vycházejícímu slunku a Feador si všiml velkého břicha.
Pak se Catria ptala jak se mu líbilo údolí a létání a tak vůbec všechno co se může mladému drakovy líbit. Feador se ptal na město draků ale Catria byla tajemná stejně jako Feniia, né li více. Pak, když už bylo slunce celé nad obzorem se s Catriou rozloučily, museli už letět. Dračice pak za nimi stihla zařvat že se uvidí ve městě.
*
Nejdříve pršelo a my jsme se modlily aby přestalo. Ted se modlíme aby pršelo. Jdeme pouští a né že tady není voda , není tady ani Rubikon. Zatracenej Cassan. Jen doufám že nebude tento deník číst. Parchant.
*
Teplý vítr svištěl okolo Feadorova těla. Letěly už šestý den a i, jindy“neúnavný“ Feador cítil jek ho bolí svaly ne křídelních kloubech. Feniia taky nevypadala zrovna spokojeně. Po dlouhém letu to už nebyla zas taková zábava jako na začátku.
Na sklonku šestého dnu když už bylo slunce z velké většiny za horami, přistáli na skalní plošině podobné „létavce“ v údolí. „Zůstaň tady já se podívám na něco k jídlu“, řekla Feniia když se usadily za skálu. Když odletěla Feador se svalil na bok a začal zkoumat skálu. Bylo to až na pár ojedinělých trsů horské trávy holé místo. Byly ve velké výšce a tak vyděl jak okolo něj létají orli hledajíc nějakou neopatrnou myšku. Pak si všiml něčeho zvláštního, podél svahu vedla pěšinka, kamení bylo rozdrolené a tráva byla na některých místech udupaná. Feador vstal a přišel k začátku pěšinky. Pěšinka zabočovala za úpatí a mírně stoupala nahoru. Ze zvědavosti co může žít tak vysoko v horách, začal jít po pěšince, kamení se pod jeho tlapami drolilo a padalo do“bezedné“ propasti pod ním. Po chvíli mu výběžek zmizel z dohledu ale Feador stoupal dál. Zanedlouho narazil na otvor do jakési jeskyně. Hned ho udeřil do čumáku silný zápach který se valil z temného otvoru v hoře. Nakoukl dovnitř, jeho dračí zrak se brzo uzpůsobil tmě. Celá jeskyně nebyla kdejak velká. Pak ale Feador ustoupil zděšením, po celé podlaze se váleli kosti, ale žádné malé, myší nebo ptačí, ale velké skoro jako Feador když se narodil.
Pak ho něco silně udeřilo do tlamy až se mu zajiskřilo před očima. Zapotácel se což ho zachránilo před další ránou dřevěného kyje. Feador spadl na bok tak že vyděl na otvor z jeskyně. Nejdříve z něj bylo vidět jen obrovský kyj ale pak se vynořil ten který ho držel. Nebo spíše to. Z jeskyně vyšlo podivné stvoření, nohy i ruce byly krátké ale svalnaté. Na hlavě nebylo zdaleka nejzajímavější její kulatý tvar nebo téměř neviditelná ústa s „nádhernou“ řadou zubů ale jedno úzké velké oko s oranžovou zorničkou. Tvor byl černý a špinavý, proto si ho Feador zprvu nevšiml. Příšera k němu došla a rozmáchla se kyjem. Kyj který byl v jednu chvíli v rukách podivného tvora se najednou ocitl ve vzduchu v tlamě někoho jiného. „Mami!!!“,zakňučel žalostně. Feniia na něj krátce pohlédla a pak se vrhla na netvora. Zaryla se do něj drápy a tlačila k strmějšímu svahu, netvor měl sice sílu ale silné dospělé dračici se nemohl rovnat. Feniia ho pustila nad propastí a jeho řev dlouho opakovala ozvěna.
Feador však omdlel.
*
Konečně jsme v horách, je to rozhodně lepší než poušť. Doufám že po nás nepůjdou žádné příšery, zrovna dnes večer jsme jednu slyšeli řvát.

Když se Feador probudil, bylo ráno. Hlava mu třeštila jako ještě nikdy. Ležel na nějaké jiné plošině něž předtím. Feniia nikde nebyla. „Mami???“, řekl Feador vystrašeně, „mami kde jsi?“. „Tady“, odpověděla, spala na větší plošině pod ním.
Feador ale ten hlas nemohl poznat, takhle Feniia nemluvila. Je naštvaná, řekl si Feador a můžu za to já.
Přišel k Feniie nad okraj propasti a řekl, „Promineš mi to, nechtěl jsem byl jsem jen trošku zvědaví“. „Tak zvědaví a říkáš trošku, chtěla bych tě vydět až budeš zvědaví hodně“, pokrčila obočí a Feador vyděl že se už tak nemračí.
„Zítra bude poslední den cesty, pozítří už budeme v Sartinii a bude to asi naposled,co spolu budeme sami, tak už nevyváděj žádné hlouposti“. „Ano“, přikývl Feador.
Na zítří se vydali na cestu brzo ráno, vzhledem k tomu že to byl jejich poslední den cesty, tak si Feador let patřičně užíval. Dělal přemety honil veverky a myši a předháněl orly, vždy ale jen když to bylo bezpečné. Feador si všiml také že se změnila krajina. Na rozdíl od jezera zde rostlo málo lesů a přibylo skalnatých útesů a hory byly vyšší a vyšší. Z srázů hor stále více proudily malé říčky do té nad kterou letěly celou cestu, říčka se ale zmenšovala a teď pod nimi tekla líným rychle jako kdyby ještě neztratila sil a netušila jaká dlouhá cesta ji ještě čeká.
Na večer když přistály v jednom z těch málo častých lesíků rozdělala Feniia svým ohnivým dechem hromadu klacků. Feador se tak vyspal v teple a připomnělo mu to svojí rodnou jeskyni.

Ráno když se Feador probudil, uhlíky v ohništi ještě doutnaly a Feniia spala.
Ptáci zpívaly a vypadalo to na krásný den. Feador se zvedl protáhl si nohy a křídla.
Řekl si že se projde než se Feniia vzbudí. Obcházel mýtinu na které spali ale vždy jen aby na ni vyděl. Stromy zde byly většinou jehličnaté a větvičky Feadora pýchali do čumáku. Feador už totiž rozhodně nebyl malý, v kohoutku měl na výšku dospělého vysokého muže a na délku vzrostlého stromku. Když už málem obešel celou mýtinu narazil na strom který mu byl nějak povědomý. Chvíli ho zkoumal a pak na to přišel, byl to onen strom s veverkami jako v lese u jezera a pod kořeny se ozýval zvuk té podivné veverky. Lehl si strčil tam packu a začal lovit. Tak Feador strávil celé svítání a když se Feniia probudila a nabídla Feadorovy ať jde lovit sním, řekl Feador že pro dnešek to stačilo.
Když už bylo slunce celé nad vrcholkem i té největší hory rozepjali křídla a vylétli na svojí poslední krátkou cestu do města.
Poté letěli hlubokým údolím na jehož dně ubíhala jejich známá říčka, nebo teď spíš jen potůček. Když letěly pod jednou vysokou horou Feador si všiml něčeho zvláštního na druhé straně rokle. Přilétl blíž a zjistil že je to socha draka s rozepjatými křídli. Vrhl tázavý pohled ne matku a ta jen řekla, „umění“.
Feador byl sochou ohromen ale Feniia řekla že si sem může zaletět kdykoliv potom. Pak řekla že tam už budou. Feador jí moc nevěřil ale pak zahnuly za horu a Feadora oslepily paprsky slunce vycházejícího nad snad nejvyšší horou světa Botrom. A tak přiletěl Feador ve věku 3 roků do největšího a hlavního dračího města, Sartinie.

Město, dračí škola a první kamarádi.

Město bylo obrovské. Z rozlehlého údolí zaplněném jezerem, ohraničeném skoro kolmou stěnou ze které se zabíhaly pukliny ve skalní stěně ve kterých, jak Feador předpokládal bydleli draci. Uprostřed jezera byl menší ostrov, uprostřed ostrova rostl velký strom a okolo něj byli rozesety kameny, které vypadali jako nějaké náhrobky. Ale než si je Feador stačil pořádně prohlídnou byl už ostrov za ním.
Některá obydlí přesahovala nad okraj. Od průsmyku nad kterým přeletěli se vydali rovně, přímo k hoře Botrom kde byl obrovský palác.Feniia musela Feadora představit na nejvyšším úřadě. A všude okolo létali draci. Někteří letěli k paláci jiní k některým z domovů nebo k průsmyku.
Draci byli velcí i malí zbarveni v různých odstínech hnědé a červené. Někteří se na něj usmáli. Palác se už tyčil před nimi ve vší své kráse. Vchody byli velké že by nimi prošel i největší drak, kterého si lze představit.
Přistáli na vyvýšené rovince před vstupem do paláce, Feniia se k němu sklonila a řekla, „chovej se slušně, teď tě napíšou jako nový přírůstek k drakům, tak nechci abys mi udělal ostudu hned na začátku“, při těchto slovech vstoupily do paláce. Stáli na začátku dlouhé chodby lemované bystami draků. Na okrajích chodby stály dva obrovští draci v blyštivém brnění Feador je po vzoru Fenii pozdravil kývnutím hlavy ...