Za trnitými strunami

Anotace: Příběh plný vášně, rockové hudby a sebepoznání... Pokračování XII. Vlastní cesty

 Ke konci prvního pololetí jsem zabrala v učení, abych se mohla později vrhnout na tvorbu vlastních písni spolu s Gab.
Bohužel jsem také hodně času věnovala svému novému příteli. Jo, byla jsem zabouchnutá!
Občas jsme se s Peterem sešli u nich doma. Jeho rodiče měli menší, zato útulný byt.
Scházeli jsme se v jeho pokoji, když venku řádila zima.

Zhruba někdy kolem Vánoc mi přišel od Jacoba dopis, ve kterém byla napsána pouze jedna věta a přiložena fotka vysoké blondýnky.
- To je Irene, začínající modelka a moje holka!
Nechápala jsem, co to mělo znamenat. Každopádně mě to tehdy pěkně naštvalo. Mám mu snad já poslat fotku se svým novým přítelem?

Během dvoudenního volna jsem zůstala u Petera doma. Jeho rodiče kamsi odešli a my byli sami. Peter nikdy moc nerozuměl hudbě, byl zapálený hlavně do sportu. A co víc? Byl panic!
Tehdy bylo na mě, abych jej zbavila tohoto břemene.
Samozřejmě jsem se těšila na to, až opět budu moci provozovat sex po delší prodlevě.
Na náš první sex si moc nevzpomínám. Utkvělo mi v paměti jen to, že mu nářadí neselhalo.

 Gab mě uháněla jak zběsilá. Neustále mě napomínala, že jsem chtěla skládat vlastní písně a nyní jsem se na ni vykašlala. Ano, měla pravdu! Až moc času jsem věnovala Peterovi.
Peter byl tyk kluka, kterému jsem říkala vše. Tehdy jsem ale neviděla, že jsme byli spíše přátelé. Byli jsme mladí!
Bohužel jsem se tenkrát nechovala jako správná parťačka a tak Gab obíhala a rozesílala nahrávky po společnostech úplně sama.
Dodnes jí dlužím veliké poděkování! V červenci ji kontaktoval Tim Andrews. V podstatě to byl vyhledávač talentů. Oslovil ji, zda bychom spolu nemohly zajet za ním do hlavního města.
,, Tohle nemůžeš promeškat!“ Mávala mi Gab o přestávce dopisem před obličejem.
,, Je to v hlavním městě?“ Zamyslela jsem se. Napadlo mě samozřejmě několik věcí, proč bychom tam neměly jet.
,, No a?“ Gab byla zvyklá už tenkrát zmizet kamkoliv. Doma to neměla ideální, jelikož nevycházela se svou matkou. Takže jsme si rozuměly.
,, Kde vezmeme peníze na cestu?“ Podívala jsem se na ní. Tušila však, že hledám pouze výmluvy.
,, Podívej,“ založila ruce v bok. ,, Dostaly jsme konečně příležitost. Na tohle si čekala! Takže pokud máme sehnat peníze na cestu do hlavního města, prostě je seženeme.“
A tak se i stalo.
Tenkrát jsme si půjčily peníze od dvojčat. Verony s Carley měly bohaté rodiče, takže nebyl problém, aby nás založili.

  Brzy ráno jsme s Gab naskočily do starého autobusu, který nás měl zavést přímo do hlavního města. Jely jsme tam místo školy, takže o naší cestě jsme našim rodinám pochopitelně neřekly.
Ještě teď cítím, jak se mi třásla kolena. Ne kvůli drkotajícímu autobusu, ale nervozitě z něčeho nového.
Gab vedle mě měla opřenou hlavu o opěradlo a oči jí zakrývaly černé sluneční brýle. Vím jistě, že nespala. Zaháněla tak stres.
Města nám utíkala za okny a já si nervózně žmoulala prsty. Doufám, že to nebude jako na akademii! Díky hraní na školních akcích jsem dokázala potlačit a zapracovat se stresem. Toto byla ovšem naprosto odlišná situace. Tady šlo o víc!
 Po dvou hodinách jsme stály na rozpáleném autobusovém nádraží, které mi připadalo větší než areál školy.
Gab měla vždy vše připravené, dokázala perfektně zmapovat cestu. To ona byla takový můj pohůnek. Oblečené ve stejných džínových kraťasech a tílku s tenkými ramínky jsme vyrazily do víru rozpáleného velkoměsta. Gab měla rozevlátou hřívu, kterou jsem jí vždy záviděla. Na očích měla přísně posazené černé brýle, kterých se již nevzdala, a doplňovaly její image. 
Mně konečně začaly dorůstat vlasy. Byla jsem o něco světlejší brunetka než Gab. Obě jsme ale měly stejně tmavě hnědé oči. 

  Zhruba po dalších dvou hodinách bloudění v davu jsme dorazily na smluvené místo. Zvenčí na mě budova působila velmi starým dojmem. Nechtěla jsem jít dovnitř, jenže Gab byla rozhodnutá, že když jsme dorazily až sem tak budeme pokračovat.
Ještě jednou, díky Gab!
Ve druhém patře, kde sídlila kancelář Tima Andrewse jsme zaklepaly na mohutné dveře.
Svírala a uvolňovala jsem pěsti, abych tak ze sebe vyhnala stres. Gab si toho povšimla a napomenula mě. Sama měla ale co dělat se svým tělem, které se jí jemně třáslo.
Krátce po zaklepání jsme zaslechly blížíce se kroky. Ozvalo se klapnutí kliky a dveře se otevřely. Za nimi stál sympatický chlápek ve středním věku. Byl celkem vysoký, štíhlé postavy. Tvář mu lemovaly nahnědlé bujné vlasy, které svou délkou končily pod ostře řezanou bradou.
Věřím, že dokázal pobláznit hodně ženských, nejen v branži! Nejvíce se člověk zakoukal do těch jeho zelených očí.
,, Vy budete Gab a Jo,“ pousmál se a poodhalil tak mírně křivý zuby v popředí. K mému překvapení to pouze podtrhlo jeho mužnost.
,, Ano.“ Vykoktla Gab. Tim se usmál a podal nám ruku na přivítanou.
,, Pojďte dál, ať nestojíte ve dveřích.“ Přátelsky nás vyzval ke vstupu do své pracovny.
Jakmile jsme vstoupily, zůstala jsem zírat. Něco tak krásného jsem ještě neviděla.
Tim měl velice moderně zařízenou pracovnu. Stěny měly čistě bílou barvu doplněnou občasným dřevěným obložením.
Na zdech visely Obrovské černobílé obrazy žen. Mohla jsem jen odhadovat, zda se jednalo o zpěvačky, kterým Tim pomohl dostat se nahoru.
Pod obrovskými okny se vyjímal skleněný stůl nedozírné hodnoty. Tim po něm přejel jemně svými prsty. Bylo znát, že je na něj pyšný.
,, Posaďte se,“ nabídl nám místa a sám se usadil do svého křesla s bílým koženým potahem. Mlčky jsme s Gab usedly, zatímco nás sledoval. Jsou to ale hlavy tihle manažeři!
Dokáží vás odhadnout již mezi dveřmi, jací jste i na to, co myslíte.
Přesně takový byl i velký Tim Andrews.
,, Děvčata,“ pousmál se takovým tím typickým úsměvem “všechno vím a znám“.  
,, Slyšel jsem vaši nahrávku.“ Poklepal dlouhými prsty na lesklou desku stolu.
,, Nemohu sice říct, že mě úplně uchvátila,“ nikdy nikoho nepochválil. Ale to už je zkrátka tvář manažerů. ,,Ovšem zklamaný jsem také úplně nebyl.“
Ucítila jsem na sobě Gabin nechápavý výraz. Sama jsem z toho nebyla dvakrát chytrá. 
,, Takže,“ opřel se o lokty. Ježiš, jak ten chlap uměl vybudovat napětí!
,, Pokud byste na sobě byly ochotny pracovat, mohl bych vás zařadit na pár festivalů mezi začátečnické kapely.“ Pronesl a usmál se tak, že jsme opět spatřily ten dokonale nedokonalý zub.
,, Říkáte,“ zamyslela se Gab. ,, Že bychom mohly být předkapelou nějaké z velkých kapel?“ Oči jí zazářily. Tim se rozesmál na celou místnost. 
,, To úplně ne.“ Prohlédl si nás obě, jako by sledoval, zda nejsme dvojčata.
,, Ale ke všemu se dá vypracovat. Nejdříve musíme zvolit vhodné jméno a styl, ve kterém budete tvořit svou hudbu.“ Srdce mi poskočilo radostí.
,, Styl?“ Zarazila jej Gab. Tim ji věnoval plnou pozornost.
,, Rock, to je jasné!“ Pozdvihla obočí. Svým postojem dávala jasně najevo, že nehodlá vyjednávat o hudbě. Ta byla od začátku jasně daná.
,, Rozumím. Ovšem vše se musí upřesnit.“ Snažil se vysvětlit Tim.
,, Nehodlám nosit zvonáče a křiklavě barevné košile!“ Rozhodila rukama Gab. Pusu měla vždy prořízlou, ale nebýt jí tak se nikam nedostaneme.
, To nikdo neříká.“ Zasmál se Tim. Řekla bych, že se Gabina drzost líbila.
,, Jednoduše budete duo,“ pronesl a rozmáchl rukama do vzduchu, jako kdyby maloval obraz.
,, Kytaru bych ti nechal.“ Ukázal na Gab. ,,Hraješ na ni dobře.“ Mírně pokýval hlavou.
,, A ty,“ ukázal na mě ukazováčkem. ,, Budeš zpívat.“ Pronesl, jako kdyby hovořil o božím plánu.
,, To jsme tak nějak čekaly.“ Zhodnotila Gab. Tim se místo odpovědi šibalsky usmál.
,, Ještě je tu jedna věc,“ naklonil se k nám blíže. ,, Jelikož jste nezletilé, musíme mít souhlas vašich rodičů. Bez toho nemá cenu cokoliv vymýšlet.“ 
Souhlas? Už jednou mi matka s Jamesem překazili moje plány, co když to teď nebude jiné? Zbělela jsem.

Zbytek schůzky jsme řešili spíše organizační věci. Tim nám vrazil do ruky návrh smlouvy a sdělil nám další termín, kdy jsme se měli vidět.
Zatímco Gab byla z celé situace nadšená, já jsem mlčela. Poslouchala jsem její vyprávění o koncertech a o tom, jak budeme slavné.
,, Mimochodem, viděla si, jak byl Tim pěkný?“ Ušklíbla se a odbočila od tématu.
,, Cože?“ Podívala jsem se na ní. ,, No, že je sexy.“ Opět ten stejný výraz.
,, To nech plavat.“ Mávla jsme nad tím rukou. ,, Víš kolik oblbnul už začínajících zpěvaček?“ Zdůraznila jsem, aby zůstala pevně nohama na zemi.
Ale Gab létala ve vzdušných zámcích, což jsem jí poznala na výrazu.
,, Gab,“ narušila jsem její snění. ,, Myslíš, že ti dají rodiče souhlas?“ Polkla jsem a polilo mě horko.
,, Myslím, že to nebude tak horké.“ Řekla a hmatala ve svém batohu po cigaretě. A u mě? Podívala jsem se na svůj stín od slunce. Netušila jsem, jaká bude matčina reakce. Zároveň jsem ji teď nechtěla opustit a zachovat se jako James. Teď mě vážně potřebovala.
,, Já ti nevím, Gab.“ Zavrtěla jsem hlavou. ,,Co?!“ Zarazila se přede mnou.
,, Jo, už jsme to rozjely! Rozeslala jsem nahrávky, chtěly jsme vystupovat na skutečných koncertech mimo školu. S tím si přece musela počítat!“ Měla pravdu, jako vždy.
Cesta domů se neskutečně vlekla, možná to bude tím, že jsem si celou dobu kousala prsty a přemýšlela nad tím, jak to podat matce.
Dřely jsme s Gab, dostaly se až ke smlouvě. Teď to přeci nemůžeme zničit.

 První, kdo se to dozvěděl, byl Peter. Nikdy se na mou hudební kariéru moc netvářil. Vždy, když jsem se mu s něčím svěřila tak jen pokýval hlavou a mlčel. Kruci, proč jsem s ním jen byla?
,, Nevím, no.“ Pokrčil rameny. Klasika! ,, Znamená to, že by si nechodila do školy?“ Zeptal se a koukal na mě těmi modrými kukadly.
,, Musela bych to všechno nějak stíhat.“ Přemýšlela jsem o tom neustále. Ale samozřejmě, že jsem té situace chtěla využít.
,, No, rád bych, abychom se vídali.“ Řekl.
,, Večer jedu domů.“ Vstala jsem a popadla tašku s věcmi. Pořád jsem někam cestovala. ,, Promluvím o tom s matkou a uvidíme.“

  Srdce jsem měla až v krku, když mi otevřela matka a já spatřila její zachmuřenou tvář. ,, Proč si odjela z internátu?“ To byla první věta, se kterou mě přivítala. Nadechla jsem se a vešla do domu.
,, Musím s tebou mluvit.“ Zabouchla jsem dveře. Věnovala mi pozornost. 
,, Stalo se něco, nemohla si mi to zavolat?“ Už jí evidentně bylo lépe.
,, Myslím, že tohle bychom měly spolu probrat osobně.“ Zachvěly se mi rty nervozitou.
,, Jsi těhotná?“ Dala ruce v bok a zamračila se. ,, Ne.“ Mávla jsem nad tímto tématem rukou.
,, Rozeslaly jsme s Gab naše nahrávky. A pozvali nás do jednoho studia.“ Začal jsem opatrně. 
,, Kdo je Gab? Jaké nahrávky?“ Zeptala se zostra. Uvědomila jsem si, že jsem jí vlastně nic neřekla. Zřejmě by mě ani neposlouchala. Buď se trápila kvůli Jamesovi, nebo ji to prostě nezajímalo.
,, Gab se mnou chodí do školy. Hrajeme spolu a společně jsme udělaly pár nahrávek vlastních písniček.“ Vysvětlila jsem rychle. Mlčela.
,, Je to velká šance, mami,“ zajiskřily mi oči. ,, Dostaly jsme návrh na smlouvu.“ Ukázala jsem ji pečlivě schovaný papír ve folii. Matka po ní mlčky sáhla. Její tmavé oči letěly po řádcích, zatímco prstem pravé ruky si přejížděla po rtu. Dělávala to, když nad něčím hluboce přemýšlela.
,, Proč si mi nic neřekla?“ Zvýšila hlas. Bez šance, je rozzlobená!
,, Co to znamená? Že necháš školy?“ Obořila se na mě. ,,Ne!“ Bránila jsem se a natáhla se po smlouvě, abych ji schovala. Ovšem matka ucukla.
,, Několik hudebníků dostudovalo během kariéry. Budeme mít manažera, co na nás bude dohlížet.“ Snažila jsem se.
,, Víš, že jemu jde jen o peníze!“ Nemělo to cenu.
,, Vždyť by se ti finančně ulevilo!“ Vykřikla jsem.
,, Začala bych se o sebe starat sama. Poplatila bych vše, školu i internát!“ Jen se na mě dívala a chvíli přemýšlela.
,, A ty myslíš, že budete tak dobré? Co když se budete snažit jen měsíc, přijdeš o školu a nebudeš se mít kam vrátit?“ Vždy to viděla spíše z té tmavší stránky. Což jsme zdědila po ní.
,, Ještě dnes se posledním vlakem vrátíš na internát,“ řekla pevným hlasem.
,, Zavolám, jestli si přijela. A tohle,“ ukázala na smlouvu. ,, Schovám u sebe.“ To byla její poslední slova. 

Za ta léta už se ve mně nahrnulo několik zlosti za způsobené křivdy. Možná bych skutečně dostudovala denní školu, ovšem byla bych stejně zahořklá. Nechala bych plavat svůj sen.
Koneckonců bychom se stejně hádaly s matkou i nadále.
Vzala jsem si pár kusů oblečení, pár svých textů a dvě knihy, které jsem tenkrát měla v oblibě. Porozhlédla jsem se po svém pokoji a pocítila nostalgii. Všechny plakáty na zdech, moje desky, na které jsem šetřila dlouho. Desky nové, desky z druhé ruky. Vše jsem tu teď musela ponechat.
Věděla jsem přesně, kam smlouvu schovala. Do horního šuplíku u kuchyňské linky, kde měla pečlivě uložené recepty, mi schovávala knihy nebo mé texty, když mě chtěla potrestat. Zde byla i smlouva.
,, Tak se měj.“ Řekla jsem směrem k matce, která seděla v obývacím pokoji v křesle. Nic neřekla. Ani se na mě nepodívala. A tak jsem odešla. To byl dosud náš poslední rozhovor.

  Lhala bych, kdybych řekla, že mi to tehdy nebylo líto. Zatímco poslední noční vlak ukolébával cestující do lehkého spánku, já si utírala slzy. Bolelo mě to, ale nemohla jsem jinak.
Už jsem nemohla být vězněm. . .