Stojatá voda XXVII

Stojatá voda XXVII

      Musím se smířit s tím, že ta stará paní na ten můj dopis zapomněla - snad někam založila, omylem vyhodila, nebo někde vytrousila. Kdyby ho jen tak někde doma zašantročila, nic se neděje, napíšu ho znova a hodím v Bartošově do schránky a budu doufat, že dojde. Ta třetí možnost ale smrdí průšvihem, ani nechci domyslet, aby ho tak někdo objevil.

     Tenhle týden musím kousnout do pořádně kyselého jablíčka: pěkně poprosit naše vejbory o novou přihlášku do SSM. Už nejen proto, že se mě naši pořád ptají, kde mám průkazku, ale teď o přestávce i Lejdyna, naše ujetá třídní: „Ty, Jano, poslyš… ty přece budeš chtít na vysokou…a vaši o tom vědí, že nejsi ve svazu?“  šeptala ustrašeně s obličejem nepříjemně blízko mého. Ovanul mě smrádek zanícených dásní a šedin slepených lakem (ona si točí lokny na velké natáčky a pak jen vyvlíkne, v kadeřnictví je pro smích) a přišlo mi líto té její ubohosti.

     Co se dá dělat. Nakonec tam budou všichni, takže to nebude nic znamenat. Už bych to taky nějak moc neprožívala. Jenže… člen SSM si „osvojuje vědecký světový názor“ – a ten si já teda neosvojím.  Ale vždyť to snad nikdo nebere vážně, naštěstí. Budu se muset přemoct a odchytit Jarču.  Logicky bych měla jít rovnou za Petrem, on je předseda. Ale to ne, jen to ne!   Zrovna ten Petr, se kterým bych se chtěla bavit o něčem docela jiném! Třeba o Matce krásného milování… A hlavně, od toho virválu se Skřivankou se mu koukám vyhnout, on přece musí vědět, že jeho děda měl kvůli mně trapas. Jsem totiž hysterka a chovám se jako malá holka. Přesně tohle jsem si vyslechla od rodičů. Spolu s poučením, že v kostele jsem neměla co dělat a kdybych tam nelezla, nic se nestalo. (Ach jo, a to jsme katolíci, celá rodina…)

     V úterý jsme měli už od sedmi ráno třídnickou hodinu, vypadalo to na den blbec, už od toho vstávání v půl šestý.Rozespalá jsem narazila do skříně, byla to rána jako z děla, maminka se vzbudila a už si nelehla. Než jsem se nadála, strkala mi čaj s mlíkem. Byla bych ho do sebe hodila, už jsem brala hrnek za ouško, ale ona mi tam ještě honem strčila lžičku medu, čímž tomu nasadila korunu. Docela klidně jsem řekla, že se mi z toho obrací žaludek a udělám si radši kafe. Netuším, proč to na ni zapůsobilo jako červený hadr na býka, seřvala mě a houkavě se rozbrečela, načež se vzbudil i táta. Ke vší smůle byl doma, ne v Praze. No jo, rodičové jsou od toho průšvihu s tou bláznivou bábou podrážděné uzlíčky nervů, radši jim jdu z cesty a jen se ptám, jak dlouho ještě, než se hodí do klidu…

      Lejdyna se postavila před lavice a vzdychla. Po ránu snad nikdo nevypadá zrovna dobře, jenomže ona byla tak zmačkaná, jako by prošla zažívacím traktem krávy. Ten její gigolo jí zahejbá, s nějakou třicítkou z Barevnejch kovů. Asi to tak bude, Jarčina máma má přehled, dělá tam totiž kádrovačku. Tragickým hlasem oznámila, že má pro nás důležitá sdělení. Za prvé: musíme si zvyknout na oslovování soudruhu profesore, soudružko profesorko – moc nám to nejde a „nahoře“ už na to poukazují. "Jak se to nahoře dozvěděli?“, šťouchla jsem do Marcely. „Někdo práská“, odpověděla nevzrušeně a zakousla se do svačiny, kterou se ani nesnažila schovat. Dalším veledůležitým bodem bylo cosi o třídní samosprávě , to jsem neposlouchala. A nakonec předběžný průzkum, kam chceme po maturitě. Cyklostylovaný dotazník – první možnost, druhá možnost. Rozmýšlela jsem se, jestli mám napsat konzervatoř – máma přece rozhlašovala, že pomýšlím na studium hudby, aby utnula řeči o varhanách v kostele. Konzerva je ovšem nesmysl, přímo nonsens. Napadlo mě, že teda můžu napsat hudební vědu na fildě, ale dala jsem ji až na druhé místo. Jako první jsem napsala farmacii. Na tu pomýšlí totiž i Petra Žalanských. Daly jsme spolu o tom řeč. A opatrně, trochu rozpačitě i o víře. Lékárníky zatím nemusí schvalovat partaj a navíc nás obě odjakživa zajímaly kytky a bylinky, Petra je dobrá na chemii, mě by ta chemie zajímala taky, zrovna tak jako ty rostliny, jen kdyby ten náš chemik nebyl takovej cvok. Bylo by to super, s Petrou na koleji! V Hradci, nebo i v Bratislavě, kdyby to jinak nešlo, tak proč ne. A kdyby to nevyšlo, určitě by nás vzali aspoň na lékárenské laborantky, do Karlových Varů – to by taky nebylo k zahození!

       Páni rodičové, to chce myslivnu, je vám to jasný? To budete koukat, jak si umím všechno vyřešit. Už totiž nejsem malá holka, jestli jste si toho nevšimli…

Autor Anna Magdalena, 09.10.2019
Přečteno 13x
Tipy 0 ... Tip / Supertip
ikonka Komentáře (1)
ikonka Komentujících (1)

Komentáře

Výborně, závěr je světlejší skoro veselý. To by úplně stačilo, že zkrátka hrdinka postupně trochu zraje a staví se na své nohy. Že ty těžké složité neřešitelné věci samy ustanou a odezní, jak se jim vnitřně vzdalujeme. Ve velkém městě člověk potká nové mladé věřící, většinou každý z nějakého zapadákova a ty trapné vzpomínky už neplatí, člověk okřeje..
To by úplně stačilo, lodičku příběhu dopádlovat takhle k ústí do moře, či jiné větší řeky, kde už to přirozeně proudí (už ne stojatá). Pokud se ti takto povede hrdinku vnitřně osvobodit (hele rodičové chce to myslivnu, jasný?) román pak nepotřebuje žádný velký zvrat a pointu.

10.10.2019 07:28:25 | Karel Koryntkareagovat

© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter