SMARAGDOVÁ CESTA II - Zpověď zrcadel

SMARAGDOVÁ CESTA II - Zpověď zrcadel

Zpověď zrcadel



Když bylo Albrechtovi z Valdštejna čtyřiadvacet let, sestavil mu uznávaný hvězdář a astrolog Jan Kepler na jeho přání horoskop, který hovoří o vévodově nepokojné mysli, chtivé všech novot. Všechno, co je všední, je mu cizí.
Alchymie i kouzla a výjimečné činy u něho získávají převahu nad lidskými zákony, i nad lidským cítěním.
Bude samotář, nemilosrdný v jednání s ostatními lidmi.
Nepozná hluboké lásky, upnutý jen a jen ke své osobě.
Bude krutý i ke svým podřízeným a poddaným.
Bude šetrný až do lakotnosti, schopný podvádět, často prchlivý a často navštívený neurčitou úzkostí.

„Proč?“
„Srdce nevydrželo.“
„Proč do mého bezvládného těla řeže partyzánou, ten knecht nemytá?“
„Zásluhy a odměny. Vrah zrádného generalissima císařských vojsk!
Prokletý titul s velkou váhou mezi zámožnými rakouskými katolíky.“
„Vrah mrtvého masa! Zaslouží si bídně pojít jako zatoulaný nechtěný pes.“
„Tak se stane, vladaři. Walter Deveroux tě přežije jen o pět let.
Stane se v Praze jednou z mnoha obětí morové epidemie.
Poslední léta bude žít v ústraní a zemře naprosto zapomenut a opuštěný.“
„Zaživa bych mu přál to nejhorší, nyní je jen otravným hmyzem.“
„Čas přestal závodit s tvými touhami. Můžeš volně dýchat, než půjdeš zpátky.“
„A co si ten irskej zlotřilec vysloužil mým zohavením?“
„Tisíc tolarů.
A další nejméně dva roky loudil z císařských hodnostářů další prémie za svůj nezáviděníhodný čin.“

„Co je to za čáry, že tolik víš? A kam že půjdu zpátky?“
„Nesmrtelnost je drzá děvka s plným pupkem, která ale nikdy neporodí.
Tvá duše není dost omlácená, abys poznal její cenu. Čeká tě další kolo v ringu s bohem.“
„Ty jsi můj našeptávač a vedeš prázdných řečí beze smyslu.“
„Jsem ten , který jsem. A vedu sytých řečí, které ti ukazují cestu, právě probuzený poutníku.“
„To jsou samé učené tlachy.“
Makový hlas se pousmál.
„ A jak se zachoval Habsburk po mé smrti?“
„Nechal sloužit tři tisíce mší za spásu tvé nenasytné duše.“
„Tři tisíce odpustků pro vlastní cestu do ráje. Pověz, zasloužím si nebe?“
„Nebe? Bezmála všechna říkání vašeho desatera jsi porušil. Patříš do temné zahrádky a nikoli na pranýř očistce.“
„Já náležím do Danteho hory? Očekávají mne snad tresty a meditace plné modliteb?“


„Báseň je pouze vyleštěný odraz pravdy.
Budeš se jako kometa stále vracet na prkna světa, dokud ti k uším nedolehne hudba věčnosti a tvá světla nerozpoznají pravý živý stav věcí.
Tvým průvodcem, trestem i naučením bude již rozkvetlý bůžek uvnitř tvé hlavy.“
„Budiž. Vše se vším souvisí.“

„Jaké myšlenky tě nyní trápí, zlomený muži minulosti?“
„Vzpomněl jsem na šenkovnu U Bílého koníčka v Pardubicích. Dům Románovský nás přichýlil při jednáních s vyslancem švédského krále Sezimou Rašínem z Rýzmburka. Před domem na mě čekával kočár tažený čtyřmi bělouši. Překreslovali jsme mapu Evropy podle momentální chuti. Spíše s ohledem na císařovu nepřízeň, než podle reálných možností.
To byl krásný čas nezralých malin.“
„Dnes bys učinil jiná rozhodnutí? Nebo nelituješ svých chyb?“
„Chyb nelituji, jsou poučením. Mít tu moc a být znovu živ tak kolem třicátého roku, smetl bych Hofburg z povrchu země. Se všemi patolízaly, donašeči i primadonami v hermelínu.
Ušetřil bych toliko císařovnu. Milovanou Noru.“
„Pomsta ti zatemnila budoucnost. Nelze jinak, než prožít znovu staré nevyléčené rány.“
„Co to pravíš? Znovu pojedu válčit do Uher a stanu se velitelem císařské armády? Nestřílíš si ze mne?“
„Tvůj urozený valdštejnský rod je pro tebe jen seschlým a opadaným listovím podzimní jabloně.
V rukou ti zůstanou než prožité zkušenosti z války se sebou samým.
A ne vždy budou jasné a zřejmé.“
„Pohádkáři. Ale pověz. Vidím světlo a slyším hlas.
Kdo jsi? Anděl nebo ďábel? Znám tě?“
„Duch bytosti, jdoucí od soumraku bohů k úsvitu dětí života, si nemá se spícím člověkem moc co říci.
Dimenze prožitků se protínají jen v tečnách spirály probuzení.
V éteru je prostě nevyhnutelné ticho.“

„Kam tedy jdu?“
„Kráčíš po cestě za přijetím sebe samého a čeká tě mnoho nových šťavnatých dobrodružství s nejednoznačnými konci.
Budeš hledat odpovědi na velká tajemství života, otevřeš dveře nových světů, ale nedostane se ti míru a otevřené mysli, dokud nestrávíš oheň svých chtíčů.
Otázky se už hrnou a touží na jazyku hřát, pramen hadí síly ti bude občas přát, však hořký kalich vypiješ sám rád. A nejednou.“
„Tvá slova jsou tisíckrát nejistá a sálá z nich ďábelský žár.
Horší než můj vypečený alchymista Šmiles Baševi. Arci se nezaleknu.
Závist sprostého lidu i urozené lůzymě neskolila.
Nepřátelům též neuhýbám.
Pošli mě chutě dál, ať mohu rozmnožit svých zkušeností a nacházet otázek i odpovědí v tom potřeštěném světě.“
„Budiž,“ pravil svižnými větry ošlehaný hlas a Bezejmenný byl očištěn od vzpomínek.
Téměř.
Autor Hugo Ramon, 22.10.2019
Přečteno 40x
Tipy 0 ... Tip / Supertip
ikonka Komentáře (0)

Komentáře
© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter