Stojatá voda XXXIV.

Anotace: pokračování

      Musela jsem s pravdou ven. Že mě v SSM nechtějí. Hned jsem dodala, že se na to teda vykašlu.

          „Máš ty rozum? Prosím tě, uvažuj! – Dej mi číslo na tu Policarovou!“

            „Cooo ?  – No, mami, co ty s ní  -  “

             „Dej mi to číslo!

            „Nemám. Já si ní běžně nevolám. Prosím tě, s Policarkou!“

            „No tak, Jano! Jmenuje Jarča, pokud vím.“

            „Najednou nekomolíš jména. Zajímavý – Petru Žalanských si nepamatuješ, ale Policarku jo.“

Maminka popadla telefonní seznam.

              „Co to meleš, jaká Žalanská nebo Želenská, nepleť mě, hledám Policarovou, jak ona je křestním jménem…“

Tlustou bichli drží nepohodlně v jedné ruce a druhou spěšně listuje.

          „Kruci…“ Stránky z tenkého papíru se lepí na prsty i na sebe navzájem.

          „Polák, Polášková…Poli -…  já to snad nenajdu – ale krucinál! “

         Seznam jí vyklouzl z ruky a rozplácl se na koberci. Vkleče sbírám rozlítané listy, ohmataná vazba to nevydržela, a řadím je podle abecedy.

          „Tady to máš. Policarová Helena.“

          „To jsi mi nedokázala pomoct dřív??? – Diktuj mi to číslo!“

           Po minutě už slyším z kuchyně zvuk otáčeného číselníku.  „Dobrý den, paní Policarová…“

           Nechce se mi poslouchat, ale přesto mi dolehne k uším maminčina přeuctivá prosba, zda může mluvit se „slečnou dcerou“. Radši si zacpu uši.

          „Domyj to nádobí a vyčisti sporák. Jdu ven.“

          „Co tak najednou,“ nechápu.

           „Pozvala jsem slečnu Policarovou na kafe. Do hotelu.“

           „To je teda bomba. Akorát že jsi ji měla spíš pozvat na Kovárnu. Podbrdo je podle ní pro starý báby.“

            „Slečna Jarča na rozdíl od tebe pozná, co se hodí. -  A neříká se Podbrdo. Je to Podbrdský Dvůr, nebo jen Dvůr a když tak hotel.“

         Pokrčila jsem rameny. Co taky jinýho… Akorát jsem mámu ještě upozornila, že ten sporák nestíhám, protože by mi ujel autobus do Janova.

         „No jo, dnes máš klavír. Vážně tam musíš?“

        „Ale mami!!!  Mám přece hodinu!"

        "Jano, poslyš, řešíme tady vážnou věc, to má přednost před nějakou hodinou!"

        "Mami, vždyť se nemůžu omluvit. U Hladíků nemají telefon a Ivana čeká- jedině že... Jedině že bych zavolala na faru."

         "Prosím tě ! Co tě vede - na faru???"

         Natáhla jsem se po telefonním seznamu. Ale maminka ho rychle zastrčila do poličky.

         "Ne, to ne. Na žádnou faru volat nebudeš. To radši jeď. Ten sporák si holt umyju sama."

       Na vteřinu se zamyslela a pak řekla trochu nelogicky:                                         "Nějak se mi to všechno nelíbí,  mám dojem, že i ta Ivana tě už má plný zuby.“

     Nezmohla jsem se ani na pípnutí. Protože cítím, že maminka nemá tak docela nepravdu. Zkrátka a dobře: ve vzduchu je něco divného.