V horách Apačů 4

V horách Apačů 4

Anotace: westernová romance

Sydne se stýská po sněhu. Na jihozápadě je mnohem tepleji než v Pittsburghu a sníh padá jen vysoko v horách. Tady na pláni ojedinělé vločky ihned tají a snáší se jen lehký deštík. Přesto si Sydne navykne chodit večer před spaním ven okukovat mračna – co kdyby náhodou…? Když se trochu vzdálí od srubu, připojí se k ní Mit-sah. Dostanou se k místu, kde je možné po kamenech snadno přejít potok. Mit-sah dívce podá ruku, aby neupadla, a obvykle si ponechá její dlaň déle než je nutné.
Ihned při první procházce se ho Sydne zeptala, jak je to s vírou Apačů v posmrtný život. Mit-sah odpověděl:
„Život je kolo, které se věčně točí. Po smrti se všichni vrátíme na kolo života a odtud jsme za čas opět vrženi na tento svět, jen v jiné podobě.“
„To je krásná báje.“
„Ne, žádná báje. Viděl jsem to na vlastní oči.“
„Kdy?“
„Při obřadu zasvěcení v muže.“
„Nebyla to jen nějaká halucinace? Výplod tvého mozku? Nedali ti peyotl?“
Mit-sah se rozhořčí:
„To jste vy bílí! Jen rozum a rozum. Přitom existuje mnoho nepostižitelných věcí, jemných energií, s kterými znalí lidé dovedou pracovat.“
„Nezlob se, prosím. Návrat na kolo života je jistě mnohem příjemnější než pád do nicoty. Anebo kdybych musela celou věčnost pět nábožné písně v noční košili někde na obláčku.“
„Běloška,“ zakroutí Mit-sah pobaveně hlavou.
Poté jí vypráví o Blesku, Bílé paní a Dítěti vod, pár legračních bajek s chytrým kojotem. Sydne si říká, že apačský Usen je možná obdobou bílého Hospodina a ochranná Mocnost, Síla, kterou má každý z nás, to je přece anděl strážný! V duchu je trochu skeptická k Mit-sahovu tvrzení, že je možno hovořit se skalami, s květinami, s čímkoliv z okolního světa.
Když se vrátili hustou tmou, Mit-sah se opře o ohradu a pro sebe si vzpomíná na obřad zasvěcení, který se konal v samotě divočiny o hladu a žízni, jen s dýmkou tabáku. Droga? Ne, rozhodně ne! Postupně přestal vnímat běh času, myšlenky začaly zmateně kličkovat. Před jeho vnitřním zrakem se začal odvíjet běh jeho života, ale zvláštně zkreslený, jako by se odrážel v křivém zrcadle. Znova viděl svého otce klesat k zemi, hnal se za Rollinsem, až mu srdce splašeně bušilo, znova cítil pronikat svůj nůž do vrahova těla a viděl jeho skelné oči a pootevřená ústa. Náhle se okolo zamíhaly tváře všech zabitých mrtvých, které za svůj krátký život spatřil – a nebylo jich málo. Ve skutečnosti pociťoval nad svými lidmi žal, nad bílými zadostiučinění – byli to přece nepřátelé – ale ve vidině ho všichni bez rozdílu děsili. Se zasténáním se zvrátil do trávy a pevně stiskl víčka. Když je opět otevřel, klenulo se nad ním modré nebe ozdobené kupami bílých oblaků. V jeho omámených smyslech se přeměnily ve světlou tvář s azurovýma očima, hledící na něj s nepopsatelnou mírností a něhou.
„Jitřenka,“ zašeptal rozpraskanými rty. Vždyť jen božstvo ranní hvězdy může mít tak láskyplný pohled!
Náhle ho uchvátil studený vír a vtahoval ho do zákrutů kola života. Bránil se, vzpíral se k tváři Denice, pohledu na niž se nemohl nasytit, ale rozplývala se mu a odplouvala do výše. Padal do tmy a zase se rodil, viděl útržky svých minulých životů: plavil se na kánoi po rozlehlém jezeře, lovil v hustém, ohromujícím zeleném lese, v jakémsi kamenném městě mu za kvílení píšťal a dunění bubnů vyrvali z hrudi tepající srdce … Pak se s ním kolo života šíleně roztočilo, cítil, že padá do tmy, a když otevřel oči, byl najednou zpět ve svém nynějším životě.
Mohla to všechno být jen vidina? Mit-sah si zhluboka povzdechne, když vtom se z temnoty vztyčí vysoký stín.
„Chato?“
„To kvůli té dívce zde zůstáváš?“ ptá se trochu vyčítavě mladík s úzkýma očima a výraznými lícními kostmi v plochém obličeji.
Mit-sah mlčí, tvář si položí do dlaní.
„Doma je všechno v pořádku,“ říká Chato chvatně, jako by se omlouval. Pak dlouho mlčí vedle sebe, až nakonec se vyšší stín rozplyne v temnotě noci…

Někdy v těch dnech Mit-sah nikým neviděn vyslechne následující rozhovor. Hoví si právě pohodlně v patře kůlny na voňavém seně, dole pod ním se Gordon Morris probírá zemědělským nářadím a zřejmě uvažuje o jeho údržbě.
„Á, tady je,“ zaslechne Mit-sah Sydne. Dívka vejde dovnitř se Stanem, nesoucím vidle.
„Nepustíme se do toho hnoje?“ obrátí se Stan na Gordona.
„Nechme to na jindy, času dost,“ protáhne Gordon a odejde, prozpěvuje si sytým hlasem:
„Si a tu ventana llega una paloma…“
„Zatracenej chicano, všichni tihle barevní jsou líní jako vši,“ zaláteří Stan.
„To jsi říkat nemusel,“ ohradí se Sydne dotčeně, ač Gordon urážku zaručeně nezaslechl.
„Ty jsi, Sydne, takové jehňátko, že by ses snad skamarádila i s celým kmenem rudochů.“
„Hm … nevím,“ vážně se zamyslí Sydne,“ vždycky jsem si myslela, že všichni lidé jsou si rovni, že jsou v podstatě stejní, ale přece jenom je zde odlišná výchova, odlišné zvyky. Nevím, jestli bych se s nimi uměla spřátelit. Ale to, že je nechápeme, nám ještě nedává právo je soudit.“
Stan se ušklíbne, mrskne vidlemi ke zdi a oba pak vyjdou do šedivého dne.
Mit-sah pochopí, že dívčin rozum se ze své přímé cesty nedá jen tak snadno svést smyslovým okouzlením. A kdo ví, zda ona je vůbec cítí, jestlipak dotek jeho dlaně rezonuje až v nitru jejího srdce, jak se to stává jemu? Mit-sah vstane a s výrazem rozčarování a zklamání ze sebe otřepává suchá stébla.

Uplyne leden a skoro i celý únor. Protivná, nanicovatá zima bez sněhu je naštěstí krátká, ale Stanovi se letos vleče k nepřečkání. Je mrzutý. Všechno má na svědomí Sydne! Slečinka se zřejmě urazila, že mě její půvaby hned napoprvé nedostaly do kolen, a mně to bylo fuk. A přitom ona je docela ucházející kotě, i když vypadá na můj vkus docela dětsky. Ale když se na ni člověk podívá líp, zjistí, že má všechno, co ženská má mít. Ta její prsa, mňam! Celý večer tančí s tím dlouhým vojákem – proč nemohla tančit taky se mnou? Aspoň bych si zkusil, jestli si vedle ní připadnu jako pořádnej mužskej, jak řekl Gordon. Jak bychom se mohli spolu rajsky mít ve všech temných zákoutích těchhle roubených bud! Ale kdepak, ona radši lítá venku s tím zatraceným Apačem! Jednou jsem je zahlíd. Kdo ví, co spolu probírají, jestli indiánskou gramatiku nebo i něco mnohem výživnějšího? A Charlie s Gordonem to její „Jdu vyhlížet sníh!“ baští. Hlupáci! Toho rudocha bych nejradši zabil!

Už po několik dní sepisuje Charlie těžkou rukou na papírek, co je třeba na jaro koupit do hospodářství. Dnes časně ráno vstal a říká:
„Sjedeme pro nákupy do města. Barker má mít čerstvé zboží. Vůz nepotřebujeme, každý si dá něco k sedlu. No, Stane, zvedej se! Neříkej, že nejedeš!“
„Nechce se mi,“ bručí Stan.
„Přece nás nenecháš na holičkách! Sydne to tady do odpoledne s Mitchem ohlídá.“
Nato se Stan zatváří ještě kyseleji, ale už nic nenamítá a jde se připravit.

Sydne dopoledne ryje zeleninové záhonky a uvaří jednoduchý oběd. Když se vrací od potoka s nádobím, řekne Mit-sahovi:
„Dneska je krásně! Mám chuť jet jim naproti.“
Mit-sah si už chvíli zkoumavě prohlíží oblohu nad horami:
„Nedělej to. Počasí se zhorší. Možná přijde i bouřka.“
„Škoda,“ vzdychne Sydne a vejde do srubu. Uklízí umyté nádobí, zašívá, žehlí a oči se jí neodbytně stáčejí k malému oknu vedle dveří, kterým dovnitř proniká sluneční svit. Mit-sahovi předpověď nevychází! Sotva si to dívka pomyslí, zář venku pohasne. Sydne zvědavě vyjde na verandu.
Ochladilo se, prudce zadul vítr, zahřmělo. A už se sem ze skalních srázů sune mračná masa, z níž se spouštějí bílé provazce. Déšť? Sníh? Úchvatná podívaná! Je vidět, jak mraky krok za krokem postupují a mění tvářnost klidné předjarní krajiny. Kam bouře zasáhne, začnou se ohýbat keře a zem se pokývá bílým kobercem. Ve vzduchu je intenzivně cítit vlhkost.
Mit-sah vystoupí na verandu:
„Už se to blíží. Pojď dovnitř.“
Vejdou do srubu. Sydne vykukuje přes okno. Znovu zahřmí a vzápětí vítr zaduje tak divoce, až zapraští ve všech trámech. Jako by se chata měla odpoutat od základů a vzlétnout. Sníh hnaný větrem zalepí okno.
„Vždyť je to úplná vichřice!“ vydechne Sydne. Co Charlie, Gordon a Stan? Teď by zrovna měli být na cestě! Nebo se ke svému štěstí zdrželi ve výčepu? A co když jedou vichřicí namol opilí?
Sydne vytanou hrůzné popisy zhoubných sněhových bouří na Velkých pláních, neuvědomí si, že se nachází mnohem jižněji. Dál neuvažuje, ve své ložničce na sebe souká svou jezdeckou výstroj, zapíná kožíšek, nasazuje čapku a pádí ke dveřím.
Mit-sah sedí u stolu. Udiveně na ni pohlédne.
„Musím jim jet naproti.“
„Jak bys jim chtěla pomoct? Poradí si sami,“ řekne mladík a vstane.
„Myslíš?“
„Ano. Stejně to za chvíli přejde.“
Přistoupí k ní a očima ji nabádá, aby se uklidnila.
„Mám o ně strach,“ vydechne Sydne.
Kdo udělá první pohyb, on nebo ona nebo oba současně? Najednou si leží v náručí. Mit-sah přes kožíšek skoro necítí tvary dívčina těla, ale přesto ji pevně svírá a chvěje se dlouho potlačovanou touhou. Sydne zaplaví klid a radost. Zvedne hlavu, oddaně na Mit-saha pohlédne. Mladík má přivřené oči a jako by zatínal zuby. Náhle Sydne odstrčí, rozrazí dveře a zmizí ve vánici. Sydne udělá pár kroků za ním.
„Mit-sahu! Mit-sahu!“
Vítr hučí, odnáší její výkřik, málem jí nedovolí se nadechnout. Sníh ji oslepuje. Dívka se bezmocně snaží prohlédnout vířící záplavou.
Než se pořádně rozkouká, vichřice ztichne tak rychle jak započala. Snese se ještě pár osamělých vloček a nastane ticho. Bílý příkrov zajiskří v slunci. Nikde živé duše.
Sydne se otočí do světnice a spatří louži z navátého sněhu. Sklesle strhne čapku, kožich hodí na lavici a začne vysušovat podlahu.
Když za pár chvil vylévá vědro z verandy, slunce pálí a sníh před očima taje. Ze střechy crčí, kapky dopadají na zem s cinknutím zvonku a každá se na okamžik v letu zatřpytí jak zrnko slunečního prachu.
Sydne se s povzdechem vrátí dovnitř a postaví vědro do kouta. Na zaskřípění dveří se otočí. Před ní stojí Mit-sah. Jeho tvář vypadá bezbranně, zachvívá se něhou a touhou. Jako by před Sydne náhle odkryl svou duši.
„Dion,“ osloví ji tiše něžnou přezdívkou. Dion je apačské pojmenování střízlíka kaktusového, pěkného bílohnědého ptáčka, zde hojně rozšířeného. Teď je to však jen a jen pojmenování lásky. Jako by se v tichu zastavil čas…
Tu sebou Sydne trhne. Už nějakou chvíli jí přece k uším doléhá veselý zpěv! Ještě trochu omámeně vybíhá ven a volá na muže:
„Konečně jste tady! Chytlo vás to, co? Měla jsem strach, že zmrznete!“
Gordon vysoko zvedne poloprázdnou láhev známého tvaru:
„Teda, něco takového jsem zde už dlouho nezažil. Ale kampak na nás s bouřkou! Ohřáli jsme se zevnitř, že jo, chlapi?“
Večer se Sydne neodváží vyjít ven. Cítí, že se s Mit-sahem dostali do bodu, po jehož překročení už nebude návratu, a ona si není jistá, zda ho opravdu překročit chce. V noci si trošku popláče, málem se leká úsvitu. Naštěstí Charlie hned při snídani oznámí:
„Domluvil jsem si s Nedem Snowem, že mně prodá jednu pěknou kobylku, takže pojedu do New Landu, a vás, Sydne a Stane, vezmu s sebou. Tam se pobavíte!“
A tak jedou plání, na níž se všechno chystá k rozkvětu: mezquito, juka, opuncie, šalvěj. Stoupání životní síly je přímo hmatatelné a naplňuje svěžestí i lidi a koně.
V New Landu je Ned Snow vesele vede do světnice. Jeho srub je prostornější a hezčí než skromná Charlieho chata. Má tři místnosti. V té největší praská oheň v krbu a patnáctiletá Snowova dcera Mabel už nosí na stůl skromné západní dobroty. Od zimní tancovačky se Mabel očividně rozvila, chtělo by se říct „rozpučela“ v souladu s okolní přírodou. Charlie šeptá Sydne do ucha:
„Vidím, že dneska se Stan konečně rozveselí. Poslední dobou je ubručenější než Warren, a to už je co říct.“
„Neříkej, nevšimla jsem si,“ diví se Sydne.
„Co je šeptem, to je s čertem, vy dva,“ hrozí jim šibalsky Ned Snow. „Všichni ke stolu!“
Sešla se skoro celá osada. Při jídle se vedou různé řeči. Sydne hovor příliš nezajímá, přemýšlí jen o jednom: najde zítra Mit-saha doma? Nevrátí se do hor?
Neví, že právě v této chvíli leží Mit-sah pod nesmírnou klenbou oblohy a táže se své Síly o radu: odejít či zůstat? S ulehčením vnímá hlas svého nitra, který mu říká, že čas rozloučení ještě nenastal. Pod vlivem Sydneiny skepse se však z nejzazšího koutečku vědomí noří otázka: Neříká mi to jen mé bláhové, pobloudilé srdce?
Ned Snow začne hrát na kytaru, další soused se připojí s houslemi. Stan tančí střídavě s Mabel i se Sydne, tančí Charlie, děti, sousedé, trochu se i popíjí, ale muži se brzy zaberou do hovoru o svých denních starostech a děti musí na kutě.
Stan chytí Sydne kolem krku a šeptá jí:
„Přijď za mnou večer do stodoly!“
Dívka mu krouží rukou před očima, jako by se chtěla přesvědčit, zda ji ještě vnímá, a směje se:
„Moc jsi pil, Stane. To není Mabel, drahoušku, to jsem já, Sydne!“
Stan ji chytí za zápěstí a sykne:
„Vidím, že jsi to ty!“
Přeruší je Snow:
„Tak, panstvo, prosím vedle, slečinku uložíme tady na lavici.“
Usínající Sydne se malátně dívá na doutnající jiskřičky v krbu. Její myšlenky patří jen Mit-sahovi…
Druhý den se vracejí s koupenou kobylkou. Sydne s napětím vyhlíží střechy bratrovy usedlosti. Sotva je spatří, popožene Srdcové eso do cvalu.
„Hohó, Sydne, to už se tak těšíš k plotně?“ křičí za ní Charlie.
Dívka jen mávne rukou a řítí se k domu. Kousek od něj zpomalí: odjel, tak tedy dobře, je pryč. Ale vzápětí v ohradě spatří černého Bleska a po těle se jí rozleje oslnivá radost.

Večer jsou všichni muži zaneprázdněni hřebící se kobylou. První letošní hříbátko! Sydne si s nadšením prohlíží něžné stvořeníčko na útlých nožkách. Gordon řekne:
„Mám takový dojem, že se nám zde ochomýtá puma, samec. Zítra bysme měli, Charlie, vyrazit do hor na lov. Sydne, připrav nám s sebou něco k obědu. Vrátíme se asi až k večeru.“

Ráno muži odjedou. Sydne je trochu divné, proč si s sebou nevzali Mit-saha. Kdo jiný než on by jim pumu vystopoval lépe? Ale Charlie mu místo lovu svěří k zácviku novou klisnu.
Po obědě se Sydne uchýlí do svého pokojíku, otevře si skříň a s pohledem do zrcadla si rozčesává světlehnědé, lehce zvlněné vlasy. Zasněně se dívá na svůj obraz, který nevnímá. Dívá se do svých myšlenek, nyní spíš jen pocitů s nezřetelnými obrysy. Tichá chvíle lenošení je rušena jen praskotem zčeřených vlasů a chvěním záclonky na pootevřeném okně, jímž dovnitř vniká vlahý, svěží vzduch.
Náhle se ozve zaklepání.
„Dále!“ ožije Sydne.
Vejde Stan.
„Ach, to jsi ty,“ říká Sydne téměř rozmrzele. „Co se děje?“
„Co by se mělo dít? Jen jsem si říkal, jestli ti není samotné smutno.“
„To je od tebe milé, ale ujišťuju tě, že se nijak smutně necítím.“
„Škoda, rád bych si popovídal s tak hezkou holkou,“ a Stan ji lehce pohladí po načechraných vlasech.
„A co že sis najednou vzpomněl?“
„Proč jsi tak kousavá?“ táže se Stan a navíjí si na prst jednu její zvlášť neposlušnou kadeř. Sydne se na něj konečně pořádně podívá. Stan k ní přiblíží tvář, zřetelně poznamenanou touhou. Dívka vykročí ke dveřím. Obejme ji.
„Pusť,“ říká mu klidně a mírně ho odstrkuje. Nevěří, se by se odvážil přiblížit se k ní proti její vůli. Myslí, že je to jen žert nebo chvilkový rozmar, který Stan snadno pustí z hlavy. Ale mladík nechce rozumět jejím bránícím se rukám. Než se Sydne vzpamatuje, složí ji Stan na postel.
„Pusť! Co blázníš?“ vykřikne Sydne.
Už se brání doopravdy. Zmítá se pod Stanovým tělem ze všech sil. Její odpor ho vzrušuje. Jediným trhnutím překoná zapínání její halenky a přitiskne jí tvář na ňadra. Počíná si vlastně ještě dost něžně, i když důrazně. Ale pak Sydne vykřikne:
„Mit-sahu! Pomoc!“ a Stan se rozzuří. Udeří ji do obličeje, až se zaboří do polštáře a zajíknutě zmlkne. Jednou rukou jí přidrží za hlavou obě její útlá zápěstí, druhou jí vyhrnuje sukni.
„Potvoro … děvko …“ sípá.
Sydne ví, že se neubrání těm silným pažím a zoufale otvírá ústa k dalšímu křiku. Vtom se Stan zvedá, ne, je zvedán Mit-sahem, který ho vleče do vedlejší místnosti, a tam ho odmrští až k protější stěně.
Mit-sah těžce oddechuje. Cítí, jak tuhne v chladném, ledově průzračném vzteku. Celým tělem vnímá Sydne, která se postavila za něj.
Stan se zvedne na nohy. Mladíci stojí proti sobě ve střehu, napjatí jak struny.
„Mitchi,“ ozve se Stan, „radím ti dobře, nepleť se do toho, do čeho ti nic není! Tohle se týká jenom mě a Sydne!“
Mit-sah mlčí. Mlčí i Sydne, dívá se na Stana ztmavlýma nehybnýma očima. Proč ti dva stojí tak blízko sebe?
„Vypadni, slyšíš,“ zasyčí Stan, „ vypadni .. ty .. ty … rudá kůže!“
Mit-sah zatne pěsti a vrhá se k němu. Stan bleskurychle uskakuje ke stolu. Popadne velký nůž na maso.
Sydne nemyslí, chvatně, čistě pudově přiskočí k poličce, vezme další nůž a hází ho Mit-sahovi. Ten ho obratně zachytí, ale nestihne už nic jiného než ho napřáhnout proti Stanovi, který se na něj řítí jako lavina.
Všechno proběhne rychle a bez hlesu jako ve zlém snu. Stan vydá jakýsi zastřený zvuk a zhroutí se k zemi. Sydne na něj třeští oči se sevřenými pěstmi přitisknutými k ústům.
Konečně se Mit-sah pohne a otočí bezvládného Stana na záda. Stan má nůž zabodnutý nad pasem až po střenku, ostří směřuje vzhůru do hrudního koše. Jeho košile prosakuje krví. Sydne přiskočí, ale okamžitě couvne, když spatří Stanovy slepé oči obrácené v sloup.
„Je mrtvý,“ řekne Mit-sah.
„Musíš rychle pryč,“ ztěžka ze sebe vypraví dívka.
„Sydne,“ řekne jen a chvatně vyjde.
Ve stáji vytáhne ze staré bedny svůj majetek, s kterým sem přišel: bederní zástěrku z tmavomodrého kalika, nůž, luk a šípy, pušku. Všimne si, že nůž umírajícího Stana mu ještě stačil rozříznout levý rukáv košile. Na snědé kůži se rýsuje tenká červená čára, pokrytá malými kapkami krve. Mit-sah košili mechanicky skládá, ale náhle s ní prudce mrští o zem. K čertu, cos čekal? Že řekne: vezmi mě s sebou? Jste tu teď sami, můžeš si s ní dělat, co se ti zlíbí, třeba ji odvléct násilím. Ale právě tohle nemůžu a nesmím, to jako bych ji zabil…

Sydne sklesne na zem a zírá na to, co zbylo ze Stana. Mrtvé tělo ji neděsí, je to jen hmota, která nevysílá žádnou energii, ani dobrou ani zlou. Děsivé jsou jen okolnosti té smrti: jak mladý Stan byl, jak násilně zemřel a že k tomu zřejmě napomohla i ona. Přemílá v hlavě, co se vlastně stalo. Oba mladíci na sebe byli jako pes a kočka, ale chtěl někdo z nich opravdu zabít nebo to byla jen nešťastná náhoda? Dokázal by se Mit-sah ubránit holýma rukama, kdybych mu nehodila nůž?
Sydne vyvrávorá na verandu. Mit-sah už je kus od domu, odjíždí na svém černém hřebci k horám. Neohlédne se. Sydne sklesne na schůdky, hlavu opře o sloupek zábradlí a upadne do jakýchsi letargických mrákot.
Probudí ji Gordon. Dřepí u ní a zkoumavě jí hledí do tváře. Charlie zatím vchází dovnitř. Dívka sebou trhne. Poprvé v životě slyší Charlieho řvát, opravdu řvát:
„Kde je Mitch? Kde je ten zatracenej Broncho?“
Gordon nahlédne do srubu. Charlie se skloní k Sydne a třese jí rameny:
„Proboha, mluv! Jestli ti ublížil, najdu ho i na tom nejvyšším kopci a těmahle rukama ho zaškrtím!“
Sydne řekne:
„Mitch mi nic neudělal. To Stan mi chtěl ublížit … a Mitch mě bránil. Pak jsem ho poslala pryč.“
Charlie chvíli uvažuje a pak řekne:
„Nevím, jak vy, ale já rozhodně nemíním rozpoutat novou pohraniční válku. To si na svědomí nevezmu. Stan musí být pohřben do posvěcené země, vedle Eileen a Minnie. Dáme ho do rakve tady a rakev zatlučeme. V městě řekneme, že Stana ošklivě potrhala puma –„
„ – kterou jsme nenašli,“ skočí mu do řeči Gordon,
„- kterou jsme nenašli. Zdejší šerif není žádnej detektiv, je to spíš trouba, uvěří nám. Ty, Sydne, převleč Stanovi aspoň košili, a ať neprosakuje krev.“
Dívka najednou vykřikne:
„Já tomu nerozumím! Vždyť jsem mu byla ukradená!“
Gordon odpoví:
„To on jen tak machroval, chudák kluk,“ a téměř něžným pohybem dlaně Stanovi zatlačí oči.
Až do noci Charlie a Gordon řežou a stloukají z neohoblovaných prken jednoduchou rakev, do které pak uloží Stana zavinutého i s hlavou do bílého prostěradla. Ráno zapřáhnou koně do bryčky, naloží rakev, rýč a lopatu. Sydne se vmáčkne k Charliemu na kozlík, Gordon se poskládá do bryčky k rakvi, řka, že mu to nevadí. Někdy po cestě vytáhne z kapsy foukací harmoniku a začne potichu improvizovat jakési táhlé, smutné melodie.
V Prairie Creek dopadne vše tak, jak Charlie předpokládal. Šerif se spokojí s jejich vysvětlením a než oba muži vykopou hrob, shromáždí se houfek obyvatel včetně děvčat ze Saloonu, které se při žehnání kněze nahlas rozeštkají. Nakonec se rozpláče i Sydne, která dosud byla jako omráčená a neuronila ani slzičku.
Autor Uzorita, 15.03.2021
Přečteno 98x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí